Knižní novinka – ukázka

new-zealand-583172_1280Toto je malá ukázka z knihy s názvem: JEN PÁR DNÍ MEZI ŽIVOTEM A SMRTÍ. Děj příběhu se odehrává na Novém Zélandu. Je to psychologický příběh o ztracené duši. Hlavní hrdinka příběhu, Daniela, prožívá nejhorší chvíle svého života, její duše je nemocná, zoufale potřebuje odbornou pomoc, ale rozhodne se řešit své životní drama naprosto sama. Ve své samotě a zoufalství se ale dostává až na samé dno svého bytí… Příběh je to velmi silný, a od začátku až do konce napínavý. Nepostrádá prvky psychologického, duchovního a magického rázu, nechybí ani láska, zraněné city a nenaplněné touhy. Příběh vás také zavede do kouzelné a podmanivé krajiny Nového Zélandu, a povypráví něco málo o maorských tradicích, o životě tamních původních obyvatel. Když se trochu zasníte, bude vám děj příběhu probíhat před očima jako na filmovém plátně… (Doplňující fotografie – Nový Zéland)

6. kapitola

Daniela 22Vzpomínky byly nepříjemné a nepřidaly Daniele na dobré náladě. Stále marně si zakazovala neustále se vracet k tomu, co bylo a je nenávratně pryč. Od oceánu vál svěží vánek, věštící chladný letní večer. Při svých úvahách na pláži málem usnula.

Ne, nebyl to spánek. Byla docela při vědomí, někde na rozhraní mezi spánkem a vědomou dřímotou. Důvěrně znala tento stav. Jenomže tentokrát to nemělo celkem nic společného s hravou, cílenou meditací. Bytostně vnímala nepříjemný sen, jakousi téměř zhmotnělou skutečnost – v jiném čase a prostoru. Sen, jenž ji zcela pohltil. Nebyla schopná se pohnout ani otevřít oči. Naprosto ji paralyzoval mrazivý chlad. V žáru slunce – vnitřní, znehybňující mrazivý chlad.

Leží bez pohnutí na zádech, točí se jí hlava. Jemný písek pod jejím tělem se nepatrně rozhýbe, cítí nepříjemné vlnění pod zády, stehny i na dlaních. Něco drobného se začne kolem pohybovat, vzbuzuje to v ní nepříjemné pocity. Z písku se postupně a velmi pomalu a plíživě vynořují klubka malých hádků. Po chvíli cítí jejich teplou, drsnou kůži po celém těle. Smířlivě vnímá palčivou bolest, s jakou se zavrtávají pod kůži, zamotávají se do dlouhých vlasů, plazí se po obličeji a pootevřenými ústy nalézají cestu do útrob nehybného a zcela odevzdaného těla.

new-zealand-583177_1280Laskavé slunce náhle zmizelo, obloha se rázem stala nelítostně rozervanou, pohltila vše ve své nekonečnosti. Rozhostilo se naprosté ticho. Ticho neuchopitelné, umocňující nesmírnou bolest jako trest. Bolest, proměněnou v temné, vnitřní energií oživené, beztvaré, mrazivým chladem pulsující fluidum. Není den ani noc. Není země ani nebe. Jen podivné, zlověstné vakuum. A ve sféře nekonečného prostoru vznáší se odplata za smrt, jako zhmotnělá, nemilosrdná bytost. Daniela se ničemu nebrání. Dál odevzdaně přijímá divoký tanec stínů, které sama během nedávného času imaginárně stvořila, jako všudypřítomné larvy, jež jí postupně a s vychytralou obratností vygumovaly z mysli smysl života. A stále znovu otevírají bolestivé, nezacelené rány, bezohledně, krvelačně a s mrazivou přítomností – přímo v srdci.

wood-289005_1280Z ničeho nic se najednou ocitá mezi dunami na vyprahlé poušti. Trpělivě čeká, až se přežene krutá, písečná bouře. Ostrá zrníčka písku se zabodávají do jemné kůže, pod nehty a do očí, vysušují ústa. Naštěstí bouře netrvá dlouho, ustupuje do pozadí a před Danielou se v dálce, jako záblesk naděje, rozprostře zelená oáza. Zahlédne velký košatý strom. Zatouží rozběhnout se a obejmout ho. V tom se z čistého nebe snese rudý blesk a strom rozsekne na dvě poloviny. V ohlušujícím hromobití si Daniela uvědomuje, že už nikdy nepřilnou dohromady v jeden pevný kmen. Marně si přeje, aby sled nedávných událostí, které rozpoutala nechtěnou a netušenou vnitřní proměnou své vlastní osobnosti, byl jen pouhou fata morgánou.

new-zealand-647090_1920Tento živý sen trval několik nekonečných minut. Daniela se konečně probrala, třásla se po celém těle, přestože ležela v žáru odpoledního slunce. Intenzívně vnímala skutečný pocit mrazivého chladu, jako kdyby kolem jejího těla vířil chlad bytostí z jiného světa. Tentokrát už neplakala. Osvojila si snášet a vnímat ponižující vnitřní bolest jako pokoru. Nic jiného jí ani nezbývalo, pokud se rozhodla ničemu se nebránit. Byla to její volba. Úmyslně zastavila neúprosný tok pozemského času. Nyní, od svítání do svítání, odpočítával poslední dny a hodiny jejího života jen tiše odevzdaný tep vlastního srdce.

arrowtown-281096_1920Sevření nepříjemné zimnice konečně povolilo, až když si vzpomněla na Martina. Postupně se uklidnila a vymanila se ze sevření svého druhého já, se kterým marně bojovala a marně se bránila atakům deprimujících nálad. Začala se upřímně těšit na večerní setkání s mužem, jenž jí nebyl tak úplně lhostejný. Té Daniele, která si podvědomě přála být zase obyčejně šťastná a začít opět plnohodnotně žít. Rozhodla se nebránit se ničemu, co jí příští hodiny a snad i dny nabídnou. Nakonec byla docela ráda, že nebude dnešní večer trávit jen ve své dobrovolné, leč někdy děsivé samotě. Jen se svojí vnitřní chimérou, která ji systematicky odvrací od skutečnosti a pomalu a jistě připravuje ji na setkání s novou realitou. V imaginárních představách vykreslenou, jako hřejivé kouzlo dosud nepoznaného.

new-zealand-583174_1920Po návratu z pláže si dopřála osvěžující sprchu, použila gel s vůní mandarinek a exotického koření s lehkým nádechem vůně santálového dřeva. Smývala ze sebe sůl, která jemně vyhladila její opálenou kůži. Do pokožky celého těla vmasírovala tělové mléko se stejnou vůní. Husté vlnité vlasy, dlouhé do půli zad, vyfoukala přes kulatý kartáč do atraktivního účesu. Jemně se nalíčila. Přála si být dnes večer přitažlivá a svůdná. Rozhodla se být ženou, se vším, co k tomu patří.

Moc času už mi nezbývá, jen pár letních dnů, pomyslela si. Co všechno se dá prožít – naposledy, když spravedlnost ukrajuje ze zbytku času poslední dny a hodiny? Daniela se lehce zachvěla nad svým uvažováním.

e-kniha ke stažení

koupit knihu

new-zealand-325625_1920

17. kapitola

bendemeer-estates-278663_1920Jednoho odpoledne, obloha byla mírně podmračená a vzduch příjemně chladný, občas drobně mrholilo. Daniela se oblékla do sportovní soupravy a na pláži se protáhla několika meditačními cviky. Zvolila si sestavu cviků k navození harmonie pro hlubokou meditaci. Příjemně naladěná posadila se do vyhřátého písku, jen metr od hladiny moře. Zaujala pohodlnou polohu, ruce položila na stehna, dlaněmi otočenými ke slunci. Vyrovnala páteř a hlavu držela zpříma. Zavřela oči a soustředila se jen na své pocity. Odkudsi z hlubin duše se nečekaně vynořila vzpomínka, jak cvičila jógu pravidelně celé těhotenství, zaměřenou na bezbolestný porod. Přála si tehdy, aby to byl příjemný zážitek, až přivede na svět zdravé a spokojené dítě.

bridge-432586_1920Rychle od sebe tyto vzpomínky odvrátila a soustředila mysl jiným směrem. Několikrát se zhluboka nadechla a vydechla. Soustředila se na šepot v mírném vánku šplouchajících vln. Zcela se koncentrovala a pohled zaměřila na vodní plochu. Uvolnila všechny svaly a seděla klidně bez známek pohnutí. Tato její činnost nebyla samoúčelná ani nahodilá, záměrně se tak dokázala hlubokým soustředěním přenést, kam zrovna potřebovala. Po několika minutách nepohnula už ani konečky prstů. Nehybně se soustředila hluboko do svého nitra, myšlenky nechala volně proudit a nevšímala si jich. Pravidelně dýchala, dechem tak pomalým a klidným, až by měl nezasvěcený pozorovatel pocit, že zde odpočívá zkamenělá socha. Zlehka dosáhla naprosté souhry těla a ducha.

lighthouse-93489_1920Zcela uvolněná se brzy dostala do stavu bez myšlenek a v tomto duševním rozpoložení upřeně sledovala hladinu moře. Několik minut trvalo, než se na rozlehlé vodní hladině, jako v zrcadle, objevil obraz, který se snažila po celou dobu záměrně vyvolat. Potom zlehka přesunula své vědomí přímo doprostřed obrazu. Viděla sebe, procházet se po zahradě patřící k domku na samotě. Od samého rána měla dnes totiž nevysvětlitelné nutkání, ještě jej naposledy uvidět – naposledy se vrátit domů.

Daniela prochází lehkým krokem kolem právě rozmrzlého zahradního jezírka. Zrovna je po oblevě, nezvykle teplý, slunečný únorový den. Živě si představuje, jak se jezírko v létě pyšní rozkvetlými lekníny a vodními hyacinty. Dále se její lehké kroky ubírají po kamenném chodníčku k červenému zakrslému javoru. V létě by ji vítal tmavě červenými členitými listy. Jeho holé větvičky, s nepatrnými náznaky rašících pupenů, se k ní natahovaly a celý stromek se rozechvěl, když zaznamenal její energii. Dotýká se dlaněmi jeho větví, jako by se chtěly navzájem obejmout.

bridal-veil-fall-52450_1920Po celou dobu, od okamžiku kdy vstoupila na zahradu, vnímá neurčitý pohyb za sebou, jakési energetické pole, sledující každý její krok. Opatrně se otočí – nikdo tam není, nic nevidí, jen tuší! Snaží se více soustředit. Naprosto zřetelně vnímá čísi energii jí neznámou. Cosi ji po celou dobu klidně, neprovokativně sleduje. Daniela nemá strach, právě naopak, je to velmi příjemný pocit. Vzbuzuje v ní touhu, dozvědět se něco velmi důležitého, týkajícího se jejího života. Přichází k záhonkům spících růží a snaží se, živě si představit krásné květy s letní vůní. Potom vedou její kroky k rozlehlé skalce, právě se s nepatrnými náznaky probouzí ze zimního spánku, bílé zvonečky sněženek se jemně chvějí v chladném vzduchu. S podivným pocitem se Daniela zastavuje a rozostřeným, neklidným zrakem se zadívá pár metrů před sebe. Zahlédne nejasnou siluetu neznámé postavy, stojící zády k ní. Pokouší se pomalu přiblížit, ale postava se vzdaluje. Daniela netuší kdo to je, z celého srdce to touží zjistit. Příliš křečovitě se snaží a mlhavá silueta se ve vzduchu rozplývá. Ale její jasnou, zřetelnou a hřejivou energii vnímá stále.

new-zealand-80_1280Snaží se opět uvolnit, když prochází kolem záhonků zazimovaných bylinek a koření. Rozhlíží se po své milované zahradě. Najednou se náhlým vnuknutím otočí směrem k jabloni a zadívá se na houpačku, na svou dětskou vzpomínku. Udiveně sleduje, jak se sama v naprostém bezvětří dává do pohybu. Jako kdyby ji někdo pomalu rozhoupával. Nahoru, dolů a stále výš a výš. Rozhoupala se zvláštním, zpomaleným pohybem. Daniela opět v pozadí zahlédne záhadnou a zvědavost vzbuzující postavu, utkanou z vláken poloprůsvitné mlhy. Postava k ní pomalým pohybem natahuje ruce, ale nedovolí jí přiblížit se ani o krok, ačkoliv jsou k sobě velmi silně přitahováni. Snad je spojuje neznámé, tajuplné pouto doposud neodhaleného tajemství. Nesmyslně je rozděluje jakási pomyslná, nepřekonatelná zeď, nebo spíše nezdolná bariéra čísi vůle nikdy se nesetkat.

Daniela při tomto svém výletu, během změněného stavu vědomí, nepostřehla a nedošlo jí, že ji někdo skutečný a živý právě v tento okamžik, tisíce kilometrů daleko, usilovně hledá. Touží po setkání a snaží se vypátrat její totožnost, po neskutečně dlouhých letech násilného odloučení.

kea-977958_1280 (1)Během hodiny, kdy Daniela byla celým svým tělem a duší v kraji svého domova, zvedl se od oceánu silnější vítr. Z meditace ji nečekaně probrala větší, chladná vlna, dosahující až k jejím kotníkům. Na okamžik zavřela oči, pak je pomalu otevřela a nechala je přivyknout hmatatelné realitě kolem sebe. Srovnávala si myšlenky a hlubokým nádechem a výdechem vrátila pomalu svůj dech a srdeční tep do obvyklého, přirozeného rytmu.

Vrátila se do bungalovu a nad šálkem horkého čaje přemýšlela, proč ji už od rána cosi nejasného přitahuje domů. Jasně si uvědomovala, že už od raného dětství pravidelně vídala podobnou postavu ve svých snech i v těch, které dokázala snít s otevřenýma očima. Nebyla to nikdy postava zřetelná, spíše jen její neurčitý obrys, zahalený v tajemné bílé mlze, vždy spojený jen s příjemnými pocity. Někdy mívala dojem, že je to její druhé já, občas ji ale také napadalo, že je to, jako by ji stále někdo hledal, nebo se nevědomky napojoval na její energii. Tyto sny a vidiny přestala mívat, až když se vdala a narodila se jí dcera. Možná to bylo tím, že konečně měla vlastní rodinu, po které toužila. Časem na záhadnou postavu, zjevující se v tajemné mlze, dočista zapomněla. Objevila se po letech až nyní. Od chvíle, kdy je Daniela na ostrově, vrátila se do některých svých dřívějších, živých snů. Proč? Marně přemýšlela. Proč se tak najednou vrací do mých snů a představ? Nevěděla.

Náhle dostala nečekané vnuknutí, přečíst si nepřijaté zprávy ve svém mobilním telefonu. Okamžitě tu myšlenku zamítla. Už nikdy se nehodlám vracet do minulosti, vydechla. Nepodívala se do svého telefonu od chvíle, kdy na letišti v Sydney, v hodinové pauze mezi přelety, nechala si ho aktivovat a zprovoznit; stále vypnutý leží nedotčený na dně cestovní kabely.

lake-wakatipi-281352_1920K večeru si Daniela připravovala míchaný ovocný salát z banánů, kiwi, jahod a papáji. Krájela ovoce a stále se jí do myšlenek vtírala jedna velmi dotěrná: Podívej se na svůj telefon, jen si přečti zprávy! Dohadovala se sama se sebou. Nechci! Nemá to smysl. Nedělej to, Danielo, nehodláš se přece vracet tam, odkud jsi utekla! Nabádala ji přísně ta druhá, nekompromisní osoba v ní. Ale, co když se děje něco velmi důležitého? Nedalo jí to. Co asi tak? Uvažovala. Maximálně mě starostlivě hledá kamarádka Saša, vzpomněla si. No jistě, to se dá předpokládat. Možná je hrůzou celá bez sebe, netuší, kam jsem se bez jediného slůvka rozloučení tak najednou vypařila. Daniele vyhrkly slzy. Promiň, Sašo, promiň mi to, opakovala několikrát kolem dokola.

Nakonec to nevydržela a našla telefon. Nekonečně dlouhou dobu ho převracela v dlaních. Neměla odvahu ho zapnout. Ronila nešťastné slzy. Srdce jí bušilo. Nedělej to, Danielo, vyzýval jí hlas odkudsi z temných hlubin. Jistě by se o slovo hlásilo mnoho nepřijatých zpráv a hovorů. Nechtěla nic vědět. Zprávy z domova? Ta skutečnost ji děsila. Ona už přece nemá žádnou identitu, minulost neexistuje. Seděla bez pohnutí dlouhou dobu. Plakala. Nemohla to udělat. Neměla právo vracet se zpět. Sama si zvolila trest. Když jí konečně došly slzy, jen se tupě dívala před sebe. Nechtěla se v žádném případě vracet do zapovězené minulosti. Je jen tady a teď, umínila si s očima upřenýma k oceánu.

Rozhodně si měla přečíst všechny ty zprávy! Měla to udělat, měla poslechnout podvědomí, které na ni tolik naléhalo. Jistě by následující události dostaly zcela jiný a naprosto nečekaný spád. Možná by Daniela začala být skutečně šťastná. Přestala by své štěstí jen předstírat a zapomněla by na útrapy, v kterých se stále nesmyslně utápí její nemocná duše. Možná, odhalila by největší tajemství svého života.

Jediným, kdo si přečte v jejím telefonu nepřijaté zprávy, a dozví se nečekanou pravdu o jejím životě, bude Martin. Ale až po události, která už na sebe nenechá dlouho čekat a citově ho velmi zraní.

button (11)

Nový Zéland, sopka Tongariro – Pán, který zvoní

tongariro-583179_1920

Líbí se Vám článek? Sdílejte ho!Share on Facebook

Diskuze