Polární půlnoční slunce

denali-93006_1920Vyskytuje se v oblastech, kde po určitou část roku nikdy nezapadá za obzor. Způsobuje to sklon zemské osy, který určuje délku dne a noci na celé naší planetě. Zatímco země v blízkosti rovníku mají po celý rok přibližně stejně dlouhý den a noc, v oblastech blízko pólů délka dne a noci výrazně kolísá. Čím blíže k severnímu nebo jižnímu pólu, tím jsou tyto rozdíly větší. Země se otáčí kolem své osy jednou za 24 hodin, proto slunce vychází a zapadá v pravidelných intervalech, které způsobují střídání dne a noci. Kdyby byla zemská osa vertikální, byl by tento interval stejný a den a noc by se střídaly po 12 hodinách. Skutečnost, že zemská osa je šikmá, způsobuje, že jeden pól je k slunci blíž než druhý. To způsobuje, že na severním pólu slunce od počátku března dalších šest měsíců vůbec nezapadá pod horizont. Zůstává na obloze celých 24 hodin, přitom stoupá ode dne jarní rovnodennosti do dne letního slunovratu do výšky a po něm znovu klesá, dokud se v den podzimní rovnodennosti neztratí z dohledu. Potom si póly vymění pozici a od pozdního září je možné slunce následujících šest měsících obdivovat na jižním pólu.

Všude na sever od 66. rovnoběžky slunce na den letního slunovratu nezapadá

dawn-1018660_1920V mnohých zemích jsou slavnosti letního slunovratu příležitostí k oslavám trvajícím celou noc a spojeným s hojností jídla a pití. Je to tradice sahající k dávným pohanským slavnostem, ale například ve skandinávských zemích je spojena s oslavami svatého Jana Křtitele. Mezi nejpopulárnější zvyky patří zapalování ohňů na horských vrcholech, březích jezer a moře, ohňostroje a zábava až do rána. Pozorování půlnočního slunce za jasného počasí je velkolepý zážitek. Dokonce i když je zataženo, rýsuje se jako červená koule prosvítající mraky. V některých zemích se lidé postaví do kruhu, chytí se za ruce, zpívají a chodí kolem ohně. Symbolem letního slunovratu jsou i májky, které nejsou pojmenovány podle měsíce máj, ale pocházejí z norského slova „zdobit“. Na Alandských ostrovech, které se nacházejí mezi Švédskem a Finskem a jejichž obyvatelé jsou zvláště hrdí na své lidové tradice, jsou májky vysoké, pěkně opracované, ověnčené girlandami květin, na vrcholu ozdobené pestrými stužkami a větrníky.

panorama-646274_1920

dawn-1018664_1920Délka období, během něhož slunce nezapadá, závisí na zeměpisné šířce. Na severním polárním kruhu trvá jen několik dní kolem 21. září. V Norsku se délka takového období mění. V Tromso se z půlnočního slunce mohou těšit od 21. května do 23. července, na Severním mysu od 12. května do 29. července a na Špicberkách už od 21. dubna do 22. srpna. Protikladem období půlnočního slunce je druhá polovina roku, v níž se vyskytují dni se stálou tmou. Na sever od 70. rovnoběžky se slunce neobjevuje nad horizontem od poloviny listopadu do poloviny ledna.

Na většině území Skandinávie začíná dlouhá tmavá noc na svátek Všech svatých 1. listopadu. Norové nazývají toto období „temným časem“

Ve středověku byly skandinávské státy známy jako „Půlnoční země“, což je podstatně méně romantické označení než „Země půlnočního slunce“, používané v turistických průvodcích. Dávní cestovatelé se vraceli domů se strašidelnými historkami o nekonečně trvající tmě a kruté severské zimě. Pro ty, kteří žijí celé měsíce bez slunečního svitu, znamenají zimy stále ještě velkou psychickou zátěž. Skandinávský folklor je plný zmaru a tmy a také v moderní době jsou zde deprese, známé jako „nemoc z tmy“, vážným problémem.

Zdroj článku: kniha „Přírodní divy světa“, autor: Joyce Robins, vydalo Ottovo Nakladatelství, 2004.

coast-984153_1920

dawn-190055_1280

 button (11)

Líbí se Vám článek? Sdílejte ho!Share on Facebook

Diskuze