Pláč a slzy – nepodceňujme tento lidský emoční projev

Radost a smích i pláč a upřímné hluboké slzy jsou normální projevy života, můžeme mít mnoho důvodů pro smích i pláč, za jedno ani druhé se nemusíme omlouvat. Dobře známe slzy smíchu, které se vyplavují, aniž bychom to mohli nějak ovlivnit. Umět smutnit a plakat je stejně důležité jako umět se radovat a smát. Pláč není projev slabosti, naopak, nemít city může být výrazem slabé povahy. Někdy je uplakané počasí a venku je ošklivo, stejně tak i my můžeme mít uplakaný den a mokré oči, když se nás dotkne vnitřní tíže. Situace, které vyvolávají pláč, mohou být různé. Někdy se prostě stane, že nejsme schopni kontrolovat své emoce, nebo způsob svého bezprostředního chování a slzy se tlačí do očí. Dát průchod slzám, pokud se nás dotknou zraňující slova, nebo se potřebujeme zbavit hněvu, je v pořádku.

Pláč neboli emoční slzení přináší úlevu a uvolňuje napětí, nevyplakané emoční slzy mohou velmi bolet. Nesmět svou bolest projevit pláčem může být velmi náročné. Někdy se naoko smějeme, když nemůžeme plakat, když skrýváme pláč po neukojených potřebách, po lásce, sblížení a pozornosti. V takových chvílích se snažíme „překonat bod zlomu“ a nerozplakat se v přítomnosti druhých osob. Často v sobě máme „zakódováno“, že plakat na veřejnosti je slabost a ostuda, nebo jsme mohli někdy dříve prožít okamžiky, kdy nám bylo zakazováno plakat. Zakazovat někomu plakat může vyjít nastejno, jako zakazovat prožívat vášeň, milovat, smát se a radovat.

Pláč je reakcí na prožitek, nevzniká sám o sobě, smyslem pláče je zklidnění. Terapie pláčem nám pomáhá vyčistit si hlavu, když už nevíme kudy kam, v okamžiku úlevy k sobě potom můžeme nechat přijít potřebné uvědomění vzhledem k situaci, v jaké se nacházíme. Od srdce se vyplakat nám pomáhá v okamžiku, kdy nás život srazí na kolena a kdy si myslíme, že už nám nic jiného, než jen plakat nezbývá. Své kouzlo má pláč o samotě, ale velkou úlevou nám může být, pokud máme někoho, kdo nás dokáže upřímně obejmout a bude alespoň krátkou chvilku tiše plakat s námi. Bouřlivý, živelný pláč vypadá beznadějně, ale jeho postupné odeznění může být známkou uzavření nepříjemné životní kapitoly.

Většina lidí považuje pláč za intimní věc. Raději pláčeme v soukromí, když se nikdo nedívá, nechceme, aby nám do našeho prožitku někdo druhý zasahoval, nemáme potřebu vysvětlovat své důvody pro pláč. Ani nechceme být vystaveni negativním reakcím, nepřejeme si cítit se trapně, ani být odsuzováni a zraněni. Za slzy na tváři se můžeme také stydět, nechceme být vnímáni jako bezmocní slaboši, jako přecitlivělé chudinky nebo emočně nevyrovnaní jedinci. Pláč si chceme prožít v bezpečí vlastní samoty, být přitom v plné přirozenosti sami sebou. Nikým nerušeni se potřebujeme uvolnit a potom si srovnat myšlenky, pobrečet si a být zase v pohodě. Takovýto prožitek v klidu a soukromí může být restartem pro životní energii, pro uklidnění, zlepšení nálady a pro správné rozhodování.

Prožíváme-li zármutek a bezesné noci dlouhodobě, potom vynakládáme spoustu životní energie a je oslabena naše pozornost, a tak se může stát, že nám dojde energie i slzy pro pláč. Mysl sice touží zapomenout, ale srdce dál pláče. Slzy svého srdce skrývá člověk, kterému srdce tiše pláče, a přesto se snaží být silný, alespoň pro druhé, nebo v očích druhých. Zde je zapotřebí velké opatrnosti, snadno se jednoho dne stane, že neprojevený smutek a sklíčenost přejde v pláč duše. Utišit pláč duše nemusí být snadné, jakmile přijde pocit „asi se zblázním“, potom je nejvyšší čas otevřeně mluvit o svých pocitech, o své (srdcervoucí) bolesti, dát svým smutkům volný průchod, neklást jim odpor.

Někdy se nám stane, že cosi na první pohled nepřítomného zavdá příčinu k slzám. Zdánlivě bezdůvodný pláč může souviset s niterným přáním zažívat vnější svět lepší a přívětivější. Sklony k rozplakání a ronění slz díky sebemenším podnětům, plačtivost a výkyvy nálad mohou souviset s různými strachy a obavami. Může se jednat také o pláč z nadměrného stresu a vyčerpání, což může být příznakem např. syndromu vyhoření. Pokud se nám chce plakat, uvědomme si, že dusit v sobě emoce a potlačovat pláč není zdravé, ale jakmile se vypláčeme, měli bychom přestat žalovat na osud. Dlouhodobým pláčem se nic nezmění, samotný pláč mnoho nevyřeší, někdy může dělat věci horšími, než ve skutečnosti jsou. Člověk unavený častým pláčem nemá sílu jít dál.

Některé věci nebo události nás dojímají k radostnému pláči. Ale důvodem k náhlému pláči může být i lítost, sebelítost, nepřijetí, odmítnutí, nespravedlnost, křivda, pocit bezmoci, fyzická bolest, nepříjemný zážitek nebo jen pouhé pomyšlení na něco negativního, co by se mohlo stát. Někdy brečíme, jak se říká „nad rozlitým mlékem“. Také se může stát, že neposlechneme nějaké varování, a potom „brečíme jako želva“ nebo nám „zůstanou jen oči pro pláč“. Dostat se k pocitům plačícího nemusí být snadné, například rozpoznat, že pláč beze slov může být voláním o pomoc. Slzy a pláč jsou častým námětem básníků.

Zobrazit elektronické a tištěné KNIHY Psychologie chaosu

Jinou energii mají slzy štěstí, pláč, jehož spouštěčem je radostné dojetí či hrdost, nebo pláč empatický. Zcela jinou energii mají slzy smutku, pláč neurotický, nebo pláč, který je používán jako nástroj manipulace. S pláčem vlastním i druhých můžeme mít různé, subjektivní zkušenosti, očistné a pozitivní, ale i nepříjemné, přesto bychom neměli pláč podceňovat, plačícího člověka zesměšňovat nebo projevovat odtažitou neúčast, nebo dokonce pohrdání. Pláč druhých by nás neměl nechat chladným. Někdy bývá obtížné poznat hloubku vlastního smutku nebo zoufalství, natož smutku a trápení někoho druhého.

Související články: Nezakazujte dětem (ani sobě) plakat, Neříkej, že tvé oči nepláčou, Andělé pláčou při vědomí temného života jedinců, jejichž srdce zkameněla

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Zdroj fotografií: Pixabay.com

Diskuze