Vědomá seberealizace – duchovní cesta

Máme čas na skutečné poznání? Čas je veličina, kterou vytváříme vlastním vědomím, existuje paralelně s realitou makrokosmu, s budoucností, kterou vytváříme vlastním dechem v každém okamžiku. Naše pojetí času existuje současně s prazákladní kosmickou vzpomínkou na minulost. V kosmickém dechu je navždy obsažena veškerá filozofie světa, psychologie člověka, prapodstata všeho. Vše viditelné zůstává pohlceno v neviditelném. Latentní energie trpělivě čeká na slova, která by ji proměnila ve světlo, bez překážek proudící do našeho vnitřního vesmíru, nebo-li mikrokosmu. Vesmír se nám může jevit jako poněkud bláznivý, pokud je vesmírná energie povznesena nad veškerý čas a nekonečný prostor. Avšak vesmírná energie, nekonečná vesmírná moudrost, je nebeskou stálicí, věčnou esencí života, je naším prvním i posledním nadechnutím. Čas na skutečné poznání zcela určitě máme: v každém přítomném okamžiku, zůstaneme-li pevně ukotveni ve svém středu. Skutečné poznání je dokonce smyslem našeho života, je to naše posvátné právo.

Vědomá duchovní cesta seberealizace

Vydejme se zcela vědomě, bez chladného racionálního uvažování, zbaveni pasivity a strachu, cestou osvobozujícího odpuštění, cestou vědomé seberealizace. Je zapotřebí oprostit se od manipulační síly druhých, nežádoucí nesvobody, a nepromarňovat tak vlastní potenciál tvořivé energie, který využíváme často neefektivně. Rozvíjejme především imaginaci, představivost, která se zpětně odráží do budoucnosti, přesněji do budoucí přítomnosti. Konejme tak s nepodmíněnou tolerancí k ostatním a s promyšleným nadhledem. Najděme si cestu k originálním názorům pramenících z jistoty osobního poznání. Psychologie vnitřního chaosu, chmurný a nepochopený obraz sebe sama, může kdykoliv ovládnout nejednoho z nás. Nevíme, že kouzelná zahrada zvaná ,,duše“ je ve své přirozenosti prosta nebezpečných rozcestí, která mohou v našich životech být leckdy nepřekonatelnou překážkou. Obzvlášť zabloudíme-li v bludišti nesmyslných tužeb a nesplnitelných přání.

Na mentální úrovni zpracováváme informace z reálného světa. Jen občas postřehneme jakýsi nepojmenovatelný záblesk ze světa pro nás nereálného, často ale ani tyto záblesky kosmického dechu nebereme na vědomí. Není se čemu divit, nikdy nás to nikdo neučil! Na svět přicházíme skrze bránu zapomnění. Malé dítě je v prvních letech života s duchovním světem v dokonalém spojení. Učíme své děti racionalitě a ony postupně na svůj ,,přirozený“ svět zapomínají, až se nakonec zcela vytratí do oněch nedosažitelných rovin. Veškeré dění začnou analyzovat pouze rozumově, čemu nerozumí přijímají pasivně, nezúčastněně.

V dospělosti již nedokáží informace z rovin nadvědomí účelně zpracovat. Odmítají vidět pokračování života za hranicí hmoty, soustředí se jen na budování vlastních hmotných jistot. Tuší jen, že existuje něco mezi nebem a zemí, odmítají však uvěřit. Obávají se nahlédnout do vlastní duše, mylně ji považují za jakousi ,,knihu hříchů“. Mají dojem, že jen ve světě viditelném je pravda a bezpečí. Pouze když ocitnou se v nesnázích, zatouží přivolat na pomoc andělské síly. Neviditelný svět přesto navštěvují každou noc ve spánku – duše je v těchto vyšších dimenzích věčným dítětem, neboť v těchto sférách nic není konečné, nic není absolutní, přestože je vše v Absolutnu obsažené. Jen málokdo má nakonec odvahu projít mystickou bránou a setkat se s vlastním světlem, oprostit se od světských, hmotných pout. Vyléčit se z nevědomosti, z podivné apatie bez vášně, z netečnosti k okolnímu dění, z lhostejnosti a pasivity. Vymanit se z nepotřebných a nebezpečných myšlenkových proudů a stát se samostatnou, sebe-vědomou bytostí.

Život je proces, kdy v podstatě nikdy nevíme, co přinese úsvit příštího dne

Bez tohoto procesu nebylo by transformace vědomí! Toužíme odhalovat tajemství a ptáme se například, zda existuje hmota nezávisle na lidském vědomí. Nebo snad hmota existuje pouze v přímé závislosti na vědomí? S tím souvisí, že největším tajemstvím života je smrt. Existuje život po životě? Není důležité, zda ta která odpověď na danou otázku obsahuje dokonalou pravdu. Důležité je nikdy se nepřestat ptát. Uvědomovat si osobní zkušenost. Dokázat se přizpůsobit novému poznání. Dokázat si přiznat omyly a chyby. Nebát se kdykoliv měnit názory v souladu s osobní zkušeností, nebýt k ničemu připoutaní. To nás vede k osobní transformaci, k vlastnímu vnitřnímu procesu, kvůli kterému jsme vlastně tady. Tady a teď, a ne jinde.

Odhalování tajemství nás vede k analogiím, kdy shledáváme podobnosti věcí a dějů, vnitřní a vnější souvislosti. Objevujeme paralely, které někdy překvapivě spojují neslučitelné. Magie a esoterika je práce s analogiemi. Stupeň poznání je limitován a řízen, nikoliv Vyšší mocí, ale mocí lidskou. Nechci tvrdit, že mocí cílené manipulace, protože každý má svobodnou vůli, jak s touhou po poznání naloží. Ale příměr je to ukázkový, vzhledem k tomu, jak často je s lidským vědomím, jako s lapeným ptáčkem v kleci, záměrně manipulováno. Vše kolem nás vnímáme tak, jak se nám to v daném okamžiku jeví. Prameny poznání jsou naše smysly, intuice, opakující se zkušenosti a nakonec rozum. Je na každém z nás, zda bude hledat jednotlivé střípky poznání, nenápadné souvislosti, utajované pravdy, osobní zkušenosti. Brzy si uvědomíme, že poznání přináší pochopení. Pochopení přináší zodpovědnost.

Co se skrývá v pozadí obrazů, které vidíme? Pokud se díváme na stejný jev, vidíme všichni totéž? Co se před námi odkryje, pokud se dokážeme podívat jakoby skrze naše pevné představy? Je možné dopodrobna prozkoumat říši nepoznatelného obyčejným, střízlivým pohledem? Dokážeme-li se podívat skrze běžně viděné obrazy, skrze magické zrcadlo, uvidíme svět i sebe sama v poněkud jiném, dynamickém světle. Vše je otázka vědomí, otázka toho, jak málo nebo moc je svobodné. Vše je energie, každá věc i bytost. Během zážitku rozšířeného vědomí můžeme sebe sama zažít jako energii. Nakonec pochopíme, dosáhneme-li nirvány, což je nejvyšší stav rozšířeného vědomí, že vše viděné v trojrozměrné realitě je tajemný tanec částic světla za doprovodu rezonance nadpozemského, vše tvořivého zvuku. Koneckonců ani věda nezůstává pozadu, pokud se svět elementárních částic (prozatím neřešitelně) střetává s teorií strun! Někomu může teorie strun připadat jako bláznivá vize, ale nejde o nic nového, vzpomeneme-li si na dávnou filozofii ,,harmonie sfér“.

Tak jako se ve vesmíru nachází latentní energie, tak se nachází i uvnitř nás

V každém okamžiku je připravena na jakoukoliv kvantovou změnu. Projeví se tehdy, pokud jí dáme příležitost, pokud se smíříme se svou dočasnou nedokonalostí. Pokud dáme životní energii (nekonečné vesmírné moudrosti) dostatek času, bez netrpělivosti a pochybování, potom nám představí skrytý potenciál, jenž můžeme využít k tvoření. Provádíme-li mentální rituály, máme-li inspiraci a využijeme-li ji k tvoření, uvolněná energie se projeví v realitě. Stane se energií vyjádřenou. Vyjádřená energie stává se emanací. Prázdnota (universální harmonie) obsahuje nekonečné množství latentní energie. V kolektivním nevědomí je soustředěno vše, co potřebujeme znát.

Co když má ale někdo ze života strach, v jehož zajetí prožívá nejedno těžkopádné probuzení s niternými pocity hořkosti na duši? Překážkou v prožívání vnitřní a následně vnější svobody se může stát právě strach, jak už bylo řečeno, mnohdy je příčinou toho, že se všemožně snažíme všechno si logicky zdůvodnit. Oči by viděly mnohem víc, pokud by to, co vidí, neprocházelo cenzurou v mozku – ve vědomí, v kterém máme předem uložené definice a fakta. Naučme se číst v paměti našeho podvědomí. Nespoléhejme se pouze jen na úsudek druhých. Čím více toho víme, tím více si dáváme jednotlivé střípky dohromady, a tím víc tajemství se před námi odkrývá. Uberme však ve svých obavách, pracujme se strachem na všech úrovních, nevytvářejme si ve své hlavě neexistující a zbytečná dramata věcí příštích. Uberme na přísné racionalitě a přidejme cítění srdcem.

Strach bývá původcem nechtěného dění, vzbuzuje prudká hnutí mysli, prudké vášně

Jindy způsobuje naprostou lhostejnost a odevzdání se osudu. Míváme strach ze svých bolestí tak i rozkoší a vášní. Nedokážeme se smysluplně odpoutat od různých citových zranění. Nakonec nás strach vede k zastírání obtíží i k popírání sebe sama. Čistá duše je ale prosta strachu. Čistá duše se nedá zvážit ani spočítat. Mudrcova duše ví to, co neví žádná encyklopedie, dokáže bez zaváhání odpovědět na všechny magické hádanky. Občas je nutné setřít závoj prachu z knihy uložené uvnitř nás a naučit se v ní číst beze strachu, že se před námi odkryje naše pravé vnitřní Já. Jen tak zakusíme osvobozující útěk z nechtěné reality. Jen tak nám ,,vesmír“ předloží k řešení toho kterého problému mnohdy pro nás nečekané ale zato velmi elegantní kompromisy.

Někdy máme strach z minulosti, jindy se obáváme budoucnosti. Bojíme se podívat pravdě do očí. Jak je možné najít vnitřní rovnováhu? Uvědoměním si, že nežijeme minulost ani budoucnost. Žijeme přítomnost, v tom ideálním případě. Kdo žije (v myšlenkách) v minulosti, zapomíná žít přítomnost. Kdo žije (v myšlenkách) v budoucnosti, potom žije v prázdnotě a přítomnost mu nenávratně uniká přímo pod rukama. To, co učiníme v tomto okamžiku, nezmizí s minulostí, samozřejmě to může ovlivnit události v blízké nebo vzdálenější přítomnosti. Jedná-li se o čin přesahující současný život, následek se vylije z karmické nádoby v životě příštím.

Milovat sám sebe znamená být milován

To, co uděláme dnes, zůstane v morfických polích kvantového vědomí vesmíru zachováno jako příčina věcí příštích. Energie slova nebo činu se projeví jako důsledek. Často si takto nevědomky přitahujeme do života více či méně úsměvné nebo přímo dramatické epizody.

    Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?