Chová se Prostor možností jako duální zrcadlo? Co se odráží v zrcadle? Co je za zrcadlem?

Architektura duálního zrcadla souvisí se závojem nevědomí, s rozdělením reality na metafyzický svět (neprojevené pole možností, energie myšlenek, pocitů, vzorců, bezčasí), a na fyzickou realitu (tělo, mysl, hmotné záležitosti, čas). Metafora o zrcadle popisuje realitu ne jako pasivní, pevný svět „tam venku“, ale jako dvoustranný systém, kde se energie myšlenek prolínají s nehmotným světem a teprve poté se propisují do světa hmotného.

Před zrcadlem, tedy v tom, co zrcadlo odráží, pozorujeme fyzický svět. To je to, co se nám zobrazuje a co vnímáme všemi smysly. Je to vše projevené ve hmotě. Za zrcadlem existuje paralelní metafyzický svět. Je to neviditelný prostor tvořivého potenciálu – archiv všech možných scénářů, kde se prolínají energie našich myšlenek, reakcí, záměrů, podvědomých vzorců, vzpomínek duše. Zde se nehmotný stav vědomí krystalizuje do fyzické podoby. Samotnou plochu zrcadla si můžeme představit jako Bod Nula, nebo jako podstatu přítomného okamžiku.

Určité nedorozumění spočívá v představě, že zrcadlo přímočaře odráží to, co od života požadujeme. Zrcadlo takto nefunguje. Pokud si v duchu opakujete „chci žít v hojnosti“, zrcadlo neodráží pouhá slova nebo naivní přání. Pokud se například snažíte potlačit strach vynuceným úsměvem, zrcadlo tuto povrchnost ignoruje.

Zrcadlo odráží náš skutečný vnitřní stav, včetně nevědomých mentálních procesů (syntézu myšlenek a emocí, přetvářek a skrytých úmyslů). Odráží to, čemu o sobě a světu věříme. Pokud podvědomě neseme vzorec „nemám štěstí a svému okolí nedůvěřuji“, zrcadlo nám v hmotném světě předloží situace, lidi a reakce, které nám tento pocit nepatřičnosti potvrdí.

Většina z nás nezvládá vědomě tvořit svou realitu a propadá pocitům nejistoty. Jedním z důvodů je to, že procesy odehrávající se ve hmotě mají určitou setrvačnost. Než se obraz toho, co vysíláme v rámci našich záměrů, přání a představ projeví jako odraz v realitě, musíme počítat s časovou prodlevou, okamžitému naplnění našich vizí brání struktura hmotného světa. Navíc platí, že duální zrcadlo reality funguje na základě opakování, víry a vnitřní jistoty.

Například změníte svůj vnitřní stav a přijmete sebe jako pozorovatele a tvůrce. Podíváte se do vnějšího světa a tam se ještě na chvíli zobrazuje starý odraz z minulých týdnů či měsíců. Mysl podlehne iluzi a řekne si: „Nefunguje to.“ Tímto rozčarováním a strachem pošlete duálnímu zrcadlu nový signál neklidu, a odraz v realitě se k vám vrátí s odpovídající energií.

Akceptování časové prodlevy neplatí vždy, ale většinou musíme dát hmotě čas, aby se přizpůsobila novému obrazu, který vysíláme ze svého vnitřního chrámu do prostoru za zrcadlem.

Za zrcadlem leží nehmotná databáze všech možných budoucností. Tam už existuje varianta života, která nehybně čeká na uskutečnění. Zrcadlo potřebuje pouze neochvějné světlo našeho vědomí, aby tuto „latentní možnost“ promítlo na plátno hmotné reality. Samotné zrcadlo je Prostor velmi tichý. A z tohoto ticha vyvěrá veškerá tvořivá síla. Pokud se naučíme neidentifikovat s tím, co se zrovna promítá v realitě (s dočasnými problémy, chybami či emocemi), ale stáhneme se do svého vnitřního klidu, staneme se vnímavějšími, schopnými vnímat vše, co nabízí přítomný okamžik.

Pokud chcete něco změnit, přestaňte bojovat s odrazem – s tím, co zrovna je. Kdykoli se ve vnějším světě stane něco nepříjemného (kritika, chyba, nával nejistoty), nebojujte s tou situací ve svém vnitřním světě. Přijměte energii doznívající minulosti. Otočte pozornost a stáhněte se z vnějšího děje do svého vnitřního světa. Formujte nový obraz (v myšlenkách, představách). Místo reakce ze strachu se nadechněte do Boží Jiskry a vložte do Prostoru možností novou, pozitivní informaci.

Sledujte svůj vnitřní i vnější svět s fascinací pozorovatele. Dovolte vnější realitě, aby se na chvíli kmitala a vlnila. Pokračujte ve svých vědomých krocích a s důvěrou pozorujte, jak se hmotný svět během několika dní či týdnů začne přeskupovat do nového, harmonického tvaru.

Prostor možností se v tomto metaforickém pojednání chová jako zrcadlo, které ukazuje čistou pravdu o tom, jaký je náš vnitřní svět. V podstatě s námi ve všem souhlasí, přitom platí, že mnohostranná realita stále uhýbá před přímou odpovědí. Na jedné straně stojí víra, že Prostor možností nám může bezvýhradně dát za pravdu ve všem, co si o něm myslíme. Na straně druhé je tu však jeho fascinující, tekutá povaha: jakmile se pokusíme tuto mnohostrannou realitu chytit do dlaní, změřit ji, definovat a vynutit si od ní přímou odpověď, udělá krok stranou.

Proč tomu tak je a jaký hluboký smysl se v této hře skrývá? Prostor možností nemá vlastní egocentrickou vůli nám odporovat, reaguje shodně s naší vůlí. Vědomí Zdroje, ze kterého je celá tkáň reality utkána, je k nám v přirozeném stavu velmi štědré a přitom neutrální. Pokud vstoupíme do každého dne s přesvědčením: „Svět je nebezpečné místo, lidé jsou posuzovační a já mám pocit, že sem nepatřím,“ Prostor možností přikývne a z potenciálu nekonečných možností nám se štědrostí sobě vlastní poskládá takový den, který toto přesvědčení potvrdí. Zrcadlo nehodnotí, zda je náš vnitřní obraz pro nás zdravý, nebo zda nám ubližuje. Pouze zhmotňuje to, s čím uvnitř nejvíce rezonujeme.

Proč mnohostranná realita uhýbá před přímou odpovědí? Protože se odmítá nechat zavřít do jediné škatulky. Jakmile se mysl (ego) pokusí realitu striktně definovat – jakmile chce přímou odpověď na otázku: „Tak jak to tedy je? Je svět dobrý, nebo zlý? Je to iluze, nebo hmota? Mám pravdu já, nebo oni?“ – realita udělá krok stranou. Zde se jedná o ochranu před dogmatem a ustrnutím. Kdyby Prostor možností dal jedinou, neměnnou a přímou odpověď, vesmírný pohyb by se zastavil. Realita uhýbá proto, aby zůstala živou a tvořivou. Realita uhýbá, aby nezkameněla v nehybnosti.

Stejně jako v kvantové fyzice – nemůžeme zároveň přesně změřit polohu částice i její rychlost (kvantová neurčitost). Zrcadlo nám ukáže to, co chceme vidět, ale jakmile viděné chceme prohlásit za „jedinou pravdu“, odhalí svou druhou, poněkud opačnou tvář. Přímou odpověď většinou vyžaduje naše kontrolující mysl, která má strach z neznáma. Realita před touto strnulostí uhýbá, protože nás tím jemně vrací zpět k důvěře. Učí nás žít v úžasu a zvědavosti, nikoli v definitivním rozsudku.

Jak se v takovém světě pohybovat, aniž bychom ztratili půdu pod nohama? Vždy máte možnost „přepnutí“ z role soudce do role tanečníka a pozorovatele. Nevynucujte si přímé odpovědi. Přestaňte se ptát světa, zda děláte všechno „správně“ nebo zda jste „dost dobří“. Prostor možností vám přímou odpověď nedá – dá vám jen ozvěnu vašeho vlastního vnitřního hlasu.

Bod Nula je přesně tím místem, kde nám nevadí, že realita uhýbá. V Bodu Nula totiž nepotřebujeme, aby svět byl černobílý. Přijímáme jeho mnohost.

Hrajte si s vnímáním energií hmotného a nehmotného světa. Přistupujte k realitě jako k živému partnerovi v tanci. Vložte do zrcadla myšlenku klidu, laskavosti a své vlastní hodnoty – a pak s fascinací a úsměvem pozorujte, jak vám Prostor možností přikývne a jak se jeho mnohost přeskupí do tvaru, který vás pohladí. Prostor možností nemá vlastní pevnou formu, dokud do něj nevložíme svůj pohled. Nepotřebujeme ho spoutat přímou odpovědí. Stačí, když víme, že ať už si o sobě a o životě bez pochyb myslíme cokoli, zrcadlo s tím bude ve své neutralitě zcela nezaujatě souhlasit.

Když se ego dožaduje černobílé odpovědi, naráží na princip dynamické živosti nebo komplementarity (schopnost obou světů se harmonicky doplňovat). Vždy záleží na tom, jaký vztah k těmto světům máme, vztah podepřený důvěrou posiluje obě strany, aby fungovaly správně. Realita dělá ten pověstný „krok stranou“ z několika důvodů, které nám může potvrdit intuitivní vnímání. Realita odmítá být definována jako „buď, anebo“. Je „obojím v závislosti na pozorovateli“. Jakmile se ego pokusí realitu zmrazit do určité definice, realita se snadno vymkne kontrole, protože její podstatou je pohyb.

Svou pravdu chceme vyjádřit slovy. Jenže slova jsou omezující. Slovo „hmota“ definujeme v kontrastu k „iluzi“. Jakmile se mysl pokusí realitu vtěsnat do různých škatulek (dobro, zlo), zrcadlo musí udělat krok stranou, protože jeho možnosti a síla jsou větší než jakýkoli koncept. Kdyby nám ukazovalo pouze to, že „svět je dobrý“, popřelo by temnou, svým způsobem destruktivní, ale evolučně nutnou stránku existence všeho stvořeného. Odraz zrcadla v realitě neuhýbá proto, že by zrcadlo bylo zlomyslné, ale proto, že odmítá být omezené možnostmi lidského vědomí.

Život vzniká výhradně v napětí mezi dvěma protiklady – plus a mínus, nádech a výdech, chaos a řád. Pokud by Prostor možností dal definitivní odpověď („Pravdu máš ty, ne oni“), napětí by zmizelo. Ustrnul by proud tvořivé energie. Zrcadlo záměrně udržuje oba póly aktivní, protože právě v tom „bezčasí mezi nimi“ – v tom jiskření – se odehrává veškerá evoluce, tvořivost a život. Jakmile realitu ohraničíme „pravdivou definicí“, stane se z ní stojatá tůň.

Když se ego ptá „Mám pravdu já, nebo oni?“, nehledá pravdu. Hledá bezpečí a potvrzení vlastní důležitosti. Chce mít pevnou půdu pod nohama. Prostor možností však respektuje dokonalost zrcadlení. Tím, že udělá krok stranou, nutí ego k jediné věci: povolit sevření. V ten moment, kdy realita uhne, zažije mysl na vteřinu pocit závratě a bezmoci. A právě v té bezmoci, v tom momentu, kdy ego kapituluje a přizná: „Já nevím,“ se otevírá ona vertikála duše. V přiznání „vím, že nic nevím“ je dokonalá svoboda.

Pokud skutečně vypozorujeme, že realita při pokusu o hledání pravdy v určitém okamžiku uhne, můžeme změnit strategii své mysli. Tvořivý krok stranou nemá vyvolat nejistotu, má navodit pocit svobody. Přestaňte chtít odpovědi, milujte otázky. Namísto křečovitého „Jak to je?“ se ptejte „Co mě tato situace ukazuje?“. Naučte se unést stav, kdy dvě protichůdné věci mohou být pravdivé zároveň.

Související článek: Odejmutí závoje nevědomosti omezuje naši pýchu a dává nám křídla

Odměna formou Dar za Dar
Líbí se vám články Psychologie chaosu a rádi se k jejich obsahu vracíte, přináší vám informace, které jsou pro vás něčím hodnotné? Možná se rádi alespoň na chvilku odpoutáte od vnějších záležitostí a ponoříte se do zajímavého čtení. Pokud tomu tak je, můžete mou tvorbu podpořit zakoupením elektronických a tištěných knih v e-shopu Psychologie chaosu. Případně můžete podpořit provoz webových stránek formou finančního daru. Za případnou podporu předem ♥DĚKUJI♥

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?