Otupělost citu, pocitů a emocí

Srdce říká ano, rozum se brání – tak vzniká odpor a rozpor. Čím větší odpor a rozpor, tím větší pocit marnosti. Pocit marnosti je možné překonat zdravou láskou k sobě a k Životu. Pokud žijeme z rozporů, žijeme „s odporem“. Největší rozpory v nás vyvolávají otázky kolem pojmu svoboda, osobní, vztahová i společenská. Největší energii odporu v sobě vytváříme a zakoušíme, pokud toužíme po úplné svobodě, nebo pokud je naším „životním údělem“ vyřešit otázku svobodné vůle. Vyléčit nás může smíření rozumu, vůle a srdce. Cit, jenž je součástí duševních jevů, bývá rozporován rozumem. Ten má své důvody, nebere na vědomí, že myslet a cítit je možné celým tělem. Živé je celé tělo, nikoliv pouze mysl. Někdy nám to dává pocítit až na dřeň. Ale nesnažit se chápat rozumem, a všechno jen cítit, také není to pravé ořechové.

Pocity určují kvalitu myšlenek, a ty se zas odráží v dalších pocitech a emocích. Navíc nemůžeme vnímat, cítit, vidět, slyšet a myslet za druhé. Pocity nenaplnění mohou být tragické. (A je to velmi silná energie, pokud tragický pocit prostupuje celým národem.) Proč je tak obtížné najít citlivý přístup k vyváženosti mezi svobodou a nesvobodou? Proč není dost dobře možné představit si společnost, v které by lidem byla dána naprostá svoboda? Protože největším tajemstvím svobody je schopnost člověka konat jak dobro, tak i zlo. Naprostá svoboda, stejně jako striktní omezení svobody, zapříčiňuje ohnivou nevyváženost mezi dobrem a zlem, mezi klady a zápory.

Takzvaný „sluníčkový pozitivismus“ se také nemůže stát všeobecnou modlou. Pouhé působení všeobjímajícího světla a popírání negativních jevů, (pokud se budeme tváří v tvář válečným zločinům tvářit, že zlo neexistuje), může napáchat mnoho nedobrého. Zůstávat pouze v „povýšených, světlem prozářených stavech vědomí“ může zapříčinit úplné „zmizení“ vědomí onoho vyššího Já. A to i přesto, že se člověk cítí povzneseně a domnívá se, že se řídí podle not svého vyššího Já. Přitom jej vůbec nenapadne, že se u něj dříve či později projeví emoční a citová otupělost. Patologická může být necitlivost u člověka, který velkou část své energie využívá k tomu, aby necitlivost a negativní smýšlení a jednání vyprovokoval u ostatních lidí nebo v určité části společnosti.

Představme si působení striktního pozitivismu nebo vyhroceného negativismu na hmotu podobně, jako na hmotu působí agresivní chemické činidlo nebo rozpouštědlo používané v laboratořích. Pokud se dávkování přežene, není-li dodržena správná míra, zkoumaný hmotný předmět se vlivem silné chemické reakce rozpadne. Působení „činidla“ na hmotu, ať už s kladnou nebo zápornou hodnotou, musí být vyvážené.

♠    ♥    ♣

Jean Dutourd: „City krátce a dobře dřímají jako medvědi nebo jezevci. Žijí autonomním životem; pracují v hloubce, potají a v tichosti jako nerosty. Proto tedy city neznámé těm, kdo je zakoušejí, i těm, kdo je vyvolali, mohou velmi dobře existovat, být tam, působit neviditelným, nepochopitelným, ale mocným vlivem. Jsou to skryté kousky rádia. Jejich záhadné paprsky zabíjejí, berou sílu nebo uzdravují.“

Zdroj fotografie: Pxabay.com

Diskuze