Úskalí přítomného okamžiku a úskalí „nemyšlení“

Meditativně uvolněná mysl – vypnutí myšlenek, kdy ano? A kdy ne? Meditativně uvolnit mysl je velmi prospěšné, například pokud si potřebujeme odpočinout, jak po delší mentální, tak po namáhavé fyzické práci. Pokud vám to ale nejde, uvést se do meditativního rozpoložení, kdy dokonale uvolníte tělo i mysl – a jen tak „vegetíte“ v přítomném okamžiku, tak si z toho nic nedělejte a normálně si na dvacet minut zdřímněte, výsledek bude velmi podobný. Uvolnit mysl a jen tak být je skvělé pokud si například vyšlápneme na nějaký kopec, zastavíme se, zahledíme se do krajiny či k obzoru a vnímáme nádheru přítomného okamžiku, mysl je tichá a jen pozoruje, nekazíme si krásu okamžiku odváděním pozornosti od prožitku. Uvolnit mysl a na nic nemyslet je skvělé po skončení pracovní doby, kdy například dvacet minut cestujeme autobusem, mysl si během cesty dokonale odpočine a po zbývající část dne osvěženě funguje. Uvolnit mysl je dobré během vhodné relaxace, nebo těsně před spaním, hlavně pro „nespavce“. Uvolnit mysl je dobré během mentální činnosti, během studia, kdy se soustředíme jen na jednu věc, nebo při výtvarné činnosti. Uvolnit mysl je dobré i jako závěrečná fáze řešení nějakého problému, neboť jak se říká „ráno moudřejší večera“.

Úskalí přítomného okamžiku a úskalí "nemyšlení"

Mysl nelze utišit dlouhodobě, ano naprosto utišit mysl je možné během meditativního či relaxačního rozpoložení, a má to svá pozitiva. Ale během běžného bytí, pokud se budeme neustále kontrolovat a odhánět myšlenky, obávat se svých myšlenek (nevědomě se oddávat strachu z myšlení), může se jednoho dne stát, že už si ani neuvědomíme, že mysl existuje jen v jakémsi „vegetativním stavu“. Mysl nelze zcela utišit, pro člověka je fungující mysl zcela zásadní, utišit mysl v běžném každodenním bytí pouze znamená, být si vědom myšlenek, sledovat jejich aktivity, vnímat a rozlišovat, zda jsou myšlenky jako vítr, jako lehký vánek anebo zda se točí v jakémsi „víru bezvýchodnosti“. Mysl soustředěná na přítomný okamžik je mysl konstruktivní, kritická, klidná, pozorná a svěží. Utišit mysl a soustředit se na přítomný okamžik neznamená žít v jakémsi vegetativním stavu a mysl nepoužívat, tento názor vznikl zavádějícím výkladem zen buddhistických učení. Když je nám fajn a jsme zcela uvolnění, často říkáme „to je veget“. Takové chvilky potřebujeme jako sůl, o tom žádná. Ale stále mysl kontrolovat a snažit se „nemyslet“ dvacet čtyři hodin denně je jako dobrovolně upadnout do skutečného vegetativního stavu, myšleno z medicínského hlediska, ale nemyšleno doslova.

Před pár dny jsem shlédla video natáčené v domácím prostředí uprostřed nádherné přírody, video bylo pojaté svým způsobem jako přednáška – kde jakási úžasná a čistá bytůstka vypráví o dokonalosti nemyšlení. V jejím těle není přece žádné Já, tělo je jen (fyzická) schránka pro „velkou duši světa“, protože všichni jsme Jedním a není nic než Jednota. Po dvaceti minutách podobné přednášky si řeknete: to by bylo skvělé jen tak si být, odosobnit se, bezstarostně si vegetit, nemít (nepřipouštět si) žádné problémy a všeobjímající láskou objímat celý svět. V tom případě je ale dobré se odstěhovat někam do opuštěné chatky, nebo si postavit maringotku někde v hluboké přírodě, bez vody a elektřiny a hodně, hodně daleko od lidí. Představte si, že bychom si takto začali vegetit úplně všichni. Trochu to přeženu, ale po čase by to na světě vypadalo podobně jako v těch nejchudších oblastech v Indii. Svět a vývoj člověka by se nikam neposouval. Jak by to tu vypadalo, kdybychom si všichni sedli pod strom a jako Buddha jen a pouze meditovali? Jak by to tu vypadalo, kdybychom na každém kroku postavili kláštery a vegetili si jako meditující mniši? Kdo by nám naplnil misku jídlem během našich bezstarostných poutních procházek krajinou?

Možná je toto vidění světa pro určitou osobu zcela zásadní, možná je ve svém životě a ve svém těle bez Já, ve svém odosobněném stavu spokojená. Ale může to být zavádějící a iluzorní pro někoho, kdo žije běžný, rušný způsob života v běžném rušném světě, ne pro každého je tento způsob života a myšlení vhodný. Pro onu bytůstku zřejmě přišel do její životní cesty poustevnický způsob života přirozeně, a možná je pro ni i přirozený nebo z nějakého osobního důvodu potřebný a skutečně bezvýhradně přijatý. Pro neznalého může ale vzniknout klamný dojem, že tímto způsobem – odpoutáním se od běžného života – lze řešit, nebo vlastně neřešit, životní problémy. Je obtížné se takto extrémně přeorientovat, nechat myšlenky jen tak plout, a říkat si, že myšlenka „nejsem Já“, nechat konat všeobjímající lásku, celý den se usmívat a jen tak si být. Nějaký čas to může fungovat, dokonce může být pociťována velká psychická úleva, blaženost, jakási nadpozemská spokojenost. Ale jednoho dne se nevyřešené problémy, anebo potlačované touhy, opět ozvou a to s mnohem razantnější silou.

Lidé se poslední dobou rozdělují na duchovní a na ty ostatní. Na druhé straně, možná díky podobným extrémům, se setkávám s názory, že „duchovňáci“ jsou všichni „vadní“. Ale ani jeden z extrémních pohledů na (potřebné) duchovní myšlení není jednoznačně správný. Přesto je skutečně snadné podlehnout iluzi, že všeobjímající láska je všespasitelná, o tom už se spousta lidí přesvědčila osobní zkušeností. Stejně jako láska a světlo, tak i slovo zlo má mnoho podob. Uvědomovat si lásku a světlo v duchovní podstatě neznamená popírat zlo. Neznamená to na každého se usmívat a „milovat své nepřátele“.

Máme právo se zlobit? Samozřejmě, že máme právo se zlobit, ale nemusíme se u toho ve zlém rozzlobit. Jedna moje kamarádka mi svého času občas řekla: „Víš, říct se dá cokoliv, naprosto cokoliv, jde jen o to, jak se to řekne“. Tuto větu jsem od ní neslyšela často, snad jen třikrát za dobu, co se známe. Protože věděla, v jakém okamžiku je vhodné tuto větu vyslovit, a také věděla, jak ji říct – sdělit, a nikdy to neříkala jen tak „nazdařbůh“. A to stačilo, člověk si uvědomil, že v té které situaci přestřelil. Kdyby si člověk dokázal něco tak jedno-duchého a jasného vzít k srdci už před dvaceti patnácti lety, vyhnul by se zbytečným konfliktům. Ale není třeba litovat, protože jsou to právě konflikty a „zlé“ věci, které nás posouvají správným směrem – pokud zaujmeme správný postoj. Takže ano, máme právo se zlobit. Ale víte, co není na místě? Zlobit se v duchu, zlobit se uvnitř sebe, nést si svou zlobu ve svém nitru, ukládat zlobu do podvědomí, to, co nás zlobí neřešit, zlobu po pravdě nevyjádřit, před tím co nás zlobí zavírat oči, vinit ze své zloby ostatní, vinit ze své zloby vnější svět. Není správné mít mysl plnou zloby, ať už nasměrované k vlastní osobě, nebo k čemukoliv jinému.

Řekněte dítěti, že nesmí zlobit. Je to, jako sdělit mu, že nesmí být. Že si nesmí hrát. Má si jen tak hrát, nebo si má dávat velký pozor – aby se rodič nezlobil? Kdo vlastně víc zlobí? Dítě, které zlobí? Nebo rodič, který se zlobí, protože dítě, dle jeho soudu je neposlušné a hyperaktivní? Skutečně vždy zlobí, nebo jen ruší něčí klid a pohodu, něčí osobní a často i sobecká pravidla? Nastane zlom v bodě uvědomění, kdy to rodič přijme a pochopí, osvítí jej zlatá záře v okamžiku, kdy si uvědomí, že i to malé zlatíčko – dítě, potřebuje jen tak být a „zlobit“. Zdá se vám tento názor nepřiměřený? Výborně. Protože je občas prospěšné dát zlobivému dítěti na zadek a neusmívat se a netvářit se, jako že se nic neděje, pokud se dítě „válí vzteky po zemi“, například v obchodě, pokud odmítneme koupit vše, na co prstem ukáže. Existuje ve výchově nějaké zlaté pravidlo či zlatý standart, nebo je výchova čistě individuální přístup k dětem? Proč říkáme: děti do dvou let, to je zlatý věk, potom to začne, pak začínají zlobit. Existuje vůbec nějaký zlatý standart, jak správně žít? A nezlobit? Nebo nezlobit se? Není to náhodou především o vyváženosti, o přístupu k polaritám, o přijímání (nezbytných) výkyvů nahoru a dolů, o osobních postojích? Co je skryté v otázce: Včera jsi byl celý den hodný, tak proč dneska zlobíš? Co to znamená být hodný? Je to představa rodiče, kterou dítě musí naplňovat, jinak nebude dostatečně milováno?

Vyznačuje se takzvaný Zlatý věk transformace lidstva tím, že máme, co nám síly stačí, bojovat proti zlu? Dobrým příkladem je odpověď na otázku, co se stane, pokud vyhubíme všechny „zlé dravce“ v přírodě? Například žraloky? Co je vlastně zlo a dobro? Bojujeme proti špatnému zlu a vzýváme dobrého Ducha, viděného ve zlatém světle Lásky. Na jedné straně je prezentován boj proti zlu a na straně druhé boj proti duchovnosti. Není v tom rozporuplnost, není to jadrný a pro někoho možná nepatřičný příklad božské dichotomie? ZLATÝ VĚK? Jedná se o věk zla? Určitě ne. Spíše jde o přijímání polarit, kterým se nelze v dualitě vyhnout, jde o cestu osobním příkladem. A dualitu nelze vymýtit, ani žádným vše-spasitelským vzestupem do pomyslného „ráje“. Anebo také ano, jak se to vezme, to záleží na postojích. Je zlo klíčové slovo zlatého věku? Je i není, jak pro koho. Někdo vidí zlo ve všem a všude, někdo dělá, že zlo nevidí a vše nedobré a zlé vehementně popírá. Někdo jiný je zase extrémně předpojatý a popírá účinnost a prospěšnost duchovního smýšlení, dokonce jsem se setkala s názorem, že „myslet srdcem“ je blbost. Prostě blbost a tečka. Ani jedno ani druhé, pojaté striktně a vyhraněně, zřejmě nebude tak úplně správně. Určitě je osvědčené myslet hlavou a srdcem. A někdy jen hlavou, a někdy jen srdcem.

Úskalí přítomného okamžiku a úskalí "nemyšlení"

Někdo se nechá zlanařit a veze se na zlatých paprscích zlatého světla, snadno uvěří myšlence – nedělej nic, vše se vyřeší samo. Přitom si neuvědomuje, že odosobněním se odmítá testovat své schopnosti – uprostřed vřavu, vyhýbá se místům, kde to vře, a tím popírá skutečný život, protože život je o výkyvech nahoru a dolů. Něco jiného je, pokud je člověk skutečně sám se sebou v harmonii, vnímá sebe a svět z pohledu tvořivého přítomného okamžiku, a přitom staví na svých zkušenostech a postojích, které pro jeho způsob života – tady a teď – přinášejí užitek. Protože naše osobní postoje jsou nejdůležitějším aspektem (svobodné) vůle, a nikde není psáno, že naše postoje mají být neměnné. Uvědomovat si, že i to, co je zlatonosné nám může ublížit, pokud to s uctíváním „zlatého světla“ přeženeme, je nezbytné. Dalším dobrým příkladem jsou bylinky, například takový zlatobýl, pomůže, ale může i ublížit. Jak se říká „není všechno zlato, co se třpytí“. Sama hodnota zlata padá a klesá, dosahuje svá maxima i minima-, výkyvy nahoru a dolů jsou součástí života, jsou součástí všeho. Ani s horou zlata, (která někomu obrazně řečeno kryje záda), nemusí být člověk ŠŤASTNÝ. Ani s plnou kapsou zlatých mincí se člověk nevyhne (emočním, životním) výkyvům nahoru a dolů. To, co je dobré a „zlatonosné“ pro jednoho, může druhému způsobovat utrpení.

Stejně tak platí, že ani s horou moudrých knih nemusí být člověk šťastný. Upadnout do iluze, že všeobjímající láska zachrání svět, nebo si jen tak vegetit v přítomném okamžiku, bez konstruktivních pohledů do minulosti a budoucnosti, bez dokonalého poznání sebe sama, a bez poznání, jak naše mysl skutečně funguje, může být dost nebezpečné. Nebezpečí přehnaného zkoumání mysli, přehnané kontroly myšlenek spočívá v tom, že duchovní snažení, sice poctivé a upřímné, může jednoho dne nepozorovaně přejít do stavu, kdy si člověk, který propadne určitým iluzím, uvědomí, že je vlastně nešťastný. Uvědomí si, že má strach z vlastních myšlenek, nejen z těch zlověstných, ale i z myšlenek týkajících se minulosti a budoucnosti, z vlastních představ a snů. Uvědomí si, že se vyhýbá společnosti, že se nedokáže čelem a konstruktivně postavit problémům, které se vždy dostaví, pokud nepřerušíme kontakt se světem a pokud nežijeme odděleně od vnějšího světa někde v jeskyni nebo horské poustevně. Odpojení od systému a proces napojení na vyšší level nelze vyjmout z kontextu hluboké vnitřní moudrosti, nelze zaměňovat s lhostejností, s odosobněním od všeho, co nám nejde pod nos, s odpoutáním se od závazků, ani s povyšováním se nad ostatní.

Někdo může být rozladěný z nepřehledného toku informací, z rozdílnosti v názorech, z různých (protichůdných) pouček, rad, hypotéz a předpovědí. Ale i ze zmíněného povyšování se nad určité skupiny, nad duchovnost, ze zesměšňování poslední dobou takzvaného „ezo světa“ – z úst či pera těch, co ví všechno nejlíp. Zde platí osvědčené pravidlo: vybírat si z informací to, s čím souzním, zabývat se do hloubky jen tím, co se mi zrovna hodí do života – do životních zkušeností, protože nemáme čas ani prostor prozkoumat a ověřit si všechno, s čím se setkáme, všechno, co se na nás z nejrůznějších informačních toků valí. Nic neřešit extrémně a nic nelámat přes koleno. Pokud se budeme jen handrkovat, kdo má vlastně pravdu, bez schopnosti vnitřně se na zvolený proud informací intuitivně a přitom hlavou i srdcem napojit, (protože kousek pravdy mají vlastně všichni – ve svém vnímání světa), tak se nám může stát, že podlehneme iluzi, která není pro naše vnímání světa vhodná a přínosná – v daném okamžiku, v dané vývojové etapě.

Inspirace pro vědomou mysl – eknihy Psychologie chaosu

Poznámka: Tak mi tento článek připadá tak nějak „zmatený“. Asi jako rozhodování se mezi ano a ne, mezi černou a bílou, mezi světlem a tmou (nikoliv temnotou). Ale možná jen na první pohled, možná to vše zapadá do současného zbavování se přežitých dogmat. A možná se zbavování přežitých dogmat nevyhnutelně nevyhýbá ani mé mysli. A možná se moje mysl rozhoduje, jestli si i nadále přeje být – v tomto veřejném pojetí – předkládání osobních názorů a úvah – stále ještě součástí takzvaného „transformačního dění“ – zmateného nepřeberným proudem nejrůznějších a často proti sobě jdoucích, (a sem tam i na hlavu padlých), informací…

Úskalí přítomného okamžiku a úskalí "nemyšlení"

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?


error: Obsah je chráněn autorským zákonem.