Naděje je dech duše, říká se, dokud dýchám, doufám

S důvěrou vyjádřená naděje bývá do něčeho vkládána, člověku je přirozená, uklidňuje a podporuje vyrovnanost. Je natolik přirozená, že v okamžiku usínání chováme ve svém srdci nevědomou, neochvějnou naději, že se ráno zase probudíme. Naděje je jemný cit a zároveň je velmi cenným vnitřním zdrojem energie (hvězdným dechem duše), který nás spojuje s hlubšími vrstvami reality a s naší božskou podstatou. Naděje je silnou energií – pokud je protkána neochvějným optimismem, a jako takovou ji my sami do něčeho vkládáme, vzhlížíme k něčemu nebo někomu, kdo naději přináší. Mít naději a doufat znamená překročit svou mysl a své představy.

Často se do něčeho pouštíme s přirozenou vnitřní nadějí, s perspektivou nebo pozitivní vyhlídkou, aniž bychom o tom vůbec uvažovali. Už jenom to, že například doufáme, že někdo dodrží svůj slib, je vyjádřením naděje. Někdy se také stává, že v okamžiku, kdy už se naděje téměř vzdáváme, kdy zbývá poslední kapka naděje, náhle procitneme v okamžiku kdy přijde zázrak, zásah vyšších sil, kouzlo, podivnost v podobě mimořádného jevu nebo nečekané události, ne vždy vysvětlitelné. V hlubinách naší duše víme, že existuje dokonalost a úplnost, i když naše denní mysl v projevené realitě může prožívat nedostatek, utrpení nebo omezení. Ale vždy máme možnost dovolit životu aby nás miloval a podporoval.

Naděje funguje jako energetický proud, který spojuje naše momentální, něčím omezené, lidské prožívání s nekonečným potenciálem a moudrostí vyššího Já. Snad nikdo nemůže říct, že by alespoň jednou v životě v něco s pevnou vírou a nadějí nedoufal. Nemít naději a v nic nedoufat, to je jako nedýchat. Naděje je optimistický stav mysli prostý negativního náboje. Naděje (lat. spirare) znamená vanout, dýchat, vydechovat, doufat, aspirovat. Nezlomná naděje obrací naši pozornost k aspiraci: snažit se a toužit bez urputného usilování a bez odporu s vědomím, že spousta věcí je mimo naši kontrolu. Je to tichá jistota, že určité protivenství, nepřízeň, konflikt nebo nedostatek je jen dočasný, vyřešení přichází tím rychleji, čím méně nás okolnosti myšlenkově a emočně pohltí. Čím více upadneme do negace, tím více úsilí musíme vynaložit na překonání určitého protivenství.

Aktivátorem manifestace je uvědomění, že naděje je jemnou silou, je jako „hvězdný dech duše“, je to jemná, ale mocná vibrační frekvence. Když ji cítíme, začneme rezonovat s vyššími dimenzemi a časovými liniemi, kde se námi vyslané informace již manifestovaly v jemnohmotné podobě nebo jsou v procesu manifestace. Naše vnitřní vibrace působí jako magnet, který přitahuje a pomáhá projevovat realitu v souladu s naším nejvyšším potenciálem, který je součástí „božského plánu“ pro náš život. S tím souvisí, že věci se ne vždy projevují tak, jak si naše mysl představuje. Proto potřebujeme hlubokou důvěru v moudrost a řád vesmíru. Naděje nám říká, že i když nerozumíme všem „proč“ a „jak“, existuje vyšší plán, do kterého naše individuální prožitky dokonale zapadají, ač si to někdy uvědomíme až ve zpětném pohledu.

Měli bychom si přiznat, jak málo toho skutečně víme, a jak moc je toho ještě k objevení – nejen v prostoru kolem nás, ale i v nás samotných. Právě v tomto neznámu leží obrovský potenciál pro růst, expanzi vědomí a skutečné poznání. Pokud bychom měli vyjádřit poměr mezi tím, co víme, a tím, co nevíme, bylo by to jako srovnávat jediné zrnko písku s naší planetou, nebo dokonce s celým vesmírem. To, co víme, vidíme, slyšíme, cítíme je tou nejmenší špičkou ledovce. To, co nevíme, nevidíme, necítíme je součástí nevědomí, jemnohmotných těl, skrytých sil a energií, multidimenzionální existence a podobně. Tento poměr si nepředstavujme v podobě 1:1000, ale spíše 1:nekonečnu. Naše vědomé poznání je mikroskopický zlomek celistvé reality, ve které se neustále pohybujeme a jejíž jsme nedílnou součástí.

Udělejte si radost – balíček transformačních karet a nová kniha „Moudrost vnitřní Čarodějky“

Nezdolná důvěra v život a vyšší vedení se stává vnitřní energií s pozitivní rezonancí. Přináší útěchu, zbavuje obav a strachu. Pokud obavy a strach zůstávají, potom cit vnitřní naděje rychle zeslábne. Pevná živá naděje se opírá o přesvědčivý pocit, který je silný, pramení z klidného vědění, že něco dobře dopadne, něčeho dosáhneme, něco si zasloužíme. Naděje jako momentální stav mysli překonává překážky. V kontextu „genetického kódu vesmíru“, který obsahuje veškerý potenciál, je naděje naše vnitřní rezonance s tímto nekonečným potenciálem. I když naše současná realita ukazuje omezení, naděje nám umožňuje cítit, že existují jiné, vyšší možnosti – ne nutně vnější, ale vnitřní možnosti našeho vědomí, které se mohou rozvinout. Je to důvěra v nezjevený potenciál.

Naděje dává sílu, pokud je v souladu s pozitivním aktivním očekáváním kladného výsledku. Naděje rezonuje s odhodláním, odvahou, nadšením, vášní, úžasem, radostí, s dobrým úsudkem, intuicí, obezřetností, vděčností, požehnáním, sebemotivací a se silným záměrem. Souvisí nejen s vírou v naplnění, ale také s rozumným počínáním. Naděje nerezonuje s nerealistickým nadšením, s neoprávněným očekáváním, se skepsí, cynismem, sobeckostí, závistí, marnivostí, ješitností.

Některé naděje, o kterých víme nebo tušíme, že jsou plané, chabé, klamné, pudové, nereálné nebo falešné, není dobré živit, pěstovat je v sobě. Některé naděje bez vnitřního zájmu vyvanou. Jiné jsou příliš křehké nebo prchavé na to, aby došli naplnění. Naděje není jen pouhé přání a proto je naděje současně i výzvou. Naděje bez klidné důvěry, (kdy je pozornost soustředěna nikoli na cíl, ale na proces vznikání), nám ubírá životní sílu v podobě lítosti a zklamání. Opakem naděje je beznaděj. Stav vnitřního zoufalství je ztrátou naděje.

Vzdáváme se různých nadějí, od důvěry ve své schopnosti, přes materiální věci až po dosažení stavu blaženosti, extáze nebo osvícení. Stav blaženosti, co to je? Maximální štěstí? Pocit blaha? Nejvyšší dobro? Nebeská radost? Z obyčejného lidského pohledu se nabízí otázka: Proč vést o stavu blaženosti sáhodlouhé filozofické nebo duchovní debaty? Stav blaženosti a pocit blaha může být každý okamžik, (který si člověk mnohdy ani neuvědomí), kdy je nám s blaženým úsměvem na tváři a s jiskrou v oku fyzicky, psychicky, duševně a mentálně dobře. Uvědomovat si tento stav kdykoli jsme jím obdarováni je přirozeným životním osvícením. Teprve poté přichází vyšší stav blaženosti, vnitřní prožívání „nadpřirozené“ skutečnosti. Vrcholná mystická zkušenost „spočinutí uvnitř“. Probuzení niterného úžasu. Nebo slovy nevyjádřitelný stav extáze, jenž v mystickém pojetí znamená „polibek smrti“ – hluboce niterný prožitek znovuzrození. Okolní smyslový svět není vnímán, obrovské množství energie proudí tělem, dostavit se může stav odpoutání a vnímání bezmezného prostoru, mystická aspirace a transcendence osobnosti.

Co znamená neztrácet naději? Znamená neztrácet dech, vnímat esence nadsmyslové zkušenosti. Ve vyšším smyslu neztrácet dech znamená vnímat vnitřní pohnutky aspirace – projevovat touhu a snahu porozumět harmonickému vnitřnímu vyzařování, mít naději a být v souladu se vším jsoucím. Prožít stav kdy vědomí či mysl je učiněným magnetem – rezonuje a přitahuje. Prožívat každý náznak okamžiku, kdy vědomí aspiruje k proměně v průzračný duševní krystal – zobrazuje, zrcadlí, odráží světlo věčnosti, odráží informace světla skryté v symbolické transcendenci barev duhy, kdy zažité vědění přesahuje bezprostřední smyslové vnímání světla a živost přírody. Dokud doufám s lehkostí, projevuji duševní vůli a optimismus, nabývám novou sílu, vznáším se jako orel. Neboť jak se říká, naděje je dech duše a dar Ducha, proto je naděje pro člověka ve své podstatě živým citem. I v té nejtěžší situaci naděje přichází sama od sebe. Naději si nelze vynutit. Naděje není myšlenka. Cítit naději nebo překypovat nadějí znamená cítit spojení s rezonancí životní energie. Jako je dech nezbytnou fyzickou životní potřebou, podobně je naděje opodstatněnou duševní potřebou.

Ztratit naději nebo cítit beznaděj je jako přijít o vnitřní zdroj, prožívat peklo ve své mysli

Neříká se snad, že „naděje umírá poslední“? Nemít žádnou naději znamená nevědomky se odcizit své duši, což vede k zoufalství, a zoufalství vede k „předčasné smrti“ neboli k bezduchému přežívání. Vyjadřovat naději je žádoucí, pokud naději vyjádříme, pečlivě o ni pečujeme – zaléváme ji vodou svých citů jako vzácnou květinu. Vyjádřit naději znamená zasadit jadérko do úrodné půdy a vědět, že semínko vzklíčí – pronikne na světlo.

Naděje souvisí s tím, zda vidíme skutečnou nebo zkreslenou realitu, někdy může naděje prodlužovat utrpení. Živit v sobě například klamnou, nereálnou nebo bezcennou naději, že se k nám vrátí partner, který od nás odešel, protože nás již nemiluje, nám může přinést sklíčenost a bezesné noci, sebelítostivé a chmurné duševní stavy. Sklíčenost, beznaděj a zoufalství je opakem naděje. Cítit jiskru naděje také znamená, že se jednou zase setkáme s někým, koho jsme „navždy“ ztratili.

Přece jen i ten největší skeptik nebo cynik, dokud dýchá, cítí ve svém nitru alespoň jiskru naděje. Naději nejvíce ubližuje pýcha a ješitnost, vzácná květina v rukou pyšného nebo ješitného člověka ztrácí kouzelnou energii a uvadá. A co tuto kouzelnou květinu opět probudí k životu? Jednoduchost, jemnost, živý cit a vědění, že naděje působí jako impuls, jako nová energie a je silnější než strach.

Latinské motto: Dum spiro spero – „Dokud dýchám, doufám“

Související články: Optimisticky naladěné vědomí a neuvědomělý stav mysli, Jak posílit životní energetickou rovnováhu, Je možné zbavit se strachu, obav a úzkosti?

Tvořivé esence vědomého bytí – inspirativní čtení pro volný, odpočinkový čas
Líbí se vám články Psychologie chaosu a rádi se k jejich obsahu vracíte, přináší vám informace, které jsou pro vás něčím hodnotné? Možná se rádi alespoň na chvilku odpoutáte od vnějších záležitostí a ponoříte se do zajímavého čtení. Pokud tomu tak je, můžete mou tvorbu podpořit zakoupením elektronických nebo tištěných knih v e-shopu Psychologie chaosu. Případně můžete podpořit provoz webových stránek formou finančního daru. Za případnou podporu předem ♥DĚKUJI♥

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Diskuze