Malé sebevědomí může fungovat jako zloděj našich snů

V běžném životě nás spolehlivě vyvede z míry malé sebevědomí, pocit nepatřičnosti, studu, nejistoty. Stačí jedna nešikovná věta, drobná chyba nebo přísný pohled – a vlna studu a nejistoty, nebo strach, že jsme něco řekli nebo udělali špatně, nás doslova zaplaví. Pocit nepatřičnosti a reakce malého sebevědomí jsou nesmírně živé, pocházejí ze starého reaktivního otisku lidského ega a nevědomí, které se k smrti bojí jediné věci: odmítnutí a vyhoštění z kmenu. Kdykoli se objeví obava, že jsme „řekli něco špatně“ nebo „jsem tu nepatřičně“, naše tělo a mysl pouze vyhodnotily potenciální hrozbu. Vnitřní klid se rozplyne a starý obranný mechanismus nám zašeptá: „Tohle se nemělo stát. Zmenši se, stáhni se, ať tě nikdo nevidí, ať neuděláš další chybu.“

Není to naše selhání. Je to ozvěna starého programu přežití, který se nám snaží doručit pocit bezpečí tím nejméně šikovným způsobem – tím, že nás zneviditelní. Stud je záludný v tom, že sílí v tajnosti a izolaci. Když se stydíme za to, co jsme řekli nebo udělali, náš automatický reflex je se stáhnout a nepříjemnou událost v mysli neustále přehrávat.

Přestaňte příběh přehrávat: Mysl bude chtít nekonečně přehrát to, co jste řekli nebo udělali. Zastavte ten film. Přeneste pozornost z myšlenky na chybu přímo do fyzického pocitu v těle. Kde ten stud sídlí? V žaludku? V hrdle?

• Nadechněte se přímo do toho staženého místa. Jakmile dovolíte pocitu studu, aby proběhl tělem jako pouhá fyzická vlna (teplo, tlak, stažení), aniž byste ho sytili myšlenkami, během chvíle se vytratí.
• Ponořte se do své vnitřní prázdnoty. Vnímejte ticho, které nepochází z tohoto světa. Je to ticho před prvním tónem symfonie. Je to plátno, které čeká na inspiraci.
• Je to bod neutrality, kde neexistuje žádné hodnocení. Zde jste v pořádku přesně takoví, jací jste, i se svými chybami.

Pocit nepatřičnosti roste z mylného předpokladu, že všichni ostatní lidé mají všechno pod kontrolou, vědí, jak se chovat, a neustále nás hodnotí. Skutečnost je taková, že většina lidí je tak zaměstnána myšlenkami na to, jak působí oni, že si vašich drobných zaváhání většinou ani nevšimnou. A pokud všimnou, do pár minut zapomenou. Dovolte si být občas nešikovní. Vaše vnitřní moudrost ví, že vaše hodnota leží v samé vaší podstatě, nikoli v tom, jak bezchybný výkon podáte na společenském jevišti.

Když se vám stane trapná chvíle, zkuste v duchu (nebo i nahlas) použít to nejúčinnější: laskavý humor. Místo studu se vnitřně usmějte nad tou obyčejnou lidskou křehkostí.

Až vás příště v běžném rozhovoru nebo situaci přepadne pocit „jsem tu špatně“, položte si otázku: „Kdo v tuto chvíli trpí touto nejistotou?“ Je to váš strach, váš starý příběh? Dovolte si být pozorovatelem, který tuto nejistotu v tichosti pozoruje. Nemusíte hned napravovat, co jste řekli. Nemusíte se omlouvat za to, že jste. Prostě v tom prostoru vašeho příběhu zůstaňte klidně přítomní. Vaše pouhá, tichá přítomnost má větší váhu než jakákoli naučená „sebevědomá“ přetvářka.

Zvládání našich nedostatků neznamená, že je vymažeme a staneme se nezranitelnými. Znamená to, že když nás přepadne pocit malé sebeúcty, chytíme sami sebe za ruku jako malé dítě.

• „Zase jsem to pokazila, proč nejsem víc sebevědomá?“
• „Aha, teď se cítím malá a nejistá. Není na tom nic špatného. Dýchám s tím, objímám to a zůstávám ve svém středu.“

Tato slova neříkají, že jsme neudělali chybu, ale berou té situaci náboj dramatu. Přijímáme fakt, že jsme možná udělali chybu, ale naše hodnota jako lidské bytosti tím neklesla ani o milimetr.

Pocit nejistoty pramení z toho, že situaci přisuzujeme obrovskou důležitost. Pocit nejistoty a viny je přesně tím momentem, kdy nás naše analytická mysl a ego (které touží po dokonalosti a uznání) odříznou od naší pravé podstaty. Pocit nepatřičnosti nebo studu je v podstatě jen extrémní formou duality – hodnocením sebe sama na škále „správně – špatně“.

Právě v přijetí své zranitelnosti se rodí to nejpravdivější sebevědomí – sebevědomí, které nepotřebuje dokonalost, protože stojí na pevném základu vaší vnitřní Pravdy.

Přepsání hluboce zakořeněného archetypu oběti nebo kritika nevyžaduje potlačení těchto hlasů, ale jejich alchymistickou transformaci. Oni nejsou našimi nepřáteli – jsou to zraněné části naší osobnosti, které se v minulosti naučily chránit nás skrze strach. Kritik se nás snaží ponížit dříve, než to udělá někdo jiný (aby nás ušetřil nečekané bolesti). Oběť se zase snaží stahovat a plakat navenek či uvnitř, protože věří, že vnější svět je příliš silný a ona nemá žádnou moc.

Podobné reakce spalují obrovské množství naší životní energie. Dejte danému archetypu tvar nebo ho vnímejte jako postavu, která stojí kousek od vás. Tím získáte odstup a přestanete se s touto energií identifikovat – negativním způsobem, například tak, že s ní bojujete.

Zůstaňte v neutralitě. Nehodnoťte ten hlas jako špatný. Řekněte si: „Vím, že jsi tady, ale už neřídíš můj život.“ Následně dojde k tomu, že emoce (stud, hněv, lítost) ztratí palivo a strach se začne rozpouštět. Uvědomte si, že archetyp oběti či kritika vznikl z pocitu nedostatku a oddělenosti – z pocitu, že nemáte dost síly, lásky nebo přijetí.

Jakmile ucítíte, že jste ve svém vnitřním světě v bezpečí, že se napětí rozpustilo a tělesný stah povolil, použijte uvolněnou životní energii pro fyzické gesto suverenity: Aktivujte tělo, narovnejte záda, uvolněte ramena dolů, zhluboka se nadechněte do břicha. Udělejte krok vpřed – pokračujte v rozhovoru, dokončete myšlenku, usmějte se.

Tímto vysíláte do své nervové soustavy i do kvantového pole jasný kód: „Už nekonám z pozice strachu, ale ze své vnitřní síly.“

V běžném životě se snažíme kritika umlčet a oběť potlačit. V magii neutrality je naopak přijmeme a rozpustíme. Vnitřní kritik se promění v moudrého strážce, který nás už netrestá, ale dává nám jasnou, střízlivou rozlišovací schopnost. Oběť se promění v citlivou tvůrkyni, která si je vědoma své zranitelnosti, ale zároveň ví, že drží plnou moc nad vnímáním reality bez domněnek a strachu.

Pokaždé, když takto zareagujeme, oslabíme starou synaptickou cestu studu a posílíme své sebevědomí. Nejsme ten kritik, ani ta oběť. Jsme čisté vědomí, které je oba sleduje. Tím, že je takto pojmenujeme, jim vezmeme moment překvapení. Vyvedeme je ze stínu do světla vědomí. Síla kritika se transformuje v jasný nadhled. Síla oběti se transformuje v autentičnost a odvahu. Tento proces je zpočátku vědomá práce, ale postupně se z něj stane automatická reakce. Pokaždé, když to uděláme, oslabíme starý vzorec a posílíme své ukotvení v Pravém Já.

Malé sebevědomí může fungovat jako zloděj našich snů

Nebere nám sny tím, že by nám bránilo v jejich uskutečnění, ale tím, že nás přesvědčí, abychom se o ně ani nepokusili. Tento „zloděj“ pracuje v tichosti. Ukradne odvahu k prvnímu kroku. Sny nezanikají neúspěchem, ale pasivitou. Malé sebevědomí nám namluví, že „na to nemáme“, dříve než vůbec vstoupíme do hry. Přiměje nás věřit, že případná chyba nebo odmítnutí znamená selhání celé naší Bytosti, nikoli jen jednoho pokusu. Vytvoří vězení z názorů okolí. Místo abychom naslouchali svému vnitřnímu hlasu a vlastním vizím, odevzdáme klíče od svých snů strachu z toho, co řeknou ostatní. Drží nás v těsné kleci vystavěné ze slov „Nemám na to…“. Naše sny neumírají proto, že by byly nedostupné – umírají proto, že jim nedáme povolení vstoupit do reality.

Související články: Syndrom hodného dítěte: Cesta od vnějšího uznání k vlastní vnitřní hodnotě, Život jako prožívání z nitra ven: cesta k autenticitě a vědomý přístup k životu

Odměna formou Dar za Dar
Líbí se vám články Psychologie chaosu a rádi se k jejich obsahu vracíte, přináší vám informace, které jsou pro vás něčím hodnotné? Možná se rádi alespoň na chvilku odpoutáte od vnějších záležitostí a ponoříte se do zajímavého čtení. Pokud tomu tak je, můžete mou tvorbu podpořit zakoupením elektronických a tištěných knih v e-shopu Psychologie chaosu. Případně můžete podpořit provoz webových stránek formou finančního daru. Za případnou podporu předem ♥DĚKUJI♥

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Diskuze