Životní příběhy mají předem daný počátek i konec

Životní příběhy mají předem daný počátek i konecAby se mohl v realitě neboli v časoprostoru odehrát (být prožíván) nějaký příběh, musí mít tento příběh již vytvořený (v kvantovém poli) nejen začátek, ale i svůj konec. Jakýkoliv příběh, který je již prožíván, má současně vytvořený svůj konec aniž bychom si to uvědomovali. My ten příběh prožíváme – smysly vnímáme – s nepostřehnutelným zpožděním, (jeho jednotlivá dějství). Událost tady a teď – se již odehrála – v naší mysli. V realitě, vnímané smysly se tato událost – ve vnějším světě – odehrává se zpožděním, které nejsme schopni zaznamenat. Je tomu tak proto, že ve vnitřním světě je ten či onen příběh utvářen myšlenkami a představami, sněním a vizualizacemi. A jelikož ta která myšlenka či představa je v mysli ne vždy udržitelná (pevná a stálá) vytváříme jeden konkrétní příběh nikoliv s jedním koncem, ale s několika konci současně – kdykoliv děj příběhu myšlenkou či rozhodnutím změníme. A tak vytváříme paralelní reality. Z těchto paralelních realit si nakonec vybereme jak ten který životní, nebo celospolečenský, příběh dopadne. Aby se mohl jakýkoliv příběh odehrát, musí být přítomná mysl, která rozhoduje o tom, co se odehraje na počátku i na konci každého příběhu.

Zároveň je přítomné tělo, toto tělo se pohybuje prostorem, mysl vytváří množinu možností, v nichž se může, ale nemusí, toto tělo v různých časových okamžicích nacházet. Do okamžiku, než je časový okamžik skutečně vnímán fyzickými smysly, je příběh pouze imaginární (obrazný, zdánlivý, existující v představě). Ale současně existuje jako potenciální možnost. V jakém okamžiku si to, co je pouze imaginární uvědomíme, kdy a kde se určitá část prožívaného příběhu stane skutečností? Ačkoli děj příběhu závisí na našem „pozorování“ události, která se odehraje na začátku i na konci příběhu, skutečný děj se ukládá do naší paměti v tom časovém okamžiku a v té podobě, v jaké jej smysly vnímáme v okamžiku jeho skutečného průběhu. V té podobě (kdy, kde a jak), která získala nejvíc energie k uskutečnění. Vedle této časové osy se náš příběh současně odehrává v paralelních realitách v té či oné podobě, kterou mysl vytvořila pouze obrazně. Minulost i budoucnost existují současně, my jen pozorujeme příběh, který si představujeme (myšlenkou vytváříme).

Abychom jakýkoliv náš příběh mohli pozorovat (prožívat) musí existovat vědomí, které specifikuje počátek i konec příběhu

Pozorovat či prožívat znamená mít vědomé prožitky, vědomé prožitky se však současně stávají vzpomínkou. Každý prožitek je smysly vnímán s nepostřehnutelným zpožděním, nelze tedy prožít nic, co by již nemělo vytvořeno počátek i konec na imaginární úrovni. Pokud mysl nevytvoří konkrétní představu (počátku a konce) příběhu, nemůže příběh existovat. Aby se mohlo cokoliv odehrát a zanechat skutečný záznam v paměti, musí to nejdříve vstoupit do vědomí, než se děj příběhu ve vnějším světě uskuteční, musí se určitý děj nejdříve stát obsahem mysli. Příběh, který prožíváme ve vnitřním světě ve více tvarech či podobách, vnímáme ve světě vnějším v té podobě, pro kterou se rozhodneme. Průběh příběhu, který byl pouze myšlený a nezískal dostatek energie k uskutečnění (myšlená skutečnost, ke které nedojde) se odehrává na jiné časové linii v jiné paralelní realitě.

Z našeho pohledu mají různé příběhy, poskládané ze vzpomínek, logický kauzální průběh, přitom si ne vždy uvědomujeme vztah mezi příčinou a jejím následkem. To, co se skutečně odehraje je díky vzpomínkám zaznamenáno v naší (historické) paměti na vyšší úrovni, v jakémsi pomyslném paměťovém disku, který je součástí morfického pole. Zde jsou ale zaznamenány, obrazně řečeno, také všechny „skutečnosti“, ke kterým nakonec v té naší skutečně žité realitě nedošlo. Tak vytváříme paměťový záznam našeho příběhu, na osobní úrovni, v té podobě, v jaké nám jednotlivé události dávají (logický) smysl. To, co nám nedává smysl, do našeho osobního paměťového záznamu nevkládáme. Na časové ose života se ten který příběh „začne skutečně utvářet“ v okamžiku, kdy je na úrovni vědomí vytvořen jeho začátek i konec. Přičemž jednotlivé prožitky stojí vždy „uprostřed“ této imaginární časové linie. Zde je nejdůležitější přijmout skutečnost, že prožitek může být zapsán ve vědomí pouze tehdy, dojde-li k minimálně dvěma událostem. Jinak řečeno: žádná skutečnost, událost či prožitek není vědomím zaznamenán, dokud jedna událost není potvrzena druhou událostí. Do té doby příběh jako by neexistoval.

Životní příběhy mají předem daný počátek i konec

Uvnitř sebe sama vytváříme potenciální možnosti (kvantové superpozice různých možností), současně reagujeme na stimuly z vnějšího prostředí, (tyto reakce uvnitř sebe sama pozorujeme)

Reagujeme na ně s nepostřehnutelným zpožděním, přítomný okamžik se tak vzápětí stává minulostí. Toto nepatrné časové zpoždění vede k propojování jednotlivých událostí, bez tohoto časového zpoždění, ke kterému dochází v našem vnitřním světě, by nemohlo dojít k vědomému prožitku. Jakmile se tedy ve vnitřním světě propojí dvě události, dva subjektivní prožitky, tehdy vzniká dějová linie určitého příběhu. Tak na osobní úrovni vnímáme minulost – na základě toho, že mysl nejdříve vytvoří pomyslný koncový bod, takzvaný informační bod v prostoru. Příběh (historie příběhu) se v prožívané skutečnosti zjevuje až v okamžiku, kdy jsou v morfickém poli umístěny koncové body (představy, vizualizace). Ale mimo tuto osobní úroveň, zcela mimo časoprostor, vkládáme do imaginárního světa vědomí různé myšlenky, sny a představy – vytváříme tak děj příběhu s nespočtem latentních koncových bodů. Skutečný příběh se odehrává mezi těmito body (jednotlivými tady a teď), které mají vzájemnou soudržnost.

Životní příběhy mají předem daný počátek i konecNáš příběh tak „drží pohromadě – vytváří vnímatelnou časoprostorovou linii“ na základě konzistence (soudržnosti) jednotlivých tady a teď projevených v realitě. Přitom je vše ukládáno do osobní paměti, která ale sleduje už jen záznam příběhu. Zde si musíme uvědomit, že tento záznam si sice přehráváme v čase, ale nikoliv v prostoru. Pouze v čase vytvořeném uvnitř sebe sama. Hranice mezi časem a prostorem je velmi tenká, jak už bylo řečeno, na úrovni vědomí je téměř nepostřehnutelná. Prostor je obvykle považován za vnější (objektivní) svět, čas je obvykle vnímán ve vnitřním (subjektivním) světě. Přitom se oba tyto světy, zvané časoprostor, vzájemně překrývají. Pokud například vzpomínáme, a je-li naše vzpomínka propojená s vizualizací obrazového děje, v tu chvíli si prostor představujeme uvnitř sebe. Pokud ale například zabloudíme v lese – tady a teď přemýšlíme, kudy vede správná cesta – a v tu chvíli si prostor představujeme „venku“, mimo vnitřní svět. Na první pohled se může zdát, že v tom není rozdílu, ale určitý, obtížně postřehnutelný rozdíl zde skutečně je.

Na úrovni vyššího vědomí, (které je jakousi kronikou myšlenek a představ) vytváříme počátek i konec příběhu, přestože se v realitě nacházíme teprve na některé jeho časové linii. Jednotlivé kroky, které učiníme, nám připadají logické, po sobě jdoucí a na sebe navazující, ale netušíme, že na úrovni vyššího vědomí je o jednotlivých tady a teď – ve spleti všech myšlenek a představ – již s předstihem rozhodnuto. Pokud se řídíme intuicí a vnímáním synchronizací, můžeme tato (nevědomá) rozhodnutí předjímat. Konečný obraz příběhu není založen na nahodilých sekvencích navzájem propojených představ a pozdějších událostí (prožitků). (Ačkoliv mysl může jednotlivé tvořivé sekvence nahodile – nevědomě – vytvářet.) Následnost a postupnost jednotlivých tvořivých sekvencí (myšlenek) a jejich opakování (v nezměněné podobě) vytváří harmonický (myšleno fraktálově seskládaný) předobraz skutečnosti, která se projeví v realitě. V realitě se projeví ta část takto seskládaného příběhu, která získá nejvíce tvořivé energie, ať už je tato energie do (možné) budoucnosti projektovaná vědomě či nevědomě.

(Na osobní informační bod v prostoru je možné se napojit během lucidních snů – kdy do svého snu vědomě vstoupíme.)

Vesmírný internet versus 3D realita

Realita (racionální svět příčin a následků) sestává z prožitků, a tyto se stávají součástí fyzických procesů prostřednictvím smyslů. To, co je vnímáno či prožíváno jako nadsmyslové, pokud v naší paměti nemáme uloženy podobné záznamy, nám mnohdy připadá neskutečné, nehodící se do racionálního světa. Pokud nemáme různé nadsmyslové prožitky kam zařadit, můžeme si myslet, že pouze blouzníme, anebo že jsme svědkem paradoxu, který nesouhlasí s žádnou uznávanou teorií či dogmatem. Tímto způsobem ale odmítáme přijmout, že smysly nevnímatelný kvantový svět je „domovem“ našeho vědomí, a že smysly vnímatelný svět je pouze nepatrná část „oceánu vědomí“, jenž je současně místem, kde vznikají „kvantové superpozice“ všech našich životních i celospolečenských příběhů.

Životní příběhy mají předem daný počátek i konec

Realitu vnímáme zpětně a neuvědomujeme si, že reagujeme na dějové linie příběhu, který již je na vyšší úrovni vědomí dokončen – v různých latentních podobách

Logika nám zabraňuje vnímat, že každým rozhodnutím vstupujeme do určité dějové linie toho kterého příběhu, do jedné z mnoha, která již v imaginárním světě existuje. Pokud chceme vytvořit náš příběh vědomě, musíme sledovat, jak jednotlivé události svou myslí, představami, reakcemi, domněnkami, nejistotou, strachem, ale například i projekcemi do druhých osob vytváříme. Ve své mysli si vytváříme jednotlivé události často i ve více podobách, ale jen některé z nich skutečně prožijeme (prožijeme to, čemu věnujeme nejvíce pozornosti). Neustále vyplňujeme „prázdná“ místa prostoru látkou naší mysli, která je velmi tvárná a na úrovni morfických polí vytváří možné předobrazy světa, které jednoho dne naším zrakem „zachytíme v prostoru“. A právě tato komplementární schopnost naší mysli, která produkuje vždy nejméně jednu dvojici rozdílných postojů, pojmů či pohledů na věc, vytváří vzájemně se doplňující, podmiňující či vylučující paralelní reality, protože prožívat v jediném prostoru vše, co naše mysl tvořivě vyprodukuje, je zhola nemožné. V realitě se nám zjeví ta varianta příběhu (vize reálného světa), pro kterou se (svou vynaloženou emoční, psychickou a mentální energií) rozhodneme.

Ačkoliv nejsme schopni všechny imaginární světy a všechny jsoucí reality vnímat, přesto je současně vytváříme a k překvapení mnohých, dokonce i současně, avšak nevědomě prožíváme. A to bez pomoci jakéhokoliv lidskou myslí vytvořeného Boha nebo jinak řečeno stvořitele světa. Obraz Boha také existuje pouze v imaginárním světě, vlastně v mnoha imaginárních světech, pokud si uvědomíme, že to které světové náboženství či ta která duchovní víra má vlastní představu o božství. Navíc se tyto imaginární „božské světy“ v naší realitě vzájemně překrývají, vzájemně si nerozumějí a soupeří spolu. Nejeden lidský či společenský příběh je dopředu (prvoplánově) vytvořený tak, aby informační body vzniklé v prostoru zpětně transformovaly lidskou mysl jako poddajnou, ustrašenou a dogmatům věřící. Některé lidstvo omezující systémy můžeme ze světa odstranit, nikoliv přímým zásahem, to není nutné (oplácet například zlo zlem). Ale zásahem, který přichází z našeho vnitřního prostředí: tvořivými myšlenkami, představami, pochopením situace a následnými činy. Tak stávající a zažitý systém, který nás doposud ovládal, donutíme, aby zničil sám sebe. A také zevnitř, a to vlastním strachem v boji o moc, v boji o přežití systému. Jakým směrem se přelévá základní strach o přežití, z obyčejných lidských srdcí směrem k panské vrchnosti, vidíme nyní kolem sebe na denním pořádku.

Muselo trvat tisíciletí, abychom si toto vše uvědomili, abychom přijali a postupně skutečně vyzkoušeli, zda se latentní možnosti „kvantového světa“ skrze naši mysl mohou v žité realitě projevit novým způsobem. Nakolik jsme schopni transformovat svou mysl, nakolik jsme schopni děje a události ve vnějším prostředí považovat za „vlastní výtvor“ nám již každodenní realita ukazuje. Určitý zdroj potenciálních možností vývoje světa vzniklý v minulosti – pro lidstvo nepříznivý vibrační proud již dokážeme vnímat. Vnímat a přetvářet tak, abychom směrem do budoucnosti vysílali energetické vlny představ a vizí, které se setkávají na úrovni určitých informačních bodů prostoru a zpětně se zhmotňují v podobě příběhů, které si přejeme (společně) prožívat. Časoprostor si uvědomuje sám sebe, vytváří příběhy, které píšeme my všichni. Pokud si obrazně řečeno stoupneme mimo časoprostor, mimo časové smyčky, v kterých je naše mysl či vědomí a potažmo i fyzické tělo spoutáno, pokud si uvědomíme smysl svého směřování a smysl všech svých činů, můžeme se soustředit na definice nových skutečností, které budeme chtít jako jedinci, ale i jako společnost prožít v nově definovaných světech – jak uvnitř, tak vně.

Eashop – INSPIRACE PRO VĚDOMOU MYSL

Na závěr vkládám jeden jednoduchý příklad „životních překvapení“. Vrátíte se z motivačního kursu, a na základě získaných informací si vytvoříte motivační deník, do kterého si píšete své sny a představy, vkládáte motivační obrázky. Přejete si například potkat životního partnera. Do deníku si vložíte obrázek partnera, který bude splňovat vaše požadavky na hmotné zabezpečení. Poté si ale uvědomíte, že toužíte po partnerovi, který vás bude milovat, a vložíte další motivační obrázek. Třetí obrázek potenciálního partnera bude brzy následovat, protože si zároveň přejete do života někoho, kdo bude splňovat vaše představy o volnočasových aktivitách a cestování. Podvědomě máte totiž uloženo, že jediný partner, vysněný princ na bílém koni existuje jen v pohádkách, a tak dále rozšiřujete svou sbírku motivačních korespondencí, které dohromady charakterizují váš životní sen. Nějaký čas se nic neděje, najednou vám ale do života vstoupí tři osoby a každá z nich splňuje jen některé vaše požadavky. Vesmír vám seslal vaše přání ve zhmotněné podobě, jenže příběh tím nekončí, máte dojem, že si z vás vesmír utahuje, nedokážete se rozhodnout, kterého z partnerů zvolit. Hodnotíte jednoho po druhém ze všech stran, to, co vám může nabídnout jeden partner, ale ten druhý nemá. Co s tím? Tak dlouho se v tom motáte (ve svých úvahách, myšlenkách, domněnkách a představách), tak dlouho váháte, až nakonec zůstanete zase o samotě, jen se svým motivačním deníkem. A možná si uvědomíte, a možná také ne, že vesmír od vás potřebuje jedinou a přesnou instrukci: vědět, co vlastně chcete, vědět kým jste, ve vztahu sami k sobě i k okolí, vědět, že pro každý sen je třeba vytvořit pevné, jasné a neměnné základy. A za takovým snem, jehož cíl je nejen představitelný, ale současně i vytvořený (na jemnohmotné úrovni), se vydat a zbytečně neuhýbat (váháním, strachem, neopodstatněnými obavami, nejistotou) z vědomě zvolené životní cesty.

Související články: Konec maškarády, falešné okázalosti a lživých příběhů, Transformace, síla kolektivního vědomí a posun zemské osy

Paul Brunton: „Žijeme v Bohem sněném vesmíru.“

Životní příběhy mají předem daný počátek i konec

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?


error: Obsah je chráněn autorským zákonem.