Čtyři duchovní mapy – reality vědomí a mysli

Čtyři duchovní mapy - reality vědomí a mysliPředstavte si Vědomí, které nemá žádnou tvář, nemá fyzické oči, a přesto se dívá. Dívá se a tvoří vnější hmotný svět jediným způsobem – v souladu s principem Vesmírné Mysli. Představit si dívání, které je prosté fyzického zraku, zdá se být nemožné. Přesto je možné jít ještě hlouběji a vypozorovat, že téměř každá myšlenka je na vyšší úrovni sama o sobě tajemným procesem dívání se. S touto úvahou souvisí magická skutečnost, že prvotní Vesmírné Vědomí nikomu nepatří, je společné pro všechen projevený svět. Vesmírná Mysl od nás není oddělena, ani od žádné věci a jevu, je všeprostupující a nachází se v každém kousku vesmíru. Vesmírná Mysl ale není upovídaná, nevychází ze slov, ale ze zkušeností. Vesmírné Vědomí se dokonce dívá samo na sebe. Dívá se totiž prostřednictvím smyslů individualit – od Vesmírné Mysli „oddělených“. A to tak, že jednotlivé individuality zpětně zase hledí na tuto božskou podstatu nacházející se ve veškerém projeveném světě.

Většinou zkoumáme svět ze svého individuálního hlediska, vycházejícího z prožitků ukotvených pouze v určité části vícevrstevné reality. Pokusme se prozkoumat svět a sebe sama v okamžicích, kdy si vědomí uvědomuje samo sebe. Pro tento akt si musíme „ohlídat“ prostor mezi pozorovatelem a pozorovaným a to v několika úrovních. Na té nejnižší úrovni si prostor MEZI pozorovatelem a pozorovaným neuvědomujeme. Uvědomujeme si oddělenost, nikoliv prostor jako prvek spojitosti všeho se vším. Přitom pozorovatel, tichý svědek našeho bytí, je vždy a u všeho, co může být pozorováno. Jednotlivé dimenze vnímání nejsou od sebe oddělené, jedna prostupuje druhou a tvoří harmonický celek, přesto v každé úrovni panuje seberealizace věcí a jevů shodná s podstatou té které „mentální úrovně“. Všechny úrovně jsou holografické a přístupné každému člověku. Neustále se pohybujeme mezi těmito vrstvami reality, tak vznikají cyklické zpětné vazby, kdy různé reality ovlivňují nás, a my svým pohybem v čase ovlivňujeme ty reality, v kterých se právě mentálně nacházíme. Nejvyšší úrovně dosahují lidé vědoucí, uvědomující si, že sami jsou těmito vesmíry, že jsou individualitou a zároveň celkem.

První je úroveň individuální mysli zdánlivě oddělené od Vesmírné Mysli – od sebe odrážejícího se světa

Na této úrovni žijeme v materiálním světě, nepřijímáme vyšší realitu absolutní božské povahy, jsme ovlivňováni pouze hrubou silou fyzického světa. Pochyby umlčujeme, protože nemáme sílu a možnost podívat se pod povrch věcí, jsme v zajetí domýšlivosti a domněnek. Pokud občas prosvěcujeme svůj život, děláme to přirozeně, a nemusíme si být vědomi občasných duchovních vhledů do vyšších realit. Duchovní svět nás sice ovlivňuje, ale spíše nepozorovaně. Spíše žijeme v omezenosti, zde vidíme sama sebe jako část oddělenou od celku. Ego stavíme do svého středu, je pro nás prostředníkem mezi námi a okolním světem. Nevíme, že naše světlo je světlem božských sil, dovolujeme si věřit v tyto síly jen v nejskrytějším koutku duše. Jsme sami za sebe takzvaně vyčleněni z celku. Naše vnímání světa přináší vztahy bez vnímání úrovně osobní tvořivosti a osobní svobody všech zúčastněných. Čas nám plyne pouze z minulosti do budoucnosti, jsme odkázáni na „náhodné“ plynutí každodenní reality. Víme, že chování naše a ostatních je v životě rozhodující, ale neuvědomujeme si Sílu Mysli a sílu přítomného okamžiku. Striktně rozdělujeme svět na subjekt a objekt, věci a jevy jsou pro nás od sebe oddělené, konkrétní a popsatelné především rozumem. Neuvědomujeme si vlastní masky, ani proměnlivé masky našich spolubližních. Duchovní světy nepřijímáme a nejsme je schopni ve svém fyzickém světě vidět a vnímat. A pokud ano, nevkládáme je do fyzické reality, považujeme je za odloučené od vnímání hmotného světa, nevnímáme spojitosti mezi vnitřním a vnějším.

Žijeme v přesvědčení, že život v bolesti a strádání je člověku přirozený, a těmto představám odpovídá i mentální tělo tvořené vnitřní psychikou. Lpíme na svých zvycích, opakujeme zaběhnuté životní rituály a nevnímáme, že mnohé z nich jsou příčinou nespokojenosti. Podporu pro svou existenci, a dokonce i pro své tužby, hledáme v okolním vnějším světě. Nevnímáme, že štěstí je stav vnitřního bytí, který předchází projevenému štěstí ve fyzické realitě. Svět vnímáme pouze na základě smyslových zkušeností v jevech a obrazech, které nám ale nepředkládají pravou skutečnost. Věci a jevy působí na naše smysly, pomocí smyslů nikdy nepoznáme na první pohled skutečný stav věcí a jevů. Dokážeme pouze vnímat ZPŮSOB, jakým na nás věci působí. Svět vnímáme povrchově, nevnímáme všechny skryté aspekty věcí a jevů, tak nám uniká pravý charakter světa kolem nás. Zkušenosti mohou pro nás být klamné (relativní), pokud si novou zkušenost nepropojíme a neporovnáme s naučenými programy, s omezeným vnímáním světa, s chybnými vzorci a představami, které o světě máme. Na této úrovni se snadno poddáváme strachu a jsme snadno ovladatelní. Pravdivá zkušenost přijde teprve tehdy, až se naše vnímání posune za smysly, a pokud z omezených, zastaralých vzorců hloubavým způsobem vystoupíme. Pokud vystoupíme ze sebe sama do prostoru – právě do oné mezery MEZI pozorovatelem a pozorovaným.

Čtyři duchovní mapy - reality vědomí a mysli

Druhá úroveň je o něco éteričtější, zde už tušíme, že oba pohledy na svět – jak lineární, tak holografický – jsou pravdivé a vzájemně se doplňující

Na této úrovni si uvědomujeme psychologické plynutí času, vědomě pracujeme se svými pocity a vnitřními emočními stavy, jsme schopni zjistit, jaký charakter naší osobnosti je třeba změnit. Hledáme způsoby, jak se dopracovat k duchovnějšímu vnímání světa. Nedělá nám problém zjistit, za použití intuice a nadsmyslových vhledů do projevené skutečnosti, jaké způsoby jednání nám přináší pozitivní, a jaké negativní výsledky. Naše ego se probouzí z nejhutnějšího a nejhmotnějšího stavu, dokážeme jej umístit do vnitřního i vnějšího PROSTORU současně, a zároveň dáváme více prostoru našemu vnitřnímu já. Uvědomujeme si, že naše tvář nosí více masek, a že život je hra na pohyblivém divadelním jevišti. Nedokážeme sice plně rozlišit, kdo je pozorovatel a kdo je pozorovaný, ale již se nám daří jít životem cestou nejmenšího odporu. Začínáme vnímat relativitu času a prostoru. Už nám nestačí, jak jednotlivé smysly popisují náš vesmír, informují nás o rozměrech, tvarech, barvách, tvrdosti či hladkosti, teplotě, o vlastnostech hmoty, například pomocí fyzického doteku, nebo zrakového vjemu. Uvědomujeme si, že nám smysly neříkají, jak vnímaná hmota skutečně existuje za hranicí našeho vnímání. Pozorujeme, jak mysl jen myslí názor o stavu věcí, jak myslí v pojmech, které nevyjadřují skutečnost se všemi jsoucími aspekty popisované věci. Uvažujeme o tom, že svět jako takový je myšlen a zároveň pociťován, že sestává z představ a citových projevů. Že svět je související řada myšlenek projevených od jednoho okamžiku k druhému. Zkoumáme, jak mysl člověka zjednodušila vesmír do pojmů, jak mysl tvoří myšlenky, jak mysl disponuje energií. A zjišťujeme, že podstatná není pouze energie, ale také samotná existence mysli a schopnosti mysli. Na této úrovni si ale ještě nedokážeme představit, že veškerému životu a projevenému světu dominuje Vesmírná Mysl skrytá v pozadí individuální mysli člověka. Avšak dokážeme již plně rozlišit činy založené na Lásce od činů založených na strachu – protipólu Lásky, uvědomujeme si polarizované roviny pozemského bytí.

Třetí úroveň vidění světa v duchovní podstatě v nás vyvolává (psychologické) dilema týkající se neprůhledné jednoty v dualitě

Jasně vnímáme konflikty mezi vnitřním já a okolím, protože si uvědomujeme, kde se naše existence a existence druhých já navzájem prolínají a propojují. Zde žijeme na ROZHRANÍ jednoty a oddělenosti, víme, že pozorovaný svět je jen částí celkového obrazu. Uvědomujeme si individuální existenci a odpovědnost z ní vycházející, přesto vnímáme mnohá omezení. Na této úrovni často dochází k různým projevům takzvané spirituální – duševní krize. Víme sice, že projevený svět je vykonstruovaný a iluzorní, přesto nežijeme v této iluzi a nikomu nevnucujeme, že náš život není skutečný. Zkoumáme oblasti nevědomí, začínáme magicky uvažovat a nebráníme se vyšším duchovním vhledům, snažíme se vidět kolem sebe božskou všudypřítomnost. Zde již přijímáme komunikaci s vyššími světy, propast mezi duchovní a fyzickou realitou se zmenšuje. Živá sféra vesmíru není ohraničena naším egem, občas zažíváme vzrušující stavy, kdy se naše denní bdělé vědomí vytratí a my pouze JSME. Uvědomujeme si a zakoušíme, že člověk disponuje vnitřními silami, které působí (promítají se) z vnitřku ven. Sledujeme, jak tyto síly využívá každý člověk, vědomě i nevědomě. Zjišťujeme, že nejvíce tyto síly působí, je-li člověk zahlcen negativními emocemi a ztrácí sebekontrolu. V tom okamžiku je „nezaostřené“ vědomí ponecháno napospas nevědomé vnitřní síle. Psychické síly uvnitř mysli působí na bezprostřední okolí stejně jako na dálku, pokud jsou zaměřeny na konkrétní osobu či děj. Snažíme se jednat s uvědoměním, že vnitřní proces myšlení a představivosti není skrytý uvnitř člověka, protože cokoliv se děje skrytě ve vědomí (uvnitř mysli), děje se současně ve vnější realitě (vně mysli). Platí to i obráceně: cokoliv se děje ve vnějším prostředí, je jen zdánlivě mimo dosah osobního vědomí. Tuto skutečnost, která není přímo pozorovatelná, si již dokážeme představit, a mezi vnitřní a vnější realitu dosazujeme rovnítko. Pozorujeme, jak uvnitř mysli i vně mysli působí stejná energie, učíme se mysl používat jako nástroj vědomí. Vědomí, které není ohraničeno žádným prostorem. Zde již tušíme, že můžeme promítnout své vědomí do jakékoliv hmotné formy v přírodě i nehmotné formy ve Vesmíru.

Zobrazit všechny eKnihy

Čtvrtá úroveň duchovního procesu hledání významu a smyslu zhmotnělého života JSME my a naše vědomí: sjednocená a celistvá EXISTENCE

Dosadíme-li zmíněné rovnítko mezi vnitřní a vnější realitu, uvědomíme si, že pohybující se projevená realita existuje uvnitř vědomí, a že „klamy smyslů a triky vědomí“ způsobují zkušenost času a prostoru. Zde vnímáme vesmírné jednotlivosti navzájem propojené božským světlem, a zároveň vyšší duchovní světlo vyzařujeme do vnějšího prostředí nejen celým svým tělem ale i svým zrakem. Světlo našich očí projektuje ve vnějším prostoru zcela integrované a pravdivé duchovní prostředí, které je dosažitelné pouze mimo lineární běh času. Ego oproštěné od lineárního vnímání plně přijímá holografickou podstatu Vesmíru, chápe „kořeny“ své existence, a vnímá božskou podstatu a její přítomnost jako bezprostřední. Individuální vědomí si ve stavu „odevzdání a uzdravení“ uvědomuje všechny možnosti „projevení se“, a všechny koncepty neurčitosti připravené kdykoliv se projevit, (některé dokonce „kvantovým skokem“). Přijímá, že mezi pozorovatelem a pozorovaným není rozdílu. Bytí se projevuje v přímém vztahu s „božskou vůlí“, kdykoliv a kdekoliv – není žádného odděleného místa bez vnímaného přítomného okamžiku a bez přítomnosti Vesmírné Mysli. Zde pociťujeme přítomný okamžik podtržený uskutečněnou představou „nadpozemského ráje“. Zde jsme si vědomi, že o čemkoliv hovoříme, na cokoliv pomyslíme, vnoří se zpětně do reality, která ale podstatu a povahu „nadpozemského ráje“ POSTRÁDÁ.

Proto s pochopením nahlížíme do všech nižších duchovních světů. Proto přijímáme ostatní lidské bytosti takové, jaké jsou, předáváme své poznání už jen tím, že náš život a představy o životě jsou „uzdravené“. Uvědomujeme si všechny zdánlivě oddělené části reality a s žádným obrazem reality se osobně neidentifikujeme. Z tohoto místa otevřeného vědomí hledíme vědomě do světa „průhledné duality“, vnímáme jak a co je rozdělené, a přesto vidíme všechny paradoxní jevy a stavy lidského bytí v Jednotě, jasně vnímáme projevenou duální povahu kvantové hmoty. Všechny naše myšlenky a činy vychází z tohoto stavu vyššího vědomí i vědění, náš život je prosvětlený v každém okamžiku myšlením, které je tvořivé – obrazotvorné, založené na těch nejušlechtilejších představách. Naše individuální mysl expanduje do tohoto stavu vědomě kdykoliv, kdy to uzná za vhodné a potřebné. Dokážeme se naladit na planetární i galaktické vědomí, informace čerpáme z kosmické databanky kolektivního nevědomí. Na této úrovni je nejvyšší prioritou člověka sám ŽIVOT. Respektujeme zákon POHYBU: neustálé STÁVÁNÍ SE – vytváření hologramu věčného života. Nic neexistuje v nehybném bytí. Zákon pohybu platí pro vše hmotné i pro vše mentální. Pohyb = neustálenost, plynutí, neklid, změna. Nebráníme se změnám, protože víme, že změna je ŽIVOT.

Čtyři duchovní mapy - reality vědomí a mysli

A nakonec praktická rada z oboru duševní alchymie

Cítíte-li k někomu nenávist (strach), pokuste se své pocity proměnit, když už ne v lásku, tak alespoň v neutrální přijetí. Může se to zdát obtížné, ale je to možné. A pokud se vám to podaří, sledujte, jak se promění vaše energie, a časem i energie vzájemného vztahu. Pevně uchopte svou vůli a trénujte: proměňujte nenávist (strach) v lásku (přijetí) skutečně pocitově, myšlenkově, emočně. Hrajte si s tím: láska – nenávist a zpět, láska – nenávist a zpět. Zapomeňte na zlobu. Teď je to jen hra. Vnímejte, že je možné pohybovat se tam a zpět z jednoho mentálního pólu do druhého. Vnímejte vibrace ve svém těle, které jsou reakcí na to, co zrovna udržujete ve své mysli a emočním těle. Ve vibračním stavu „láska či přijetí“ se pokuste udržet co nejdéle. Vnímejte změny polarit, pokud se vaše nálada pohne jakýmkoliv jiným směrem. Vnímejte rytmus vašeho mentálního kyvadla. Zároveň vnímejte, jaké vzorce máte uložené v podvědomí. Sledujte efekt proměnlivých myšlenek a emocí na vaše fyzické i mentální tělo.

Uvědomujte si, že každá myšlenka existuje jen okamžik. Záhy po svém vzniku zaniká. Vrací se sice opakovaně do vědomí, ale už to není tatáž myšlenka, i když je zdánlivě stejná jako ta předchozí, je druhou, třetí, čtvrtou v pořadí – nikdy to není tatáž myšlenka. Pokud myšlenku analyzujeme opakovaně, vždy se jedná o nové vibrace náležející k nové myšlence. Myšlenky námi protékají, nevrací se, přicházejí stále nové, třebaže sobě podobné, žádná myšlenka není tatáž a žádná nenese úplně stejnou mentální energii. Myšlenky vědomím proudí – bez začátku a bez konce – stále nové, myšlenky se následují jedna po druhé. Vědomí pojme dokonce vícevrstevný proud myšlenek, korytem řeky vědomí proudí nenápadné a tiché myšlenky skryté za myšlenkami.

Sled myšlenek vytváří dojem spojitosti, dojem nehybnosti pozorovaného světa, dojem nehybného bytí. Nevnímáme svět složený z po sobě jdoucích okamžiků – stávání se. Obraz světa je složen z rychlých kmitů – vesmírné energie – lidským okem nepostřehnutelných.

LIDSKÉ VĚDOMÍ A VESMÍR

Čtyři duchovní mapy - reality vědomí a mysli

Diskuze

error: Obsah je chráněn autorským zákonem.