Jsem věčné dítě věčného vesmíru – chvilka poezie

Jsem věčné dítě věčného vesmíru

Sedm vznešených hvězd nočních nebes držím ve svých dlaních,
plamínky sedmi zlatých svícnů vidím vznášet se nad Zemí
a v nich tváře sedmi věčných světel živoucího kosmu
Slunce, Měsíce a planet starobylých.

Vidím sedm hvězd souhvězdí Velké medvědice
jak krouží kolem Polárky zářící jak konejšivé Slunce,
vidím sedm věčných světel v plné síle a souladu otáčet nebesa
a žhnoucí vědomí Slunce opětuje můj pohled.

Plná opojení rozpínám se krajinou kosmického dávnověku,
v harmonickém sepětí povídám si se Sluncem, se svým slunečním Já,
a ctím nepatrný jas i živel ohně v srdci i myšlenkách.
Sluním se a důvěrně rozmlouvám s hvězdami společné krve.

Plamínky sedmi zlatých svícnů vidím zářit ohnivou krví života,
v jejich odlesku skví se ledová záře a chladná přítomnost Měsíce.
Rozpínám se krajinou a své vlasy nechávám laskat hedvábnou září Luny
čeřící se na hladině kosmického oceánu, jenž mnou neustále protéká.

Sedm vznešených hvězd nočních nebes držím ve svých dlaních,
plná opojení rozpínám se krajinou kosmického dávnověku,
plamínky sedmi zlatých svícnů vidím zářit ohnivou krví života,
a v harmonickém sepětí povídám si se Zemí, se svým zemským já.

Jsem věčné dítě věčného vesmíru - chvilka poezie

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?