Se šípkovou anebo se zelím? Zádumčivý úplněk a rozvážná Venuše 8. 4. 2020

Sněženky už sice odkvetly, ale vlny rozporů, jiných názorů, trvání na té své pravdě se pomalu a jistě začínají přelévat přes naše hlavy s čím dál větší intenzitou. Pokud platí, že naše ústa mají pod rouškou spíše jen mlčet, ouška mají naslouchat a oči se pozorně dívat, v období úplňku a v následujícím, jak pro koho obtížném období to bude platit dvojnásob, a to ve všech aspektech lidského bytí. Jak si vysvětlit rčení, že každý máme svou vlastní realitu? Každý máme svůj vnitřní svět, každý máme svou vnitřní pravdu a od toho se odvíjí naše realita. Co člověk, to jiná realita, i když jsme účastníci stejných dějů nebo pozorujeme stejné jevy. Neexistuje universální pravda. Každý máme v sobě něco, co si myslíme a buď to řekneme nebo neřekneme nahlas, každý jsme s něčím nebo s někým v rozporu a nikdy se jeden nezavděčí všem.

Se šípkovou anebo se zelím? Zádumčivý úplněk a rozvážná Venuše 8. 4. 2020

Ve dnech ovlivněných vnímáním nepokojných vnějších událostí se můžeme vnitřně utišit a ponořit se do prostoru naplněného energiemi zádumčivého Měsíce a uvážlivé Venuše

Můžeme popřemýšlet nad rutinou a setrvačností našeho každodenního života. Možná si konečně uvědomíme, že odpočinek vyžaduje pravidelně a plynule přecházet z činnosti do nečinnosti. S tím souvisí nutná změna ve vnímání energie temné Luny, což je energetická záležitost, na kterou si teprve zvykáme. Možná si také uvědomíme, že realita nejednoho z nás je založena na procesu opakování. Re – znamená opakovat, stále stejné úkony, kolem dokola, a ne každý má odvahu tu svou ulitu opustit a zažitou realitu pozměnit a naladit se na proud transformačních změn. Realita, závislá na procesu opakování, nás často klame, potom vnímáme realitu tak, jak jsme od dob dětských let – nastavení do módu mentálního naprogramování a „psychického automatismu“. Což není úplně přesné, protože děti jsou schopné vnímat svět kolem sebe v symbolech, ale během času je tento jejich specifický šestý smysl potlačen a ony tuto schopnost postupně ztrácejí. Princip opakování se projevuje v našem konání, myšlení, cítění, vlastně také ve všem, v co věříme, v zažitých přesvědčeních, a také v přijímání pravidel, která dodržujeme abychom se moc nevymykali z normálu. Vzorce a dogmata, pokud je naše realita založena na procesu rutiny a opakování každodenních chtěných i nechtěných, vědomých i nevědomých rituálů, formují snad každý aspekt naší existence. Ale co když je všechno jinak? Co když jsme ovlivňováni pravidly, která se vymykají přirozenému přírodnímu řádu, a možná nakonec i fiktivním fyzickým zákonům. Především těmi pravidly, která definují realitu skrze utrpení a omezenou, nedosažitelnou skutečnou hojnost – duchovní i materiální.

Opačný pól způsobu, než jak vnímáme realitu v procesu opakovaného a naučeného konání, je dost možná pravdivější než realita sama. Realita je symbolickým zobrazováním určitých vzorců, aniž bychom skutečně pátrali po tom, zda jsou nám nevyhovující vzorce nahraditelné, zda je možné vyměnit je za jiné, život obohacující. Tyto zastaralé vzorce nemají daleko k symbolickému zobrazování myšlenkové virtuální reality, která je založená na jakési pomyslné předurčenosti. Omezení vytváří naše vlastní mysl, málokdy totiž uvažujeme o symbolech. Jakékoliv narušení tohoto zažitého životního procesu, založeném na opakování, kdy jsme nečekaně nuceni dělat věci jinak, nám ukazuje více možných podob reality. A pokud dojdeme až do stavu úplného „zastavení se“, potom nám naše vnitřní procesy umožňují zaznamenávat ve svém vědomí i svědomí jindy nevnímané stavy vlastní duše. Tedy pokud nás stav (nuceného) zastavení se „psychicky nezlomí“. Náhle a nečekaně jsme vytrženi z našeho zaběhnutého stereotypu, když máme roušku, tak se nám nechce ani moc mluvit, vlastně nám je symbolicky řečeno, že máme svět kolem nás v tichosti sledovat hlavně zrakem a vnímat sluchem. Rouška nám symbolicky říká, že si máme všímat závojů, které zahalují pravdu. Nakonec až roušky sundáme, zjistíme, že mnozí z nás jsou tímto procesem donuceni sundat možná nejednu masku a odhalit svou pravou tvář. Nakonec se sami od sebe začneme pravidelně ptát, kdykoliv pocítíme sebemenší pochybnost o čemkoliv: A co když je to či ono jinak?

Se šípkovou anebo se zelím? Zádumčivý úplněk a rozvážná Venuše 8. 4. 2020

U vnímání reality záleží na tom, jaké vzorce si nás podmaní a jakým zápletkám dáváme přednost, aniž bychom tušili, jakým způsobem je realita podrobována neustálé kontrole. Strážcem prožívané reality je naše vlastní mysl. Je to mysl, která nám s výrazem zasvěcence dává na vědomí, že jen ona ví, oč v té naší realitě běží. To ona, mysl podmíněná rozumem, dohlíží na to, jaká projekce se na plátně našeho života bude promítat. Přitom paradoxně je to opomíjená podvědomá a intuitivní část mysli, kdo nám posílá řady symbolů a snaží se nás vést. Obzvlášť v okamžicích, kdy stojíme na rozcestí a jsme nuceni udělat důležitá životní rozhodnutí, což se v této podivné době týká nejen mezilidských a partnerských vztahů. Jenže mysl založená na předsudcích nám zároveň říká: „Je to marný, stejně to nepochopíš“. Navíc je rok Luny, takže podvědomí nás všech, v obou polaritních rovinách, se otevírá mnohem intenzivněji než v předešlých letech, a je zbytečné klást těmto vnitřním procesům jakýkoliv odpor.

Jakou inspiraci najdete v knize „VNITŘNÍ MOUDROST – prima život“?

Pochopení se nám nedostává, protože je obtížné pod vlivem vnitřních vizuálních efektů rozpoznávat skrytou skutečnost. Anomálie reality, které můžeme občas zaznamenat, považujeme za náhody, tyto náhody by se musely opakovat dostatečně dlouho abychom si uvědomili jejich skutečný smysl. Je obtížné ve vizuálních efektech hledat smysl a na základě pochopení modifikovat realitu, obměňovat ji, pozměňovat, uzpůsobovat a upravovat v součinnosti s odvážnými myšlenkami, představivostí a emoční vyspělostí. Ve skutečnosti je to podvědomá mysl, kdo nám dokáže nastínit absolutní nadrealitu – surrealitu, a jen na nás záleží, zda dokážeme přijmout nejrůznější stínové efekty podvědomé mysli vedoucí nás ke změně životních vzorců. Podvědomá mysl, jejímž symbolem je právě Měsíc, dosahuje až k mysli nadvědomé a skrze ni jsme vedení k transformaci vědomí. Vědomí je „skrze stíny před světlem“ transformováno do lásky a svobody, tedy nikoliv pouze světlo (poezie světla) má transformační efekt na lidský život. Touha po naplněném životě a spravedlivém světě, láska a svoboda a také touha po osobní proměně, emoční inteligence, to vše jsou aspekty planety Venuše. Avšak touha po naplněném životě nesmí vycházet z představy, že nás někdo přijde zachránit. Takové představy vycházejí z asociací uložených v podvědomí a z rozpadajících se modelů archetypů, které již splnily svou úlohu a nové se ještě nestačily vytvořit. Žijeme v době, kdy vnímáme, že je nutné opustit starý systém a souběžně s tímto procesem vytvořit něco nového, změnit naše vnitřní kódy a podílet se na utváření nových verzí našich individuálních životů.

Sledování sebe sama má návaznost na zaměření pozornosti na vnitřní a vnější svět, souvisí se selekcí informací z vnitřního i vnějšího prostředí

Souvisí s procesy na nevědomé úrovni. Sebeovládání koordinuje naše jednání. Stíny nám ukazují různé proudy asociací, které obyčejně nedokážeme svým zrakem upřeně sledovat a svou myslí, respektive svým rozumem, kontrolovat a rozklíčovat. Klíč spočívá v umění být ponořen sám do sebe bez rozumové kontroly, a objevit tak všechny aspekty subjektivní, nestabilní reality. V tomto stavu, kdy náležitě procítíme, že realita se nám pouze jeví v závislosti na nedokonalosti našich smyslů, se můžeme obtížně postřehnutelným způsobem začít jakoby rozdvojovat, a přitom všechny naše repliky vnímat jako skutečně reálné (nesmrtelné). Ale stačí jen chvilka nepozornosti nebo okamžik neklidu a jsme zpět ve svém základním programu – to je okamžik, kdy si můžeme uvědomit, že my sami jsme svým vlastním programem. A každý náš dvojník má svůj vlastní program, své vlastní hvězdné obsazení v neutuchajícím proudu novostí zvaných Život. Všechny tyto programy, (a může jich být de facto nekonečno), se vzájemně ovlivňují, ale jen zcela výjimečně o sobě vědí, a jen malé procento z nich ví, kdo a jak koexistuje, (společně existuje v oddělených realitách, a přitom vedle sebe), ve vztahu k dalším (hvězdným) dvojníkům. Realita není jednoúrovňová, skryté reality pulsují neutuchajícím životem, a na nás je osobní volba, v jaké realitě budeme vědomě žít, jakých dějových linií se účastníme. Tím je vlastně řečeno, že stejně tak i naše duše mají vícevrstvou identitu, jsou obsaženy v nekonečnu fraktálních realit. Stačí si uvědomit, pod rouškou noci a spánku, pod rouškou temné Luny, která ve své podstatě vlastně temná není, že některé naše sny, zdánlivě odehrávající se ve snovém fiktivním prostředí, v nás zanechávají pocit jistoty, že jsme ten snový příběh, tu podivnou a neskutečnou simulaci minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti, skutečně zažili na vlastní kůži.

Nejistota, pokud stavíme pouze na jistotách, je vždy zátěžovou zkouškou. Nepodlehneme-li svodům nevyrovnaných duševních stavů, potom můžeme procházet vnějšími simulacemi bez obav a s nadhledem. To znamená vědomě vstoupit do simulace, nikoliv se nechat simulovat (podněcovat), uvědomit si simulaci (prostřednictvím pobídek), nenechat se však zatáhnout do strachu a nejistoty z uvědomění, že život je simulován. Ať už k nám pobídky přicházejí v podobě motivace pochvalou, projeveného uznání, nabízené odměny, v podobě kritických hlasů nebo výsměchu, hrozby nebo trestu, případně v podobě ve smyslu „cukr a bič“, uvědomění, že jsme pohlceni Hrou, vede k Probuzení ze Snění.

Se šípkovou anebo se zelím? Zádumčivý úplněk a rozvážná Venuše 8. 4. 2020

Pokud existují paralelní reality, paralelní vesmíry v témže prostoru multivesmíru, a jemnohmotný astrální svět v témže prostoru našeho pozemského světa, jak je možné, že tyto jiné dimenze nevidíme? Možná je to tím, že k nám neproniká světlo (informace) paralelních vesmírů. Světlo paralelní reality zůstává uzavřené na dané energetické úrovni. Jiné dimenze jsou od té naší oddělené membránami, které jsou tvořené vibracemi, které nejsme schopni vnímat. Přitom vše ovlivňující síla gravitace „protéká“ všemi vesmíry stejným způsobem. Možná tušíme jiné vesmíry, ale nazýváme je temnou hmotou, aniž bychom si dokázali představit, že vesmír „temné hmoty“ nevidíme z důvodu, že existuje ve vyšší vibraci. Existence – fyzická, mentální, éterická, každá vibruje na odlišné frekvenci. Éterická rovina vibruje na nejrychlejší frekvenci, fyzická na pomalejší, čím je vibrace pomalejší, tím je hmota pevnější (hutnější a hustější). Budeme-li hledat souvztažnost mezi těmito rovinami, dostaneme se k jedinému Zdroji. Jemnohmotné bytosti na éterické rovině vibrují rychlostí, která způsobuje, že jsou našemu zraku neviditelné. Nicméně můžeme jejich existenci vnímat pocitově. Éterická rovina, kde neplatí gravitační zákon a běžné vnímání času a prostoru, neopouští rovinu materiální, pouze je nepřístupná běžným smyslům. Obvykle si představujeme různé roviny existence jako vyšší a nižší, mluvíme-li o éterické rovině máme tendenci dívat se někam vzhůru. Všechny roviny existují souběžně v jediném prostoru, rozdíl je pouze ve vibracích. Představíme-li si „žebřík vedoucí do nebe“, musíme si jednotlivé příčky představit jako vibrační stupně.

Zde je vysloveno jen několik z mnoha důvodů, proč každý máme svou vlastní realitu, rozdílnosti jsou skryté v těchto podvědomých vazbách, v nevyslovitelných vzpomínkách na zcela odlišný svět skrytý v paměti vícevrstevné osobnosti lidské duše. Vezměme si třeba jen takový obyčejný okamžik, kdy si s někým povídáme, pozorně nebo spíše nepozorně nasloucháme a v duchu už formulujeme odpověď, svou vlastní odpověď na řečené. Naprosto každému z nás, z podstaty lidské přirozenosti, voní, chutná, líbí se nebo nelíbí se něco jiného. Kolikrát my sami nebo někdo jiní řekne: já bych to udělal takhle, já si to nemyslím, já bych se nikdy takhle nezachoval, ten má ale trapné řeči. Jak často se někomu snažíme dokazovat svou dokonalost, nebo sami sobě svou nedokonalost? Jak často se hádáme kvůli nepodstatným věcem? Procesy uvědomování souvisí s jedinečnými subjektivními prožitky, které mohou být pro druhé záhadou, výmyslem, fantazírováním, halucinacemi. Jak často si uvědomujeme, že jsme nepozorovaně vtaženi do nějakého happeningu, improvizovaného představení, které ovládá naše smysly, do podivné události, která je situovaná do běžné reality, a přitom se běžné realitě vymyká. Ne vždy si připustíme, že jsme svědky představení, kdy se z role pozorovatele necháme vtáhnout přímo do probíhajícího děje, představení, které mělo za cíl vyvolat pocity šoku, nejistoty, absurdity, kdy je důležité nenechávat účastníkům žádný prostor pro otázky. Přestože jsme účastníci stejné hry, stejného představení, vždy se nakonec bude jednat o nepostižitelnost (subjektivního prožívání) vědomí jednotlivce pohledem zvenčí. Naše role vždy souvisí se subjektivním fenomenálním vědomím, s mozkovými procesy, s kvalitou mentálních a psychických stavů, každého z nás formuje odlišný proud individuálních zkušeností.

ELEKTRONICKÉ KNIHY ke čtení ve vašem počítači, tabletu či mobilu

V kolika z nás dřímá anebo se naplno projevuje madam Kelišová? Jak často někomu druhému něco přejeme a vzápětí zjistíme, že se to nestalo tomu druhému ale nám? Nebo jak často jednáme na základě strachu? Za jakých okolností jsme přesvědčeni o vlastním dobru a na jednání druhých reagujeme ve smyslu „karma je zdarma“? Kolikrát napíšeme někomu druhému nějakou zprávu, jednoduchou, sdělenou ve dvou větách a na druhém konci je zpráva pochopena úplně opačně, než bylo myšleno. Kolikrát někým pohrdáme jen proto, že něco dělá jinak, myslí si něco jiného než my, kolikrát jsme přesvědčeni, že víme, co přesně je potřeba udělat, a pak zjistíme, že jsme se spletli. Kolikrát, a to hlavně ve vztazích, nemůžeme svým rodičům, sourozencům, svým dětem, svým nadřízeným říct to, co si skutečně myslíme. Kolikrát si v duchu řekneme něco ve smyslu: ten člověk se snad zbláznil, to snad ani nemůže myslet vážně. Jak často stavíme na tom, že myslet si můžeme co chceme a nahlas říkáme něco jiného. Kolik manželských párů žije každý svou vlastní realitu, kolik dětí žije jinou realitu, než si jejich rodiče myslí anebo by si představovali, že by žít měly. Každý máme laťku vah porozumění, spravedlnosti a vnímání svobody nastavenou jinak. Možná to vyznívá kriticky, ale tak to není. Podstatou života není, že bychom mohli nebo dokonce měli být všichni stejní, že bychom měli myslet stejně a mít stejné sny. Pokud by se každému z nás realita jevila být stejná, to bychom tady na tom světě vůbec nemuseli být. Rozmanitost v mnohosti je důležitá a je nezbytné, aby zůstala zachována, stejně tak je ale důležitá také harmonie, zlatá střední cesta, soucítění, empatie a porozumění.

Pokud je dobrá viditelnost a úplněk září na obloze jako stříbrná perla, po chvilce pozorování zářivého světla na obloze bez mraků má člověk dojem jakoby se díval do rozsvíceného okna…, a když se dívá pouze na klenbu nebe a nevnímá kulisy okolního prostředí je to jako by viděl tajemnou bránu do jiného světa…

Související články: Osamělost, dočasná ztráta smyslu života a hledání životního úkolu, Úskalí přítomného okamžiku a úskalí „nemyšlení“, Okolí nás vnímá tak, jak vnímáme sami sebe, Duchovní podstata narozenin a životní příběh

Se šípkovou anebo se zelím? Zádumčivý úplněk a rozvážná Venuše 8. 4. 2020

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?