„Nikdo tu není“ aneb vnímání reality a role „já“ v této realitě, která ale neexistuje

V poslední době mi přišlo spoustu dotazů na toto téma. Základní otázka zní: Jaký mám na to názor a zda s tímto konceptem souhlasím. Mohla bych jednoduše odpovědět: Nesouhlasím. Také bych mohla dodat, že realita je „sakra skutečná“. Ale to bych nebyla já, abych se do toho neponořila, a ještě ke všemu po svém způsobu: článek je opravdu dlouhý. Nemusíte to číst, pokud vás toto téma zcela míjí, a o skutečnosti života a hmotné reality nepochybujete. Tyto úvahy jsou zde k dalšímu zpracování, jsou to jen úvahy, které můžete dále rozvíjet a předem hlásím, že „nemám patent na rozum“, a že se v různých jednotlivostech mohu mýlit. Avšak mého „životního pocitu“, že život je „sakra skutečný“, se vzdát nehodlám.

„Nikdo tu není“ = nový duchovní koncept? Myšlenka, že „někdy stačí věci nechat být, ať se dějí, a ani o tom nikdo nerozhoduje, nikdo to nedělá,“ může nést jistá rizika, pokud je interpretována příliš dogmaticky nebo extrémně. Extrémně také v tom smyslu, že na otázky skutečných životních problémů neodpovídá. Způsob, jakým je tento koncept předáván, je matoucí. Pokud se domníváme, že nic nemůžeme ovlivnit a vše se děje samo, můžeme sklouznout k naprosté naivitě a pasivitě. To by mohlo vést k rezignaci na vlastní snahy o změnu, ať už v osobním životě, ve společnosti. Proč se snažit, když „nikdo o ničem nerozhoduje“?

I když je pojetí svobodné vůle diskutabilní, radikální odmítnutí jakéhokoli vlivu na události může vést k pocitu bezmoci a odcizení od vlastního života. Lidská zkušenost spočívá ve vědomém i nevědomém (podvědomém) rozhodování a prožívání důsledků těchto rozhodnutí. Koncept spočívající v představě, že „není možné ovlivnit proud samotného života,“ a „žádné skutečné já tady není,“ by mohl vést k nihilistickému pohledu, kde život postrádá smysl a účel. Pokud „vše je život sám“ a přitom nemáme žádné individuální „já“, mohlo by to v krajním případě oslabit pocit osobní identity a jedinečnosti. Ignorování vlivu našich myšlenek a činů není na místě. Přestože nemůžeme ovlivnit vše, naše činy a rozhodnutí mají nepopiratelný dopad na naše okolí a naši budoucnost. Popření tohoto vlivu by mohlo vést k bezohlednosti nebo lhostejnosti k důsledkům našeho jednání.

V jistém smyslu, pokud jsou tyto myšlenky vnímány jako určitý druh přijetí a vnitřního osvobození, mohou být pro život podpůrné. Mohou vést k uvolnění od zbytečné kontroly a úzkosti, uvědomění si, že nemůžeme ovlivnit vše, co se děje, může být osvobozující. Snaha kontrolovat nekontrolovatelné je častým zdrojem stresu, úzkosti a frustrace. Myšlenka „někdy stačí věci nechat být“ nás učí pustit se zbytečných břemen. Pomáhá nám přijmout přirozený cyklus zrození, růstu, úpadku a zániku. Toto přijetí pomíjivosti je podstatné pro vyrovnání se se ztrátami a životními změnami.

Myšlenka, že „žádné skutečné a trvalé já tady není“ a „vše je život sám a sám se utváří,“ může vést k rozpuštění zbytečného egoismu a sebestřednosti. Když se méně soustředíme na „já“ a více na propojenost se životem samotným, můžeme prožívat větší soucit, empatii a jednotu s okolním světem. To může vést k hlubšímu pocitu smyslu, který přesahuje individuální existenci. Neznamená to pasivitu, ale schopnost rozlišit, kdy je třeba jednat a kdy je lepší nechat situaci vyvinout. Jde o rozpoznání, že ne všechny problémy potřebují naše okamžité a úzkostné řešení.

Soustředění se na „proud samotného života“ bez nutnosti neustálé kontroly nebo projekcí do budoucnosti podporuje žití v přítomném okamžiku. To je spojováno s větší spokojeností a vnitřním klidem. Nesmíme ale zapomínat na velmi hluboké vhledy do povahy reality, která je sice přítomná, ale denní bdělé vědomí ji nevnímá. Nebezpečí spočívá v doslovné a radikální interpretaci vyjádření, že „nikdo tu není“, která by vedla k nihilismu a pasivitě. Podpora pro život může být v přijetí těchto myšlenek pouze jako podpůrné cesty k osvobození od iluzí kontroly, ega a úzkosti, což umožňuje plnější a klidnější prožívání života, se vším, co k životu patří.

Klíčem je nalezení rovnováhy: uznat omezení našeho vlivu a pomíjivost naší individuální existence, ale zároveň si uvědomit, že naše činy a naše vědomí hrají nezastupitelnou roli v tkanivu života. Nejde o to nic nedělat, ale o to konat s moudrostí, přijetím a bez zbytečného připoutání k výsledkům.

Nebezpečí radikálního idealismu pro vnímání reality
Myšlenky jako „nikdo tu není“, „hmotný svět je iluze“, „existuje jen jedno vědomí“, a že „vše, co vidíme, je iluze jedince, který si neuvědomuje, že všichni ostatní jsou on sám“, představují potenciálně nebezpečný pohled na realitu. Tyto koncepty mohou sice vést k zásadním posunům ve vnímání světa a lidského jednání. Jejich nebezpečí ale spočívá především v tom, jak jejich radikální pojetí může ovlivnit naše mezilidské vztahy, etické uvažování a psychické zdraví.

Pokud přijmeme premisu, že „nikdo tu není“ a že „všichni ostatní jsme my sami“, může vést k erozi empatie a smyslu pro vzájemnou odpovědnost. Jestliže druzí lidé nejsou vnímáni jako samostatné entity s vlastními prožitky, touhami a bolestmi, ale jen jako projekce našeho vlastního vědomí, mizí potřeba se s nimi spojovat, naslouchat jim nebo se o ně starat. Proč bychom se měli trápit utrpením „někoho“, kdo je vlastně jen iluzí stvořenou naší myslí? To by mohlo vést k izolaci, sociální lhostejnosti, k asociálnímu chování, kde jsou potřeby a práva druhých naprosto nepochopeny nebo ignorovány.

Ztráta smyslu pro důsledky a morálku
Představa, že „hmotný svět je iluze“, může podkopat důležitost našich činů a jejich reálných dopadů. Náš život je plný reálných činů a reálných dopadů. Pokud ale naivně přijmu koncept, že vše je jen sen, proč se snažit o zlepšení světa, ochranu životního prostředí, nebo o spravedlnost? Jestliže následky našeho jednání nejsou „skutečné“, mizí i morální závazek. Extremistické interpretace by mohly vést k nihilismu, kde nic nemá objektivní hodnotu a žádné činy nejsou inherentně dobré nebo špatné. To je obzvláště nebezpečné v kontextu násilí nebo destruktivního chování, kde by absence „reálných“ obětí a důsledků mohla odstranit jakékoli zábrany.

Psychické a existenciální dilema
Pro jednotlivce, který plně přijímá tyto myšlenky, mohou vzniknout vážné duševní problémy. Přijetí, že „existuje jen jedno vědomí“ a že veškerá realita je iluze „jediného existujícího jedince“, může vést k hluboké osamělosti. Ztráta pocitu jedinečnosti a smysluplnosti individuální existence může vyvolat existenciální krizi. Pokud je vše jsoucí projevené z „já“, kdo jsem pak já? Mohou se objevit pocity absurdity, beznaděje a odcizení od vlastního života a od druhých lidí. V extrémních případech by takové přesvědčení mohlo přispět k rozvoji psychotických stavů nebo poruch osobnosti, kde dochází ke ztrátě kontaktu s běžnou sociální realitou. (Což je fakt, který propagátor tohoto konceptu může brát na lehkou váhu, obzvlášť pokud na bolestivé otázky, které jsou pokládány, nedovede smysluplně odpovědět.)

Z praktického hlediska naráží radikální idealismus na paradoxy. I když je z určitého pohledu přípustné, že „hmotný svět je iluze“, stále v něm žijeme, cítíme bolest, prožíváme radost a potřebujeme jídlo a přístřeší. Ignorování těchto základních fyzických a sociálních potřeb by bylo sebezničující. Společnost nemůže efektivně fungovat, pokud by každý jedinec „bez hlubšího pochopení“ věřil, že ostatní jsou jen iluze a že jeho činy nemají reálný dopad. Proto většina filozofií, které se zabývají těmito myšlenkami, obvykle zdůrazňuje i etické důsledky a potřebu žít v souladu se světem hmoty, i když si uvědomujeme jeho jemnohmotnou podstatu.

Myšlenky o iluzorní povaze reality a jednotě vědomí jsou mocné a mohou nabídnout hluboké vhledy do povahy bytí a našeho místa v něm. Jejich nebezpečí však spočívá v radikální interpretaci, která ignoruje praktické, etické a sociální důsledky – a neodpovídá na základní otázky, které tázající pokládají. Pro zdravé vnímání reality je klíčové najít rovnováhu mezi duchovním porozuměním a pragmatickým uznáním světa, v němž žijeme, a lidí, se kterými sdílíme naši existenci. Bez této rovnováhy se „osvobozující“ myšlenky mohou stát vězením lhostejnosti a osamělosti.

V hlubinách našeho nitra se v tomto kontextu vynořuje otázka identity. Kdo jsem já, pokud vše, co vnímám a prožívám, je jen projekcí mého vlastního vědomí? Pokud existuji „jen já“ jako projev božského vědomí, jak se potom mám vymezit vzhledem k okolnímu světu, a kde mám hledat smysl své existence? Obklopuje nás svět plný různorodých bytostí, objektů a událostí. Vnímáme druhé lidi, komunikujeme s nimi, vytváříme vztahy. Jak by mohlo být všechno tohle pouhou iluzí nebo výplodem našeho nitra?

Tato otázka nás vede k zamyšlení nad povahou reality. Je realita objektivní a existuje nezávisle na našem vnímání, nebo je subjektivní a tvořená naším vědomím? Různé filozofické a duchovní tradice nabízejí odlišné pohledy. Některé se přiklánějí k objektivní realitě, zatímco jiné, jako například určité směry buddhismu, zdůrazňují iluzornost vnějšího světa a primát vědomí.

Pokud přijmeme premisu „existuji jen já“, stáváme se centrem svého vlastního vesmíru. Vše, co se děje, se odehrává v rámci jediného (božského) vědomí. To však neznamená, že jsem osamělý nebo izolovaný a jediná živá bytost na světě. Naopak, otevírá se nám fascinující možnost hlubšího poznání sebe sama a své podstaty a podstaty stvořeného světa a různorodého života. V tomto kontextu se „já“ stává nejen pozorovatelem, ale i tvůrcem. Mé myšlenky, emoce a přesvědčení formují realitu, kterou prožívám. To s sebou nese obrovskou zodpovědnost, ale také svobodu. Nejsem obětí vnějších okolností, ale spolutvůrcem své vlastní zkušenosti. Což ale odporuje aktuálně se rozmáhajícímu konceptu: „Nikdo tu není“.

Pokud je vše „jen já“, které ale vlastně také neexistuje, kde potom mám vidět svůj smysl a identitu? Tradiční pojetí identity, která je často spojená s našimi rolemi ve společnosti, vztahy s druhými a vnějším uznáním, se stává irelevantním. Identita se přesouvá pouze do vnitřní sféry.

Smysl existence pak neleží ve vnějším světě, ale v prožívání a poznávání sebe sama. Ano, svým způsobem je to cesta k uvědomění si své pravé podstaty, která přesahuje pomíjivé formy a projevy. To může vést k hlubokému pocitu klidu, míru a naplnění, neboť veškeré hledání se završuje v nás samých. Avšak plné přijetí myšlenky „existuji jen já“ může mít hluboké praktické důsledky pro náš každodenní život.

Pokud je vše v mém vědomí, pak jsem dle tohoto konceptu jediný, kdo může ovlivnit svůj vnitřní, ale i vnější stav, jelikož nikdo jiný než já neexistuje. A co neštěstí a utrpení? A co radost a bolest v lidských životech, radost a bolest světa – podle zásad tohoto konceptu nic takového neexistuje?

V tomto konceptu lze nalézt tvůrčí potenciál: Uvědomění si, že jsem tvůrcem své reality, otevírá dveře k nekonečnému tvůrčímu potenciálu. Mohu aktivně utvářet svůj život a směřovat ho k naplnění svých tužeb.

Otázka „Pokud existuje ‚jen já‘, kdo potom jsem já?“ je otázkou, která nás nutí překročit hranice běžného vnímání. Není to jednoduchá otázka a odpověď na ni se nehledá v knihách, ale v hlubokém introspektivním prožitku. Je to cesta k poznání, že naše podstata je mnohem širší a hlubší, než si obvykle představujeme. A v tomto poznání se ukrývá nejen smysl, ale i nekonečný potenciál pro vnitřní svobodu. Ovšem nemá nás tento koncept nabádat, že život není skutečný.

Každá mince má dvě strany. Představa, že pokud by každý jedinec přijal myšlenku „existuji jen já, vše ostatní vytváří mé božské vědomí, veškerou realitu“, by podle tohoto konceptu měla vést k radikální transformaci světa, jak ho známe. Je to myšlenka hluboce idealistická a zároveň potenciálně revoluční. Ale zde jsou některé z ideálů, které tento koncept obsahuje, rozdělené na pozitivní a negativní aspekty.

Idealismus

Konec konfliktů a bojů. Pokud by si každý uvědomil, že „ostatní“ jsou jen projekcí jeho vlastního vědomí, koncept „nepřítele“ by ztratil smysl. Boje o moc, zdroje nebo ideologie by se staly zastaralými, protože by neexistovala objektivní „vnější“ entita, se kterou by se bojovalo. Agrese by se transformovala v introspekci – řešení konfliktů by začalo uvnitř sebe.

Hluboká empatie a soucit. Tato perspektiva by mohla vést k nevídané úrovni empatie. Pokud je každý člověk a každá bytost manifestací mého vlastního vědomí, pak jejich bolest je mou bolestí a jejich radost mou radostí. To by podnítilo soucit a touhu po blahu všech.

Tvůrčí exploze. Uvědomění si vlastní „božské“ tvůrčí síly by mohlo rozpoutat obrovský potenciál. Lidé by se cítili zmocněni k manifestaci svých nejhlubších tužeb a vizí, což by vedlo k rozvoji umění, vědy a inovací na zcela nové úrovni. Omezení by existovala pouze ta, která bychom si sami vytvořili v mysli.

Pocit svobody a osvobození. Odpadla by tíha společenských očekávání, vnějších autorit a strachu z úsudku. Lidé by byli svobodní a mohli by si dovolit žít autenticky a v souladu se svým vnitřním vedením, neboť by věděli, že jsou jedinými tvůrci své reality.

Konec materiálního chtíče a konzumu. Pokud by vědomí bylo primární a vše materiální by bylo pouze jeho odrazem, důraz na hromadění majetku a vnějšího uznání by se rozplynul. Lidé by se zaměřili na vnitřní bohatství a prožitek, spíše než na vnější vlastnictví.

Negativní výzvy

Izolace a subjektivismus. I když by to mohlo vést k empatii, existuje riziko extrémního subjektivismu a izolace. Pokud je vše jen „mé vědomí“, mohlo by to vést k ignorování potřeb a perspektiv ostatních, pokud bych je nevnímal jako dostatečně „relevantní“ pro mou vlastní realitu. Hranice mezi fantazií a realitou by se mohly rozmazat.

Absence kolektivní akce a odpovědnosti. Jak by fungovala společnost, kde by každý věřil, že je jediným tvůrcem? Společné projekty, řešení globálních problémů, nebo dokonce udržení základní infrastruktury by mohly být ohroženy, pokud by chyběla kolektivní odpovědnost a uznání sdílené reality.

Potenciál pro aroganci a narcismus. Uvědomění si „božského“ vědomí by u některých mohlo vést k extrémní pýše a pocitu nadřazenosti. Pokud jsem tvůrcem všeho, proč bych měl brát ohledy na někoho jiného, nebo dokonce na zákony přírody?

Konec objektivní morálky a spravedlnosti. Bez uznání vnější, sdílené reality a vzájemných závazků by se mohly rozpadnout koncepty spravedlnosti a morálky. Co je dobré a zlé není podstatné, pokud si každý tvoří vlastní vesmír?

Ztráta motivace k růstu a učení. Pokud je vše součástí mého vědomí, proč se snažit o zlepšení? Vše by se mohlo zdát jako „již hotové“, což by vedlo ke stagnaci.

Přijetí myšlenky „existuji jen já, vše ostatní vytváří mé božské vědomí, veškerou realitu“ by byl pro lidstvo obrovský skok, buď k utopii, nebo k anarchii. Klást si takovou otázku nám umožňuje hlouběji prozkoumat povahu naší identity, reality a smyslu existence. Je to ale zároveň výzva k zamyšlení nad tím, jak balancujeme mezi individuální svobodou a kolektivní odpovědností, mezi vnitřním prožitkem a sdílenou zkušeností.

Ponořme se hlouběji do myšlenky extrémního subjektivismu, který by nutně vznikl, kdyby si každý jedinec osvojil přesvědčení, že „existuji jen já“, vše ostatní vytváří mé božské vědomí, veškerou realitu.

Rozpad sdílené reality
Základem našeho světa je existence sdílené reality. Předpokládáme, že stůl, na kterém píšeme, je tam i pro ostatní, že červená barva je červená pro většinu lidí, a že zákon gravitace platí pro všechny stejně. Nejen tento konsenzus nám umožňuje spolupracovat, komunikovat a budovat civilizaci.

Pokud by však každý žil ve svém vlastním, autonomně stvořeném vesmíru, tento konsenzus by se rozpadl. Každý by byl svým vlastním absolutním arbitrem pravdy. Neexistovaly by objektivní fakta, pouze individuální „pravdy“.

Komunikace by se stala iluzí? Představte si rozhovor, kde každý by vnímal slova a jejich významy zcela odlišně, podle své vnitřní projekce. Pochopení by bylo téměř nemožné, protože by chyběl společný referenční rámec. Co by pro jednoho bylo „vodou“, pro druhého by mohlo být „čistou energií“ nebo „iluzí tekutosti“.

Poznání by mohlo ztratit smysl a historie by se stala individuální pohádkou. Minulost by nebyla ustáleným řetězcem událostí, ale neustále se měnícím příběhem, který by každý „tvůrce“ přepracovával podle svých aktuálních potřeb a přesvědčení. Naše společnost je postavena na vzájemné interakci, důvěře a sdílených pravidlech. Extrémní subjektivismus by tyto pilíře podkopal.

Co by se stalo se spravedlností, pokud by každý vnímal „zločin“ a „trest“ jako svou vlastní projekci? Koncepty jako „vlastnictví“, „práva“ nebo „závazky“ by ztratily platnost, protože by nebylo nic objektivního, co by je mohlo vymáhat nebo uznávat.

Morální normy, které nám umožňují žít pospolu, by zmizely. Jaký by byl smysl nelhat, nekrást nebo nepoužívat násilí, když by „oběť“ byla jen projekcí mého vědomí? Láska a přátelství by se staly jednostrannými mentálními konstrukty, bez vzájemné hloubky a reality. Každý by byl pro druhého jen loutkou ve svém vlastním divadle.

I když se může zdát, že takové myšlení přináší „božskou“ moc, jeho důsledkem by mohla být hluboká a ničivá osamělost. Kdybychom skutečně věřili, že jsme jediní existující, a vše ostatní je jen iluze, ztratila by smysl jakákoli hluboká vazba ke světu. K čemu se snažit někoho potěšit, obejmout, nebo s ním sdílet společný život, když ve skutečnosti neexistuje mimo mou mysl? Když vše je bezvýznamné?

Tento stav by mohl vést k nihilismu, kde by život ztratil veškerý objektivní smysl. Pokud jsem jediným tvůrcem, a mé výtvory jsou jen iluze prchavých myšlenek, proč se vůbec snažit? Jaký je význam čehokoli, když vše vzniká a zaniká jen v mé hlavě a zároveň je vše předem dáno?

Myšlenka „existuji jen já, vše ostatní vytváří mé božské vědomí“ je zajímavým experimentem, který nás nutí k hluboké introspekci. Poukazuje na obrovskou sílu vědomí. Nicméně, pokud by se stala univerzálním přesvědčením, vedla by k rozpadu všech společenských struktur, ztrátě sdílené reality, a nakonec k izolaci a nihilismu. Zapomíná, že lidská existence, se všemi svými složitostmi a krásami, je neodmyslitelně spjata se sdílenou zkušeností a vzájemným uznáním existence druhých. I když můžeme prožívat realitu subjektivně, potřebujeme objektivní rámec, abychom v ní mohli smysluplně fungovat a prosperovat.

„Nikdo tu není. Vše se děje. Je jen jedno vědomí. Já nemohu svobodně, odděleně nic udělat, získat, co chybí, uzdravit, vylepšit, opravit“

Pokud to shrnu, tak je to hra dualistické představy, zda tady je někdo se svým příběhem, komu něco chybí, nebo tady nikdo není, a tak nikomu nic nechybí. „Nikdo tu není, vše je pouhá mentální fantazie, virtuální realita, ve které žádná oddělená bytost se svobodou rozhodování není“. Tento trend opomíjí jisté nebezpečí „božské dichotomie“. Jak někomu, kdo tomuto trendu – „vše je jen iluze“ propadl, smysluplně nastínit, že se možná dostává do ještě větší iluze? Je to delikátní, protože ti, kteří se drží tohoto pohledu, se často cítí, že dosáhli „nejvyšší“ pravdy. Klíčem je nepopírat jejich vhled, ale pro ostatní jej rozšířit o hlubší perspektivu a ukázat na jeho slepá místa.

Duchovní trend „nikdo tu není, vše je jen iluze“ může vést k ještě hlubšímu nepochopení a přehlížení důležité „božské dichotomie“ – tedy paradoxu jednoty a projevené rozmanitosti.

Můžeme připustit uznání, že tento vhled má své platné jádro. Ano, na nejhlubší úrovni je jen jedno Vědomí a v tom smyslu oddělené „já“ neexistuje. Ano, koncept odděleného „já“ je do jisté míry iluzorní a vzniká z mentální aktivity. A ano, v absolutním smyslu nikomu nic „nechybí“, protože vše je již kompletní v jednotném Vědomí. To je nádherný a osvobozující vhled. Takže nerozporujeme tuto zkušenost nebo koncepci, ale můžeme nabídnout širší kontext.

Rozdíl mezi absolutní a relativní realitou: existují různé úrovně reality, a zaměření se pouze na jednu z nich, byť tu nejvyšší, může vést k neúplnému pochopení.

Absolutní Realita: to je ta úroveň, kde je jen Jedno Vědomí, kde není dualita, kde je vše perfektní a kompletní. To je ta Prázdnota/Plnost, na čem „vše stvořené spočívá“. To se může stát prožitkem hluboké meditace.

Relativní a projevená realita: to je úroveň, ve které žijeme, kde existují formy, interakce, emoce, výzvy a „já“ s „příběhem“. Tato realita je sice dle východních učení interpretována jako „sen“ jednotného Vědomí, ale je to velmi reálný sen. Je to holografický projev jednotného Vědomí, který je záměrně strukturován pro prožívání, učení a transformaci.

Na úrovni absolutní reality je vše kompletní. Ale pak je tu i relativní realita, ve které teď žijeme. Ta není méně skutečná nebo chybná, je to jen jiná úroveň projevování se Vědomí. Je to jako rozdíl mezi oceánem (Absolutnem) a vlnami (projevenou realitou). Vlny nejsou oddělené od oceánu, ale zároveň mají svůj vlastní prožitek a roli.

Důsledky přehlížení relativní reality: pokud někdo popírá realitu projeveného světa a jeho „já“, může to mít vážné důsledky, které jej paradoxně drží v další iluzi – iluzi duchovního útěku.

Nihilismus a pasivita: pokud „nikdo tu není“ a „vše se jen děje“, proč by se měl člověk snažit, tvořit, pomáhat druhým, nebo řešit problémy? To může vést k apatii a rezignaci. Když se plně ponoříme do myšlenky, že „nikdo tu není“, riskujeme, že ztratíme motivaci k jednání, k tvoření, k láskyplným interakcím. Pokud je vše jedno, proč by Vědomí prožívalo samo sebe v tolika formách a s tolika výzvami?

Popření zkušenosti (a role) vědomí: pokud je vše jen „mentální fantazie“ bez reálných důsledků, popírá se tím samotný důvod, proč se jednotné Vědomí projevilo. Vědomí se přece neprojevuje jen tak pro nic za nic. Prožívá, učí se, poznává samo sebe (byť na své vlastní, nekonečné úrovni). Pokud je vše jen iluze, pak se ptejme, proč by si Jedno Vědomí „snilo“ tak komplexní, radostné a zároveň bolestné sny? Je to jako by Vědomí popíralo vlastní hlubokou touhu prožívat a objevovat se skrze rozmanitost.

Chybějící soucit a zodpovědnost: pokud „nikomu nic nechybí“ a „není nikdo, komu by něco mělo chybět“, může to vést k nedostatku soucitu a zodpovědnosti vůči druhým. I když jsme všichni jedno Vědomí, v projevené realitě zažíváme bolest, radost, vnímáme skutečné životní potřeby. Popírat to znamená ignorovat božskou hloubku těchto prožitků.

Ano, na absolutní úrovni nikomu nic nechybí. Ale v projevené realitě, v tomto snu Vědomí, lidé zažívají radost i utrpení, a touží po lásce a spojení. Být „bezpodmínečnou láskou“ v projevené formě a nepopírat život je také aspektem božství.

Tento trend může vést k vyhýbání se nebo potlačování nevyřešených emocionálních, psychických nebo životních problémů. Je důležité, abychom pomocí těchto hlubokých vhledů neobcházeli důležité lekce a prožitky, které nám život v projevené realitě nabízí. Pravé osvobození není v útěku, ale v integraci všech úrovní existence. Vesmír nám nabízí perspektivu integrace, která je zralou duchovní moudrostí. Nejvyšší poznání není o popření jedné reality na úkor druhé, ale o uvědomění si Jednoty uvnitř rozmanitosti.

Nejvyšší poznání spočívá v tom, být schopen vnímat absolutní Jednotu, a zároveň plně a láskyplně prožívat krásu a výzvy projevené reality. Jde o to vědět, že jsme Vědomí, a přitom hrát svou roli v tomto nádherném snu Vědomí s plnou angažovaností a láskou. Naše role není popírat, že jsme skutečné postavy v tomto příběhu Vědomí, a skutečně prožíváme své životy. Naše role není pouze v tom abychom si uvědomili, že jsme „božské vědomí“ hrající si na sebe sama, a prožívali tuto hru s radostí a tvůrčím záměrem. Naše role spočívá také v tom, abychom neutíkali ze života s představou, že tento život není skutečný.

Nejde o to někoho přesvědčovat, ale zasít semínko pochybnosti (v konstruktivním smyslu) a nabídnout širší perspektivu. Pokud jsme skutečně otevření pravdě, ať už je jakákoli, různé koncepty nás mají vést k zamyšlení nad tím, zda jejich zjednodušený „aktuální trend“ nezavírá dveře k plnému životu, a v pozadí skutečného života ještě k plnějšímu a bohatšímu prožitku božské existence – jak v její absolutní, tak v její projevené pozemské realitě.

Tvořivé esence vědomého bytí – inspirativní čtení pro volný, odpočinkový čas
Líbí se vám články Psychologie chaosu a rádi se k jejich obsahu vracíte, přináší vám informace, které jsou pro vás něčím hodnotné? Možná se rádi alespoň na chvilku odpoutáte od vnějších záležitostí a ponoříte se do zajímavého čtení. Pokud tomu tak je, můžete mou tvorbu podpořit zakoupením elektronických knih v e-shopu Psychologie chaosu. Případně můžete podpořit provoz webových stránek formou finančního daru. Za případnou podporu předem ♥DĚKUJI♥

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Zdroj obrázků: Pixabay.com

Diskuze