Je tento náš život naší jedinou příležitostí žít? Existuje konečná odpověď?

Náš současný život není jedinou příležitostí žít, spíše se můžeme upnout na to, že je příležitostí jedinečnou, neopakovatelnou. Je příležitostí být jedinečným jedincem v jedinečném čase života, vědomou osobou existující v místě, které je v tajemném vesmíru jedinečné a nepodobné ničemu nám dosud známému.

Je tento náš život naší jedinou příležitostí žít? Existuje konečná odpověď?

Co se s naší duší stane po smrti? Smrtí se uzavírá dualita mezi současným tělem a věčnou duší. Smrt je zapomněním a dočasným návratem – duševní formy vědomí – k vesmírnému Vědomí. Čím jsme – v období – bez fyzického těla? Jsme jemnohmotnou, a přece vnímající bytostí? Je život – cesta bytím nebo proces bytí – určitou formou vědomí, sebeuvědomění, uvědomění osobní identity?

Až se duše opět vtělí, bude ji vlastnit někdo jiný? Stane se duší nového jedince, jiné jedinečné vnímající bytosti? Bude naše posmrtná paměť součástí této nově zrozené bytosti? Můžeme to formulovat tak, že až se znovu narodíme, staneme se vědomou bytostí, která o sobě na určité energetické úrovni všechno ví? O své minulé osobě a o té nové, převtělené do jiného jedince, jiného těla? Kým budeme, až budeme opět žít, třeba za pět set let?

Vnímáme dostatečně pozorně bytost, kterou jsme nyní, právě teď? Uvědomujeme si „pocit sám sebe“? Prožíváme sebe jako vědomí? Dokážeme pozorovat, čeho všeho jsme si vědomi a čeho všeho jsme schopni? Skutečně pozorovat prožitky, emoce, bolest, radost, únavu, dýchání, pohyb těla, pohyb myšlenek, obrazy vzpomínek a tvořivých případně ničivých představ. Vědomí souvisí s pojmy uvědomovat si, být si vědom, zůstat při vědomí, pozorovat každé uvědomění. Jsme vědomím, ale nemusíme si toho být vědomi, dokonce to můžeme ignorovat.

Pozorování, přítomný okamžik a nejrůznější myšlenkové či mentální pokusy jsou klíčem k tomu, abychom nacházeli správné odpovědi. Přesto bez osobní zkušenosti k jednotlivým tématům nelze nalézt jednoznačné odpovědi a tvrdit, že existuje konečná odpověď. Rozhodující zkušeností může být prožitek smrti, naplnění snové vize, setkání s dušemi zemřelých, zvláštní prožitky související s časem, s časovými smyčkami, prožitky astrálního putování a podobně. Ale ani přes tyto pomíjivé zkušenosti nelze vyloučit nejrůznější paradoxy, myšlenkové rozpory a různé názorové střety.

Čas života je jedinečný, jeho součástí je dualita mezi tělem a duší a dualita mezi tělem a myslí. Každý okamžik života je prodchnut jedinečným vzruchem bdělosti. Přesto nemusí být každý vzruch bdělosti vzruchem vědomým. Jakoby osoba, která prožívá svůj čas nebyla vždy přítomná. Například čte knihu a zároveň je myšlenkami někde jinde. Život může změnit i jediná minuta nebo vteřina nepozornosti, vteřina, za kterou se nelze přesunout zpátky.

Čas bdělosti. Čas spánku. Jak trávíme čas, kolik času strávíme například přemýšlením, nebo nicneděláním. Dává uvažování o čase (života) smysl? Čas můžeme zkoumat povrchně, ale můžeme jít i do větší hloubky. Už samotná představa toho, že čas „můžeme strávit“, je docela zvláštní. Někdy trávíme čas čekáním na něco a jsme z toho otrávení. Někdo nám může popřát hezky strávený víkend, někdo jiný nám přeje hezky prožitý víkend. Čas můžeme strávit nebo prožít s někým blízkým. Čas strávený v práci. Čas strávený u televize. Čas strávený nebo prožitý s osobou, kterou my sami jsme (dokud ještě existujeme). Pocit vlastního pohybu v čase. Čas strávený čekáním na příležitost. Uvědomění, že čas strádání nebo bolesti vyžaduje trpělivost. Čas, ke kterému se znovu a znovu vracíme ve vzpomínkách. Rekapitulace prožitého času na sklonku života. Čas ve hvězdách, jenž přesahuje osobní život, nám umožňuje snít a mít sny.

Ne vždy dovolujeme své duši rozvinout se tak, aby její tep byl tepem našeho srdce. Ne vždy dovolujeme svému srdci rozvinout se tak, aby jeho tep byl tepem duše. Pro člověka jako činného jedince pojem duše znamená jedinečné osobní, tělesné vědomí, vědomé myšlení, vědomé prožívání, uvědomění si své existence v čase a prostoru. Mít duši znamená být schopen sebeuvědomění. Duše však není tím, kdo o našem životě rozhoduje, jedinec se rozhoduje sám za sebe, ze své vůle, nebo ovlivněn vůlí někoho druhého, duše toto rozhodování, myšlení nebo konání pouze (pasivně) pozoruje. Vědomí samo o sobě však přesahuje vše, co si pod pojmem duše naše mysl představuje. O duši můžeme vášnivě přemýšlet, rozvádět své otázky a myšlenky do různých směrů. Ale jako jedinec (hmotné či tělesné já) máme pod kontrolou pouze část obsahu svého vědomí (vyššího Já).

Spolehlivý způsob, jak nahlížet na přítomný okamžik je spolehnout se na intuici duše. Pozornost, intuici a vnímání přítomného okamžiku potřebujeme pokud se rozhodujeme pro změnu, vytváříme záměr, toužíme po splnění našich snů. Naplnění vyslaného záměru vyžaduje trpělivost. Chvíli to trvá, než se vyslané informace na úrovni energetických polí promísí s dalšími potřebnými informacemi, než na sebe začnou různé energie vzájemně působit, než se potenciál tvořivé energie rozvine do té míry, že je schopen určité projekce zpět do reality. Pokud velké množství vyslaných informací – ve svém souhrnu – přesáhne nadkritickou hranici, potom přichází signál o tom, že jsou vytvořeny podmínky pro změnu, pro vznik něčeho nového. Tímto signálem může být symbol, živý sen nebo vize, synchronické návaznosti jednotlivých událostí, mystické prožitky. Poslední dobou nás sama příroda vybízí abychom tento princip „vesmírného tvoření“ urychleně pochopili. Příroda je sama o sobě jistou formou vědomí. Některé mystické prožitky – vnímané skrze sebe a odehrávající se ve mně – nelze popsat slovy, pokud se o to pokusíme, potom se může stát, že ztratí svůj skutečný smysl.

Je tento náš život naší jedinou příležitostí žít? Existuje konečná odpověď?

Jedním z častých a vcelku jednoduchým nadpozemským prožitkem je proces, vlivem kterého se vcítíme do energetického informačního zápisu krajiny nebo do paměti silného energetického místa. Případně se „vtělíme“ do stromu nebo kamene a staneme se jejich součástí. Součástí jejich vnitřních procesů, jejich moudrosti, jejich dokonalého informačního systému. Tento proces je umožněn tím, že jsme stvořeni ze stejných hmotných prvků jako strom nebo kámen. Ve skutečnosti je to ale tak, že se neproměňujeme ve strom nebo kámen, ale přímo v sobě vnímáme, promítáme a procítíme danou energii. Podstatu jiných hmotných prvků procítíme skrze svou vlastní hmotnou a nehmotnou podstatu. Vlastně se v tu chvíli noříme hluboko do sebe, nikoliv do hmoty nějaké věci, obrazu, zrcadla, stromu nebo kamene.

Každý den se přizpůsobujeme svému okolí abychom maximalizovali ochranu před ztrátou vlastní energie. Ochrana znamená být za různých situací, ať už je vnímáme jako mimořádné, zvláštní, lákavé nebo pozoruhodné vždy opatrní. Přizpůsobit se neznamená, že ztratíme vlastní kvalitu pozornosti, že budeme se vším souhlasit, že se zcela vzdáme subjektivního hodnocení věcí a jevů. Přizpůsobit se neznamená odevzdávat se každému, kdo nám řekne, čemu máme věřit, a přitom ani neodevzdávat sílu svým vlastním iluzím. Vytvoříme-li dokonalou iluzi, které uvěříme, nakonec je to sama iluze, kdo nás pozoruje. Vůči širokému, pro nás existenčnímu okolí, pokud nežijeme na pustém ostrově, jsme jen nepatrnou částečkou celkového dění. Je pouze na nás, zda máme svůj život uspořádaný v souladu s okolním světem. Nebo zda žijeme určitým způsobem, který nám vyhovuje, který se může vymykat normálnosti, ale přitom nemusí být s okolním světem v rozporu.

Na naší cestě životem je důležitý každý, byť sebemenší, impulz k vyjádření lásky. Impulz pro vyjádření lásky sestává z kladného náboje, tento impuls je tvořen „elektricky nabitými částicemi“, magnetickou rezonancí energetického pole srdce. Kladný náboj lásky má silný energetický potenciál, pokud je předán, prostupuje „membránou“ energetického pole druhého člověka, kde dochází ke zpracování vyslaných informací. Svébytné projevy životní energie souvisí s informacemi, které neustále vyzařujeme dovnitř i vně mimo své energetické pole. Informace, které vysíláme, a které na sebe váží další energii, zachycují různí příjemci na úrovni hmotného i jemnohmotného světa.

Pokud je život ve vesmíru v podobě myslících a vědomých bytostí zvláštní a vzácný, pokud je planeta Země jedinečná, potom je s podivem, že se každý jeden z nás každé ráno neprobouzí s bázní a úžasem zároveň. Někomu mohou tyto myšlenky a úvahy připadat bláznivé, a není se čemu divit, neboť obsahují určitou dávku kontrastní energie. Cokoliv, co je smyslovým procesem vnímatelné „venku“, není nebo nemusí být pro každého stejně pravdivé nebo skutečné. Pro vnímání nadskutečného je rozhodující tichá mysl. Tichá mysl je mysl odpoutaná jak od vnějšího chaosu, tak i od vlastního myšlenkového hluku. Tichá mysl je součástí rozhraní jiné dimenze. Tichá mysl se může dostat do meziprostoru, kde je možné vnímat nadsmyslově.

Nezbývá nám než se oprostit od nářku nad vlastním životem. Vyléčit i ty nejhlubší rány duše, současné i ty nesené z minulých životů. Nezbývá nám než otevřít se energii, která přichází řečí těla a řečí duše, řečí intuice a přítomného okamžiku, otevřít se energii vyššího řádu a rezonovat s proudem vyšší moudrosti. Tady a teď se podobá křižovatce v jejímž středu se nacházejí všechny možnosti. Abychom se mohli rozhodnout, jakým směrem se vydat, potřebujeme být ve spojení sami se sebou.

Svět, který obýváme, je jednou z mnoha dimenzí. Je to svět lidské vůle, rozumu a poznání, poznání proměněného v moudrost. Je to svět emocí, dělení věcí a jevů na černé a bílé. Je to svět optických klamů. Svět, v jehož zrcadlech se odráží všudypřítomná dualita. Svět, kde „co je nahoře, to je i dole“. Základní symbolikou světa, který obýváme, je strom života a strom poznání. Svět, kde je láska považována za projev božství. Vše, co je zvenčí považováno za božské je pouze zástupná symbolika, kterou je třeba vnímat a poznat především vnitřně.

Zobrazit elektronické a tištěné knihy Psychologie chaosu

Magnetická síla srdce je vnitřním kompasem, ukazuje správný směr pokud na své cestě životem zabloudíme. Nejen lásku a bolest, ale i odvahu cítíme v srdci. Putujeme životem a přemýšlíme o existenci duše, vědomí a nadvědomí a o smyslu bytí, přitom je to jednoduché, veškeré bytí spočívá v našem myšlení a jednání. Respektive ve způsobu nebo v kvalitě myšlení a jednání. Pokud bychom věřili v posmrtný život, v život po životě, v život v jiných končinách vesmíru, v život v jiných dimenzích a jiných realitách. Pokud bychom věřili v existenci duše, vyššího Já a v inteligentní vesmírné Vědomí. Pokud by v našich žilách kolovala víra ve stoprocentní pravděpodobnost, že se na tento svět rodíme opakovaně, potom by se zcela změnil přístup k našemu životu. Přístup k životu druhých, ke všem živým tvorům. Přístup k domovu, k místu, kde trávíme nebo prožíváme náš život. Přístup k planetě Zemi a ke všemu, co nám tato hmotná dimenze umožňuje vnímat a prožít.

Související články: Duše jsou jako hvězdy, Tajemné prožitky mimo bdělý stav vědomí přicházejí bezděčně a stále častěji, Kosmická zrcadla, jednotné pole vědomí a skrytá realita vesmíru

Je tento náš život naší jedinou příležitostí žít? Existuje konečná odpověď?

Zdroj fotografií: Pixabay.com

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?


error: Obsah je chráněn autorským zákonem.