Snažíš-li se najít „smysl větší, než jsi ty sám“, nikdy jej nenajdeš

Paradox hledání smyslu spočívá v tom, že smysl není objekt, který se má najít externě, ale stav, který se má projevit vnitřně. Aktivní, usilovné hledání vyššího smyslu je paradoxně ta největší překážka jeho objevení. Když se snažíš najít „smysl větší, než jsi ty sám“, nevědomky vysíláš do oceánu vesmírných frekvencí signál hlubokého nepochopení. Akt hledání implikuje, že tvůj přítomný okamžik je neúplný a že tvůj aktuální stav Bytí nemá dostačující smysl. Tím opakovaně snižuješ svou frekvenci a odpojuješ se od životní síly Přítomnosti. Uniká ti, že smysl spočívá v nalezení vnitřní podstaty.

Hledání většího smyslu (zaměřené ven) může být nevinnou, ale zároveň nejrafinovanější pastí ega. Ego chce tento smysl intelektuálně vlastnit, přidat si ho do svého památníčku nebo životopisu a kontrolovat, zda nalezený smysl má smysl. Egu uniká, že „proud tvořivé vesmírné síly“ se nedá intelektuálně uchopit, neboť naše životní energie, naše podstata je tímto proudem.

Nemusíme hledat lásku. Můžeme být Láska. Stejně tak nemusíme hledat smysl, ale být v souladu s frekvencí, která je smyslem (radost, soucit, pochopení). Pokud bychom se zeptali našeho těla na smysl, tělo by nám řeklo: „Miluj mě, abych mohlo rezonovat s tebou, s Láskou, s Životem.“

Snažíme-li se o velký, vznešený smysl, potlačujeme a odsuzujeme náš jedinečný, dojemný příběh pravdy a proměny, který se odehrává po mnoho životů. Místo abychom naslouchali a rozvíjeli své smyslové vnímání, křičíme, že přeci musíme udělat něco, co má opravdový smysl. Život nemůže mít vyšší smysl než být Životem. Vše je již tady: Smysl, který hledáme, je neodlučitelnou součástí oceánu frekvencí, a tedy už teď proudí skrze kód naší duše a společný kód Ducha. Hledání znamená, že jsme slepí k tomu, co už přetéká z našeho srdce, co je v každém nádechu a v každém okamžiku.

Když přestaneme hledat, najdeme cestu k osvobození, náš smysl se začne projevovat. Je to paradox důvěry, aktivního klidu a vědomého vkládání energie do toho, co právě JE (do malých i velkých přítomných okamžiků). Smysl je neoddělitelně spojen s naší vlastní existencí a naším vnitřním bytím, neboť to, co je nehmotné, je prvotní.

Smysl větší, než jsme my sami, nelze najít. Dříve či později se vyčerpáme. Nelze jej najít, protože je přítomen v každém okamžiku a je frekvencí, kterou máme my sami vysílat, ne ji stále někde hledat. Ten okamžik, kdy s úlevou pustíme to usilovné hledání, je přesně ten moment, kdy smysl se náhle objeví jako silný vnitřní impuls, kdy tichá řeka života najde své koryto a ukáže nám „velikost, kterou jsme my sami vždy byli“.

Skutečná, nevyčerpatelná energie a radost přichází ve chvíli, kdy smysl, který hledáme, vytryskne z našeho srdce a přesáhne jeho hranice. „Smysl větší než my sami“ nemusí být záchrana světa. Musí být pravdivý a rezonující s naším srdcem – s Láskou. Smysl větší, než jsme my sami je naše jedinečná role na úrovni Kosmického Stromu Života. Láska (božský elixír) je v tu chvíli motivací i akcí. Když ráno vstaneme pro tento smysl, stáváme se bezedným pohárem pro tvořivou energii Vesmíru.

A přesto, pokud bychom se zeptali naší duše na hledání smyslu, připomněla by nám, že naše hledání a úsilí není a nikdy nebylo marné. Zjistili bychom, že naše hluboké touhy a radosti nejsou rozmary, ale různé směry naší cesty a žádná z nich není špatná. Duše nám ukazuje náš magický potenciál a směr cesty, a je na nás abychom pochopili úlohu pozorovatele, neboť „kvantový kód duše si uvědomuje, že je pozorován“. Kdybychom naslouchali tichu za myšlenkami, duše by nám potvrdila, že naše hodnota je neměnná a absolutní – nezávislá na úspěchu, selhání nebo názoru druhých.

Kniha pro inspiraci: Tvořivá esence vědomého bytí – vnitřní svět myšlenek

Sebepoznání by nám odhalilo, že nemusíme nic opravovat. Máme se jen rozpomenout na svou celistvost, a být na sebe laskaví. Tělo by nás vedlo zpět do Přítomnosti, a duše by nám ukázala naši věčnou, neomezenou sílu. Kdybychom skutečně dokázali utišit hluk vnějšího světa a ega a plně naslouchat šepotu svého těla a zpěvu duše, neobjevili bychom nové informace, ale rozpomněli bychom se na to, co už po věky věků víme.

Tělo by nám odhalilo, že není jen pomíjivou nádobou, je chrámem, který nese příběh duše. Je holografickým otiskem Vesmíru, spojeným s každou hvězdou a každou živou buňkou pozemského světa. Viděli bychom, že je dokonalé, moudré a vždy v přítomnosti. Samo o sobě nemá žádný program pro touhy, žádostivost, obavy, jen program pro dokonalé bytí v TĚĎ.

Každá bolest, každá nemoc a každá jizva není chybou, ale mapou, která nám ukazuje, kde jsme jednali proti proudu Lásky a kde jsme se nevědomě uzavřeli před vlastní silou. Tělo by nám řeklo: „Bolest je energie, kterou jsi odmítl nechat plynout. Teď ji pusť.“

Tělo by nám šeptalo, že nemá žádné skutečné hranice. Neustále dýchá, přijímá a vydává energii. Došlo by nám, že oddělenost od ostatních je optický klam a že skrze srdce proudíme do kolektivního oceánu Bytí. Cesta k naplnění nevede přes úzkostné hledání, ale přes plné a autentické žití vlastního, jedinečného života.

Kdybychom naslouchali duši, dozvěděli bychom se, že její podstata není v činnosti, ale v tichém Záměru. Není třeba se urputně snažit, stačí být a plynout. Duše sídlí mimo lineární čas. Odhalila by nám, že neexistuje minulost ani budoucnost – pouze nekonečné pole potenciálu. Přestali bychom se bát „osudu“, protože bychom viděli, že si všechny své životy prožíváme současně. Odhalila by nám, že není smysl v hledání něčeho externího, co by bylo větší než my sami, ale spíše v objevení a pochopení vlastního smyslu v rámci (kvality) našeho vnitřního bytí.

Viděli bychom, že nemůžeme selhat. Neexistuje žádné „selhání“ ani „chyba“, ani vyšší smysl. Duše by nám potvrdila, že celá naše cesta je proces rozpomínání. Každá volba, kterou jsme kdy udělali, sloužila expanzi Vědomí. Jediné, co je potřeba, je pokračovat ve hře s radostí a hravostí. Naslouchání tělu a duši by nás přivedlo k poznání, že naše skutečné Já je věčné a má v sobě veškerou moudrost. Akt sebepoznání je ve skutečnosti o návratu domů do ticha srdce. Smysl není něco, co lze aktivně hledat mimo sebe, ale něco, co vyvěrá z autentického prožívání. Ačkoli můžeme mít nekonečno cílů, a tyto cíle naplňovat, v konečném důsledku nejde o nějaký cíl, jde o stav mysli a schopnost vnímat neutuchající proud Bytí.

Související články: Lyrická óda na setkání s vlastním nitrem, Věnováno barvám, tónům a vůni tvé duše

Odměna formou Dar za Dar
Líbí se vám články Psychologie chaosu a rádi se k jejich obsahu vracíte, přináší vám informace, které jsou pro vás něčím hodnotné? Možná se rádi alespoň na chvilku odpoutáte od vnějších záležitostí a ponoříte se do zajímavého čtení. Pokud tomu tak je, můžete mou tvorbu podpořit zakoupením elektronických knih v e-shopu Psychologie chaosu. Případně můžete podpořit provoz webových stránek formou finančního daru. Za případnou podporu předem ♥DĚKUJI♥

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Diskuze