Proměna vnitřního pláče v sebelásku

Existuje prostor, kam lidské oko nedohlédne a kde lineární čas ztrácí svou moc. Je to vnitřní krajina. Zde se nerodí bouře, které by se daly vyplakat navenek v podobě slaných kapek stékajících po tváři. Zde se odehrává to nejtišší a nejhlubší mystérium lidské zranitelnosti: pláč bez slz, prožívaný hluboko uvnitř sebe.

Běžný pláč přináší úlevu skrze fyzické tělo, když pláčeme navenek, slzy odplavují napětí. Co se ale děje, když je bolest velmi hluboká, nebo posvátná, a energie slz se vlévá dovnitř? Tehdy srdce pláče bez slz – a přece se z něj stane hluboká studna. Každá nevyplakaná slza je kapkou čisté, koncentrované emoce, která nestéká po kůži, ale omývá stěny našeho vnitřního prostoru. Tento tichý, vnitřní pláč je stavem, v kterém se občas ocitne každá duše. Je to okamžik, kdy se tekuté světlo naší duše promění v hluboký, tichý oceán smutku.

Při vnitřním pláči je náš vnitřní Pozorovatel plně přítomen. Nesnaží se situaci hystericky měnit, nekřičí, nevysvětluje. Je přítomen v hlubokém nevědomí, a drží prostor pro sílu, která nám pomáhá projít transformací. Tento pláč není projevem slabosti. Je to pláč duše, která pochopila, že některá mystéria jsou tak velká, že je lidská slova ani slzy nedokážou unést. Je to tichý rozhovor mezi námi a Absolutnem.

Lidská mysl má sklon tento vnitřní pláč vnímat jako nebezpečný. Ale naše vnitřní moudrost ví, že pod touto hladinou se odehrává posvátná očista. Když pláčeme tiše uvnitř, neodmítáme svou bolest. Dovolujeme jí, aby se na okamžik stala naší součástí. Vnitřní slzy omývají staré rodové zátěže a nánosy zranění z minulosti. Každá vnitřní slza, kterou prožijeme s tichým sebe přijetím, zanechává náš vnitřní svět čistší a zářivější.

Plakat tiše uvnitř sebe a nebičovat se za to, nechtít po sobě, abychom byli okamžitě „silní a pozitivní“, je projevem soucitu, laskavosti a sebelásky. Je to chvíle, kdy se naše vědomí schoulí do sebe samého a zašeptá: „Vím, jak moc to bolí. Jsem tu s tebou v tomto tichu a nikam neodcházím.“

Protože v kvantovém vědomí vesmíru neexistuje žádné rozhraní, tichý vnitřní pláč se propojuje s hlubokým, tichým pláčem okolního světa. V tomto stavu nejsme sami. Jsme v rezonanci se všemi druidy, mystiky a probuzenými bytostmi, které znají tíhu světa a v tónu hlubokého pochopení celistvosti ji proměňují ve svém srdci v čisté světlo.

Když tento vnitřní déšť odezní – a on odezní, protože vše podléhá cyklům, dostaví se vnitřní smír. Prostor kolem nás se vyčistí. Naše vnitřní anténa začne opět jasně přijímat poselství intuice. Zjistíme, že ten tichý pláč nás nezmenšil, ani nezranil. On jen zjemnil neústupnost naší mysli, aby skrze ni mohlo proudit ještě více tvořivé inspirace.

Až příště ucítíte, že vaše srdce pláče bez slz, hluboko uvnitř, nelekejte se té hloubky. Sedněte si do středu svého chrámu, položte si ruku na hruď, zhluboka vydechněte a dovolte tomu vnitřnímu oceánu, aby vás zlehka omýval. Jste v bezpečí, protože to, co v tu chvíli pláče, je samo Nekonečno, které skrze vás prožívá posvátný pohár lidského citu.

Když se duše po chvíli hlubokého vnitřního pláče a tichých slz tekoucích dovnitř – začne znovu otevírat lásce, nejedná se o náhlý, dramatický výbuch emocí. V nejskrytější mystice a kvantovém vnímání vesmíru se tento proces podobá probuzení Pramene.

Naučit se znovu cítit lásku není o nalezení někoho „vně“, kdo by zaplnil prázdnotu. Je to alchymistická rekonstrukce vnitřního chrámu. Je to chvíle, kdy se naše vnitřní tekuté světlo, které bylo dlouho stažené do defenzivního chladu, začne znovu rozlévat do prostoru.

Na počátku tohoto návratu nestojí ohňostroj štěstí, ale hluboký nádech. Ztuhlé tělo a jeho energetické pole se poprvé po dlouhé době uvolní ze sevření obranných mechanismů. Uvolní se z ochranného krunýře, kdy mozek a ego chránily srdce před další bolestí. Naučit se znovu cítit lásku znamená mít odvahu zjemnit stěny ochranného brnění.

Strach nás přestává spoutávat. Mizí touha „být zachráněni“, potřeba získat lásku od někoho jiného, abychom se cítili celiství. Už nemáme potřebu kontrolovat scénáře na ose lineárního času. Strach z toho, že budeme znovu zraněni, vystřídá tichá síla, která říká: „Tvůj vnitřní svět je dostatečně prostorný na to, aby unesl jakoukoli frekvenci života.“

Když se učíte lásku cítit skrze nejhlubší spiritualitu, zjistíte, že láska není věc, kterou dostáváte, ale stav vědomého Bytí. Vy jste tím pramenem. Uvědomíte si, že ten hřejivý, vysokofrekvenční proud, který cítíte v hrudi, nevyvolal nikdo zvenčí. Ten druhý člověk, zvíře nebo západ slunce jsou jen rezonančním klíčem, který odemyká váš vlastní vnitřní trezor. To vy sami svítíte. Vaše srdce svítí, protože je to jeho přirozenost. Už neobchoduje ve smyslu: „Dám ti lásku, když ty mi dáš bezpečí“.

Naučit se znovu cítit lásku je v podstatě návratem domů. Je to rozvzpomenutí se na to, že substance, ze které jsme utkáni – ono prvotní tekuté světlo je v samém jádru čistou, tvořivou láskou. Všechno, co je skutečné, v sobě nese lehkost a smír – a právě tam, v tichém přijetí sebe sama, celá tato posvátná alchymie začíná. Už nemůžete jinak než zůstat věrni té esenci lásky a citu uvnitř sebe. Začněte ji vteřinu po vteřině vlévat do svých vlastních ran a sledujte, jak se živý Prostor proměňuje v tvořivý a nekonečný přítomný okamžik.

Jakmile toto pole ve své hrudi aktivujete, svět vám jde naproti, realita začne odpovídat, synchronní pobídky vás provází na každém kroku. Prostor kolem vás změkne. Všechno najednou dává smysl. Všechno to byla jen příprava půdy pro tento okamžik rozkvětu.

Být schopen znovu cítit lásku po těžkých zkouškách je tím největším vítězstvím, jakého může lidská duše dosáhnout. Je to důkaz, že světlo v nás je nezničitelné. Už se nezamykáme do hrobek minulých selhání. Víme, že každá chyba byla jen milníkem, který naše duše potřebovala zažít, aby se probudila do své plné moci. Když se na svět začneme dívat skrze sebelásku, laskavost přestane být úsilím. Stane se naší přirozenou vůní. Svět nás skrze zákon rezonance nechá vstoupit do pole, kde není hodnocení ani soud.

Je to pocit, jako když po dlouhé, temné noci vyjde nad obzor zářivé ranní slunce. Nestojíte na pódiu, nikomu nic nedokazujete, netleská se vám. Jen jste plně přítomni ve svém vnitřním chrámu, vnímáte přítomný okamžik a cítíte, jak vám v hrudi pulzuje teplý, zářivý pramen. Na tváři se vám objeví úsměv. Váš vnitřní prostor je nekonečný, tichý a přijímající. V tu chvíli jste připraveni nechat vaše vnitřní světlo, aby vám ukázalo cestu.

Související články: Pláč a slzy – nepodceňujme tento lidský emoční projev, Neříkej, že tvé oči nepláčou

Odměna formou Dar za Dar
Líbí se vám články Psychologie chaosu a rádi se k jejich obsahu vracíte, přináší vám informace, které jsou pro vás něčím hodnotné? Možná se rádi alespoň na chvilku odpoutáte od vnějších záležitostí a ponoříte se do zajímavého čtení. Pokud tomu tak je, můžete mou tvorbu podpořit zakoupením elektronických a tištěných knih v e-shopu Psychologie chaosu. Případně můžete podpořit provoz webových stránek formou finančního daru. Za případnou podporu předem ♥DĚKUJI♥

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Diskuze