Na prozření či probuzení se nelze připravit – Díl 2.
Cokoli si přejeme, v prostoru možností již existuje, soustředěním se na tuto jistotu k sobě přitahujeme zhmotnění našeho přání. Zároveň netrváme na představě, jakým způsobem proběhne uskutečnění, prostor možností se našim představám nepodřizuje ve všech detailech, mnohdy nám jde naproti cestou, kterou bychom nevymysleli. Aktivně působíme na uskutečnění, zároveň zaujímáme určitou pevnost v pozici pozorovatele. Na ničem nelpíme, neusilujeme o změny pouze dle pohnutek rozumu, který ví všechno nejlíp a drží se svých zvyklostí. Obyčejně mívá stanovenou „lineární přímku“, po které kráčí a nevnímá propojenost a svým způsobem skrytou nelineární celistvost jemnohmotných a fyzických sfér.
Z pozice celistvosti je náš postoj k již uvolněné energii našeho přání nebo záměru nezúčastněný a přitom hmatatelně skutečný. Svou vůli nikam netlačíme a zároveň se vše děje na základě pohybu volní síly s tím, že různé detaily se na naší cestě postupně utváří, bez pochyb, jaksi samy od sebe. Trpělivě se soustředíme na proces realizace našeho záměru, svým způsobem lhostejně, jaksi „chladnokrevně“. To znamená, že ve vlastním energetickém poli nevytváříme žádné rozporů plné či protichůdné, emočně podbarvené „energetické vlnobití“. Spočíváme ve vnitřním klidu. O probíhajícím procesu dosažení cíle bezpečně víme jen to, že jej nemusíme mít pevně v rukou, ani v mysli, pouze reagujeme na synchronní pobídky a intuitivně plujeme po proudu energetických vln směřujících k cíli. Svou cestu k cíli sledujeme s radostí a užíváme si pocit naplnění pokaždé, kdy překonáme sami sebe, kdy zvládneme případnou překážku a nestavíme se na odpor potřebným životním zkušenostem.
Dokonalé ovládání prostoru možností je možné pouze za plného odpoutání od vnějších energií, které jsou uskupené v prostoru „kvantového vědomí“ v podobě různých fragmentů energetického pole kolektivního vědomí. Zcela se odpoutat nelze, jsme součástí kolektivního pole. Jde o vědomé přijímání a zároveň o umění nereagovat nikterak vyhroceně. Což jde zvládnout docela snadno. Dokonalost spočívá v přijímání za plného odpoutání, zde je zachována absence jakékoli vyhrocené vnitřní myšlenkové reakce na informace a vnější dění, z našeho pohledu běžně hodnocené negativně. Myšlenky proudí sami o sobě, necháme je být a nic nesoudíme, pouze přijímáme informace. Emoce přijímáme tak, jak přicházejí, necháme je námi procházet a volně odplynout. Pocity vnímáme velmi pozorně, jejich energie nám mnohé napoví. Takto zůstáváme mimo pohyb, a hlavně mimo přitažlivost vnějších energií s negativním nábojem – směrem do našeho osobního energetického pole. Jde o energetická, prostorová uskupení, která získávají svou (provokativní) a ve své podstatě i „životní“ sílu na základě zpětnovazebné energie lidských myšlenek a emocí.
Zmíněnou lhostejnost dodržujeme neúprosně. Tady je třeba se zastavit. Neznamená to, že za svým cílem jdeme neúprosně, nemilosrdně či nelítostně, že jednáme jakkoli bezohledně, že se ve svých reakcích na vnější dění staneme bezcitnými. Naše základní vnitřní nastavení je klidné, mírné, soucitné. Lhostejnost a neúprosnost se týká udržení vnitřního klidu během rozumově podmíněných reakcí na vnější dění, reakcí na vlastní chybovost a podobně. Klidové nastavení na lhostejnost či neúprosnost probíhá, (pokud nejsme na tomto poli úplnými začátečníky), bez úsilí.
Uvedu jednoduchý příklad. Vaším záměrem je uvařit si kávu. Jste v plné pozornosti a uvnitř vás je klid. Přesto se vám povede upustit porcelánový šálek a ten se rozbije. Vaše reakce, která se objeví za vnitřním klidem, je energeticky velmi jemná, je daleko v pozadí vaší mysli, je téměř neskutečná. Leknete se, řeknete „do háje“, projde vámi lítost nad rozbitým šálkem, zaznamenáte pocit hněvu nad vlastní nešikovností. Zároveň je to jako by se uvnitř vás téměř nic nepohnulo. Velmi mlhavá reakce se odehraje, aniž by se energetická hladina vašeho vnitřního klidu rozvířila. Ještě vyšším stupněm je žádná reakce. Rozbil se hrneček. Vezmete lopatku, košťátko a zametete střepy. A dál plujete na energetické vlně vnitřního klidu. Rozhlédnete se a zjistíte, jaké máte možnosti. Nabízí se druhý šálek (druhá šance), jdete a uvaříte si svou kávu. Vše je ve své podstatě energie. Podobně lze vnitřní klid (neúprosně a přitom lehce) zachovat i během složitějších situací. Běžně bychom mohli reagovat například rozčilením, nadáváním sami sobě, vztekem a zamračeným pohledem na vše kolem sebe. V tomto případě zůstává podstata naší reakce v podobě vyzářené energie v našem energetickém poli otisknutá, dokud se (sama o sobě) nevybije. Přitom je charakter této energie vyzařován do našeho okolí. Za takového vnitřního nastavení je pravděpodobné, že během dne k nám „neúprosná magnetická přitažlivost“ přivolá více podobných, nepříjemných událostí.
Vzorce chování ubírající nám sílu je možné změnit, což vyžaduje určité úsilí, od kterého můžeme ustoupit, pokud vše necháme plynout. To znamená, že o změnu nebudeme usilovat, ale během plynutí času našeho bytí budeme „každý jednotlivý segment změny“ přijímat – z pozice vědomého pozorovatele. Zde můžeme odbočit a připomenout si, že vzorce chování vzniklé častým opakováním jsou uložené v pevných vazbách mezi podvědomím a nervovými buňkami v mozku. Proto na určité věci reagujeme automaticky, máme to „naučené“, mozek se naučil reagovat podle určitých šablon, (vytvářených většinou v dětství). Šablon ukrytých v podvědomí. Pouze my sami můžeme vědomě některý z vlastních vzorců chování proměnit. Pokud svou pozorností a určitou změnou myšlení přestaneme „naučené chování“ opakovat, vzorec zapsaný v podvědomí a podle potřeby operující na úrovni spojů mezi neurony bude časem deaktivován.
Z uvedeného je jasné, že je nemožné po někom druhém vyžadovat, aby změnil některý svůj povahový rys, pokud sám nebude aktivně chtít, nezmění se. Pouhým vnějším nátlakem, jakkoli v dobrém míněným, k rozpojení pevných vazeb mezi podvědomím a nervovými buňkami (v mozku druhé osoby) nedojde. Naopak, vyvíjením nátlaku, a děláním všeho, co si náš strohý rozum zamane, můžeme podpořit vznik nových podvědomých vzorců a mozkových spojů, které povedou k vytvoření dalších „životních šablon“ reakcí na vnější podněty. Neustálým přesvědčováním a nátlakem můžeme otravovat život ostatním i sobě. Tak nejdřív vznikají němé výčitky, kaskádovité oboustranné stresové reakce a později začarovaný kruh. Neboť i zde platí, čemu věnujeme energii pozornosti, to posilujeme, namísto toho abychom přijímali člověka takového, jaký je. Navíc není už žádným tajemstvím, že teprve vlivem naší osobní vnitřní proměny se mění i vnější prostředí a okolnosti. Zrovna tak nikdo druhý nemá nejmenší právo na nás cokoli – ze svého zorného úhlu pohledu, z podmíněného vnitřního nastavení – hodnotit nebo nás za cokoli odsuzovat.
Naším záměrem může být, dovolit potřebným změnám, aby probíhaly jaksi sami o sobě, bez nadměrného úsilí. Nemusíme chodit na „sebepoznávací terapie“, věnovat urputné snaze odhalení „co jsme vlastně zač“ spoustu svého času, nemusíme ve svém nitru cíleně převracet vše naruby a vyjmenovávat, co vše je v nás špatně. Nic není špatně. A už vůbec se nemusíme komukoli druhému, ani sami sobě, zapřísahat, že se změníme. No a konečně můžeme upustit od (psychického a duševního) propojování jakýchkoli „karmických vazeb“ se současným životem – naprosto to nemá smysl.
Změnit se můžeme dokonce i při zachování své jedinečnosti a autentičnosti. Necháme náš den volně probíhat, neboť sebepoznání nejlépe probíhá za běžných okolností. Zaujmeme pozici pozorovatele, vše, co se děje kolem nás a uvnitř nás vědomě vnímáme. Za chodu pozorujeme své automatické reakce, vnímáme pohyb myšlenek, jejich automatické nastavení, vnímáme energie emocí, uvědomujeme si, kdy jsme proti něčemu nebo někomu zaujatí nebo v odporu, kdy prožíváme nadšení a podobně. Vždy, kdy si něco podstatného uvědomíme, můžeme zareagovat jinak, než jak to děláme obvykle. A z pozice pozorovatele sledujeme, jaké změny probíhají uvnitř nás i ve vnějším prostředí za jistých událostí. Pozorujeme, odlišujeme a srovnáváme, jak se náš osobní projev zrcadlí do našeho prostoru vnímání a jak se časem proměňuje. Nezabýváme se domněnkami a nespekulujeme nad tím, co si o nás myslí ostatní – vše je součástí procesu a cokoli se může v určité časově vnímané posloupnosti měnit, někdy i skokově.
Čím uvolněněji tak budeme činit, tím snáze a rychleji se před námi budou „dveře sebepoznání otvírat“. Tím snáze se naučíme ovládat energie našich myšlenek, domněnek a představ a tím i vědomě posouvat realizaci našich záměrů, aniž bychom dosažení cíle museli urputně prosazovat. Nebo jinak – prostor možností zareaguje na „svěžest a novost“, kterou vyzařujeme a přímo na úroveň linie naší cesty přesune – možnosti seberealizace shodné s energetickým vyzařováním našeho biopole, s mentálním, duševním a psychickým nastavením.
Není potřeba bojovat, usilovat, trápit se a spílat životu za to, jak nás neposlouchá a nejde nám na ruku. Pokud otevřeme svou náruč dokořán prostoru možností a dovolíme duši tímto prostorem plout bez odporu svéhlavého rozumu, (neboť ona tento PROSTOR důvěrně zná ze všech úhlů pohledu a spolu s intuicí „skenuje“ různé možnosti a vybírá pro nás nejschůdnější cestu), potom nám synchronní pobídky půjdou naproti a náš život se změní – především tím, že my sami dáme vědomému i podprahovému vnímání, postojům a reakcím více spontánnosti a své okolí přestaneme posuzovat podle naučených vzorců a zvyklostí. Nastavíme vyšší laťku svému sebevědomí a přestaneme se trápit tím, co si o nás kdo myslí, nic už nás neurazí a nic nerozvlní klidnou hladinu našeho vnitřního nastavení. A pokud ano, dáme prožívané situaci tolik pozornosti, kolik v daný moment potřebuje, a vědomě se vrátíme do plnohodnotného, poklidného vnitřního světa, o kterém víme, že je předlohou pro prožívání různých životních scénářů na úrovni hmotné sféry bytí.
Nastavit harmonické propojení rozumu a srdce, jednat srdcem a přitom „nemilosrdně“ zachovat „nezúčastněný odstup“ od vnějšího dění, a od vlastních myšlenek, které si po většinu času v naší hlavě dělají, co chtějí (dokud prozatím neovládáme naprosto uvolněný klid mysli) – to je božská dichotomie.
Související články: Na prozření či probuzení se nelze připravit – Díl 1., Radost, vnitřní tajemství, jedinečná nedokonalost, Pocit křivdy, nenávist, sebelítost
Tvořivé esence vědomého bytí – inspirativní čtení pro volný, odpočinkový čas
Líbí se vám články Psychologie chaosu a rádi se k jejich obsahu vracíte, přináší vám informace, které jsou pro vás něčím hodnotné? Možná se rádi alespoň na chvilku odpoutáte od vnějších záležitostí a ponoříte se do zajímavého čtení. Pokud tomu tak je, můžete mou tvorbu podpořit zakoupením elektronických knih v e-shopu Psychologie chaosu. Nebo objednáním tištěných knih přímo v nakladatelství ANAG, nebo v nakladatelství Nová Forma. Případně můžete podpořit provoz webových stránek formou finančního daru. Za případnou podporu předem ♥DĚKUJI♥
PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?
Zdroj obrázků: Pixabay.com.
Diskuze
PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?