Když je ženský tvůrčí princip potlačen, svět onemocní

Vidíte podivnost ve slově „náboženství“? Nábo-ženství – chceš-li něco skrýt, vystav to všem na oči. Proč různá světová náboženství staví na trůn mužskou sílu – otce a syna, Boha, Aláha a podobně? Je to strach z ženské tvořivé síly – v jejím principu? Z toho, co vidíme ve slově náboženství, běhá mráz po zádech. Jako by ženský princip byl odsunut někam na okraj, mimo hlavní proud. Stalo se z něj něco, co bylo podřízeno patriarchálnímu řádu, mužské polaritě. Ano, je to strach. Strach na půdě náboženských chrámů z divoké, nespoutané a nekontrolovatelné tvořivé síly ženského principu.

Nebylo tomu tak vždy. V pohanských časech lidé uctívali Bohyni Matku. Lidé viděli, že z ženského těla vyvstává nový život. Viděli, že příroda rodí plody a na podzim stahuje svou tvořivou sílu zpět do sebe, aby ji na jaře znovu vzkřísila. „Božská síla“ byla tehdy vnímána jako země a oceán. Byla to tvořivá síla v jejím ryzím, ženském principu, který je cyklický a nepředvídatelný. Nese v sobě zrození, ale i divokost, chaos, intuici a smrt (přirozený koloběh). Ženská tvořivá síla nepotřebuje honosné chrámy ani dogmata – ona prožívá posvátno přímo skrze zemi, tělo, krev a intuici.

Bod zlomu nastal s nástupem patriarchátu. S přechodem k zemědělství, majetku, válkám a budování městských států se zrodila potřeba kontroly. Mužský dogmatický princip veden potřebou kontroly potřebuje řád a strukturu. Pro rodící se patriarchální vládce a kněze byla tato divoká, nezávislá ženská síla nebezpečná. Nedala se kontrolovat, bylo třeba vytvořit zákony a převzít moc. Aby mohl vzniknout nový systém moci, musel být starý systém zničen. Tvořivá síla byla oddělena od přírody a přenesena na nebesa. „Božská síla“ byla odvedena ze země (z těla Matky) nahoru do mraků a stal se z ní abstraktní, přísný Otec, zákonodárce a soudce. Patriarchát pak udělal vše pro to, aby ženskou duchovní autoritu zcela systematicky potlačil.

Z původních tvořivých božstev zbyl jen monoteistický Otec. Žena (Eva) byla označena za původkyni hříchu a pádu lidstva. Ženská tvořivá síla byla zkrocena – Maria smí být uctívána, ale pouze jako pasivní, neposkvrněná, poslušná nádoba, nikoli jako divoká Bohyně.

Strach z cyklické povahy času, prezentovaný proměnlivostí Luny a trojjedinost měsíční bohyně, strach ze smrti a ženské sexuality vedl společnost pojmout démonický aspekt posvátného ženství jako temnotu a zlo. Tak vznikla, a do podvědomí člověka se promítla kolektivní kultura, která odmítala celistvost a část lidské psychiky související s pravou mozkovou hemisférou (především nefyzickými aspekty bytí). Ženy, pod nátlakem patriarchátu, začaly božské aspekty ženství – náboj-ženství – ve svých životech potlačovat a odmítat. Odehnány do „vyhnanství mlčenlivosti“ byly nuceny přijímat společenské upozadění a stát se pokornými, což se začalo promítat do kolektivního vědomí lidstva.

Návrat k pravdě spočívá v tom, že vesmír se projevuje jako tanec obou polarit. Sama tvořivá síla přírody a vesmíru v sobě nese ženský princip. Vesmír je ve své podstatě kvantové pole (čistý potenciál, prázdnota, tma), ze kterého teprve skrze impuls (mužský princip) vzniká hmota.

Když je ženský tvůrčí princip potlačen, svět onemocní. Výsledkem je to, co vidíme dnes: šílený svět zaměřený na neustálý výkon, drancování přírody, lineární čas, logiku bez srdce a neustálý boj o moc, bezohledné války, vynalézání stále ničivějších zbraní.

Proto je pro nás tak důležité abychom se neobraceli k dogmatickým strukturám venku, ale ke svému vnitřnímu bohatství. Nepotřebujeme žádného vnějšího prostředníka, patriarchálního vládce, abychom znovu objevili sílu propojení s vyššími světy. Každý člověk uvnitř sebe nese tu původní, divokou, tvořivou sílu Velké Matky.

Žena je, skrze svou vrozenou intuici a schopnost překročit práh vědomé mysli, napojena na transformační sílu Měsíce. Žena dokáže proměnit krev v mléko, a živit tak své děti – život zrozený z jejího těla. Pozitiva ženského principu, v době kdy lidstvo polarizuje svět ženy a svět muže, dodnes zastiňuje obvinění „pramáti Evy“ z prvotního hříchu. Pohanská trojjediná Bohyně (panna, matka, stařena) byla s příchodem jediného absolutního Boha (v křesťanské metodice) nahrazena Otcem, Synem a Duchem svatým. Stalo se tak z toho důvodu, že nastupující patriarchální kultura měla v této přelomové době lidských dějin z ideálního obrazu ženství, z ženské intuice, z posvátné Luny – jejích záhad a tajemství – strach jako čert z kříže.

Racionálně uvažující skeptici, a na druhé straně zastánci jediného trestajícího Boha, vlivní představitelé dogmatických náboženských směrů a jejich posluchači, se vzpírají tomu, že původní božská prasíla, zdroj života je z pohledu archetypů síla ženská. Určité náboženské myšlenkové vzorce jsou budované především ve skryté žárlivosti, namířené proti tvořivému ženskému principu. Ale v této nové době, v éře Vodnáře pulsující odvážností probouzejícího se lidu (mužů i žen), ztrácejí mocnosti patriarchálního světa své dominantní postavení. Žijeme v době, kdy i „slepí a hluší“ musí vidět a slyšet, že „mocní tohoto světa jsou nemocní“.

Mystéria sexu, smrti a znovuzrození se od pohanských dob, přes veškerou opačnou snahu církevních hodnostářů, uchovávala v tajnosti. Křesťanská metodika odstranila z posvátných spisů zmínky o reinkarnaci, a slíbila svým ovečkám království nebeské, za cenu poslušnosti. Jako nástroj moci byl používán strach v mnoha podobách implantovaný do duší hříšníků. Dokonce i ženská sexualita bývala přijímána pouze z důvodu pokračování rodu. Had byl označen za nebezpečnou a nečistou ženskou sexuální sílu, přitom had je odpradávna do dnešních dnů symbolem životní energie – muže i ženy. V magii má had zásadní význam a v mytologii mystickou moc, téměř ve všech kulturách je považován za symbol moudrosti. Ovšem v křesťanství je tomu, jak jinak, než přesně naopak, zde má had podobu ďábla.

Určitě všichni známe Medúzu s hadí hlavou, jež je podle mytologie nestvůra – kdo se na ni podíval, zkameněl. V tomto příběhu je skrytá analogie k probuzené hadí síle. Jde o vědomou myšlenkovou koncentraci. Jsme-li vyzváni k tomu, abychom se neotáčeli, (jak to ostatně bývá v pohádkách a bájích), je nám tím kladeno na srdce, abychom neztratili koncentraci, abychom udrželi sebe ve vyšším stavu rozšířeného vědomí. Zkamenět znamená ustrnout – jde o ztrátu koncentrace, sestoupení hadí síly zpět do první kořenové čakry.

Extatické sexuální energie a zasvěcení do rituálů bohyně Matky se obávali především „svatí muži“, navíc museli čelit sexuálnímu pokušení, a tak byla svůdná a nevázaná ženskost označena za hříšnou. Léčivá sexuální energie Bohyně byla označena za temnou a zlovolnou. Přírodní fáze cyklického procesu Měsíce spojené s ženstvím upadly v nemilost, a od té doby je Měsíc označován za temný, mající vliv na podsvětní síly a temné stránky lidství. Pouze moci páni mohli vymyslet nebe a peklo, a že za hříchy je člověk odsouzen k utrpení v pekelných plamenech. Tak vznikla dualita nejtvrdšího kalibru (odměna a trest, dobro a zlo, nebe a očistec), která se odrazila v mučení a utrpení mnoha lidí v období nechvalného středověku.

„Kam čert nemůže, tam pošle ženskou“

Milé dámy, lichotí vám toto rčení, nebo vás uráží? Archetyp divošky, mysteria Luny, pohanské bohyně, hluboké vody podvědomí, pohanské obřady a kulty, bohyně Matka – pokud se zamyslíme nad skrytými hodnotami posvátného ženství, tak princip sebe-vědomé ženy (bohyně, čarodějka, Císařovna, Velekněžka) toto pořekadlo snad ani urazit nemůže.

Ve svém vnitřním vesmíru jsem ve smíru sama se sebou

Uprostřed šíleného světa, který hřmí, spěchá a neustále se dožaduje pozornosti, existuje skryté, posvátné místo. Je to tichá komnata bez hranic, prostor protkaný tekutým světlem a hvězdným prachem. Je to náš vnitřní vesmír. A v tomto bezčasí, pod ochranou tvořivých andělských bytostí, slovo vesmír a slovo smír nesplývají náhodou. Jsou to dvě strany téže mince, posvátná geometrie duše. Vesmír, to je nekonečné pole tvořivosti, smír, to je klíč, kterým se toto pole otevírá.

Dlouho jsme hledali mír venku, v zrcadlech lidských pohledů a ve strukturách, které ženský princip odsunuly na okraj. Ale v hloubi své duše víme, že skutečný chrám není obestavěn zdmi. Má barvu akvamarínu a jemné tyrkysové – je to barva svobodného nebe a průzračného oceánu, zde naše podstata zůstává volná, svobodná a nezávislá.

Být ve smíru se sebou znamená zažehnout svůj vlastní solární jas. Znamená to nadechnout se a dovolit si prostě být – bez podmínek, bez hodnocení. Vnímat radost jako čisté, živé světlo, které prozařuje stíny. Vnímat tvořivost jako nespoutanou, divokou sílu, která tančí s myšlenkami v akci.

Když jsem ve smíru se sebou, jsem otázkou i odpovědí. Jsem hvězdou i nebem, které ji nese. A v tomto vnitřním smíru se rodí celý můj svět.

(POZNÁMKA: Tento článek není feministický a nemá v úmyslu upřednostňovat ani jednu ze dvou základních vesmírných sil: mužskou a ženskou energii. Naopak, úmyslem je poukázat na hledání a nalezení rovnováhy a souladu.)

Související článek: Není nikdo, kdo by nás pozoroval, kdo by jakkoli hodnotil naše myšlenky a skutky

Odměna formou Dar za Dar
Líbí se vám články Psychologie chaosu a rádi se k jejich obsahu vracíte, přináší vám informace, které jsou pro vás něčím hodnotné? Možná se rádi alespoň na chvilku odpoutáte od vnějších záležitostí a ponoříte se do zajímavého čtení. Pokud tomu tak je, můžete mou tvorbu podpořit zakoupením elektronických a tištěných knih v e-shopu Psychologie chaosu. Případně můžete podpořit provoz webových stránek formou finančního daru. Za případnou podporu předem ♥DĚKUJI♥

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Diskuze