Silové zvíře – labutě

swan-341327_1920Bílé a černé labutě jsou symbolem duchovnosti, lásky i smrti. Nádherné bílé nebo černé peří, křídla se širokým rozpětím, dlouhý krk a oranžový zobák, pronikavý, výhružný sykot, vznešenost a elegance… Smyslné labutě jsou symbolem čistoty, neposkvrněnosti, dokonalosti, zdravého sebevědomí, představivosti, intuice, ladnosti a věrnosti, odvahy, přirozené krásy. A samozřejmě také vnitřní krásy, čisté lásky a oddanosti, neboť labutě vytváří nerozlučné páry na celý život.

Labutí křik vytváří vysoké nebo hluboké tóny, z duchovního pohledu je mystickým zpěvem lásky, stejně jako zpěvem smrti

swan-767929_1920Elegance a čistota labutí představuje inspiraci pro básníky a filozofy. Bílá labuť je atributem božského Apollóna, boha Slunce. Bílá labuť a čistá voda, například ve snu, představuje radost, šťastnou budoucnost, sázku na intuici, poukazuje také na sílu a tvořivost emocí, na změněné stavy vědomí. Černé labutě jsou symbolem zakázaných vášní a hříšných tužeb. Vidět letící labutě znamená: soustředit se na pohyb (výdej energie) směrem ke splnění nejsmělejších snů a přání. Vidět ve snu labuť s korunkou znamená setkání s vodními vílami, setkání s tajemstvím, které bude odhaleno každému, kdo dokáže pozorně naslouchat přírodě a přírodním rytmům, stejně tak přírodním živlům, především živlu vodnímu a vzdušnému.

Labutě opěvují Keltové, především keltští bardi (básníci, vypravěči a hudebníci), nosí pláště bohatě zdobené krásným labutím peřím. Pro Kelty jsou tito ptáci symbolem duše, duchovnosti, podstaty života.

button (11)


LABUTÍ ZPĚV,  následuje text z knihy: „Co to je, když se řekne…“

Antičtí básníci, zejména Ovidius, se často zmiňují o labuti, která před smrtí zpívá

black-swan-1037051_1920Co tedy znamená „labutí zpěv“? poslední výtvor, poslední vystoupení, poslední veliký čin. Přírodovědec Brehm tvrdí, že labuť opravdu zpívá, když umírá. Opírá se tu o prastarou tradici. Už řecký dramatik Aischylos vkládá ve své tragédii Agamemnóm do úst Klytaiméstře slova o tom, že trojská Kassandra při násilné smrti, tak jako zvykem labutí svůj započala poslední smrtelný zpěv. Když mluví v Římě Plinius starší o poslední řeči orátora Licinia Crassa, říká: „To byla poslední řeč tohoto božského muže, podobná labutí.“ A nechceme-li citovat anglické básníky, stačí si vzpomenout na staročeskou milostnou píseň žáka Záviše, žijícího za vlády Václava IV., která začíná: „Labuť divný pták, zpievá umieraje.“ Pak se s ní srovnává, protože také on zemře i se svou písní, jestliže se žádná paní neráčí nad ním smilovati.

Labuť je vůbec pták milovaný básníky (vzpomeňme si na Máchovo Ani labuť, ani lůna) a těšící se značné popularitě. Černá labuť se dostala na australské známky, heraldická stříbrná se zlatým zobákem na erb pánů ze Švamberka, dostala se i do hudby nejen ve Wagnerově Lohengrinu, nýbrž jako Labuť Fuonelova ve stejnojmenné symfonické básni finského skladatele Jeana Sibelia.

 Ale nemusíme chodit ani tak daleko, představa umírající labutě také souvisí s Prahou

black-swan-122983_1920V roce 1886 pobýval v Praze známý francouzský skladatel Camil Saint-Saens. Proti Prašné bráně v hotelu U černého koně, zkomponoval skladbu jiskřivého hudebního humoru Karneval zvířat, pro dva klavíry, dvoje housle, violu, violoncello, kontrabas, flétnu, klarinet, harmonium, xylofon a celestu. Z těchto hudebních obrázků zpopulárněl třináctý, nazvaný Labuť, později Umírající labuť, a to dík proslulé tanečnici Anně Pavlovové, která v ní podala nezapomenutelný výkon.

Co to je, když se řekne…, autor: Olga Spalová a kolektiv

baner kniha

Líbí se Vám článek? Sdílejte ho!Share on Facebook

Diskuze