23.8.2017

Povídání pro dobrou náladu po ránu

Ráno, sotva se probouzíme, už se nevědomky rozhodujeme, jaký bude náš den. Rozhodující úlohu hrají myšlenky a představy, všechny první myšlenky po probuzení, včetně těch, které si ani nestihneme uvědomit. Po probuzení otevřeme oči, energie očí vysílá naše myšlenky do okolního prostoru, tak se spojujeme s časem, se svítáním, s ránem i s následujícím dnem. Probuzení je okamžik, kdy je škoda promarnit čas myšlenkami na nespokojenost. Ale co dělat, když nás ze snů vyruší drnčení budíku, a jsme nuceni uvažovat v dimenzích, že čas jsou peníze?

Ranní myšlenky jsou velmi aktivní, dláždí nám cestu, po které se každý den vydáme. V noci jsme propojeni s životem více, než si myslíme, v noční době je naše duše vzhůru, propojuje se s tvůrčím děním v jemnohmotném vesmíru. Tvůrčí dění je život sám, ve vesmíru nic jiného než neustálý proud života neexistuje, a tento život sám je zázrak. Vesmírná hudba je zvuk života, pohyb a proudění života. Vesmírné ticho, a bdělá pozornost, je pramenem, z nějž vzniká oáza života, a na toto ticho se napojujeme během spánku. Ráno, po probuzení, je naše aura plná energie, barvy jsou jemné a zářivé. Ráno je nejlepší čas, kdy můžeme naslouchat sami sobě, těšit se na svůj den, a radovat se sami se sebou, porozumět si, chápat se, naladit se na inspiraci vzdalujícího se snového světa.

Častěji ale necháváme svou hlavu zaplavit proudem nevědomých myšlenek, nepříjemných pocitů, nelákavých představ, co nás během dne zase čeká. Ba co víc, někdy hned po ránu myslíme na lidi kolem nás, nebo dokonce myslíme za ně, a na sebe zapomínáme. Nikdo nemůžeme myslet, jednat ani mluvit za druhé, podstatné je myslet sám za sebe, rozvíjet individuální bytí, a energií, kterou vyzařujeme, ovlivňovat společný časoprostor osobním přístupem k životu. Ráno, první okamžiky po probuzení, je myšlenkový čas, který má patřit výhradně jen a pouze nám. Naše pocitové a emoční naladění ovlivní celý náš den. Pokud se hned po ránu něčím trápíme, odevzdáváme energii našeho dne jinému člověku, místu, věci, situaci. A přijímáme do svého energetického pole, sotva otevřeme oči, energie související se situací, na kterou myslíme.

Myslíte-li například ihned po probuzení na spojitosti s vaší nelehkou finanční situací, brzdíte tok peněz do vašeho života, nestihnete postřehnout inspiraci a rady, které pro vás během spánku nachystalo vaše podvědomí. Odepíráte si tok harmonizujících energií směrem k vám, ať už přichází odkudkoliv, a týkají se čehokoliv. Mohou za tím být vnitřní myšlenkové vzorce, nebo nerozpoznaný neharmonický vnitřní rozkol mezi přijímáním a dáváním ve vašem životě. Vzorce myšlení, prožívání, jednání máme naučené z různých období života, a používáme je bez potřebných změn, protože to tak máme vnitřně nastavené. Vzorec je vlastně (osvědčená) strategie, která nám funguje, nebo si myslíme, že funguje. Funguje na základě minulých zkušeností. Často strategie – vzorce chování – používáme nevědomě – automaticky. Používáme je dříve, než vyhodnotíme situaci. Někdy se stane, že zaběhnuté vzorce pokaždé nezafungují, nebo přestanou fungovat zcela, a nám někdy docela dlouho trvá, než nám to dojde, pokud vůbec. Unikne nám správná chvíle, kdy je zapotřebí změnit myšlenkové nastavení, (a nejen po ránu).

Pozorujte každé ráno vlastní proces probouzení se, vnímejte, jak se vaše myšlenkové vzorce stále opakují. Vnímejte návykovou koncepci vašeho probouzení se, a ještě než otevřete oči, tiše poslouchejte vaše první myšlenky po procitnutí, ale nereagujte na ně. Pokud to skutečně uděláte, a budete první ranní myšlenky jen tak poslouchat, a nebudete do procesu myšlení zasahovat, možná se nebudete stačit divit, co ve své hlavě uslyšíte zajímavého.

Jakmile se proberete a vstanete, začnete, (kromě vlastních myšlenek), z okolního prostředí přijímat spoustu dalších energií/informací, podnětů a vjemů. Vnější energie/informace přijímáme aurou, aura je proměnlivá, její každodenní nastavení není stejné, je dokonce neopakovatelné. Skrze auru proudí přijatá energie/informace dále směrem k srdci. Následně putuje každá informace do pravé hemisféry, kde se objeví první ohnisko pozornosti, intuitivní vnímání spojené s přijímanou informací – to je ta první myšlenka, která nás vzhledem k dané situaci napadne. Hlas této intuitivní myšlenky někdy bývá sotva postřehnutelný. Proč? Protože v nepostřehnutelné chvilce zaváhání se energie informace vrací zpět do srdce. Jinými slovy: informace se vracejí z hlavy zpět do těla, kde vznikají pocity, srdce zpracovává informaci především na základě pocitů, a také na základě vjemů zvaných svědomí. Poté už vede cesta energie/informace ke zpracování ze srdce rovnou do mozku, kde je zpracována buď levou, nebo pravou hemisférou. Pak už je jen na nás, zda informaci vyhodnotíme v tomto sledu na úrovni duše (duševních hodnot) na základě dobře vyhodnocených pocitů. Nebo zda informaci zpracujeme pouze na úrovni logického, racionálního uvažování.

Dokonalost rozhodování a jednání spočívá ve zpracování informace současně levou i pravou hemisférou. Zaměřte se na tato výše uvedená sdělení, a sami se přesvědčte, že to tak skutečně je. Víc nemusí být v dnešním příspěvku řečeno, už to samo o sobě je docela náročný úkol, protože nestačí jen jeden den pozorování, do chvíle, než si s uspokojením skutečně vědomě řeknete: AHA, tak takhle to je!

Dovolenkově a zvesela můžete do své hlavy přece jen ještě nakouknout. Ale pokud následující příběh není o vás, tak si alespoň dokážete představit, jak je na tom člověk, který se neustále chytá za hlavu.

ČTENÍ NA DOBROU NOC

Jakmile začne člověk po ránu fungovat, jeho hlava dostává zabrat, (pokud se nejedná o jedince, který vědomě pobývá ve své hlavě v přítomném okamžiku). Člověk neví, co dřív hodit za hlavu. Člověk neví, kam dřív skočit. Tak občas někam skočí i bezhlavě. Potom nad tím kroutí hlavou a zapomíná jedno pro druhé. A když se mu z hlavy všechno vykouří, tak má pocit, že má v hlavě prázdno. Den je v plném proudu a z okolních událostí jde člověku hlava kolem. Nestíhá proudy informací ze všech okolních hlav vnímat, zpracovat a nechat si je rozležet ve své hlavě. V dobré víře nastartuje autopilota a snaží se, hlava nehlava, stihnout toho za jediný den co nejvíc. Chvílemi sice neví, kde mu hlava stojí, ale po pár šálcích kávy dá hlavu zase dohromady. Během dne musí člověk několikrát zachovat chladnou hlavu, a pokud se mu to nepodaří, s horkou hlavou jde občas proti zdi, jako by nevěděl, že hlavou zeď neprorazí. A pak se diví, když musí schovávat hlavu do písku, anebo když mu někdo pěkně zhurta „umyje hlavu“. Člověk si na oplátku vyhlédne někoho, komu také zhurta hučí do hlavy, anebo někoho, komu nasadí psí hlavu. Ale protože to nedokáže pustit z hlavy, (pálí ho svědomí), dělá si po zbytek dne těžkou hlavu.

Večer člověk usíná pohlcen únavou, a jeho myšlení už nemá hlavu ani patu. Nejrůznější směsice myšlenek mu vrtají hlavou. A pokud mu z toho denního blázince, z kterého má v hlavě guláš, hlava nepraskne, je spokojený, že usíná jen s mírnou bolestí hlavy. Chudák člověk má hlavu jako střep. Hlavou se mu honí myšlenky na to, jak bude mít zítra zase práce až nad hlavu. Ale nakonec je rád, že má kde hlavu složit, zavře oči a snaží se z hlavy všechno vypustit. Chudák hlava. Člověk má hlavu plnou plánů a nápadů, některé sice nemá ze své hlavy, tak je nakonec vděčný, že za ně alespoň nemusí ručit vlastní hlavou. Náhle přichází výpadky v hlavě a člověk upadá do polospánku, ale hlava si postavila hlavu, a konejšivý spánek nepřichází. Spánek nepřichází, ani kdyby se člověk na hlavu stavěl. A tak počítá ovečky, ty zvládnete levou zadní spočítat z hlavy. Nakonec se rozhodne, že nechá starosti koňovi, ten má přece jen větší hlavu, a po vysilujícím myšlenkovém maratonu to jeho zabedněná hlava konečně vzdá, a člověk konečně v dobré víře, že zítra bude mít čistou hlavu, odevzdaně usne.

Ráno se probudí se šokujícím zjištěním, že má hlavu děravou, protože včera na něco důležitého přece jen zapomněl. No může se potom člověk divit, že ho bolí hlava sotva otevřete oči? A než se člověk stačí rozkoukat, hned mu v hlavě straší plno myšlenek ze včerejšího dne, mezi tím si láme hlavu s dnešními úkoly. Venku je sice krásně, ale slunce člověku hned rozpálí hlavu, a když dnes na nic nezapomene, tak je šťastný, že nemá hlavu až tak děravou. Cestou do práce mu v hlavě zní myšlenky na to, jak rád by měl hlavu v oblacích, zasní se, a dívá se nad hlavu na modrou oblohu. Na okamžik uvolní hlavu. V tom ale potkáte někoho, kdo má hlavu plnou rozumů, a člověk si hned láme hlavu, protože neví jak se té situace, která mu zamotala hlavu zbavit. Dozvídá se tolik věcí, že mu to hlava nebere. Člověku stoupne tlak do hlavy a hledá v hlavě výmluvu, vymýšlí strategii úniku. V tom mu bleskne hlavou nápad, uvědomí si, že kolik hlav, tolik rozumů, a na hlavu kolemjdoucího sesypete na oplátku starosti ze své hlavy. Ale kolemjdoucí je hlava mazaná, tak člověku raz dva tři setře máslo na jeho hlavě, a pustí se do něj jako na hlavu padlý. Situace přeroste člověku přes hlavu, a opět má celý den v práci hlavu jako v mlýnici.

Cestou z práce je všude hlava na hlavě, a tak se člověk těší, až si doma uvolní hlavu napěchovanou jak balón. Jenomže večer už jeho hlava nic neunese, a tak si dá sklenku na uklidnění, hlavu mu za to přece nikdo neutrhne. Nalije si do hlavy trochu toho lahodného moku, a v tichosti kroutí hlavou nad tím, jak je skvělé mít konečně prázdnou hlavu. Zamotá se mu hlava, a tak jdete raději spát, a je mu úplně jedno, že má v hlavě motolici. A člověku se zdá sen o tom, jak hravě to po ránu ve své hlavě zařídí, aby ho čekal klidný, ničím nerušený, v přítomném okamžiku prožitý den. Ale ráno, sotva otevře oči, slyší z dáli hlas: Ty ses snad zbláznil, člověče, můžeš mi říct, kde jsi včera ztratil hlavu, že jsi dnes zaspal do práce? Člověk otevře oči, a jiná, do ruda rozpálená hlava nad ním kroutí hlavou. A tak to jde stále dokola, dokud se z toho člověku nezamotá hlava, a dokud si na své nevědomosti nesrazí hlavu. Ale to by musel být člověk na hlavu padlý, aby na to jednoho krásného dne vlastní hlavou nepřišel.

Stojí ti to za to, člověče, mít ve dne v noci hlavu jako nafouknutý balón?

NASLOUCHÁNÍ V PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU

Hlavu nám pomůže pročistit pobývání v přítomném okamžiku ve stavu nenucené bdělosti. Stav bdělosti je o uvědomování si vnitřního ticha, jde o spojení se vším, co se nachází v pozadí běžné mysli. Vnitřní ticho je o pozorování vnitřního hlasu. Pokud spolu lidé hovoří v bdělosti, vnímají jeden druhého, slyší a cítí jeden druhého. Vnitřní ticho v naší hlavě vytváří „zelenou a vzdušnou oázu“ ničím nezaplněného vnitřního prostoru. Z nezaplněného vnitřního prostoru se nám ozvěny slyšeného nikde neztrácí, slyšené nám neuniká do ztracena. Slyšet znamená poslouchat v tichosti, nekomentovat a neargumentovat si v duchu slyšené, vnímat všechny nuance lidské blízkosti, pokud s druhým upřímně hovoříme. Pokud nenasloucháme v tichosti, jen obtížně můžeme jasně vnímat, co je nám sdělováno, unikají nám podprahové informace. Na vnitřní komentáře je vždycky času dost, pokud nasloucháme v bdělosti, vždycky víme, jak reagovat a co odpovědět, a tak je to správně – vytvářet obousměrné porozumění. Neustálé vnitřní komentáře a náš vnitřní hlas zbytečně zaplňuje prostor pro naše bdělé vnímání, potom nemůžeme slyšet neslyšitelné a vidět neviditelné. Také pokud cokoliv pozorujeme ve stavu vnitřního ticha, ničím neovlivněná pozornost nám přináší širší a jedinečné vnímání pozorovaného. Naučíme-li se naslouchat v bdělosti a v tichosti, komunikace s druhými lidmi dostane novou kvalitu, energie našeho vnímání prostoupí druhými lidmi, a tak se i oni – přeneseně – naučí v tichosti poslouchat nás. Nebudou nám skákat do řeči, a nebudou nám odpovídat dříve, než dokončíme větu. Nebudou na naše slova reagovat v zajetí vlastních emocí a v obranném postoji. Nemusíme je to učit, časem to sami odpozorují.

Důležité je naučit se nejdříve naslouchat sami sobě, potom je možné pozorně naslouchat druhým. Potom se během komunikace snadno nastolí pocit vzájemné blízkosti, svobody, nenucenosti a neomezování. Bytí v přítomném okamžiku, vnitřní ticho ve vaší hlavě a správné naslouchání vás překvapí v nejedné životní situaci. Můžete být například svědkem rozhovoru skupinky lidí, tiše pozorujete jakým způsobem řeší nějaký spor. Nasloucháním v tichosti, bez vnitřních komentářů odhalíte kdo je kdo, jakou roli jednotliví lidé hrají, kdo je upřímný a kdo nosí masky přetvářky. Během různých rozhovorů budete dokonce občas dopředu vědět, co kdo řekne, jak se zachová, nebo jak se vnitřně cítí. Během osobních rozhovorů si uvědomíte, jak vás dotyčný vnímá, (což nemusí být vždy příjemné, ale poučné, pokud to přejdeme v tichosti – bez odporu). Další zajímavou zkušenost získáte, pokud si v nastavené bdělosti a pozornosti budete během rozhovoru s druhou osobou, budete-li chtít porozumět skrytým záměrům, pokládat sám sobě otázku: PROČ to říká? Často vám do prostoru vaší otevřené mysli přijdou docela překvapující odpovědi. Odpovědi, které odhalí vnitřní pochody druhého člověka, jeho styl uvažování, jeho nastavení v radosti a spokojenosti, nebo jeho skryté záměry, manipulace, strachy a obavy.

Vnitřní ticho v naší hlavě utváří kolem nás volný prostor a příchozí energie, skrze naší auru,  snadno vyhodnocujeme. A na druhou stranu lidé z nás vnímají klid a pohodu, rádi nás vyhledávají, bez zábran se nám svěřují. Pouhá vaše přítomnost v menší skupince lidí čistí vnější prostor a vytváří pocity sounáležitosti a porozumění. Bytí v přítomném okamžiku vám může ze začátku připadat jako stav netečnosti a pasivity, ale až proniknete do podstaty bdělosti, zjistíte, že vytváříte kolem sebe dynamické proudění okolních energií, a zároveň toto dynamické proudění energií/informací ničím nezastřené vnímáte. Vaše vnímání bude kreativní pro vás, a inspirativní pro druhé. Vnitřní ticho a stav bdělosti neznamená nemyslet, jde o myšlení transformační, vědomé, nepodbarvené obavami – nepředbíháme čas a nestrachujeme se, co bude zítra. Nepředbíháme čas ani během rozhovoru a tím dáváme prostor druhým vyjadřovat se otevřeně, nic neskrývat a být upřímní. A pokud v myšlenkách nepředbíháme čas, uvědomujeme si pocity, kterými k nám promlouvá naše tělo. Pocity se pro nás stanou hlavním nástrojem pro vědomé a bdělé myšlení, a pro správné vyhodnocení té které situace.

Důležité je také vědět, že myšlenky před usnutím a těsně po probuzení mají vliv na zdraví. Proto servírujte svému podvědomí, svým buňkám a DNA myšlenky na zdraví nebo pro uzdravení, vědomé myšlenky radosti.

Snění a porozumění snům, stejně tak porozumění dennímu snění, je jako nalézaní odpovědí v knize, která nás zaujme, nadchne, ale je pro nás natolik složitá, že během prvního čtení, ne všemu porozumíme

Máme-li nějaké otázky, je pro nalezení odpovědí stimulující také to, co je provokativní. Jako například tvrzení, že vesmír je v nás. Jak může být vesmír v nás? Začneme se ptát, a provokující stimul splní svůj účel. Sny bývají provokativní, stejně tak v denní bdělosti rozpoznáme spoustu provokujících tvrzení, nebo stimulů. Ale ne všechny nás zaujmou, ne všechny stejnou měrou. Zaujme nás to, na co jsme nejvíce vnitřně nastaveni, chopíme se toho a učíme se, získáváme zkušenost. To, na co nastavení nejsme vůbec, proti tomu klademe odpor, také se toho chopíme, a protestujeme. Vše mezi tím je balancování v nejistotě, mezi ano či ne. Přijmutí, ale samozřejmě i nepřijmutí, provokativních tvrzení, nebo snových nápověd, vyžaduje oprostit mysl od toho, co už víme. Včetně všeho, co víme sami o sobě.

To, co nepřijmeme, můžeme nechat klidně být, buď uzraje čas a k otázkám se vrátíme, nebo náš záměr, něco pochopit upadne v zapomnění. K složitým tématům je třeba se vracet, jako ke každé knize, která nás zaujme. Ve stejném textu, čteném s odstupem opakovaně, pokaždé najdeme něco nového, něco, co jsme tam minule neviděli. A možná to tam ani ve skutečnosti vůbec nebylo. Pochopení se vynořuje z pod-řádek, z nově chápaných významů slov, z našeho vlastního rozpoložení, z podvědomí. Něco jiného uvidíme v textu, pokud vezmeme knihu ve špatné náladě jako prostředek k uklidnění, něco jiného najdeme v tom samém textu (životním tématu), pokud k němu přistupujeme v dobré, zvídavé náladě. Něco jiného objevíme, pokud k napsanému přidáváme během čtení vlastní myšlenky, a něco jiného, pokud čteme v tichosti mysli, a sledujeme lehce plynoucí tok „pochopení“ v pozadí naší mysli. Stejné je to s rozluštěním nočních snů, anebo s vyřešením našich denních, nebo životních příběhů.

Stejné je to v opakovaných životních situacích, proto se někomu dějí podobné záležitosti zas a znova, dokud v nich nenajde to správné pochopení. Záleží na způsobu vnímání, zda nás informace posunou na novou, otevřenější úroveň, otevřenější k sobě i ke svému okolí.

Většinou chceme slyšet odpovědi na naše otázky (problémy) hned, a odmítáme přijmout trochu toho životního nepohodlí. Ve chvíli, kdy narazíme na problém, naše ego nám předkládá vyřešení jako náročné. V čemkoli ale vidíme složitost nebo náročnost, to se složitým stává. Skutečné uvědomění si problému, je jako setkání s neznámou entitou, je jako zření něčeho, co vidíme nebo zakoušíme poprvé, a z tohoto bodu je dobré vycházet. Buď z nás v tom okamžiku bude vyzařovat nadšení pro nalezení řešení, anebo se situaci poddáme, případně budeme balancovat na hraně nejistoty v tom smyslu, že vlastně nevíme, co chceme. Ale nic z toho není špatně, pokud si uvědomíme, co cítíme v přítomném okamžiku. Klidně se můžeme poddat pocitu marnosti, lítosti, smutku, nebo pocitu, že je nám všechno jedno, ale tento stav nesmí trvat moc dlouho. V přítomném okamžiku stav lítosti nebo smutku sám od sebe dlouho ani trvat nebude, přítomný okamžik vždycky nabídne řešení. Ve stavu tady a teď se spojuje minulost s budoucností a vytváří prostor pro vznik něčeho nového. Vždycky je proč se snažit, vždycky je kam jít. Pokud si například upřímně uvědomíme, že nevíme, co chceme, spustíme program pro synchronizace odpovědí a otázek, které přinesou řešení. V synchronizacích, (sledovaných v přítomném okamžiku), se objeví inspirace, motiv, záměr, nápad, který nás posune zas o kousek dál.

Řešení problémů najdeme v trpělivosti. Pokud se snažíme nějakého problému chopit se vší silou, s nutkáním vyřešit jej okamžitě, skončíme s tím dříve, než začneme. Energii ze sebe vydáme roztříštěně, pokud se snažíme uchopit svou myslí ten či onen problém najednou, v celé své velikosti. Odevzdání se problému v jednotlivých krocích, i těch nejmenších, je účinnější. Tady se nám jako první krok naskýtá právě důležitá otázka trpělivosti, nebo nedočkavosti. Řešení problému, nebo nalézání odpovědí na otázky, v jednotlivých krocích zvládneme nejlépe v přítomném okamžiku.

POZNÁMKA: Opakovaně ve svých článcích tvrdím, že věk Vodnáře je o probouzení lidského vědomí. A že tisícileté vědomosti mystické se propojí se znalostmi vědeckými. Související odkaz: DNA – Nedávno se znovu potvrdila její mysteriózní povaha. „Božský kód“ DNA nás stále překvapuje. 

Související článek: Co skrývají slova – Mám tě strašně rád?

Diskuze







error: Obsah je chráněn autorským zákonem.