Filosofie o člověku – chytré zvíře

festival-1351597_1920Hledáte sami sebe, hledáte se už dlouho, a stále se ne a ne najít? Dokážete si představit nadlidské schopnosti člověka, pokud by disponoval poznávacími schopnostmi nikoliv jen některých zvířat, ale všech zvířat vyskytujících se v přírodě? Jak řekl Friedrich Wilhelm Nietzsche (filosof, básník a skladatel): „Jsme sami sobě neznámí, my poznávající, my sami sobě samým. To má svůj dobrý důvod. Nikdy jsme sami sebe nehledali – jak by se tedy mohlo stát, že bychom se jednoho dne našli? Náš poklad je tam, kde stojí včelí úly našeho poznání. Stále jsme na cestě k nim, jako rození okřídlenci a sběratelé medu ducha, ze srdce se staráme vlastně jen o jedno – něco přinést domů.“

Ukázka z knihy: Kdo jsem?, autor: Richard David Precht

„Nietzscheho sebevědomí, které si sugeroval tím, že je při psaní vzýval, bylo veliké: „Znám svůj osud, jednou se bude s mým jménem spojovat vzpomínka na cosi nesmírného.“ V čem však spočívá Nietzscheho nesmírnost, která z něho měla po smrti udělat snad skutečně nejvlivnějšího filosofa nastupujícího dvacátého století?

Nietzscheho velká zásluha tkví v jeho kritice, kterou prezentoval právě tak bezohledně jako vzletně. Vášnivěji než všichni filosofové před ním předvedl, JAK OMEZENĚ A NEVĚDOMĚ POSUZUJE ČLOVĚK SVĚT, v němž žije, podle logiky a pravdy svého druhu: podle logiky lidského druhu. „Chytrá zvířata“ věří, že mají výjimečné postavení. Nietzesche naproti tomu vehementně hájí pojetí, že člověk je skutečné zvíře, což také určuje jeho myšlení: Je řízeno pudy a instinkty, primitivní vůlí a také omezenou poznávací schopností. Většina západních filosofů podle něj neměla pravdu, když se na člověka dívala jako na cosi zcela zvláštního, jako na jakýsi druh vysoce výkonného počítače sebepoznání. Neboť může člověk skutečně poznat sám sebe a objektivní realitu? Je toho vůbec schopen? Většina filosofů o tom vůbec nepochybovala. A někteří si tuto otázku ani nekladli. Zcela samozřejmě předpokládali, že lidské myšlení je současně cosi jako universální myšlení. Prostě se na člověka nedívali jako na chytré zvíře, nýbrž jako na bytost na zcela jiné úrovni. Systematicky popírali dědictví z říše zvířat, které na ně civělo při ranním holení před zrcadlem stejně nepochybně jako později po práci, v peřinách. Jeden po druhém kopali mezi člověkem a zvířetem hluboký příkop. Lidský rozum a chápání, schopnost myslet a vyjadřovat soudy, to vše je oním měřítkem pro hodnocení živé přírody, měřítkem, jež jako jediné oblažuje. A onu „pouhou“ tělesnost odsuzovali jako cosi zcela druhořadého.

silhouettes-302358_1920

Aby si filozofové mohli být jisti, že s jejich vybranými představami o sobě samých je vše v pořádku, museli předpokládat, že Bůh vybavil člověka výborným poznávacím aparátem. Právě s jeho pomocí mohli číst v „knize přírody“ pravdu o světě.

Jenže pokud se předpokládalo, že Bůh je mrtvý, nemohlo to být zcela v pořádku ani s oním poznávacím aparátem. Pak musel být tento aparát produktem přírody, a jako vše v přírodě poněkud nedokonalý. právě toto pojetí si Nietzsche přečetl již u Arthura Schopenhauera: „My jsme jen dočasná, konečná, pomíjivá, snová stvoření prolétající kolem jako stíny.“ A k čemu by těm byl „intelekt, který obsáhne nekonečné, věčné, absolutní vztahy?“ Jak Schopenhauer a Nietzsche již předem tušili, schopnost poznání je u lidského ducha přímo závislá na požadavcích vývojového přizpůsobování. Člověk je schopen poznat pouze to, co mu dovolí poznávací aparát vzniklý v konkurenčním evolučním boji. Jako každé jiné zvíře modeluje si i člověk svět podle toho, do čeho mu dovolí nahlédnout jeho smysly a vědomí. Neboť jedno je jisté: Veškeré naše poznání zatím závisí především na našich smyslech. To, co neslyšíme, nevidíme, necítíme, neochutnáme a  nemůžeme nahmatat, prostě nebereme na vědomí a v našem světě se to nevyskytuje. I ty nejabstraktnější věci musíme číst nebo vidět jako znaky, abychom si je dokázali představit. Pro zcela objektivní pohled na svět by tedy člověk potřeboval vskutku nadlidský smyslový aparát, který by vyčerpal celé spektrum možných smyslových vjemů: superoči orla, nos medvěda, který cítí na kilometry daleko, tzv. postranní čáru neboli smyslový orgán, jímž jsou pro lepší orientaci vystaveny ryby, seismologické schopnosti hada atd. To vše lidé nedokážou, a proto ani nemůže existovat všeobsahující objektivní pohled na věci. Náš svět není nikdy světem „o sobě“ stejně jako svět psa nebo kočky, ptáka či brouka. „Svět, můj synu,“ vysvětluje rybí otec v akváriu svému potomkovi, „je velká bedna plná vody!“

button (11)

shopping-1015437_1920

Nietzscheho nelítostný pohled na filosofii a náboženství ukázal, jak je většina definic člověka přepjatá. Lidské vědomí nebylo formováno naléhavou otázkou „Co je pravda?“

Důležitější určitě byla tato otázka: Co je pro mé přežití a úspěšné pokračování nejlepší? Co k tomu nepřispívalo, mělo ve vývoji lidstva spíše menší šanci hrát rozhodující roli. Nietzsche měl sice neurčitou naději, že by snad lidské sebepoznání mohlo chytřejší přispět ke vzniku „nadčlověka“, který by rozvinul svůj smysl pro poznání. Avšak i zde je opatrnost určitě lepším receptem než patos. Neboť na skutečnosti, že zcela objektivní poznání zůstává člověku odepřeno, nic nemění ani veškerý vhled do lidského vědomí a jeho „chemie“, ani sebepromyšlenější měřící aparatury a sebevnímavější pozorování.

Ale je to skutečně tak špatné? NEBYLO BY SNAD MNOHEM HORŠÍ, KDYBY O SOBĚ ČLOVĚK VĚDĚL VŠECHNO?

Potřebujeme vůbec pravdu, která se nám vznáší svobodně a nezávisle nad hlavou?

Někdy je krásným cílem i sama cesta, především tehdy, je-li to putování tak napínavé jako spletité stezky, vedoucí k nám samým. „Nikdy jsme sami sebe nehledali – jak by se tedy mohlo stát, že bychom se jednoho dne našli?“ kladl si Nietzsche otázku v Genealogii morálky. Pokusme se proto sami sebe najít aspoň do té míry, jakou nám současnost umožňuje.“

brazilwood-1204834_1920

psy

Líbí se Vám článek? Sdílejte ho!Share on Facebook

Diskuze