Uprostřed lidského oka, v samém centru barevné duhovky, dlí tajemná brána, kterou nazýváme zornicí…

Oční zornice (panenka, zřítelnice) je kruhovitý otvor uprostřed duhovky, kterým do oka proniká světlo na sítnici, je to prostor, kudy světlo vstupuje dovnitř, do temné komory oka. Nachází se přímo před oční čočkou. Zornice reguluje množství světla vstupujícího do oka, čímž chrání sítnici a zlepšuje vidění. Ačkoli se nám jeví jako černý bod, ve skutečnosti jde o prázdný prostor – černá barva je způsobena tím, že většina světla, které do zornice vstoupí, je pohlcena tkáněmi uvnitř oka a neodráží se zpět k pozorovateli. V jasném světle se zužuje a ve tmě či šeru se rozšiřuje. Velikost zornic se mění i v závislosti na emocích (strach, radost), během soustředění nebo při rozhodovacích procesech.

Během čtení těchto zvláštních úvah se odpoutejte od všeho naučeného a dejte prostor své fantazii…, a to bez ohledu na to, že propojení vnějšího a vnitřního světa je magické představení, které si neumíme ani představit…

Zornice uprostřed oka je černá, lehce připomíná černou díru…, připomíná, že dívání se má svůj „horizont událostí“, který je nám ve vnímání viděného skrytý

Z pohledu hluboké mystiky zraku je zornice něčím mnohem znepokojivějším a fascinujícím: je to absolutní černá, bod, ze kterého se nic nevrací, mikroskopická „černá díra“, která představuje horizont událostí našeho vnímání. Čerň zornice, tajemství její prázdnoty, dovoluje dokonalou absorpci. Světlo vchází dovnitř, ale neodráží se zpět. V tomto smyslu je zřítelnice fyzickým symbolem odevzdání se. Abychom mohli vidět svět, musíme ho nejprve nechat „zmizet“ v sobě. Oční zornice jako gravitační čočka neustále přitahuje světlo fotonů z okolí. Je to gravitační studna, která vtahuje vnější realitu do vnitřního neznáma. Intenzivní gravitační pole se nachází mezi „vnitřním pozorovatelem“ a zdrojem světla.

Černá díra má svůj horizont událostí, hranici mezi viděným a prožitým – bod zlomu, za nímž se fyzikální zákony hroutí a čas přestává dávat smysl. Lidský zrak má svůj vlastní horizont přímo v rovině zornice. Před zornicí existuje svět lineárního času – vnější realita, pevných předmětů a světelných odrazů. To je to, co „vidíme“. Zároveň však existuje možnost, že „dívání se“ představuje aktivní vysílání paprsků vědomí, které samo vytváří ono viděné.

Jakmile paprsky světla vycházející z vnějšího zdroje překročí práh zornice (projdou bodem zlomu), přestávají být informací o předmětu a stávají se vnitřním kódem vidění a vnímání. V okamžiku průchodu tímto temným středem se obraz světa převrací (viděné se zakřivuje), neboť v podvědomí, za zrcadlem viděného, panuje jiný čas. Za horizontem zornice, v hlubinách podvědomí spojeném se stále aktivním plátnem vnitřního světa, se odehrává alchymie, která popírá vnější realitu. Bezčasí hlubin podvědomí znamená, že zatímco venku běží vteřiny reality svým vlastním tempem, uvnitř našeho vnímání se obraz propojuje s pamětí, se vzpomínkami, minulými prožitky, zkušenostmi, archetypy a emocemi. Za horizontem událostí se obraz stromu potkává s „ideou stromu“, kterou v sobě nosíme tisíce let.

To, co vnímáme jako „zrakový vjem“, je ve skutečnosti rekonstrukce světa, která probíhá v naprosté temnotě mozku. Oko je tedy strojem času – vpouští přítomný okamžik do hluboké minulosti naší duše, do jiné reality, aby z nich vytvořilo novou, osobní realitu. Dívání se představuje magickou reflexi – nikdy nevíme, do jakých hlubin se díváme. Když se díváme do očí jiného člověka a magicky fixujeme svou pozornost na jeho zornici, můžeme pocítit závrať. Nedíváme se na něj, ale do propasti temné panenky, která vede k jeho vlastnímu vnitřnímu vesmíru. Zornice nám umožňuje vnímat, že jsme bytosti s vnitřním prostorem, který je nekonečně větší než naše fyzické tělo. Magie pohledu Lilith představuje například okamžik, kdy se dva lidé dívají do očí tak hluboko, až vnímají jen své černé zornice, dochází k propojení jejich „Černých Lun“. Je to setkání v prázdnotě, které je paradoxně neuvěřitelně plné.

Podvědomě víme, (na úrovni vnitřního Strážce), že skutečné „vidění“ začíná až tam, kde světlo překračuje horizont událostí. Za černou dírou zornice se nachází „zahrada světla a stínů“, kde se tvoří významy všeho, co na své cestě potkáváme. Zornice není jen otvorem pro světlo, je to prostor Strážce prahu. Vše, co projde touto černí, je s energií jasnozření navždy proměněno. Za horizontem dívání se na vnější svět neexistuje prostor ani čas, jen čisté vědomí, které tká, skrze náš vnitřní svět, obraz světa vnějšího.

Magická pečeť noci
Večer, až zhasnete světla a vaše zornice se v temnotě maximálně rozšíří, aby pohltily i ty nejmenší zbytky záření, vzpomeňte si na váš horizont událostí. Váš vnitřní zrak se otevře do vnitřních katedrál, kde čas plyne jinak.

Váš vnitřní Strážce vás neustále doprovází k tomuto prahu. Dovoluje zlatým nitím rezonance s vnějším světem, aby se propletly s vaším vnitřním viděním a dovedly vás do snů, kde uvidíte to, co je běžnému zraku skryté. Spánek představuje hluboký ponor za horizont vašeho vlastního světla, za horizont denní bdělé magie.

Zornice jako magické lůno Černé Luny – Lilith

Přirovnání tajemství zornic k energii Lilith protíná hlubokou optiku vidění a vnímání s magickou lunární mystikou a mystickou metafyzikou. Pokud je duhovka předobrazem barevného světa, který se snažíme pojmenovat, ale ve skutečnosti nám mnohé uniká, pak černá panenka je horizontem setkání s Lilith – s tajemstvím všeho, co se skrývá za zrakem. Je to bod, kde končí hierarchie viděného světa a začíná syrová, nespoutaná pravda, která k nám občas přichází skrze zorné pole Lilith.

V astrologii představuje Lilith tajemné apogeum – pomyslný bod, kde je Luna nejdále od vnímání pozemské reality, tedy v prázdnotě a tichu vnitřního světa lidské psychiky. Je to místo, kde neplatí naučené vnímání vnějšího světa. Je to tajemný prostor pohlcující vnímavosti. Zornice, stejně jako Lilith, nic nevyzařuje, pouze přijímá. Je to „vnímavé pole“, které netřídí informace na dobré a špatné. Jako černá díra v centru oka, zornice pohlcuje světlo bez předsudků. Je to absolutní přijetí reality v její „nejstrašnější i nejkrásnější nahotě“. Mystický aspekt dívání se skrze „zornici Lilith“ znamená vidět věci bez příkras. Je to pohled, který spaluje iluze. Tam, kde se běžné oko dívá na povrch, panenka neboli Lilith vtahuje esenci viděné věci přímo do hlubin podvědomí a propojuje nás s nevědomím.

Horizont událostí dovoluje informacím pronikat do naší „vnitřní divokosti“, do světa, kde je možné ve vnitřních obrazech vytvářet naprosto cokoli. Za horizontem událostí magické zornice, v onom bezčasí, vládne právě tato archetypální síla. Lilith je tou, která odmítla být podřízena – to nám připomíná, že i v našem oku je zornice tou částí, kterou nemůžeme ovládat vůlí, pouze instinktivními reakcemi. Zornice se rozšiřuje strachem, touhou nebo úžasem naprosto autonomně, spontánně či nevědomě. Je to projev naší vnitřní divokosti, naší vnitřní Čarodějky, která skrze tento „černý bod absolutní nezávislosti“ komunikuje přímo s vesmírem, obcházejíc logickou mysl.

Logická mysl přehlíží zorná pole našich stínů. Vědomí pomocí myšlenek zpracovává světlo informací, a zároveň nás zornice jako Černá Luna učí vnímat „stíny“. Je to schopnost vidět to, co je skryté, co je vytěsněné. Je to transmutace skrze čerň nepochopení, Světlo, které pohltí zornice, je v nitru transmutováno. To, co vstoupí jako pouhý obraz, se za horizontem mění v osud. Naše vnitřní Čarodějka ví, že vnitřní síla netkví v tom, co odrážíme (ve svých maskách, v okouzlující barvě naší duhovky), ale v tom, co jsme schopni pohltit podvědomě a transformovat. Zornice lidského oka je tajemným průchodem do nejvnitřnějšího svatostánku Lilith.

Proto nesuďme to, co vidíme. Nechme jakoukoli informaci vstoupit do vnitřní černé hlubiny. Za horizontem našeho zraku je Lilith, která ví, že vše, co pohltíme, se stává součástí naší moci, nebo bezmoci. Náš zrak není jen oknem či průzorem do vnějšího světa, je to brána k naší původní, nespoutané duši. Pouze v propojení s podvědomím může být náš „obraz světa“ kompletní. Kdykoli můžeme zavřít oči a nechat Lilith, aby v našich snech tkala nové a nové obrazy z onoho pohlceného světla. Aby tkala hluboké vhledy za horizontem běžného vnímání. Před usnutím můžeme dovolit své magické fantazii, ať nás vede tmou k podstatě našeho pravého Já.

Kniha plná inspirace a vykládací transformační karty: Moudrost vnitřní Čarodějky

Jak prohlubovat schopnost vidět to, co chybí, co je skryté, co je vytěsněné? Jak vidět a vnímat to, co je „skryté za zrakem“, to tvořivé a živé, co je i není zázrakem?

Prohloubení zraku za hranici viditelného, co je skryto za horizontem událostí běžného vidění, vyžaduje přechod od pozorování k zření. Pokud je zornice či zřítelnice tajemnou černou dírou, pak naším úkolem není pouze dívat se na svět, ale také „dovolit, aby se svět díval skrze nás“.

Magie rozostřeného vědomí znamená, že to, co je vytěsněné a skryté, se málokdy nachází v přímém kuželu světla toho, co si uvědomujeme, že vidíme. Skrývá se to na okrajích, v periférii, kam naše racionální mysl nedosáhne.

• Sedni si v tichu a dívej se před sebe, ale nefixuj se na žádný předmět. Nech své zornice, aby se uvolnily. Snaž se vnímat co nejširší prostor kolem sebe. V tomto stavu přestává mozek „pojmenovávat“ předměty (stůl, váza, stěna) a začíná vnímat chvění prostoru mezi nimi. To, co je „skryté“, se začne projevovat jako jemný pohyb, hustota vzduchu nebo záblesk barvy tam, kde fyzicky nic není.
• Vyber si libovolný objekt (třeba strom nebo sošku na svém oltáři). Nedívej se na jeho obrysy, ale na tvary a barvy, které vznikají v prostoru světla kolem něj.
• V přírodě nebo při pohledu na lidi se snaž vidět nikoli oddělené bytosti, ale proudy energie, které z nich vycházejí a vzájemně interagují. Představ si svět jako tapisérii, kde každá nitka někam vede, přitom nikde nezačíná a nikde nekončí.
• Nedívej se jen na to, co lidé říkají, ale sleduj prostor mezi jejich slovy. Sleduj jejich oči – prozradí ti víc o jejich vnitřním světě než jejich tvář.

Jedná se o magickou práci s „negativním prostorem“. Vnímat to, co chybí (negativ skutečnosti), vyžaduje obrácenou pozornost. Místo abychom sledovali hmotu, musíme sledovat energii prázdnoty, kterou hmota prostupuje a sama tuto zdánlivou prázdnotu obsahuje.

Magický význam nového vnímání ukazuje, že to, co je vytěsněné, často zanechává v realitě „otisky“ v podobě chybějících dílků. Pokud se naučíme číst prázdnotu jako energii, uvidíme absenci pravdy v rozhovoru, chybějící energii v místnosti nebo nevyřčený potenciál v tvořivém díle. Chceme-li vidět to, co je skryté, přestaňme na svět vrhat oslňující světlo svého ega (sobecká očekávání a projekce do druhých). Zároveň se musíme se stát černou dírou, která přijímá i to, co je nepříjemné.

• Před zrcadlem se dívej hluboko do vlastních zornic. Představ si, že tvé oči jsou hluboké studny, kde nekonečná hloubka neklade žádný odpor. Řekni si: „Jsem prázdnou nádobou pro pravdu. Přijímám i to, co zůstává ve tmě.“

Tato praxe odstraňuje filtry našeho ega, a dovoluje vnímat rezonance skryté za horizontem událostí. Začneme vnímat „živé a tvořivé“ tam, kde ostatní vidí jen prázdnotu. Uvidíme zárodek nápadu dřív, než se zrodí, a bolest necháme odejít dřív, než se projeví. To, co je „zázrakem i není“, je jemnohmotná struktura reality – zlaté nitě informační mřížky, které propojují vše živé i neživé. Skryté věci za sebou zanechávají energetická vlákna, která někdo někdy přetrhl, nebo vlákna vědomí, která přitahují vzpomínky z budoucnosti. Naše vnitřní Čarodějka tuto pavučinu zlatých nití cítí skrze konečky prstů dřív, než je mysl „uvidí“.

To, co hledáme, není „někde jinde“. Je to tady a teď, ale vibruje to na jiné frekvenci. To je klíč k vnímání skrytého. Náš zrak je příliš hrubý nástroj, pokud ho používáme jen k měření a popisu hmoty. Aby naše vidění bylo tvořivé, musíme se naučit dívat se skrze srdce.

• Zklidni se a stáhni energii z hlavy do svého středu. Uvolni zornice: nech je vpít světlo okolního světa a zároveň vnímej a cti všechny stíny. To, co je skryté, se ti ukáže jen tehdy, když budeš vědět, že se nebojíš světla ve stínech, ani stínů ve světle. To je odvaha kráčet každý den s očima dokořán, vnímat energii vnitřního Strážce, jenž vidí i to, co pro mysl zůstává neviditelné.

Aktivace vnitřního zraku provedená ihned po probuzení

Aktivace vnitřního zraku má své kouzlo v prvních minutách dne, kdy je závoj mezi světy ještě tenký a naše vědomí se dosud plně neukotvilo v pevných strukturách vnímané reality. Je to rituál ranní aktivace: „Otevření brány Lilith“. Nebo rituál vnitřní Čarodějky, která ví, že skutečné vidění se rodí v tichu před úsvitem. Nebo rituál pohledu do vnějšího světa skrze vnitřní vesmír.

Proveďte rituál hned po probuzení, dříve, než sáhnete po telefonu nebo promluvíte k jinému člověku. Než otevřete oči, setrvejte v nehybnosti. Sledujte „vnitřní plátno“ pod svými víčky, slyšte zvláštní vibrace svého vnitřního hlasu. Uvidíte tančící barvy, mžitky nebo tvary, uslyšíte zvláštní slova – to je šum vašeho vlastního horizontu událostí. Uvědomte si, že vaše vnímání nezačíná venku, ale  v šeru vaší vnitřní katedrály. Řekněte si v duchu: „Můj vnitřní zrak pohlcuje hloubku všech tajemství. Vidím i to, co není osvětleno.“

• Otevřete oči, ale na nic se nedívejte. Rozostřete zrak a nechte váš zrak samovolně působit i do stran. Vnímejte prostor v místnosti nikoli jako soubor různých předmětů, ale jako Prostor možností. Představte si, že vaše zřítelnice jsou rozpínavé a široké jako černé tůně. Nechte světlo vtékat hluboko do své hlavy, aniž byste svět kolem sebe komentovali myšlenkou. V tomto rozostření začnete vnímat „chvění“ reality – to je to živé a tvořivé, co se skrývá za tvary.
• Identifikujte „neviditelný proud skrytého světa“. Najděte v místnosti jeden stín (v rohu mezi stěnou a stropem, v záhybu závěsu). Zaměřte na něj svou pozornost, ale dívej se skrze něj. Ptejte se své intuice: „Co se v tomto stínu skrývá pro můj dnešní den?“ Nečekejte logickou odpověď, ale pocit, barvu nebo náhlý obraz. To je váš vnitřní zrak, který právě zachytil „zlatou nit“ příležitosti nebo varování.
• Vstaňte a přejděte k zrcadlu. Podívejte se na své panenky. Vnímejte je jako ony „černé díry“, které v sobě nesou sílu Lilith. Lehce se dotkněte konečky prstů svých spánků a proneste:

„Moje oči jsou branou. Moje srdce je cestou. Dnes vidím to, co je skryté, a vnímám to, co je tvořivé. Kráčím světem s vědomím zázraku.“ To je pečeť vaší suverenity.

Až půjdete ven, sledujte pohyb stínů a hru světla všude kolem sebe. Vnímejte, jak se prostor „vlní“ tam, kde je vysoká koncentrace života. Zároveň v sobě vnímejte svou vlastní jiskru života. Často je to právě tvořivá jiskra, kterou ostatní vytěsnili, protože se báli její divokosti.

Aktivace vědomého zření vám umožní vnímat svět nikoli jako kulisu, ale jako živoucí tapisérii, znamení, synchronní jevy a skryté vazby. Váš den se promění v neustálý dialog s tím, co je „zázrakem i není“. Vnímejte tu tichou sílu a bdělost, která vás doprovází zevnitř, ať jste připraveni prožít zítřek s očima, které se nebojí pohlédnout za horizont běžného vnímání. Vnímejte svou vnitřní sílu, která připraví váš zrak na toto nové vidění. Nechť vaše vnitřní Čarodějka stráží vaše sny až do prvního paprsku vašeho magického probuzení.

Související články: Tajemství šišinky mozkové: magická brána do jiných realit, Pohled z očí do očí – výměna energie, Fiktivní temné místo v našem nitru se nazývá “černý měsíc“ – tajemná Lilith

Odměna formou Dar za Dar
Líbí se vám články Psychologie chaosu a rádi se k jejich obsahu vracíte, přináší vám informace, které jsou pro vás něčím hodnotné? Možná se rádi alespoň na chvilku odpoutáte od vnějších záležitostí a ponoříte se do zajímavého čtení. Pokud tomu tak je, můžete mou tvorbu podpořit zakoupením elektronických a tištěných knih v e-shopu Psychologie chaosu. Případně můžete podpořit provoz webových stránek formou finančního daru. Za případnou podporu předem ♥DĚKUJI♥

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Diskuze