24.9.2017

Nedělní symfonie duchovní metafyziky

Tajemná symfonie neotřelé duchovní a spirituální metafyziky, zaznamenaná na vesmírném paměťovém disku, se v čase a prostoru projevuje cyklicky, jako nepolapitelný fenomén, jako zvláštní hudební forma, která nám – lidstvu – zůstává navždy v kolektivní paměti, a čas od času se k ní vracíme jako ke kompozici, která se neztrácí a ani nemůže ztratit v čase, v žádném propadlišti lidských dějin. Duchovní metafyzika bývá na nějaký čas v lidských myslích a srdcích opakovaně zapomenuta, přežívá však uchována v živé a tvořivé paměti nemnoha vyvolených jedinců, ale nesčetněkrát znovu a znovu ožívá, jako bájný Fénix vstává z popela, a opětovně se zabývá ve velkém stylu jsoucnem, bytím, existencí a její příčinou. Metafyzika se vynořuje z mystické a spirituální paměti vesmíru vždy, jakmile přijde ten správný čas, komponovaná jako sonáta pro velký orchestr lidských duší, které hledají sami sebe i sebe navzájem. Dnes už nemusíme a ani nemůžeme poslouchat, vnímat, nebo skládat metafyzické sonáty sólově, skrytě a potajmu, dnes je metafyzika společenským tématem o bytí ve fyzické prostorové existenci na denním pořádku. Je společenským tématem všech věkových kategorií, nejen mladých lidí a určitých svérázných skupin podobně jako tomu bylo například v šedesátých letech minulého století.

Každý jedinec je sice sám sobě dirigentem, ale dnes, v dnešní jedinečné době, jejíž jedinečnost si uvědomuje stále více lidí, společně vytváříme notový part pro velký vesmírný orchestr. Projev každého jedince, viditelný v událostech ukotvených v čase a prostoru, je sice sólovým zpěvem, v dnešní době ale snímaný a napříč kosmem přenášený elektronickými nástroji, každý osobitý projev je digitálně zpracovaný, jak na úrovni osobního notového zápisu, tak na úrovni morfických polí, kde souzvuk všech jedinců, kde znění každého zdánlivě sólového zpěvu je zpracováno v harmonické, případně neharmonické koncertní představení. Vlivem nejen této pozemské digitalizace je zpětná vesmírná vazba nesmírně zrychlená, čas se zrychluje ve smyslu: zákona příčiny a  následku.

Snadno si dokážeme představit, jak je každá přírodní energie a každý životní příběh v kosmickém prostoru zhudebněný, podobně jako originální symfonická báseň, která sice může být originální, ale své kořeny nalézá v lidové slovesnosti, v nezničitelné lidové paměti. Stejně tak každý obraz pozemské krajiny – lidskou rukou dotčený anebo nedotčený, a každý obraz rušného města utváří jedinečnou součást nekonečné vesmírné skladby. Přičemž jednotlivé symfonické básně jdoucí v čase za sebou vytvářejí symfonické svity, více méně dramatická díla, která zůstanou navždy zaznamenaná v holografické paměti stále se obnovujícího vesmíru. Tak vzniká nekonečná vesmírná legenda, která se nikam neztrácí, vždycky byla, je a bude předlohou pro příští budoucnost světa, pro v pohybu zhudebněnou časovou osu té které pozemské civilizace.

Pro metafyzické sonáty nebo symfonické básně, ať už jakkoliv osobní, nejsou určena žádná předem daná pravidla, je na každém jedinci jaký přístup a řešení při výstavbě skladby života zvolí, zda využije sílu abstraktního myšlení, a stejně tak sílu racionálních myšlenek, sílu kritického myšlení bez zbytečných negací. Tak lze vytvořit nové ideje, tak se snoubí metafyzická klasika, nauka o jsoucnosti, se stále novými náměty pro život ve viditelné realitě. Snoubí se s náměty žitými i pouze myšlenými, které vytváří hudbu absolutní, jelikož každý dopředu stanovený karmický program, v podobě notového zápisu, je možné v pravou chvíli přepsat, vyladit tak, aby životní příběh dostal nový smysl a novou kvalitu. Jde o metafyzické umění důležité životní okamžiky uvidět, procítit a nepromarnit. Včas a vědomě zareagovat na ozvěny nesené éterem, jde o ozvěny, které se k nám vracejí z nadpozemského místa vždy, ať už je slyšíme anebo neslyšíme, místa v kosmickém prostoru, které můžeme nazvat velkým vesmírným mixážním pultem, kde ruka prozřetelnosti míchá a nově komponuje naše slova a jednotlivé naše kroky v nové skutečnosti, v nové obrazy v žité realitě.

Život člověka můžeme pojmout jako náročný hudební útvar, kdy každý jednotlivý krok, kompoziční i interpretační, je důležitý, bez uvědomování si metafyzické podstaty života je harmonický život obtížně uskutečnitelný

Metafyzika života, bytí samotného, dříve založená převážně jen na abstraktních pojmech, jejichž pochopení se nachází „za životem“, se dnes již nemůže odvracet od skutečného hmotného světa, je součástí života pozemského a stejně tak galaktického. Časoprostorem omezená nauka o jsoucnosti může být funkční pouze pokud je skutečně žitá, to znamená potvrzená životní zkušeností, jinak se stává předmětem rozporů, dohadů a nejrůznějších, občas na hlavu padlých spekulací. Spekulací často nesmyslných. Metafyzika, jakožto věda života, která odhaluje podstatu mysli a myšlení, je přínosná, pokud je součástí logického a rozumového (vědomého) chápání všech nadsmyslových skutečností, pokud se většina shodne na jejích principech, daných spiritualitou dávnověku a novodobou kosmologií. Jde o mystiku a spiritualitu lidského života neztrácející se například v nepřehlednosti nově vytvářených slovních pojmů. Neztrácející se ve všem intuitivním, co prozatím nelze odhalit materialistickým přístupem. Jde o mystiku založenou na energii tisíciletí platných symbolech, na odlišování filozofických myšlenek a myšlenkových koncepcí od skutečnosti, která je tím pestřejší, čím více všestranný máme rozhled, ať už duchovní či intelektuální.

V současnosti jde o pečlivé propojení rozumové a nadrozumové ve všem, co se týče nadpozemské metafyziky a pozemské reality (kvality) života. Tak se odlišuje jednostranné (bezděčné) duchovní snažení věku Ryb (řízené dálkovým ovladačem pro řízenou psychologii davu) od holistického a plného pojetí otevřené a mnohostranné duchovnosti věku Vodnáře. Pokud se nebudeme ztrácet v nesoustředěné povrchnosti, která nejde a ani se nesnaží jít do mystické hloubky, nebo pouze v senzačních zprávách, které vytváří jedinci především pro své osobní zviditelnění, dokážeme principy spirituálního a duchovního poznání přenést do svých životů, do každodenní běžné činnosti a tím i do života společnosti.

Mysl zaměřená na myšlení, mysl jedince, mysl skupinová, například vědecká, se dobere pravdy o kvalitách života a životních konceptů, pokud bude hledat harmonii a synchronní projevy mezi vědeckými poznatky a dávným mysticismem. Metafyzické myšlení a mystická praxe předpokládá, že „vědecké poznatky“ – přesné a systematické, si nemusíme osvojovat pouze jako svazující neměnná fakta, nemusíme je přísně škatulkovat na základě pouhé racionality. Lidský intelekt se plně projeví ve chvíli, kdy bude do procesu poznání zapojena mystická soustředěnost a intuice, a mystické zkušenosti uchopené ve skutečných prožitcích, ve vnitřních zkušenostech přenesených do života. Například evoluce, tak jak je vědecky míněna, bude zřejmě o něčem jiném, než je lidstvu předkládáno. Současná představa evoluce ovlivňuje, jak vnímáme a poznáváme svět skoro ve všech životních ohledech, včetně například archeologie, ale co když je vše jinak? Co když je evoluce mnohem elegantnější, než si myslíme? Co když ona elegance vesmírného Ducha spočívá v jakési „digitální“, pro nás zatím nepředstavitelné pikantnosti?

Kdekdo dnes otevírá všelijaké tajemné brány – tajemné portály, vedoucí…, kam vlastně?

Jedná se o energetické portály, které jsou otevřené pro připravené? Dejme tomu, můžeme to takto pojmout, pokud nezapomeneme na magické slůvko: „energetické“, ve smyslu lidské vnímavosti. Spirituální a duchovní připravenost, kombinovaná s elegantní racionalitou určuje, co se bude dít na „druhé straně“. Nelze si ale myslet, že za tajemnou mystickou branou POZNÁNÍ se lze setkat s božskou přítomností, je dobré vědět, že už sám život je božskou přítomností. Je dobré uposlechnout intuici, pokud nám říká, že ještě nemůžeme vstoupit, ne dnes, ne v této náladě, ne v tomto psychickém (kolektivním) stavu.

Psychický nebo duševní stav je pojivem s prožívanou skutečností, smysluplný mystický prožitek je možné docílit v uvolněném, vědomém, meditativním klidném stresem nezatíženém stavu. Prožitek přichází skrze uvědomění, uvědomění skutečnosti, že na energetické úrovni nejsme od ničeho odděleni. Uvědomění a prožitky vedou k poznání, že do nadpozemského světa se lze dostat skrze miniaturní bránu, která se nenachází nikde jinde, než přímo uvnitř nás, v našem nitru.

Říkáme, že po smrti nalezne duše klid, je to velký paradox vzhledem k tomu, že klid můžeme zažívat již za života, duše rozhodně nepřišla do světa hledat neklid. Přišla kvůli prožitkům, kvůli poznání a sebepoznání, které je doprovázeno neklidem jen do té míry, jak je nastaveno mystické vnímání světa. Jádrem existence člověka je božský princip, který je od existence neoddělitelný, každý jedinec vnímá tento princip individuálně. Myslíme si, že máme hledat, nebo že hledáme cestu životem, protože nevíme, kde jsme, kdy jsme a kým jsme. Jednoduší je přijmout, že tuto cestu si máme vytvořit, nikoliv ji hledat. Beztak ji vytváříme, a tím, že se ji snažíme stále jen hledat se částečně zdržujeme na cestě anebo docela často zbytečně odbočujeme.

Vědět, že si cestu vytvářím, znamená přestat hledat zapečetěné brány, tajemné průniky do nikam anebo do pomyslného ráje. Vědět, že si cestu vytvářím, znamená přestat vytvářet překážky na cestě, které vznikají nevědomě, (přestat sám sobě stínit). Život i cesta nás přesahuje, poznání je skryté v nevědomosti, například v tom, že lidská mysl občas pronáší soudy, které by lidské srdce samo za sebe nikdy neproneslo. Vědomé pozorování je něco jiného, než (ne)vědomé hodnocení. Pokud něco hodnotíme, ve smyslu soudíme, děláme to vždy vědomě – v daném okamžiku, a zároveň v nevědomosti, že nelze nic a nikoho soudit, hodnotit v úplné pravdě. Nesoustředěný náhled do situace utváří často jednostranný názor. O situaci nerozhoduje situace sama, ale to, jak se pozorovatel dívá. Dívání a zření rozhoduje o tom, co nakonec pozorovatel uvidí. Rozhodujeme se vidět, co vidět chceme, rozhodujeme se slyšet takové životní sonáty, které slyšet chceme. Totéž platí, pokud se nedíváme pouze sami na sebe, ale také vždy kdy hledíme k lepší budoucnosti kolektivní.

Tolik malé podzimní zamyšlení nad rčením: „Co zasejeme, to sklidíme“. Aneb: „Co si ve svých životech komponujeme, to nám příroda a vesmírný orchestr vrací zpět“.

S podzimem se blíží také parlamentní volby, tak mějme vše výše řečené na paměti, až se budeme rozhodovat, komu dát náš hlas. Vše se nám vrací zpět – včetně hlasu lidu.

Související článek: Vážná hudba – meditace pro tělo i duši

Diskuze







error: Obsah je chráněn autorským zákonem.