Duševní zdraví, duchovnost a spirituální inteligence

Pojmy spiritualita, duševno a duchovnost, nebo spirituální vědomí a duchovní vědomí se významově překrývají. Spiritualita představuje duchovní pohled na život. Přitom pojem duchovnost je stěžejním tématem, a to v tom smyslu, že je poslední dobou striktně kritizován, stále častěji se objevují názory, že duchovnost je špatná cesta. Objevují se názory, podivně zabarvené jakousi nejasnou předpojatostí, které se pokouší dva zásadní pojmy duševní a duchovní od sebe oddělit. Nebo je snad možné zaníceně mluvit o spiritualitě, o duši a duševním bytí, a přitom se snažit oddělit duši od Ducha? Nějak se mi nedaří pochopit, proč by osobní spiritualita, která vůbec nemusí souviset se zbožností, s nábožností a s jakoukoliv podobou (organizované) víry, (která nevychází čistě z osobního poznání a přesvědčení), nemohla zahrnovat duchovní stránku člověka. Neboli duchovní dimenzi lidského života. Spiritualita souvisí s duševní stránkou člověka, s duševním zdravím a s psychologií, zrovna tak souvisí s duchovní stránkou člověka. Souvisí s nalezením Osobního Smyslu a s osobní duševní a psychickou pohodou. Spiritualitu se vším, co tento pojem zahrnuje, se mi zkrátka nedaří oddělit od lidské inteligence, ani od duchovní dimenze lidského bytí.

Duševní zdraví, duchovnost a spirituální inteligence

Takže pokud budu spiritualitu člověka chápat jako „psycho-socio-spirituální“ přístup k životu, nemohu přece duchovní stránku člověka ze života vyškrtnout. Stejně jako nelze ze života vyškrtnout rozumovou složku člověka. Transformace souvisí s rostoucím zájmem o spiritualitu, se zájmem o ochranu osobního duševního zdraví, a pro mnoho lidí je anebo byla právě duchovnost odrazovým můstkem. Mám na mysli osobní duchovní poznání a osobní duchovní praxi, ta může mít u každého člověka jinou frekvenci, souvisí se sebepoznáním, které vede k duchovnímu přístupu k ostatním, k přírodě, ke světu. Duchovní praxi dokáži vidět dokonce i v přístupu k životu, který souvisí s magií a mystikou, (aniž bych měla na mysli mystiku křesťanskou). Všechny tyto pojmy se v řadě aspektů odlišují, ale zrovna tak se odlišují potřeby každého člověka, zde je podstatné nalezení zmíněného Osobního Smyslu.

Přece nejen duševní, ale i duchovní dimenze lidského života přesahuje Individuální Existenci každého jednotlivce. Souhlasím s tím, že transformace přináší odhalení a zrušení některých paradigmat, že přináší odklon od církví a organizovaného náboženství. Ale nesouhlasím s názorem, že duchovnost je špatná volba, špatná cesta, že představuje špatné hodnoty. V Osobním Smyslu, v osobní víře a v osobním přístupu k duchovnosti vidím svobodu a nehodlám přistoupit na to, že duchovní člověk je špatný člověk. Že duchovně smýšlející člověk nemůže dosáhnout spirituální inteligence, že nedokáže být pozitivně emocionálně naladěn a prožívat svůj život jako smysluplný, že nedokáže podporovat, svým přístupem k životu, kvalitní mezilidské vztahy.

Proč kladu důraz na Osobní Smysl? Pojem Duch (spiritus) a duchovnost přece nemusí být vymezována příslušností k některé z náboženských institucí, nemusí být vymezována „naplňováním potřeb“ těchto institucí, a přesto se může na osobní rovině dotýkat „vyššího řádu bytí“. Kdokoliv může být na osobní rovině duchovním člověkem, s uspořádaným duševním a psychickým vnitřním stavem. Duchovnost je zastoupena v umění i filozofii, vztahuje se k transcendentnu, k nadskutečnu, ke všemu, co přesahuje smyslové i rozumové možnosti, skrze čistě osobní rituály, osobní hodnoty a osobní způsob myšlení, osobní pojmenování všeho, co souvisí s vyššími rozměry existence. A to skrze kvalitu osobní spirituální, duševní a emoční inteligence.

Může někdo tvrdit, že spirituální lidské hodnoty nesouvisí s duchovností, a že duchovnost nesouvisí s altruismem? S nesobeckým způsobem myšlení a cítění, s mravními principy, s nezištným jednáním ve prospěch druhých? Se schopností být soucitný a vděčný? Může někdo tvrdit, že duchovnost nepomáhá člověku vyrovnat se s obtížnými životními situacemi, že nám nepomáhá vyrovnat se se smrtí? Osobně prostě nedokáži tyto pojmy od sebe oddělit, nemohu přijmout, pokud někdo klade důraz na altruismus a duševní zdraví, a přitom by nejraději „zrušil“ duchovní dimenzi lidského života. Duchovní smýšlení považuji za Osobní Dohodu se vším, co přesahuje lidské bytí, se vším, co nám přináší radost a spokojenost, se vším, co tříbí a podporuje duševní zdraví člověka a existenciální osobní pohodu. Se vším, co nám pomáhá vstupovat do vyšších stavů vědomí, nebo si uvědomovat již běžné vyšší stavy vědomí, co nám umožňuje navazovat kvalitní vztahy s posvátností života a posvátností Přírody. Se vším, co nám pozitivním způsobem napomáhá řešit obyčejné životní problémy, a dost často i naplňovat každodenní obyčejné i vysněné aktivity.

Duševní zdraví, duchovnost a spirituální inteligence

Proč o tom dnes takto uvažuji? Já sama ve svých článcích docela často slova jako je duchovnost a duchovní stránka člověka zmiňuji, a upozorňuji na kauzální vztahy spirituality a duchovnosti. Ale na druhou stranu se v různých statích pojednávajících o transformaci lidského vědomí, se kterými jinak vcelku dobře rezonuji, poslední dobou setkávám s popíráním lidské duchovnosti. Jedná se o docela zvláštní, paradoxní, ale přitom „jemné“ názorové tření. Jedná se také o schopnost nenechat se ovlivnit a zůstat věrni hodnotám, které vyznáváme, pokud nám nijak neubližují a vedou nás k transcendentnímu rozměru existence. Duchovnost je třeba přijímat v širším smyslu, duchovnost přece souvisí s hledáním a pojmenováním toho, co nás definuje a současně také přesahuje. Projevuje se především ve Vztahu k Sobě. Následně se projevuje ve vztahu k druhým a ve vztahu k přírodě. Příroda a hledání posvátna v přírodě a duševních a duchovních rozměrech člověka je to, co nás přesahuje. Dimenze spirituality není jediná, je mnohorozměrná a v pojetí každého člověka se může různě odlišovat. Cožpak duchovnost nezahrnuje propojenost a soustředění se na nejvyšší lidský potenciál? Nezahrnuje snad sebeúctu? Transformaci lidského vědomí si neumím představit bez duchovnosti, zrovna jako si neumím (moderní) psychologii představit bez lidské spirituality. Nejsem zastáncem názoru, že správná cesta transformace lidského vědomí je cesta bez duchovní stránky lidského bytí.

Neumím si představit člověka, který by zároveň popíral emoce související s duchovností, a přitom by kladl důraz na emoce spirituální. Nebo člověka, který by naprosto vážně popíral dimenze duchovní, a přitom by kladl důraz na dimenze spirituální, na duševní zdraví a pozitivní psychologii. Spiritualita přece patří mezi silné stránky charakteru, a spiritualita přece zahrnuje duchovní smýšlení a cítění, zahrnuje lidské ctnosti a vše, co souvisí s duševním zdravím. V mém hledáčku vidění kvalit lidských bytostí jsou tyto pojmy neoddělitelné. Tím ale nepopírám, že duchovnost ve smyslu fanatické náboženské víry, nebo ve smyslu oddanosti různým rádoby duchovním „sektám“, které bývají zaměřené na ovlivňování lidské mentality, je veskrze pozitivní, že nemůže vést k duševním problémům, že nemůže vést k nesvobodě, nesamostatnosti a podobně. Nepopírám, že neschopnost kritického uvažování nemůže míru duševního zdraví snižovat a úroveň duchovního bytí znehodnocovat. Jen je třeba toto jasně definovat a rozlišovat, a ne podstatu lidské duchovnosti zcela zavrhovat a v lidském slovníku ji přeškrtnout tlustou červenou čarou. Spirituálně založený člověk, nehlásící se k žádnému náboženskému systému, zcela určitě nemá problém se spirituální inteligencí, do které zcela přirozeně zahrnuje skutečný zájem, upřímnost a duchovní složku člověka.

Duševní zdraví, duchovnost a spirituální inteligence             Duševní zdraví, duchovnost a spirituální inteligence

Současné spirituální vědomí, nebo spirituální inteligence zahrnuje a podporuje také rozumovou složku člověka, a to už nás samo o sobě vede k přehodnocení duchovnosti SPOUTANÉ v náboženském pojetí, spoutané v církvích a sektách, spoutané v náboženských dogmatech. Zahrnuje duševní čištění aneb léčení duše. Zahrnuje léčení všeho, čím už lidská společnost prošla, zahrnuje zkušenosti, které již nechceme opakovat a opětovně prožívat. V lidském vědomí se zviditelňuje a rozkvétá schopnost vztahovat se k EXISTENCI v jejích rozmanitých podobách, člověk se tedy pomalu a jistě vzdává jakési pasivity, která vedla k ovládání a ke snášení a přehlížení duchovní manipulace. Sice různé aspekty duchovní manipulace stále ještě někde přetrvávají jinde už doznívají, to souvisí s tím, že ne každý člověk má dostatečnou kapacitu a dostatečnou vůli a energii učit sebe sama, ne každý člověk je schopen osobnostní „skokové proměny“. A je to tak v pořádku, nikdo nevlastníme kouzelnou hůlku, a neumíme zařídit, že od zítřejšího dne už bude vše jinak, že od zítra začne lidstvo vzkvétat zbavené okovů starých a nefunkčních paradigmat.

Spirituální inteligence a soubor mentálních schopností člověka v součinnosti s inteligencí racionální a emoční nám pomáhá chápat a nalézat smysl života, pomáhá nám chápat smysl smrti, pomáhá nám neztratit se v různých existenciálních charakteristikách života. Proto tvrdím, že duchovnost, která zahrnuje autenticitu a která je schopna oprostit se od minulosti, která zahrnuje lásku, soucit a odpuštění, není a nemůže být špatnou cestou. Během života přijímáme, někdy i vytváříme, ale zcela běžně používáme různé hodnotové systémy, překračujeme jejich hranice a vytváříme nové na základě zkušeností. V současné době nejde ani tak o vytváření nových hodnot, hodnoty jsou již vytvořené, víme, co je kvalitní a hodnotné. Jde o uvědomění si všeho hodnotného co již máme a společně vlastníme na úrovni kolektivního vědomí. Nyní jde o PROPOJENÍ všech hodnotných esencí vycházejících současně z rozumu i z iracionality, z emocí a citů. Vycházejících od mysli i od těla, z uzdraveného ega i z probouzející se duše. Vycházejících od pěti smyslů i od všeho nadsmyslového, také z veškerého teoretického filozofování, hlubokých kontemplací a tak podobně. Jde umění využít spirituální dimenze bytí, spirituální inteligence a schopnosti rozšiřování svého vědomí v běžném, každodenním životě, a nakonec i v horizontu celého života.

Nejen duchovní bytí je nutné zbavit všech nánosů povrchnosti, také lidské ego je nutné zbavit všech nánosů povrchnosti, všech aspektů výchovy vystávajících z (rodových, rodinných nebo společenských) vzorců, jejichž základy jsme si osvojili ještě dříve, než jsme začali samostatně myslet a svobodně se rozhodovat. Abychom se jako osobnost „rozzářili“ není možné provést bez úsilí, bez poznání sebe sama. Světlo, které vyzařujeme, může mít nespočet barevných akordů, včetně všech tónů nejasných až šedivých. Není možné se rozzářit, pokud se budeme považovat za oběť rodové karmy, za oběť svých rodičů, starších sourozenců, učitelů, politických pravidel, za oběť vnucených povinností a podobně. Nebo pokud se budeme považovat za oběť duchovních nauk, za oběť času lidského vývoje, kterým jsme již prošli, pokud budeme tvrdit, že ta či ona etapa lidského vývoje byla bezvýznamná.

Na úrovni vědomého a upřímného duchovního bytí dokážeme na druhé působit pouze stejnou silou, jakou dokážeme působit na sebe a na svůj osobní (ideální) život. Měřítkem této síly je například naše fyzické a duševní zdraví (ať už jsme léčitel, duchovní poradce nebo astrolog a podobně). Měřítkem je také vyzařování našeho charisma. Pokud někdo vyzařuje příjemné, nehrané charisma, které není pouhým hereckým výstupem, a není-li sám „chudý duchem“, nad nikoho se nepovyšuje a má vznešené úmysly, zřejmě bude dokonalým parťákem, nikoliv služebníkem svého těla, své duše a vesmírného Ducha. Pokud dokážeme „magickou silou působit na svůj život“, dokážeme stejnou vnitřní silou – přiměřeně k okolnostem – nepřímo působit také například na život druhé osoby (v pozitivním slova smyslu), a na kumulování přínosných informací na úrovni kolektivního vědomí.

ELEKTRONICKÉ KNIHY ke čtení ve vašem počítači, tabletu či mobilu

Tímto pojednáním není řečeno, že máme kráčet po vyšlapaných stezkách a opakovat činy (chyby) našich předků. Není zde ani snaha definovat co je špatné a co je dobré na cestě rozšiřování lidského vědomí. Není zde ani snaha obhajovat mé osobní přesvědčení, že duchovní stránka člověka prostě k lidskému bytí patří stejně jako duševní stránka člověka. Nevím, co by se muselo stát, abych svůj názor, že duchovnost a duchovní nezávislost patří k životu, nějak radikálně změnila. Lidská spiritualita je silný a mnohorozměrný fenomén. Každý člověk ať sám za sebe kultivuje a zdokonaluje svou schopnost transcendence především sám v sobě, a to nejlépe jak umí. Ať už nám ke zlepšení kvality života slouží meditace, jóga, kontemplace, změněné stavy vědomí, imaginace, osobní modlitba, spojení s andělskými bytostmi, studium hermetické mystiky, magie nebo jiných spirituálních oborů, vše je v pořádku, pokud nám to žádným způsobem, ani nikomu jinému neubližuje. Duchovědných nauk je nepřeberné množství, není třeba se od nich, v rámci vymezování přežitých paradigmat, zcela distancovat. Dnešní člověk je veden intuicí a snadno si vybere takový psychologický směr obohacený o duševní a duchovní rozměr bytí, kombinovaný s novostmi v klasické přírodovědné psychologii, který jej povede k intuitivnímu chápání a porozumění duševním jevům, intuitivnímu chápání propojenosti světa a vyššího řádu Universa.

Související článek: Pramen kosmické energie a vnitřní duševní model

Duševní zdraví, duchovnost a spirituální inteligence

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?