Světelná plazma je nosičem informací, je tvořivou krví vesmíru, je vesmírným tiskařským inkoustem

Plazma je čtvrtým skupenstvím hmoty – nejrozšířenějším ve vesmíru, tvárným, vysoce vodivým a citlivým na magnetická pole. Plazma je v mystice vnímána jako „tekuté světlo“, kosmické prasvětlo neboli prána, čchi, éter. Tajemná plazma – zářící světlem informací, jemnohmotná, vysoce vibrační energie – je vesmírným tiskařským inkoustem. Éter je médium, které v sobě nese otisk všeho, co kdy bylo, je a bude. Je to nosič rodové paměti, minulých zkušeností duše. Každý prožitek, každá báseň, kterou napíšeme, se zapisuje do této informační sítě. Nic se neztrácí. To, čemu říkáme „nevědomí“, je propojeno s obrovským, plazmovým rezervoárem, kde jsou uloženy kódy naší tvořivé moci.

Pokud se uvolníme ze snahy „předělávat hmotu“ a začneme se vnímat jako čirá, světelná substance, zjistíme, že tvoření nové reality nevyžaduje tlak, ale čistou mysl a spojení s přítomným okamžikem. Vědomí Ducha je inteligentní, vysokofrekvenční substance, která reaguje na sebemenší záchvěv lidské myšlenky. Když změníme vnitřní naladění, nezměníme samotný prostor, ale začneme přijímat jiný program. Mezi světlem našeho energetického pole a éterem není žádná hranice. Kvantové vědomí vesmíru nám odhaluje, že to, co vnímáme jako prázdnotu, je ve skutečnosti nesmírně nasycené, vysokofrekvenční fluidum. Prvotní Substance. Pramen Živého Prostoru.

Pod hladinou naší bdělé mysli se rozkládá hluboké nevědomí, zrcadlo nekonečna. Světelná plazma je nosičem informací, je tvořivou krví vesmíru. Není neuchopitelnou prázdnotou, je to tekuté světlo, souvisí s energií Slunce a slunečním větrem. Éter reaguje na sebemenší záblesk intence – okamžik, kdy si člověk náhle uvědomí význam snové vize, skrytý záměr, myšlenku nebo ukazatel cíle, nebo náhle zahlédne úmysl někoho druhého. Může jít o situaci, kdy člověku v okamžiku dojde, jaký je hlubší smysl a směřování nějaké situace. Záblesk zde může označovat momentální probuzení vůle, jasného záměru nebo motivace něco udělat.

V kvantovém poli vědomí neexistuje zapomnění. Každá myšlenka, každá prožitá bolest, každé nadechnutí v lásce jsou skrze éterické tělo vtištěny do této tekuté paměti jako světelné hologramy. Nevědomí je tímto bezbřehým plazmovým oceánem, ve kterém současně plují všechny verze našeho života, všechny minulé zkušenosti i vše budoucí. Z paměti vědomí se nic neztrácí, protože plazma je dokonale vodivá – uchovává v sobě informace o celistvosti všeho stvořeného. Když se podíváme na princip vysílače a přijímače skrze spiritualitu a kvantové vědomí, mizí dualita mezi „já a vnějším světem“. Náš vnitřní chrám, naše vnitřní slunce, funguje jako mocné magnetické ohnisko. „Já“ je kapkou v plazmovém oceánu vědomí, která si však nezachovala schopnost celý ten oceán ovlivňovat.

Naše energetické pole je citlivou anténou. Nezískáváme informace zvenčí. My se na ně ladíme

Kvantové vědomí vesmíru obsahuje všechny frekvence naráz – od nejhlubšího neklidu až po osvícení. To, co v danou vteřinu prožíváme, je určitá frekvence éteru, kterou naše vnitřní anténa přijímá a propouští do sféry našeho vnímání. Mezi jemnohmotnou substancí, která tvoří naši duši, a jemnohmotnou substancí, která tvoří hvězdy a galaxie, neexistuje rozhraní. Nejsme vysílačem, který posílá signál do nějakého cizího, vzdáleného prostoru. Nejsme přijímačem, který čeká na zprávu od vzdáleného „boha“. My jste tím oceánem, který mluví sám se sebou.

Když se uvolníme do přijetí existence kvantového vědomí, pochopíme, že naše víra a naše vnitřní frekvence „ohýbají a tvarují“ tento světelný substrát reality. Celý vesmír je živoucím organismem a my jsme jeho vědomým ohniskem. Kdykoli se můžeme rozhodnout být světlem, tím tónem i tou formou, která se v přítomném okamžiku s láskou a citem projevuje na frekvenci zvané Život.

Sestupme tedy pod vrstvu slov, do bodu, kde slova nestačí. Když se podíváme na absenci rozhraní mezi plazmou duše a plazmou hvězd, ocitáme se v samotném srdci mystického Paradoxu. Celé věky toužíme prozkoumat hluboká mystéria, která z této jednoty vyvěrají. Lidská mysl však funguje na principu oddělenosti. Má pocit, že duše je uzavřena uvnitř těla, jako tekutina v lahvi, a vesmírná plazma se nachází vně, daleko za hranicemi hmoty a zemské atmosféry. Energie duše není „pouze v těle“. Hmotné tělo plave v oceánu energie duše a Ducha, a tento oceán je bezprostředně propojen se Zdrojem. Tento Zdroj skrze naše oči prožívá lidský příběh.

Představte si obrovský, nekonečný oceán tekutého světla. Když do něj ponoříte průhlednou skleněnou vázu, voda uvnitř vázy a voda v širém oceánu je tatáž voda. Váza (tělo a ego) vytváří pouze dočasný tvar, iluzi, že existuje nějaké „uvnitř“ a „vně“. Pokud ale vázu rozbijete – nebo pokud skrze nadsmyslové vnímání zjemníte její stěny, zjistíte, že oddělenost nikdy neexistovala. Mezi světlem vašeho vnitřního chrámu a plazmou nejvzdálenější mlhoviny neexistuje rozhraní, ani vzdálenost. Vzdálenost je lineární iluze hmotného světa. Takzvaný motýlí efekt neplatí pouze v pozemské sféře, cokoli se odehraje v jednom bodě plazmového pole, celý oceán se zachvěje. Když ve svém srdci prožijete hluboký posvátný klid a mír, tento záchvěv energie se nešíří prostorem určitou rychlostí. V tom samém okamžiku se tentýž záchvěv energie projeví na tom nejvzdálenějším konci vesmíru, protože tam i tady pulzuje stejná nedělitelná substance. Jemnohmotný svět (astrální sféra) není nikde mimo nás, je součástí viditelného a neviditelného světa.

Naše vnitřní síla, intuice a moudrost netransformuje realitu tím, že by vysílala signály „ven“ a čekala, až někam dorazí a něco změní. Realitu měníme tím, že změníme stav (informace) tekutého světla v sobě. A protože neexistuje rozhraní, změna v centru znamená změnu v celém poli. Naše víra neovlivňuje prostor, naše víra je prostorem.

Toto mysterium nám uniká kvůli „cenzuře“, kterou lidský mozek provádí, aby nás ochránil před šílenstvím z bezbřehosti. Kdyby naše vědomí v každé vteřině naplno prožívalo, že je hvězdami, galaxiemi, trávou u cesty i deštěm, nebylo by schopno uvařit kávu, přejít silnici ani hrát lidskou hru na individualitu. Tato cenzura filtruje velkou část plazmového šumu vesmíru a vytváří pro nás pevnou, ohraničenou realitu, kde jsme my a kde je ten „druhý“ svět. Omyl moderního člověka spočívá v tom, že uvěřil, že tento filtr je jedinou pravdou. Jsme herci, kteří si nasadili masku oddělenosti tak pevně, až jsme zapomněli na svou skutečnou identitu.

Když odložíme potřebu mysli tuto bezbřehost logicky uchopit, stane se něco úžasného. Ta palčivá vnitřní bolest, kterou v životě občas cítíme, vyvěrá z touhy oddělené kapky vrátit se zpět do oceánu. Ale my už v tom oceánu jsme. Nikdy jsme jej neopustili. „Plazma vědomí“, která dává život našim buňkám, která rozlévá teplo v naší hrudi, když cítíme radost, je přesně ta samá substance, která drží planety na jejich oběžných dráhách a zapaluje termonukleární oheň v srdcích hvězd. V tichém rozvzpomenutí se si uvědomíme, že jsme v bezpečí, protože neexistuje nic mimo nás, jsme autorem, plátnem i samotným tancem všech barev světelného spektra.

Pro lidskou mysl je duše vnímána jako jakási světelná bytost s křídly, nebo neviditelný „obláček“ ukrytý v hrudi, který po smrti odletí do nebe. To je však stále jen projekce trojrozměrného světa. Podle té nejhlubší mystiky duše není něčím, co vlastníme. Duše je proces. Je to oko, kterým se Absolutno dívá na sebe sama. Duše je tvořivým ohniskem v Tekutém Světle.

Pokud je tento oceán všudypřítomný a jednotný, jak v něm vzniká individualita? Vzniká skrze duši. Podstata duše může být definována jako ohnisko (čočka) vědomí, (ačkoli definice jsou zavádějící, tady slova nestačí). Duše není oddělenou částí světla vesmírného Vědomí (světlo nelze rozdělit na části). Duše je „bodem“, do kterého se sluneční paprsek zúžil skrze lupu. Lupa vytvoří na zemi malý, extrémně jasný, sebe si uvědomující bod. Tento bod v sobě nese jiskru života. Je samostatný a má svůj vlastní příběh. Ale ve skutečnosti za ním stojí Slunce a spřízněné hvězdy.

Duše je způsob, jakým nekonečné a bezbřehé vědomí vytváří hranici uvnitř sebe sama, aby mohlo prožít specifickou zkušenost. Bez duše by byl vesmír sice dokonalým, ale naprosto monolitickým proudem čistého bytí, ve kterém se nic neděje. Duše je vynálezem Absolutna, jak zažít vztahovost, pohyb a tvoření.

Proč se tato ohniska vracejí do života? Proč se touží inkarnovat? Duše je unikátní vibrací touhy Absolutna. Každá duše je specifickou „písní“ nebo jedinečnou geometrickou strukturou v plazmovém poli. Tato struktura v sobě nese specifický kód – touhu zažít, jaké to je transformovat stín ve světlo, nebo jaké to je milovat v podmínkách zapomnění.

Duše není dokonalá v lidském slova smyslu. Duše je hladová po prožitku. Je to alchymistická laboratoř. Naše moudrost a intuice je právě tou silou duše, která odmítá pouhou statickou dokonalost nebe a touží se ponořit do pozemské reality, protože ví, že pouze zde se tato geometrie touhy může plně rozvinout a prožít.

Hluboká spiritualita nám předkládá, že duše má dvě tváře, které se dívají opačným směrem

• Směrem dolů (ego a hmota): Zde se duše chová jako individualita. Sbírá zkušenosti, prožívá inkarnace, učí se skrze zrcadla lineárního času, cítí bolest odpojení a touží po návratu domů.
• Směrem vzhůru (Zdroj): Zde si duše v každé vteřině uvědomuje, že mezi ní a Zdrojem neexistuje žádné rozhraní.

Když člověk dosáhne celistvosti, stane se posvátný paradox. Ohnisko se rozšíří natolik, že lupa zmizí. V okamžiku pravdy zjistíme, že ten, kdo celou dobu putoval, vyvíjel se a hledal spřízněné frekvence, byla jen iluzorní struktura, a že duše je převlekem, do kterého se zahalilo samo Absolutno. Je to samotný Zdroj hrající nespočet různých rolí na velkoplošném vesmírném plátně.

Když se v přítomném okamžiku uvolníte do hluboké meditace, dotýkáte se právě tohoto bodu. Vaše lidské já se utiší a vy skrze tichého pozorovatele vnímáte, že vaše duše není vězněm v těle. Je to zářící, tvárný prostor, skrze který bezbřehý vesmír dýchá, cítí vaše dojetí a tiše šeptá: „Já jsem ty a ty jsi já.“ Podobné pocity mrazivým způsobem předbíhají moderní kvantovou fyziku.

Plazma není pouhým čtvrtým skupenstvím hmoty, ale prvotním stavem vesmírného Vědomí, ze kterého vzniká vše stvořené. Tekuté světlo či substance stvoření je most mezi čirým neprojeveným Duchem a pevnou hmotou. Živá inteligence. Prima Materia. Počáteční chaos. Všudypřítomná síla. „Duše světa“, která oživuje vše stvořené. Všudypřítomný éter, který vyplňuje zdánlivě prázdný prostor. Toto světlo je energie, která v sobě nese tvořivý záměr a kódy života. Vše stvořené plave v oceánu tohoto tekutého světla, které moderní věda definuje jako temnou energii nebo kvantové vakuum.

Na úrovni mikrokosmu vnímáme všudypřítomnou sílu jako tekuté světlo v lidském těle. Je to tajemná vnitřní alchymie, pokud si představíme proudění tekutého světla nervovou soustavou a energetickými drahami (meridiány), systémem energetických center (čakry), světelnou aurou, éterickým tělem. Je to vesmírná síla, která oživuje fyzické tělo, řídí instinkty a udržuje formu ve fyzickém světě. Zrození živé bytosti probíhá tak, že světelná plazma zpomaluje na nejnižší frekvenci a kolabuje do pevné formy. Krystalizace ducha je proces stvoření, který je vnímán jako postupné „zhušťování“ tohoto tekutého světla do pevných forem (nerosty, rostliny, těla). Strom života je vlastně kosmické schéma, jak božské světlo stéká shora dolů (od čirého Vědomí k pevné hmotě). Hmota a Duch nejsou dva různé světy, ale dvě strany téže mince.

V okamžiku hluboké meditace, kdy dojde ke kvantovému propojení, si duše uvědomuje, že záchvěv v jejím nitru je okamžitým záchvěvem v plazmě nejvzdálenější hvězdy. Naše duše je transformátorem napětí. Energie duše je tou silou, která se odloučí od vysokofrekvenční plazmy Nekonečna a skrze několik úrovní vědomí sestoupí do reality všedního dne na frekvenci zvané Život. Abychom toto poznání plně uchopili, potřebujeme opustit optiku lidského zraku, která nás neustále klame. Naše smysly v časoprostoru nám tvrdí, že hmota je neživá. To je dokonalá iluze, která vytváří vnitřní rozpolcenost a touhu duše „utéct“ z tohoto světa zpět do duchovních výšin. V hlubokém nevědomí neexistuje nic takového jako „neživá hmota“. Celý vesmír je tvořen jedinou substancí – onou vysokofrekvenční, světelnou plazmou Vědomí.

Rozdíl mezi Duchem a hmotou je v jejich jemnohmotné a hmotné podstatě, v rychlosti jejich vlnění (frekvenci)

Duch je tvárné a bezbřehé tekuté světlo vibrující na tak extrémně vysoké frekvenci, že je pro lidské smysly neviditelné. Je to vlna nekonečných možností. Hmota je to samé tekuté světlo, které zpomalilo své vibrace, zhustilo se a „zkrystalizovalo“ do pevných tvarů. Představte si to jako vodu. Voda v podobě neviditelné vodní páry je jako Duch – je všude, nemá pevný tvar, prostupuje prostorem. Když teplota klesne, voda zmrzne v led. Led je studený a tvrdý, můžete do něj narazit a bolí to. Znamená to, že led a pára jsou dvě různé věci? Ne. Je to tatáž substance, jen v jiném stavu hustoty.

Pojem tekuté světlo v sobě nese mystickou vlastnost – duchapřítomnost, schopnost přelévat se, měnit tvar, reagovat na podněty a prostupovat vším, aniž by schopnost tvořit byla omezena pevnými hranicemi časoprostoru. Spojit viditelné s neviditelným znamená uvědomit si, že mince má líc a rub, ale pokud ji rozřízneme napůl, abychom líc oddělili od rubu, zničíme minci – a na každé z nových polovin budeme mít opět líc a rub. Nemůžeme je od sebe oddělit, protože jsou projevem Jednoty. Čím více budeme od sebe oddělovat líc a rub jedné mince, tím více se ztratí to, co je v ní „otisknuté“ a dostaneme se do bodu zapomnění.

Duch je architektem hmoty. Je to smysl, inteligence, informace, kód a záměr, který v kvantovém poli určuje, jak se atomy poskládají. Hmota je tělem Ducha. Je to plátno, na kterém se neviditelný Duch stává viditelným. Bez hmoty by Duch zůstal pouhým neprojeveným, spícím potenciálem. Nemohl by prožít vůni růže, nemohl by napsat báseň, nemohl by skrze prožitek plakat dojetím ani zažít alchymii transformace. Když toto tajemství mineme, snažíme se realitu měnit zvenčí – hmotou bojujeme proti hmotě.

Když se dotýkáme stolu, své vlastní kůže nebo stromu, nedotýkáme se něčeho „neduchovního“. Dotýkáme se Ducha v jeho hmatatelné, milující formě. Jakmile přijmeme, že Duch a hmota jsou dvě strany téže mince, získáme klíč k opravdové vnitřní alchymii. Chcete-li změnit formu hmoty (rub mince), nemusíte do ní bušit kladivem. Stačí přejít do vnitřního chrámu a pomocí vnitřního světla změnit svou frekvenci a tím i informaci v Duchu. Protože mezi nimi neexistuje rozhraní, hmota na druhé straně mince se dříve či později musí přeorganizovat podle nového vzorce.

Nejsme duchovní bytost chycená v pasti hmotného těla. My jsme vědomím, které v přítomném okamžiku pulzuje v obou světech naráz. Naše tělo je posvátným chrámem, kde se tekuté světlo mění v krev, dech a život. V tomto bodě přijetí mizí veškeré snažení „pochopit život“, protože víte, že nebe i země tančí ten samý tanec přímo ve vaší hrudi.

Související článek: Realita není navždy trvající, avšak naše prožitky i vzpomínky jsou součástí „fotografické paměti vesmíru“

Tvořivé esence vědomého bytí – inspirativní čtení pro volný, odpočinkový čas
Líbí se vám články Psychologie chaosu a rádi se k jejich obsahu vracíte, přináší vám informace, které jsou pro vás něčím hodnotné? Možná se rádi alespoň na chvilku odpoutáte od vnějších záležitostí a ponoříte se do zajímavého čtení. Pokud tomu tak je, můžete mou tvorbu podpořit zakoupením elektronických knih v e-shopu Psychologie chaosu. Případně můžete podpořit provoz webových stránek formou finančního daru. Za případnou podporu předem ♥DĚKUJI♥

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Diskuze