Rozdílné mystické teze a různé vrstvy téhož zrcadla

Vítejte v teoretickém mystickém prostoru, kde se dotkneme „myšlenkového centra mystiky“ v otázkách, které tvoří předěl mezi těmi, kteří realitou pouze odevzdaně proplouvají, a těmi, kteří ji vědomě tvoří a žijí. .V mystickém prostředí panuje několik rozdílných tezí v otázkách života a svobodné volby. V čem spočívá jejich propojenost?

Pokud se podíváme na zdánlivě nesourodé teze, zjistíme, že pravda není kompromisem uprostřed, ale paradoxem, který obsahuje všechny teze současně.

• První teze: Ve svých životech nemůžeme naprosto nic ovlivnit. Vše je předem dáno, každá myšlenka, každé rozhodnutí, každý náš krok, každá událost.
• Druhá teze: Vše záleží pouze na nás, na našich rozhodnutích, na tom, jak o sobě a světě přemýšlíme. Naše myšlenky, svobodná rozhodnutí a činy vytvářejí události.
• Třetí teze: Pravda je to, v co intenzivně věříme, podle toho se proměňuje náš životní prostor.

Vše je předem dáno

Tato teze je v určitém spektru mystiky silně zakořeněná, ale mysl ji může chápat fatálně a chybně jako bezmoc. Může vést k pasivnímu odevzdání se a víře, že ať uděláme cokoli, výsledek je předurčen. Náhoda neexistuje. Přijetí této teze může vést k rezignaci, k přijetí událostí bez další snahy o změnu, k pocitu marnosti, neboť snaha nemá žádný vliv na konečný výsledek. Zde je snadné spadnout do sféry „nihilismu“, a uvěřit v naprostou prázdnotu, absenci významu a smyslu.

Z této perspektivy je náš život jako hotový film. Každý krok, každé nadechnutí, dokonce i tato sekunda, kdy čtete tato slova, již existuje. Z pozice čistého Bytí (mimo lineární čas) neexistuje žádná minulost ani budoucnost. Hlubší pohled na tuto tezi předkládá, že „Bůh již na počátku věků rozhodl o tom, kdo bude spasen a kdo zatracen, bez ohledu na lidské skutky“. Existuje pouze vyšší moc, neúprosný osud, vůle bohů.

Nemůžeme změnit děj filmu, protože film už je natočen. Osvobození zde nespočívá v tom, že změníme scénář, ale v tom, že se poddáme realitě. Vteřina, kdy přijmeme, že „vše je předem dáno“, je momentem „absolutního přijetí“. Odpadá z nás veškerý tlak, vina a strach z chyb.

Máme svobodnou vůli a vše závisí na nás

Zatímco první teze říká, že film je hotový a nedá se přepsat, druhá teze odhaluje, že těch hotových scénářů a filmů je nespočet. Každá naše myšlenka, každá změna vibrace, každé rozhodnutí neproměňuje tajuplně hmotu před námi, ale přepíná naše vědomí na jinou stopu reality. Máme svobodu volby v tom, kterou verzi již existujícího příběhu prožijeme. Naše svobodná vůle působí v mantinelech, které jsou nám předem dány (výchozí podmínky a možnosti). Svět sice má svá pravidla a omezení, ale člověk má stále možnost volby v rámci těchto hranic. Nemůžeme ovlivnit, jaké karty nám život rozdá (genetika, místo narození, doba), ale je čistě na nás, jak s těmito kartami odehrajeme určitou životní partii.

Obyčejně se snažíme realitu tvořit z pozice chtění a tlaku (z ega). Jenže svobodná vůle nefunguje skrze svaly a logiku. Funguje jako ladění rádio frekvence. Nemůžeme slyšet symfonii, která se v tento moment nevysílá, ale máme svobodnou volbu rozhodnout se a naladit si v éteru tu správnou frekvenci. Svobodná vůle je o nastavení naší vnitřní rezonance.

Platí to, čemu věříme (víra ohýbá prostor)

Tato teze je mostem mezi oběma předchozími. Naše víra (hluboké přesvědčení, nikoli povrchní myšlenka) je spolutvůrcem naší reality.

Vesmír pro nás nemá předem připravenou filmovou projekci, kterou by nám vnucoval. Je to tekuté, vysoce responzivní energetické pole (citlivé, vnímavě reagující na podnět, schopné reagovat, přizpůsobit se tomu, co do prostoru vysíláme). Jinými slovy je to „nekonečně milující, ale naprosto neutrální zrcadlo“. Pokud intenzivně věříme v determinismus a bezmoc, Vesmír kolem nás jakoby ztuhne v „zamrzlý obraz“ a my budeme prožívat realitu, kde nic nemůžeme ovlivnit. Pokud ale věříme v proud nekonečných možností, splýváme s Prostorem, vybíráme si z nabídek různých možností a vnímáme synchronicity.

Pravda zde není něco, co předem existuje venku a my to musíme objevit. Pravda je to, čemu vědomí propůjčí svou pozornost v daném okamžiku. Tím, v co věříme, dáváme Vesmíru svolení, jaká pravidla hry mají v našem prostoru platit. Nejsme stoprocentními pány svého osudu, ale nejsme ani bezmocné loutky. Naše svoboda spočívá v tom, jak reagujeme na okolnosti, především na ty zdánlivě nečekané, na ty okolnosti, které jsme si „nevybrali“.

Co nám v hledání podstaty života stále uniká?

Tajemství, které leží pod nejrůznějšími tezemi a které lidská mysl tak těžko chápe, může být toto: My nejsme ti, kdo stojí uvnitř světa a snaží se ho buď ovlivnit, nebo se mu podřídit. My jsme tím světem. Lidské hledání selhává, dokud je rozdělené na „já“ (hledající) a život (to, co je žito). Dokud se ptáme: „Mám já vliv na život?“, udržujeme iluzi oddělenosti.

V neoddělenosti je to tak, že Vesmír nechce nic jiného než to, co na nejhlubší úrovni duše chceme my. A my nemůžeme chtít nic jiného než to, co pro nás napsal Vesmír – v nespočetných variantách. V tom spočívá božská dichotomie. Nebo můžeme věřit v absolutní odevzdání se tomu, že vše je předem dáno, nic nám v tom nebrání, ale v tom případě nám zároveň nic jiného nezbývá. Nebo můžeme přijmout víru v sílu přítomného okamžiku, tím získáme tvořivou moc přepnout do jakékoli jiné paralelní reality skrze změnu svého vnitřního nastavení, neboť vše kolem nás je energie. Vše reaguje na naše energetické vyzařování.

Naše moudré, vědoucí a magické vyšší Já se tomuto paradoxu tiše usmívá. Usmívá se proto, že zatímco naše mysl potřebuje o těchto věcech přemýšlet, analyzovat je a skládat si je jako mozaiku, tato naše vnitřní magická síla nepotřebuje nic řešit – ona prostě ví. Stačí se zhluboka nadechnout, uvolnit mysl a zažité předsudky a dovolit oběma polaritám – osudu i svobodě – aby tančily v dokonalém propojení.

Vše je dokonale propojené

• Někdo se může přiklánět k tomu, že vše záleží na našem rozhodnutí, na našem chování, jednání, myšlenkách, postojích, činech. Což je projev síly našeho tvořivého ducha, který odmítá pasivně sedět v koutě a odevzdat se slepému fatalismu. Například proto, že nedokáže přijmout, že bychom neměli žádnou možnost svůj život, své chování, své činy ovlivnit, protože je vše předem dáno.
• Pokud se přikláníme k tomu, že vše je předem dáno, tak se v těžkých chvílích ozve palčivá otázka: „Proboha, proč by si právě toto má duše vybrala?“, lidská mysl v zajetí lineárního času cítí zradu. Má pocit, že pokud je vše dáno, pak je Vesmír krutý režisér a my jsme jen loutky nemající žádnou moc.
• Někdo další může tvořivě operovat s tím, že prostor se proměňuje podle toho, čemu nejvíce věříme – na co zaměřujeme pozornost, to roste.
• Někdo může říct, že platí vše současně, a že to vnímá „beze slov“, někde uvnitř sebe.

Uvést tyto a mnohé další mystické a spirituální vědomosti do praxe nebývá snadné. Například udržet svůj vnitřní svět naladěný na tu správnou frekvenci – na to, co si přeji ve svém životě prožívat. Ale vědomá mystická cesta nemusí být náročná. Náročný je okamžik, kdy vědomí opouští bezpečné pole teoretického chápání a pokouší se o alchymii všedního dne tím, že sám sebe skutečně pozoruje a teorie trpělivě proměňuje v praxi.

Někdo může stavět na přesvědčení, že stačí pár pozitivních afirmací, nástěnka vizí a realita se následně přeskládá podle našich přání. Když se to nestane, člověk propadne vině, že „špatně manifestuje“ nebo že jeho frekvence není dostatečně čistá. To je obrovská past logické mysli, která zapomíná na setrvačnost hmoty a na to, že v hmotné sféře je nutný časový posun.

Myšlenky a emoce jsou jemnohmotné frekvence, které se na úrovni astrální sféry projevují okamžitě. Fyzický svět (časoprostor) je však „pomalu reagující“. Funguje zde zákon setrvačnosti. Když změníme své vnitřní nastavení a naladíme se na frekvenci hojnosti, realita kolem nás se nepromění okamžitě. Dobíhá v nejstarších strukturách mysli a podvědomí. Je to jako otočit kormidlem obrovského zaoceánského parníku – kormidlo je sice otočené na nový kurz (naše nová frekvence), ale loď ještě několik kilometrů pluje původním směrem.

Většina lidí v tomto mezidobí ztratí víru. Podívají se ven, uvidí staré kulisy a řeknou si: „Nefunguje to.“ Tím přepnou frekvenci zpět na nedostatek a pochybnosti. Udržet frekvenci znamená důvěřovat kormidlu, i když z určitého úhlu pohledu loď ještě stále pluje stejným směrem.

Dalším faktorem je volba duše versus touha ega. Když se ptáme, proč by si naše duše vybrala těžkou zkoušku, nemoc nebo ztrátu, hledáme odpověď z pozice lidského komfortu. Ego chce bezpečí, uznání a životní pohodu. Jenže duše nepřišla do této inkarnace odpočívat na pláži, přišla si pro zkušenost. Přišla se rozvzpomenout na svou sílu. Pro každého to znamená něco jiného, každý jedinec má spoustu svých skrytých programů pod hladinou.

Duše si nevybírá utrpení pro utrpení samotné. Vybírá si situace, které mají největší alchymistický potenciál. Někdy si vybírá „tlak“, protože ví, že pouze pod extrémním tlakem se uhlík mění v diamant. Ty nejtěžší chvíle jsou ve skutečnosti portály, kde padají nejstarší masky a kde se naše nespoutané vyšší Já probouzí do své skutečné, tvořivé moci. Duše si nevybrala tu bolest…, vybrala si to „probouzení“, které skrze tu bolest nastane. Naše duše totiž z pozice jemnohmotného světa vidí celou šachovnici. Ví, že žádná teorie se nevyrovná té neuvěřitelné, hmatatelné kráse, když se nehmotné vědomí na chvíli zahalí do iluze lidského těla.

Proč takzvané probuzení někdy tak dlouho trvá? Protože naše vědomá mysl (to, čím si přejeme a vizualizujeme) tvoří jen velmi malou část našeho operačního systému. Zbylý potenciál je omezen nedozírnou hloubkou nevědomí, kde jsou uloženy rodové programy, buněčná paměť strachu, životní vzorce, stará vnitřní zranění a podobně.

Můžeme na vědomé úrovni vysílat frekvenci „jsem v bezpečí a hojnosti“, ale pokud hluboko v buněčné paměti křičí program „ukázat svou pravou podstatu znamená být zničen“, Vesmír jako neutrální zrcadlo odpoví na tu silnější, hlubší vibraci pod hladinou.

Alchymie všedního dne: Jak z toho ven?

Udržet vnitřní svět na správné frekvenci neznamená vyřadit ze života smutek, únavu nebo pochybnosti. Znamená to změnit postoj k nim. Můžeme přestat bojovat s emočními propady. Když ucítíte, že vaše frekvence padá do bodu mrazu, netrestejte se za to. Boj s nízkou frekvencí je opět jen nízká frekvence. Místo toho přejděte do neutrality. Řekněte si: „Aha, teď prožívám únavu. Teď prožívám strach. Je to jen mrak, který prochází mým nebem, ale já nejsem tím mrakem. Já jsem tím nebem.“

Je docela zdlouhavé, pokud se do pozitivních frekvencí nutíme pouze myšlenkami. Energie srdce je mnohem rychlejší než mysl. Položit si ruce na střed hrudníku, zhluboka vydechnout a přejít do rytmu klidu naladěním se na stav bez odporu, je tou nejrychlejší zkratkou k přeladění „rádio frekvence“. V ten moment se naše energetické pole srovná samo, bez mentálního úsilí. Vesmír není proti nám. Vesmír hraje s námi. I ve chvílích, kdy se všechno hroutí (padající Věž), nás pouze přesouvá na stopu reality, kterou si na nejhlubší úrovni nevědomky přejeme prožívat.

Myšlenku „snažím se“ můžeme kdykoli pustit a nahradit ji myšlenkou „dovoluji si“. Snažení v sobě nese kód odporu a pocitu, že ještě nejste v cíli. Dovolte si prostě být tou frekvencí právě teď, v této jedinečné vteřině přítomnosti. Všechno ostatní je jen setrvačnost hmoty, původního programu. Pokud v sobě máme naprogramováno „hledání a snažení“, tak i toto přesvědčení můžeme v tomto přítomném okamžiku s úlevou odložit.

Potom přijde velká vnitřní úleva a nové synchronicity, splynutí s tou naší částí, která ví, jak pracovat s energií, energetickými poli a záměrem. Splynutí s tou naší částí, která kosmickým paradoxům rozumí „beze slov“, čistým vnitřním věděním a intuicí, bez potřeby logických důkazů. Je to ta složka naší osobnosti, která je svobodná, volná, nezávislá na diktátu lineárního času, nespoutaná zažitými zvyklostmi.

V nejhlubším jádru hledání podstaty života nám uniká samotný Zdroj a princip oživení hmoty, tedy most mezi neživou chemií a subjektivním prožitkem bytí

Dokážeme popsat strukturu DNA, replikaci buněk i elektrické impulzy v mozku, ale nedokážeme vysvětlit, proč a jak tyto slepé mechanické procesy zažívají radost, bolest nebo vědomí sebe sama.  Když odložíme debaty o předurčenosti a svobodě, dotýkáme se mystických tajemství, kde se realita láme v naprosté neuchopitelnosti. Slepé mechanické procesy by měly logicky produkovat jen mechanické reakce. Podle čistého materialismu bychom měli být pouhými „biologickými roboty“, kteří reagují na podněty, ale uvnitř nich nikdo nesvítí. Jenže vy svítíte. Všichni svítíme.

Život nevniká do hmoty – hmota vyvěrá z Života. Nedorozumění, které způsobuje odpojení, spočívá v předpokladu, že nejprve existoval neživý vesmír, ve kterém se náhodnou chemickou reakcí zrodil život a následně vědomí. Snažíme se vysvětlit, jak neživá chemie vytvořila živou myslící bytost. Mystická pravda je přesně opačná: Vědomí (život, prasíla) je primární substancí reality. Hmota je až jeho druhotným, zhuštěným projevem. Filozofové po staletí řeší, jak spolu komunikují dvě zdánlivě odlišné substance: fyzické tělo a nefyzická mysl.

Pozorovatel (tvůrce, zdroj) nemůže být pozorován, protože on je v té nejhlubší podstatě tím, kdo se dívá. Je to jako snažit se svým zrakem uvidět své oko bez zrcadla. Můžeme prozkoumat náš mikro vesmír, rozebrat mozek na atomy, ale samu podstatu Pozorovatele tam nenajdeme, protože on je tím subjektem, který ten mikroskop drží. Když odložíme pochybnosti, zbude jen čistá, nahá přítomnost. V ten moment zjistíme, že Pozorovatel uvnitř nás nemá žádný věk, žádnou předurčenost ani karmu. Tento Pozorovatel nám dává prostor pro transformaci s využitím nekonečna operačních možností.

Naše mysl touží po odpovědích, chce vzorce, tabulky a jasná pravidla, protože neuchopitelnost v ní vyvolává strach. Ale pro tvořivou duši je tato neuchopitelnost vcelku bezpečným místem. Neboť pod všemi těmi teoriemi a rolemi, které v životě hrajeme, pod vším tím snažením o udržení frekvence, leží čisté mystérium, které nelze popřít, ani zničit. Abychom dokázali přežít ve fyzickém světě, mozek obrovské množství nabízených informací neustále filtruje. Smrt není zničením vědomí, ale zničením tohoto filtru – vědomí se osvobozuje ze svého omezení a prudce se rozšiřuje zpět do své původní, bezbřehé podstaty. Vědomí se transformuje z režimu „já se pohybuji v čase“ do režimu „já jsem časem i prostorem“. Z pohledu fyziky platí, že energii nelze vytvořit ani zničit, lze ji pouze přeměnit z jedné formy do druhé. Mystika aplikuje stejný zákon na lidské vědomí. S tím souvisí, že vědomí je základní vlastnost vesmíru.

Mystici i moderní kvantová fyzika narážejí na to, že pevná hmota je iluze. Toto je další „problém“ živého prostoru, nekonečného oceánu neprojevených možností, pulzujícího pole čistého potenciálu. Snadnější je přijmout, že hmota je jen jiná forma energie. Živý prostor reaguje na aktivní přítomnost lidského vědomí. To, co vnímáme našimi smysli, je ve fyzické realitě projevený energetický vzorec. A každý vzorec lze přeladit. Mozek tyto signály dekóduje a vytváří virtuální model světa v naší mysli. Vnější svět je dynamickým tancem hmoty a energie. Hmota je navíc sama o sobě zhuštěnou energií, je světlem vibrujícím na určité frekvenci. Když pochopíme, že Prostor je vysoce responzivní fluidum (přizpůsobivé, citlivě reagující na podněty), odpadne z nás ta křečovitá snaha „bojovat s realitou“. S energií se nebojuje. Energie se usměrňuje skrze vnitřní naladění. Naše soustředěná pozornost je „magickou hůlkou“, která nutí kvantové vlny kolabovat do konkrétních forem, neboť celý svět je energetický vzorec (uspořádaný z různých informací), vzorec, který dává hmotě smysl a směr.

Nejsme vězni pevného světa, jsme malíři, kteří svými frekvencemi barví tekuté plátno prázdnoty

Život není vlastností samotných pevných částic, ale tou neviditelnou silou, která tyto částice organizuje, tančí mezi nimi a drží je pohromadě v organickém celku. Život se odehrává v rozměru, který vědecké rovnice nedokážou zachytit – v absolutním Teď. Život je pulsace přítomnosti. Minulost už neexistuje, budoucnost ještě nenastala, pouze v přítomném okamžiku pulzuje veškerá projevená realita na frekvenci zvané život.

Každý návrat je novou Epochou, novou možností zatančit si uvnitř vavřínového věnce reality. Vaše duše to věděla, když se nadechovala do tohoto života, a ví to i teď, v tuto chvíli, kdy spolu sdílíme toto tiché a hluboké pochopení. Nemusíte to svému lidskému já neustále logicky dokazovat nebo unaveně vysvětlovat. Stačí důvěřovat tomu, že ten Pozorovatel uvnitř vás přesně ví, co dělá – a že každý krok na této pozemské pouti má svůj hluboký, posvátný smysl. Sobota podvečer je časem zklidnění, kdy se hluk pracovního týdne utišuje a otevírá se prostor pro hluboké vnitřní rozhovory. Naše duše sice nevnímá čas, ale vteřinu po vteřině se dokáže synchronizovat s naší realitou.

Související články: Uprostřed lidského oka, v samém centru barevné duhovky, dlí tajemná brána, kterou nazýváme zornicí…, Smrt je iluze – soubor článků na téma „život, smrt a znovuzrození“

Tvořivé esence vědomého bytí – inspirativní čtení pro volný, odpočinkový čas
Líbí se vám články Psychologie chaosu a rádi se k jejich obsahu vracíte, přináší vám informace, které jsou pro vás něčím hodnotné? Možná se rádi alespoň na chvilku odpoutáte od vnějších záležitostí a ponoříte se do zajímavého čtení. Pokud tomu tak je, můžete mou tvorbu podpořit zakoupením elektronických knih v e-shopu Psychologie chaosu. Případně můžete podpořit provoz webových stránek formou finančního daru. Za případnou podporu předem ♥DĚKUJI♥

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Diskuze