Smutný je výhled do blízkého neznáma

Žádná informace, ani soubor informací, není popisovanou skutečností. Sebevíce podrobné vyprávění není tím, co je vyprávěno, není autentickým, bezprostředním prožitkem vyprávěného příběhu, nebo zdokumentované události, která se skutečně odehrála. Sebelepší popis určité věci, není tou věcí. Žádný názor ani detailní hodnocení určitého člověka není tím člověkem. Ani ta nejbrilantnější studie o historii lidského rodu není tou historií. Ani ten nejobsáhlejší popis vesmíru není tím vesmírem. Ne vždy si můžeme být jisti, co se skrývá za pronesenými nebo psanými slovy, jejichž hodnověrnost je obtížně ověřitelná.

Žádnou věc, jev, okolnost neumíme prozkoumat a popsat až na dřeň. Nevidíme do skrytého pletiva tvořícího vnitřní svět věcí a jevů, nevidíme do nitra lidských bytostí a neznáme tajemství přediva jejich „osudu“. Nedokážeme se dostat až na dřeň podstaty vesmíru a existence života. Ignorujeme přírodní zákony. Snadno se ocitáme v lepkavých vláknech pavučin všemožných soudů, domněnek, předsudků, iluzí, nepravostí, (protichůdných) názorů, konceptů, programů. Vžité programy mají vliv na to, jak vnímáme svět i sebe sama, jak prohlubujeme negativní nebo pozitivní prostor v sobě a kolem sebe. Máme málo odvahy uznat, že bránu poznání sebe sama můžeme otevřít pouze zevnitř, z vnitřního prostoru, který je pro nás velkou neznámou.

Mája si s námi zahrává dokonalostí svých triků a přeludů

Vše, co je kolem nás v pomíjivém hmotném světě, je tam z nějakého důvodu, ve světle vědomí jsou ale stinná místa, a tak ne všechny důvody pro existenci všeho projeveného i prozatím neprojeveného jsou nám jasné. Neboť tenká membrána mezi vědomím a nevědomím není lehce proniknutelná. Ani překonání pocitu absurdního světa bez smyslu není vždy jednoduché. Kolem nás je pestrobarevný rozmanitý svět, který naše autentické vědomí nevytvořilo, přesto je mnoho věcí, prožitků, jevů a střetů s vnějšími silami dílem nás samých, nebo dílem kolektivního nevědomí.

Čelíme různým tlakům na přijetí přijatelného způsobu života definovaného společenskými normami, nebo definovaného určitým „druhem lidí“. Podobně čelíme tlakům, které souvisejí s nepřijetím naší autentičnosti, svobodomyslnosti a způsobu života, který různým zavedeným normám nevyhovuje. Čelíme mnoha reakcím vnějšího světa, který je anebo není v souladu s projevy našeho charakteru, našeho (svobodného) myšlení a jednání. Není snadné být vždy věrný sám sobě. Obzvlášť pokud nám různé ideologie, nebo bůhví kým vlastněná média cíleně, podvědomě nebo podprahově vnucují sami sebe vnímat neautenticky, žít neautentické životy, žít ve strachu z budoucnosti. Světu vládne skrytá okultní snaha bezdotykovým způsobem „naroubovat“ do lidského genofondu poddajnost založenou na strachu o holou existenci, na strachu o život.

Není nám umožněno poznat složité propletence mocenských vztahů a mocenských systémů, a také mocenských informačních struktur, které cíleně působí na lidské vědomí, a cíleně „pěstují kolektivní hypnózu“. Mnohdy ani netušíme, jak neautentickými osobami nebo personami vlastně jsme, a často je to také tak, že tomuto poznání se obloukem vyhýbáme. Ono toužit po svobodě je jedna věc, ale zjištění, že (absolutní) svoboda, ač třeba spojená s rozvíjením osobní individuality s dostatkem sebekontroly nebo vlastní kreativity, může být velmi nepříjemná, v různých vztazích s okolním prostředím nesnadno zvládnutelná, je věc druhá.

Nejobtížnější je čelit identitě definované a vnucované nám zvenčí

Taková identita, získaná na základě soudů, názorů nebo posudků či odsudků, které nám někdo jiný připsal na náš vrub, nám může život velmi znepříjemnit. Nakonec i s identitou člověka jako takového, s vnucováním „faktů“ o tom, čím člověk je, se setkáváme dnes a denně. A čím dál více si uvědomujeme, jak různé soudy, nepřehledné poučky a normy, kterých už je bezpočet, ovlivňují kvalitu našeho života, naše svobodné rozhodování. Legitimita vlastní identity, odvážné identity sebe sama, bývá často nerespektována a nátlakem zvenčí označována za neoprávněnou a vlivem různých předsudků a nespravedlností bývá zahnána do kouta. Do kouta, kde jsme nuceni kleknout na kolena a čelit různým způsobům ponížení, nátlakům na psychickou, mentální, duševní a spirituální podstatu lidské bytosti.

Oprávněnosti vládnoucí moci, (ať už rodičů, partnerů, učitelů, nadřízených osob, úřednických osob, politických činitelů, náboženských spolků, velmi majetných vrstev společnosti), která mnohdy nerespektuje lidskou jedinečnost, nebo pošlapává autentičnost a svobodu člověka, není snadné čelit. A je jedno, zda se ze širšího společenského pohledu jedná o „ideologie buržoazních společností“ se socialistickou nebo kapitalistickou tváří, s jejich morálními kompromisy, chráněnými jejich zákony. Růst kapitálu, důraz na co největší zisk třeba i za pomoci podvádění a korupce, cena akcií a tak podobně má zkrátka přednost před morálním kreditem, před poctivostí, čestností a pravdivostí, před lidmi a lidskou etikou. O osobní individualitu prostých lidí, o potlačení odvahy obyčejného člověka věřit v osobní autenticitu, a o lidskou duši, která je lidem „často ukradena“, tady jde především.

Další věcí k zamyšlení je, že se nám nechce věřit v bezpočet světů utvářených proudem vesmírné rozmanitosti, jenž spočívá v bezpočtu existencí různých paralelních nebo jemnohmotných světů. Nevnímáme intuitivní informace, které k nám přicházejí z různých časových rovin. Utváříme realitu v zajetí vnitřního sevření kleštěmi různých schémat, kterými jsme od dětství ovlivněni. Utváříme realitu, kterou často odmítáme, přejeme si jinou. Podvědomě můžeme mít strach z rozhodnutí dělat něco jinak. My sami jsme například vytvořili koncept karmy, a my sami se do něj zaplétáme. Máme mnoho mystických konceptů o lidské spiritualitě a podstatě vesmírného Vědomí. O (nenáboženské) spiritualitě se všeobecně a zcela otevřeně mnoho nemluví, stále je to svým způsobem tabuizované, zapovězené nebo odmítané a ostře kritizované téma.

Zobrazit elektronické a tištěné knihy Psychologie chaosu

Nikdo nám nemůže vzít naše prožitky, zkušenosti, vzpomínky, vnitřní fantazijní svět. Můžeme prožít období, kdy se o svou radost dělíme s ostatními, ale zažíváme i období, kdy nikdo kolem nás nepozná, jak mizerně nám je. Vnitřní svět je místo, které si střežíme, hned tak někoho do našeho vnitřního prostoru nevpustíme. Pouze sami před sebou můžeme zcela svobodně vyjádřit kým jsme, ponořit se do vlastních pocitů, a být v harmonii s vírou, že poznat vesmír znamená poznat své jedinečné, autentické, tvůrčí nitro.

Nic z výše řečeného ale není výčitkou, prostě jen děláme, co zrovna můžeme. Doufáme v lepší zítřky. Procházíme krizí svědomí lidstva, krizí odcizených mezilidských vztahů, krizí velké nejistoty, bez pevného výhledu do blízkého neznáma. Neumíme, nechceme a někdy ani nemůžeme být zcela autentičtí, okolnosti, kterým jsme podřízeni nám to nedovolují. Ne vždy smíme zůstat tam, kde je nám dobře, nebo dělat to, co je v souladu s naším fyzickým, duševním a psychickým pohodlím. Autentičnost (přestože založená na morálních hodnotách) a snaha o sdílenou otevřenost není vždy a všude přijímána. Ne vždy je otevřenost a snaha jednat v souladu s našimi hodnotami a touhami vzhledem k vnějším tlakům pro nás komfortní anebo bezpečná. Ale také ne vždy chápeme vlastní důvody, vroč na určitých věcech neoblomně trváme, proč jednáme tak, jak jednáme, ne vždy chápeme, co je to za energie, které nás nutí vyhnout se skutečnému sebepoznání.

Z obecného pohledu už ani nezáleží na tom, jaké strany spolu bojují, (bezohledně k obyvatelstvu kdekoli ve světě, nejedná se pouze o krutou a mocensky motivovanou válku na Ukrajině, které je věnováno nejvíce pozornosti, která zakrývá mocenské dění v jiných částech světa). Vždy se jedná o úporný a zvrácený boj o MOC. Krutý boj o to, která mocnost získá a posléze co nejdéle udrží svět ovládající sílu ve svých chapadlech, která už jsou tak propletená a zauzlená, a natolik oddělená od obyčejných životů bezbranných lidí, že jejich smysluplné rozpletení, které by světu přineslo klid a mír, zdá se být v nedohlednu. Kéž by bylo světu dáno více ryzí ženské, život vyživující a naplňující, citlivé, aktivní tvořivé síly.

Hlasy andělů uprostřed bouře emocí a pocitů

Až nám z očí spadne závoj nevědomosti, až projdeme mlhou neviditelna, uslyšíme hlas své duše, hlas andělských bytostí. Až se naše vědomí pozvedne a my uvidíme vše z ptačí perspektivy, potom nám laskavé síly vesmíru přispěchají na pomoc. Nepřevezmou kontrolu nad vším tím děním „uprostřed bouře“, ale dodají nám sílu věřit své intuici, věřit v tvořivé lidské schopnosti. Dají nám sílu nést odpovědnost za vše, čím my sami jsme. Nezmění přírodní zákony, ale upevní naši snahu porozumět tomu, jak neměnné přírodní zákony osvobozují vesmír, na hmotné i nehmotné úrovni, od destruktivních sil chaosu. Dají nám pocítit, že chaos není sám o sobě rozkladnou silou, je také silou regenerační, podstatná je vědomá, opravdová a poctivá snaha o vyrovnání protichůdných sil.

Související články: Kosmická zrcadla, jednotné pole vědomí a skrytá realita vesmíru, Příměří mezi světlem a tmou,  Kolektivní duše lidstva přetéká nespokojeností

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Zdroj fotografií: Pixabay.com

Diskuze