Isis a Marie – božské ženství v čase úplňku

Staroegyptská bohyně Isis je považována za předchůdkyni Marie. Obě jsou uctívány jako „královny nebes“. Isis je ochránkyní života a rodiny, což je role, kterou v křesťanském pojetí převzala Marie. Společné rysy a symbolika se dotýká ikonografie matky s dítětem. Isis i Marie jsou vnímány jako prostřednice mezi lidmi a vyšším božstvím. Isis (okřídlená madona) je spojována s hvězdou Sirius a řekou Nil. Maria převzala titul Stella Maris, hvězda moří, která vede námořníky (duše) v bouřích života. Obě jsou orientačními body Prostoru.

Úplněk ve Lvu nastává 1. 2. 2026 v 01:09. Síla úplňku přichází v období svátku Imbolc – 2.února.

Zobrazení Isis kojící malého Hora se stalo předobrazem pro křesťanskou ikonografii Madony s dítětem. Isis a Marie sdílejí hluboké paralely, které sahají od vizuálního zobrazení až po jejich duchovní význam, jejich společným jmenovatelem je archetyp Velké matky, který v průběhu věků měnil jméno, ale podstata zůstala stejná. Představují tvořivé kosmické principy, jsou strážkyněmi života a smrti.

Obě jsou doprovázeny symboly jako měsíční srpek nebo svatozář. Obě jsou archetypem božského ženství. Přestože je dělí tisíciletí a odlišné kultury, v mystické rovině jde o tutéž frekvenci, která se v průběhu věků pouze převlékla do nového roucha, aby zůstala srozumitelnou pro lidskou duši. Isis ztělesňuje ženu, která je zároveň milující matkou i mocnou čarodějkou a královnou, představuje bohyni magie, mateřství a plodnosti. Ukazuje, že mateřství nevylučuje moudrost a magickou tvořivost, ukotvení ve vnitřní síle. Je to transformace skrze lásku, důstojnost a vnitřní hodnotu. Mýtus o Isis je symbolem schopnosti ženy léčit, scelovat a dávat nový život tam, kde došlo k rozpadu.

Jméno Isis se překládá jako „trůn“, jméno Marie jako „sídlo moudrosti“, a to s odkazem na jejich vnitřní autoritu a roli nositelek vyšších hodnot v rodině i společnosti. Spojuje je aspekt soucitu a útěchy, trpělivosti, odevzdanosti a důvěry v životní procesy. Dnešní žena v nich může najít inspiraci k tomu, jak být pečující, ale nikoli slabou, a jak si zachovat své „božské Já“ i v každodenních záležitostech. Obě jsou „trůnem, na kterém sedí božské dítě“. Obě představují posvátný prostor, v němž se nehmotný Duch stává lidskou bytostí.

Isis hledá rozptýlené kusy svého manžela Osirida. Marie stojí pod křížem svého syna. Obě procházejí hlubokým utrpením, ale ani jedna se jím nenechá zlomit. Místo toho svou bolest transformují, bolest je zde vnímána jako brána k zasvěcení. Isis skrze svou magii oživuje Osirida, Marie skrze své přijetí umožňuje vzkříšení.

Z pohledu integrace síly a jemnosti Isis vzkazuje dnešní ženě: Tvá síla není v boji, ale v tvém slovu a tvém vnitřním ohni. Nauč se používat svou intuici a magii k tomu, aby ses „poskládala dohromady“. Pokud se cítíš rozbitá (jako Osiris), Isis ti připomíná, že máš moc se znovu stvořit. Volá tě k tomu, abys byla vědomou tvůrkyní, která se nebojí své vnitřní síly a magické moci.

Marie vzkazuje: Tvá největší síla spočívá v tvé schopnosti zůstat otevřená, i když je svět někdy krutý. Ukazuji ti cestu neutrality a nenásilného postoje, jenž není projevem slabosti, ale projevem absolutní vnitřní síly. Ukazuji dnešní ženě, jak být soucitná, a přesto neporazitelná – jako voda, která nakonec obrousí každý kámen.

Pro ženu, která v sobě nese starobylou moudrost, znamená spojení Isis a Marie nalezení rovnováhy. Mít křídla Isis znamená nebát se vzlétnout do výšin nadvědomí, vidět souvislosti, být divoká, magická a smyslná ve své tvořivosti. Mít srdce Marie znamená zůstat nohama na zemi, v pokoře k přítomnému okamžiku, v soucitu k sobě i k druhým, v čisté otevřenosti srdce.

Isis a Marie společně říkají: „Jsi nádobou, ve které se nebe potkává se zemí.“ V dnešním světě je jejich poslání v překonání potlačeného ženství. Ženství ne jako slabosti, ale jako nejvyšší tvořivé síly Prostoru. Žena se nemusí rozhodovat, zda být „mocná bohyně“ nebo „laskavá matka“. Je obojím. Je stvořitelkou, která s láskou objímá svůj svět. Je na ženě samotné, zda procítí, jak se v jejím nitru tyto dvě archetypální sestry potkávají. Jak Isis dodává jiskru vnitřnímu ohni a Marie přináší klid do mysli a světlo do podvědomí. Obě jsou symbolem mentálního a duševního prostoru, v němž se rodí nové vědomí.

Zatímco mytologie mluví o božstvech, mystika mluví o vnitřních silách a strukturách vědomí, které formují to, jak vnímáme sebe, své tělo a svou tvořivou moc. Isis tak představuje ženu, která odmítá být obětí. Je symbolem aktivního, transformujícího ženství. Rozvíjí schopnost najít své ztracené, potlačené nebo „rozbité“ části (stíny, traumata) a složit je do nového, funkčního pohledu na sebe sama. Symbolizuje ženu, která se zmocňuje svého instinktu, intuice a schopnosti předvídat. Není jen pasivním příjemcem přírodních zákonů, je tou, která rozumí hluboké vnitřní spiritualitě, zákonitostem světa a umí je ovlivňovat.

Péče o vnitřní zahradu představuje schopnost mysli vytvořit bezpečný prostor pro vnitřní růst. Je to vědomá otevřenost, je to schopnost překonat silné emoce a napětí, aniž by se narušila vnitřní harmonie. Je to schopnost ega spolupracovat s nevědomím. Marie je tou částí nás, která umí naslouchat tichému hlasu vyššího Já a nechat se jím vést. Povyšuje mateřství na duchovní princip. Psychologická či mentální podstata poznání spočívá v tom, jak „porodit“ své sny, projekty a vize do světa skrze trpělivost a lásku.

Z pohledu moderní ženy vzniká v psychice často konflikt mezi těmito dvěma póly: Strach, že když budu příliš mocná, magická a smyslná, budu „nebezpečná“ nebo „nepřijatelná“ (Isis). Strach, že když budu příliš přijímající a laskavá, budu „slabá“ nebo „využívaná“ (Marie). Cílem je integrovat obě. Stát se ženou, která má intelekt a magickou sílu Isis, ale zároveň srdce a hluboký klid Marie. Od Isis se učíme aktivní tvořivosti, nestavět se do role oběti. Od Marie se učíme neutralitě a nenásilí (nebojovat s vnějším světem silou, ale proměnit vnitřní svět skrze přijetí). Tak se lze upevnit v poznání, že síla ženy je v tom, že je celistvá, upevnit se ve stavu vnitřní svobody, kde vnitřní oheň svítí, ale nepálí.

Alchymie magického úplňku ve Lvu

Lev je ovládán Sluncem a vládne srdci a sebevyjádření. Když do tohoto zářivého pole vstoupí Isis a Marie, přinášejí poselství o „suverenitě srdce“. Lev volá po pozornosti a uznání, ale Isis a Marie tento impuls transformují z vnějšího divadla do vnitřní majestátnosti. To znamená abychom dovolili svému vnitřnímu slunci zářit, a stejně tak to dovolujeme ostatním.

Lev má v sobě královskou sílu, a Isis je tou, která na trůn usedá s vědomím své magické moci. Isis nám k tomuto úplňku říká: „Tvůj vnitřní oheň není určen k tomu, aby byl schováván pod pokličkou skromnosti, která může být maskou bezradnosti nebo méněcennosti. Využij lví energii k tomu, aby ses projevila ve své plné síle. Ne skrze ego, ale skrze svou autentičnost.“

Marie zjemňuje lví pýchu a mění ji v důstojnost. Tvořivá síla královské vznešenosti je v tichu a soucitu. Lev může mít tendenci k dramatu, ale Marie přináší klidnou sílu neutrality. Skutečná královna nemusí křičet, aby byla slyšena. Marie nám v období úplňku připomíná, že naše největší moc leží v otevřenosti vlídného srdce. Buď ve vztazích „lvicí“, která chrání své vnitřní dítě (svou zranitelnost), ale dělá to s mariánským klidem. Lví energie v srdci Marie znamená: „Jsem si tak jistá svou hodnotou, že se nenechám vyprovokovat k boji.“

V tomto období se v nás setkává lví odvaha s duchovní hloubkou. Světlo úplňku nám pomůže uvidět, kde naše ego ještě hraje hry na méněcennost nebo naopak nadřazenost. Nebo kdy se schováváme za falešnou skromnost. Úplňkové světlo ve Lvu tyto stíny osvítí. Isis nám dává korunu magické moci a Marie nám dává žezlo lásky. Nezbývá než přijmout svou ženskou roli. Úplněk ve Lvu je korunovací ženské síly. Až budete vnímat plnost úplňkové Luny, dotkněte se oblasti solar plexu (místo ohnivé lví síly) a pak oblasti čakry srdce (místo mariánské lásky). Vnímejte, jak se tyto dva body propojují. To je vaše osa pochopení a přijetí. V tomto spojení jste nezranitelní, svobodní a zářící.

Únor je v přírodě měsícem velkého vnitřního přerodu

Ačkoli se pro naše oči svět pod nadvládou chladu stále jeví jako nehybný a spící, na neviditelné úrovni se odehrává nejintenzivnější alchymie celého roku. Příroda v tuto chvíli nepředvádí svou krásu, ale svou sílu a neomylnou moudrost. Příroda ví, že růst nemůže začít zvenčí, musí vytrysknout zevnitř. Stromy jsou ještě holé, ale už sbírají sílu v kořenech. V únoru se v kořenech stromů začíná dít to, co v mystice nazýváme „probuzením vůle“. Míza v hloubce kořenů se proměňuje a připravuje se na svůj vzestup. Není to vidět na listech, které ještě nejsou, ani na kůře, která je vystavena chladu. Ale v samotném jádru stromů už pulzuje život. Je to tekutý oheň, který se připravuje na pohyb vzhůru. Nejdůležitější změny se dějí v tichu a neviditelnosti. I když ještě nevidíme nový růst, příroda se dává do pohybu.

Míza začne proudit, až se po zimě začnou nalévat pupeny a skončí vegetační klid. Příroda v únoru nepospíchá. Ví, že kdyby vyrašila příliš brzy, mráz by ji spálil. Kdyby vyrašila příliš pozdě, nestihla by vykvést. Únor je lekcí dokonalého načasování. V únoru se země očišťuje skrze tající sníh a prudké větry. Je to očistný dech země, velký úklid před hostinou. Vše slabé, co nevydrželo zimu, je nyní odevzdáváno zemi, aby se stalo základem pro nové. Nikdo ten pohyb zvenčí nevidí, ale země dýchá, její dech kypří půdu pro první sněženky a bledule, které se brzy objeví ve své kráse. Příroda ví, že něco velkého je už na cestě, i když je kolem ticho a chlad.

Únor je časem, kdy se dny viditelně prodlužují. Ptáci začínají měnit tón svého zpěvu a darují okolní krajině své první jarní trylky. Ptačí zpěv navozuje spojení s hloubkou země a nekonečnem nebe. Rostliny měří délku noci a dne s přesností nám neznámou. Je to absolutní důvěra v rytmus vesmíru. Příroda nepochybuje o tom, že jaro a s ním i expanze růstu přijde. Únor nás učí důvěře, že světlo v nás se zvětšuje s každým dnem, bez ohledu na to, jaké je venku počasí. Blížící se jaro nám pomáhá prorazit staré slupky našich omezení, abychom se mohli plně rozvinout. V hloubce našeho nitra víme, co potřebujeme, stejně jako to ví příroda.

Rituál svátku světla a svící

V prostoru se už zformoval nový záměr, první verše jarního příběhu, nová vize, ale ještě není vidět. Imbolc je oslavou potenciálu přibývajícího světla, který je již nezvratný. Světlo se vrací. Ne proto, že bychom o něj prosili, ale proto, že je to zákon vesmíru. Stejně tak se vrací naše rozhodnutí pro lehkost, radost a svobodu. Vnitřní radost je „bezpříčinné blaho“. Není to radost z toho, že se něco povedlo, ale radost z toho, že Jsme. Je to přirozený stav Stvořitele, který se dívá na své dílo a vidí, že je dobré. Náš vnitřní oheň není jen vážný a mocný, v jádru je hravý. Radost je palivem, které činí tvořivou sílu aktivní.Dialog s přírodou prohlubuje náš vnitřní oheň a klidnou vnitřní stabilitu. Nezapomínejme, že v těchto únorových dnech jsme stráži našeho vlastního rozkvětu. Buďme k sobě laskaví, buďme bystří a přítomní. Šestý smysl nás povede neomylně pokud budeme v tichu naslouchat. Až se v našich životech objeví první květy a plody našich záměrů, uvědomíme si, že je to výsledek našeho současného vnitřního rozhodnutí pro skutečné vnímání života tady a teď.

Zapalte bílou svíci. Pozorujte plamen a představte si, že jste právě teď do země svého života zasadili semínko, o kterém už nemusíte pochybovat, protože víte, že máte dost ohně i vody, aby vyrostlo v nádherný strom vaší nové reality.

Proneste nahlas: „Tento oheň vně je zrcadlem mého ohně uvnitř. Je to akt uznání mé tvořivé podstaty. Žehnám svému ohni, aby svítil na cestu neutrality. Žehnám své radosti a své síle, aby pramenila z lehkosti. Žehnám své svobodě, aby neznala hranic. Jsem připravena kvést. Zapaluji v sobě smích, který rozpouští každou tíhu. Můj oheň je radostný, má síla je lehká, má svoboda je zářivá. Tímto zážehem se stávám vědomou bohyní. Vím, kdo jsem, a ta hra mě baví.“

Jsem

Jsem dechem, který nezná hranic. Jsem vzduchem, který objímá hory a hladí stébla trávy. Jsem tón, který rozechvívá vzduch vůní jara. Jsem neviditelným šepotem v korunách stromů. Jsem hlasem bouře, která pročišťuje obzor. Jsem tichem, v němž se vše rodí. Jsem přítomna ve všem, co září. Působím všude, kde je přítomen oheň. Mé vnitřní světlo svítí současně v srdci někoho, koho miluji, nebo v dálavách mlhovin, o kterých jen sním. Jsem tichým uhlíkem v krbu, můj žár není ničivý, je to jiskra stvoření, která udržuje v pohybu hvězdy i krev v mých žilách. Jsem sluncem v nadhlavníku i stromem, který nevrhá stín. Jsem propojena se vším, co plyne. Jsem deštěm nad pralesem, jsem hloubkou oceánu, jsem ranní rosou. Moje vědomí nemá břehy. Kdekoli je voda, tam jsem přítomna. Působím všude, kde je přítomno vědomí. Jsem zemí, která trpělivě nese kroky všech poutníků. Jsem pevnou skálou i krystalem v temnotě jeskyně. Jsem přítomna v kořenech stromu, který pije ze skrytých pramenů. Mé tělo je chrámem, jsem stabilitou, která nepotřebuje oporu.

Nejsem v tomto těle, toto tělo je ve mně.
Nejsem v tomto světě, tento svět je ve mně.

Jsem vším a ničím zároveň. Jsem bodem nula, v němž se oheň stává vodou a vzduch zemí. Jsem vědomím, které pozoruje tento tanec, a zároveň jsem tancem samotným. Moje existence je neustálým vzkříšením v přítomnosti, která nezná konce. Důvěřuji proudu, který mě nese, a síle, která mě tvoří.

Jsem. A v tomto jediném slovu je obsažen celý vesmír.

Související článek: Tajemství hořící svíčky, spirituální světlo a proměna hmoty v energii

Odměna formou Dar za Dar
Líbí se vám články Psychologie chaosu a rádi se k jejich obsahu vracíte, přináší vám informace, které jsou pro vás něčím hodnotné? Možná se rádi alespoň na chvilku odpoutáte od vnějších záležitostí a ponoříte se do zajímavého čtení. Pokud tomu tak je, můžete mou tvorbu podpořit zakoupením elektronických a tištěných knih v e-shopu Psychologie chaosu. Případně můžete podpořit provoz webových stránek formou finančního daru. Za případnou podporu předem ♥DĚKUJI♥

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Diskuze