Naděje je dech duše, říká se, dokud dýchám, doufám

12.1.202219.2.2022 Rebeka Sprinncová

S důvěrou vyjádřená naděje bývá do něčeho vkládána, člověku je přirozená, uklidňuje a podporuje vyrovnanost. Je natolik přirozená, že v okamžiku usínání chováme ve svém srdci nevědomou, neochvějnou naději, že se ráno zase probudíme. Naděje je jemný cit a zároveň je velmi cenným vnitřním zdrojem (hvězdným dechem duše). Naděje je silnou energií, a jako takovou ji my sami do něčeho vkládáme, vzhlížíme k něčemu nebo někomu, kdo naději přináší.

Často se do něčeho pouštíme s přirozenou vnitřní nadějí, s perspektivou nebo pozitivní vyhlídkou aniž bychom o tom vůbec uvažovali. Už jenom to, že například doufáme, že někdo dodrží svůj slib, je vyjádřením naděje. Někdy se také stává, že v okamžiku, kdy už se naděje téměř vzdáváme, kdy zbývá poslední kapka naděje, náhle procitneme v okamžiku kdy přijde zázrak, zásah vyšších sil, kouzlo, podivnost v podobě mimořádného jevu nebo nečekané události, záležitost někdy vysvětlitelná, jindy nevysvětlitelná.

Snad nikdo nemůže říct, že by alespoň jednou v životě v něco s pevnou vírou a nadějí usilovně nedoufal. Nemít naději a v nic nedoufat, to je jako nedýchat. Naděje je optimistický stav mysli. Naděje (lat. spirare) znamená vanout, dýchat, vydechovat, doufat, aspirovat. Nezlomná naděje obrací naši pozornost k aspiraci: snažit se, usilovat, toužit.

Naděje se neobejde bez pevné důvěry. Nezdolná důvěra se stává vnitřní energií s pozitivní rezonancí. Přináší útěchu, zbavuje obav a strachu. Pokud obavy a strach zůstávají, potom cit vnitřní naděje rychle zeslábne. Pevná živá naděje se opírá o přesvědčení, které je silné, pramení z víry, že něco dobře dopadne, něčeho dosáhneme, něco si zasloužíme. Naděje jako momentální stav mysli překonává překážky.

Naděje dává sílu, pokud je v souladu s pozitivním aktivním očekáváním kladného výsledku. Naděje rezonuje s trpělivostí, odhodláním, odvahou, nadšením, radostí, zanícením, s dobrým úsudkem, intuicí, obezřetností, vděčností, požehnáním, sebemotivací a se silným záměrem. Souvisí nejen s vírou v naplnění, ale také s rozumem. Naděje nerezonuje s nerealistickým nadšením, s neoprávněným očekáváním, se skepsí, cynismem, sobeckostí, marnivostí, ješitností. Opakem naděje je beznaděj. Stav vnitřního zoufalství je ztrátou naděje.

Některé naděje, o kterých víme nebo tušíme, že jsou plané, chabé, klamné, pudové, nereálné nebo falešné, není dobré živit, pěstovat je v sobě. Některé naděje bez vnitřního zájmu vyvanou. Jiné jsou příliš křehké nebo prchavé na to, aby došli naplnění. Naděje bez důvěry nám ubírá životní sílu v podobě lítosti a zklamání.

Vzdáváme se různých nadějí, od důvěry ve své schopnosti, přes materiální věci až po dosažení stavu blaženosti, extáze nebo osvícení. Stav blaženosti, co to je? Maximální štěstí? Pocit blaha? Nejvyšší dobro? Nebeská radost? Z obyčejného lidského pohledu, proč vést o stavu blaženosti sáhodlouhé filozofické nebo duchovní debaty. Stav blaženosti a pocit blaha může být každý okamžik, (který si člověk mnohdy ani neuvědomí), kdy je nám s blaženým úsměvem na tváři a s jiskrou v oku fyzicky, psychicky, duševně a mentálně dobře. Uvědomovat si tento stav kdykoliv jsme jím obdarováni je přirozeným životním osvícením. Teprve poté přichází vyšší stav blaženosti, vnitřní prožívání „nadpřirozené“ skutečnosti, vrcholná mystická zkušenost „spočinutí uvnitř“, probuzení niterného úžasu. Nebo nevyjádřitelný stav extáze, jenž v mystickém pojetí znamená „polibek smrti“ – hluboce niterný prožitek znovuzrození. Okolní smyslový svět není vnímán, obrovské množství energie proudí tělem, dostavit se může stav odpoutání a vnímání bezmezného prostoru, mystická aspirace a transcendence osobnosti.

Co znamená neztrácet naději? Znamená neztrácet dech, vnímat nadsmyslové zkušenosti. Ve vyšším smyslu neztrácet dech znamená vnímat vnitřní pohnutky aspirace – projevovat touhu a snahu porozumět harmonickému bytí, mít naději a být v souladu se vším jsoucím. Prožít stav kdy vědomí či mysl je učiněným magnetem – rezonuje a přitahuje. Prožívat každý náznak okamžiku, kdy vědomí aspiruje k proměně v průzračný duševní krystal – zobrazuje, zrcadlí, odráží světlo věčnosti, odráží informace světla skryté v symbolické transcendenci barev duhy, kdy zažité vědění přesahuje bezprostřední smyslové vnímání světla a barev v přírodě. Dokud doufám projevuji duševní vůli a optimismus, nabývám novou sílu, vznáším se jako orel. Neboť jak se říká, naděje je dech duše a dar Ducha, proto je naděje pro člověka ve své podstatě živým citem. I v té nejtěžší situaci naděje přichází sama od sebe. Cítit naději nebo překypovat nadějí znamená cítit spojení s rezonancí životní energie. Jako je dech nezbytnou fyzickou životní potřebou, podobně je naděje opodstatněnou duševní potřebou.

Ztratit naději nebo cítit beznaděj je jako přijít o vnitřní zdroj, prožívat peklo ve své mysli

Neříká se snad, že „naděje umírá poslední“? Nemít žádnou naději znamená nevědomky se odcizit své duši, což vede k zoufalství, a zoufalství vede k „předčasné smrti“ neboli k bezduchému přežívání. Vyjadřovat naději je žádoucí, pokud naději vyjádříme, pečlivě o ni pečujeme – zaléváme ji vodou svých citů jako vzácnou květinu. Vyjádřit naději znamená zasadit jadérko do úrodné půdy, trpělivě čekat až pevná víra vzklíčí – pronikne na světlo.

Naděje souvisí s tím, zda vidíme skutečnou nebo zkreslenou realitu, někdy může naděje prodlužovat utrpení. Živit v sobě například klamnou, nereálnou nebo bezcennou naději, že se k nám vrátí partner, který od nás odešel, protože nás již nemiluje, nám může přinést sklíčenost a bezesné noci, sebelítostivé a chmurné duševní stavy. Sklíčenost, beznaděj a zoufalství je opakem naděje. Poslední kapka naděje také znamená, že se jednou zase setkáme s někým, koho jsme „navždy“ ztratili.

Zobrazit elektronické a tištěné knihy Psychologie chaosu

Přece jen i ten největší skeptik nebo cynik, dokud dýchá, cítí ve svém nitru, tam, kde je to opodstatněné, alespoň kapku naděje, upíná svou mysl k naději a očekává světlo na konci tunelu. Naději nejvíce ubližuje pýcha a ješitnost, vzácná květina v rukou pyšného nebo ješitného člověka ztrácí kouzelnou energii a uvadá. A co tuto kouzelnou květinu opět probudí k životu? Nezdolná naděje, kapka pokory, živý cit a přesvědčení, že to, v co věřím, je správné. Naděje působí jako impuls, jako nová energie a je silnější než strach. Jak pravil kdosi moudrý: „Člověk, který v něco doufá, ve svém srdci chová naději.“ Chovat ve svém srdci naději – není zde krásně vyjádřeno, co je to naděje?