Je vesmír realita, iluze, konstrukt, idea? Nebo směsice všeho, co definuje činorodost člověka?

Člověk je tvor činorodý, činorodost je vrozenou vlastností člověka, souvisí s radostí z úspěšných činů, bez činorodosti by se lidský rod nevyvíjel a neprocházel by transformací vědomí. Ale ne ze všech svých činů, které spoluvytváří prožívanou realitu, má člověk, potažmo lidský rod radost. Zdánlivá realita, tušení iluzí a uměle vytvořeného obrazu světa, touha uniknout z iluzorního světa, nevychází jen z faktů, ale především z pocitu, že s naším světem, tak jak ho známe, nebo tak, jak se nám jeví, není něco v pořádku. Komplexní programy základních vesmírných matric jsou vystavěné tak, že se vše nepřetržitě mění, na úrovni hmoty je naprosto vše v neustálém pohybu. Jakou logikou se transformační změny řídí? Jak jedna událost navazuje na druhou? Kde se berou (námi vnímané) nedokonalosti? Projekce (plán a proces transformace) každodenní reality nejsou, ani nemohou být dokonalé, setkáváme se s jevy a úkazy, které prozatím neumíme vysvětlit.

Je vesmír realita, iluze, konstrukt, idea? Nebo směsice všeho, co definuje činorodost člověka?

Co to je? Co není v pořádku? Jeden svět je reálný, druhý svět je tvořen obrazy naší mysli, rozšířené modely, které vytváří mysl, obsahují nepřesnosti a původní realitu (originál matric) pozměňují. Tyto změny jsou ale v pořádku, bez pohybu a změn by nebylo transformace, je to naše svobodná volba podílet se ve fyzickém těle na společném vytváření a proměňování Světa Forem. Reálný model světa je mnohem obsáhlejší, než je naše všední zkušenost, než je naše „individualizovaná duchovní esence“ schopná pojmout, není-li schopna překročit hranice zažitých přesvědčení. Nedokážeme být všude najednou, vše vnímat současně, žijeme uvnitř svého energetického pole, uvnitř nejbližšího okruhu vnímání určitého systému, určité (společenské) koncepce. To, co svým zrakem zříme a smysly vnímáme, je projekcí něčeho mnohem obsáhlejšího, proces a plán transformace je koncipovaný tak, abychom jej dokázali vnímat a současně abychom tento iluzorní svět neprohlédli v celé jeho obšírnosti. Tím, co není tak úplně v pořádku, je naše nevědomost a některé způsoby popisu světa, jsme to my, kdo svět popisuje. Svět forem (prostor bezprostředního vnímání), kde se nacházejí naše zhmotněné myšlenky a představy, jsme vytvořili my sami výběrem z mnoha možností, jak svět vnímat, popisovat a tím i utvářet.

Pokud je základní matrice či schéma života program, pokud je realita konstituovaná na (svou povahou dynamických) iluzích, na složitých a komplexních formách bytí na úrovni proměnlivé hmoty, tak jako v každém jiném programu i zde se mohou objevit chyby a nesrovnalosti, pokřivení, částečné deformace. Součástí programu, (projekcí „kvantového vědomí“, do kterých vstupuje lidské vědomí), jsou iluze jištěné inteligentní ochranou, která předpokládá, že je vědomí lidské bytosti (v nevhodném čase nebo nevhodným způsobem) neprohlédne. Současně a nevyhnutelně obsahuje také schéma zvané: „Probudit Zvědavost“. Jakou logikou se základní schéma života řídí? Paradoxně takovou, která odpovídá aktuální kvalitě lidského vnímání a myšlení. Tyto programy nebo projekce nevznikají přímo v mozku, mozek umožňuje lidskému vědomí do těchto programů, které vznikají na úrovni vesmírného vědomí, vstoupit, stát se účastníkem a podílet se na utváření hmotné existence – stát se spolutvůrcem reality. Svět, život a potažmo i vesmír funguje na základě myšlení a na základě proudu informací – zjednodušeně řečeno. Existujeme přímo uvnitř světa nejrůznějších frekvencí, (částečně) mimo diskrétní zónu tvůrců iluzí (hlavních hráčů, kteří manipulují s lidským vědomím), některé ale vznikají spontánně mimo navyklé způsoby, jak si osobně projektujeme či promítáme minulost, přítomnost a budoucnost.

Pojem iluze, ať už se jedná o mylné smyslové vjemy, nesprávné představy, a snad i vidiny nebo přeludy, neboť i ty mohou někdy vycházet ze skutečného podnětu (aniž by se jednalo o halucinace), nemusíme pojímat pouze jako něco nemožného, nepatřičného nebo špatného či negativního. Od dětství je nám předkládáno, co si máme o světě myslet a jak máme svět a vesmír vnímat, je nám vštěpováno, co je reálné, co je nereálné nebo iluzorní. Přitom ne vždy je skutečnost „svatou pravdou“ a iluze opravdovou iluzí. Jsou iluze, například v podobě domněnek, které nám v seberozvoji překáží a je dobré je prohlédnout a odstranit. Jsou ale také iluze, díky nimž můžeme občas „ulítnout mimo tento svět do jiných dimenzí“ a rozvíjet tak své duševní schopnosti. Jsou ale také iluze, které si vysloveně hýčkáme, dobře se nám s nimi žije, svým myšlením a způsobem života je rozvíjíme, proměňujeme je v různé varianty možné skutečnosti. Proměňujeme je v ideje, které se (při troše štěstí) v nějaké formě projeví. I to je způsob, jak se podílíme na utváření kolektivního vědomí a na jeho zpětném působení do Světa Forem, a to i v okamžiku, kdy nás určité zdání či iluze zmate a my se sami sebe nejistě ptáme: „Zdá se mi to, nebo ne?“

Pokud chceme popsat něco neobvyklého, je zde určitá snaha poskládat slova tak, aby byla srozumitelná, snaha vytvořit srozumitelný myšlenkový konstrukt. Přesto to může někde skřípat, a pak vyvstane otázka „co tím chtěl básník říct?“. Mezi skutečností a iluzemi, nebo mezi iluzemi a skutečností, jsou určité hranice, které spočívají ve hmotě, včetně hmotného lidského mozku, který pracuje na určitých frekvencích, mimo jiné můžeme mozek považovat za biologický přijímač a vysílač. Lidské vědomí spoluvytváří a zároveň pozoruje mentální obraz reality, mezi mentálním obrazem reality a mezi různými fakty a ději, mezi vším, co v živé přírodě pozorujeme, existují korelace, systematické vzájemné vztahy a souvztažnosti mezi pozorovaným a stavy vědomí, mezi různými znaky, veličinami a ději. Korelace je také o simultánní změně hodnot dvou kvantitativních náhodných proměnných, což jsou procesy zároveň probíhající, současné, společné a nedělitelné, na úrovni mikro a makro kosmu obtížně pozorovatelné. S tím souvisí, že ještě nikdo nedokázal, že by vědomí mělo původ v mozku.

Pokud dojde ke změněnému stavu vědomí, ke zcela vědomému procesu neovlivněnému žádným halucinogenem, a k následnému odpoutání vědomí od fyzického těla (může se jednat například o astrální putování či astrální létaní), v ten moment je hranice či hmotná překážka pro vstup do jiné energetické zóny odstraněna. Odpoutané vědomí, nesené jemnohmotným astrálním tělem, se pohybuje prostorem rychlostí myšlenky, vše vnímá podobně jako ve fyzickém těle, cítí (například chlad), vnímá jemný odpor hmotné překážky, kterou prochází, vidí vše stejně, jako se na svět dívá fyzickýma očima. Do hmotného těla se vrací s prožitky, které se jen velmi obtížně popisují, hlavně z toho důvodu, že popsat samotné odpoutání vědomí od hmotného těla je prostě k neuvěření. K neuvěření je i sám astrální prostor, kde naprosto mizí hranice mezi skutečností a iluzí, zde není nic pevného, ani jistého, přesto je astrální prostor zcela reálný jako pozemská hmotná realita.

Je vesmír realita, iluze, konstrukt, idea? Nebo směsice všeho, co definuje činorodost člověka?

Bádáme a tápeme v otázce, kdo nebo co je architektem či konstruktérem nám známého světa forem, nebo projektantem takzvaného matrixu. Téma matrixu už se zdá být poněkud triviální, otřepané a banální. Uniká nám něco podstatného o tom, že veškeré teoretické, nadpozemské jsoucno, které se během času proměňuje v realitu, souvisí s konstrukty? A že konstrukty souvisí s kolektivním vědomím, s kronikou Akášou, s vesmírnou informační databankou, takzvaným morfickým či morfogenetickým polem? Konstruktem je něco uměle vytvořeného, vše, co souvisí s tvořivostí a činorodostí člověka, sem můžeme zahrnout různé pojmy, převratné myšlenky, ideologie, teorie, hypotézy, abstraktní koncepty – cokoliv, co je produktem či výtvorem mysli člověka, a přitom to zároveň nevystihuje svět nebo vesmír v jeho celosti. Teoretické jsoucno souvisí s tím, co můžeme přímo pozorovat, a s tím, co nelze přímo pozorovat, přímo nelze pozorovat svět v jeho celistvosti. Bezprostředně nelze pozorovat inteligenci, strach nebo lásku, můžeme pozorovat pouze její projevy a společně se shodnout na tom, že projevy lidského ducha nazveme inteligencí, láskou, strachem, soucitem, nenávistí a podobně. Konstruktivní mohou být dokonce i emoce, emoce zdravé, energetizující, posilující a harmonizující, emoce pacifikující (redukují agresivitu a vedou k uklidnění, k obnově). Konstruktivní mohou být také konflikty, které vedou ke smíření rozdílných postojů, k vyřešení problémů nebo sporných situací. Vysoce konstruktivní je myšlení, které je věcné, samostatné, operativní, flexibilní, logické a reálné, originální i abstraktní, které je zaměřené na řešení priorit a vede k adekvátnímu řešení (vykonstruovaných) problémů. To vše je srozumitelné, ale vysvětlete někomu, že bezprostředně lze hmotný svět pozorovat také z perspektivy jemnohmotného těla a odpoutaného vědomí.

Lidské vědomí a vesmír, Rebeka Sprinncová, nakladatelství ANAG

Projevené formy, kterých se můžeme nějakým lidským způsobem dotknout, nejsou vším, co existuje, neznalost souvisí s limitujícími představami, které o sobě a o Světě Forem máme. Proti tomu se v podstatě nedá nic moc namítnout, protože pozemská pláň je součástí našeho vnitřního vesmíru, mikrokosmu nacházejícího se v lidské mysli, v buňkách lidského těla. Je ale také součástí makrokosmu, vnějšího vesmíru. Koexistujícího vesmíru, společně existujících rozdílných úrovní bytí, vzájemných vesmírů, jenž jsou (podobně jako buňky lidského těla) součástí Všeobsahujícího Prostoru, ve kterém se právě teď v různých modifikacích sebe sama nacházíme. S tím souvisí mystické tvrzení, že „veškerý prostor je právě tady“, ať už prostor přesvědčivě a realisticky projevených forem hmoty, nebo prostor neviditelného či neprojeveného světa, který ne vždy dokážeme bezprostředně vnímat. Jsme součástí prostoru, který utvářela lidská kultura před stovkami, tisíci a miliony let, někdy dlouhodobě, jindy za pomoci vesmírných sil takzvanými „kvantovými skoky“. Zde se promítá otázka volby, volby pro vše, pro co jsme se kolektivně rozhodli, naše rozhodnutí definují naše vnímání, a naše vnímání definuje vesmír. Nyní, kdy jsme konfrontováni nestandardními a různě „šokujícími informacemi“, a kdy svět sužuje řada problémů, se kterými si dlouhodobě nevíme rady, překračujeme – z vlastního rozhodnutí – hranice některých svých přesvědčení, konstruktů matrixu, modelů, teorií, schémat a ideologií o fungování lidské společnosti. Brány nových možností se otevírají, projít ale musí každý sám, sám za sebe. Kdo s tím souhlasí, nepotřebuje hlubší vysvětlení, veškeré souvislosti již vidí rýsovat se na projekčním plátně nové budoucnosti. Pokračuje v navyklém způsobu života a své zvyklosti sleduje, současně mění vidění sebe i okolního světa. Pociťuje více než pouhou zvědavost, nahlíží za kulisy vlastního i kolektivního podvědomí a nevědomí, probouzí ve svém nitru to, co tam vždy latentně dřímalo omámené projekcí nejrůznějších paradigmat, podprahových manipulací, které dokáže označit a pojmenovat, které dnes už velice snadno dokáže odhalit ve veřejném mediálním prostředí nebo třeba i ve školních osnovách, politických agitacích a podobně.

(Pro zajímavost: Slovo agitace zní latinsky Agiture, což znamená „pohánět“, agitovat znamená přesvědčovat, získat pro určitou myšlenku, cíl nebo program, znamená burcování veřejnosti, ať už v dobrém slova smyslu nebo v souvislosti s kontroverzními tématy nebo se závažnými společenskými problémy. Mimo tento výklad slovo agitovanost také znamená neklid, doprovázený výraznou motorickou aktivitou na emoční úrovni. A krom tohoto běžného slovníkového vysvětlení lze v této souvislosti, s ohledem třeba na dávnou minulost, zajímavě vidět slovo „pohánět“ – pohanit pohanské vnímání světa a přesvědčované popohnat jiným, jinak naprogramovaným směrem.)

Jednou z limitujících představ je tvrzení, že člověk nebo lidská rasa, tak jak ji známe, je středobodem celého vesmíru. Považovat Zemi, v rámci historie vesmíru, za střed všeho dění a za jediné obydlené místo vesmírného Prostoru, je jednou z omezujících iluzí. Navíc existuje předpoklad obsáhlé a neobyčejné „nadreality“, bdící nad Světem Forem a jsoucí mimo tento Svět Forem, který je její projekcí, generovanou neboli utvářenou podle nám záhadných pravidel. Do našeho světa se mohou ve zvláštních případech promítat obrazy jiné, paralelní reality, utvářené podobnými schématy, na základě stejných nebo odlišných matric. Nemusí se vždy jednat o živé obrazy, může jít o reálné zvuky, které do prostředí, ve kterém se nacházíme vůbec nezapadají. Každý z nás určitě alespoň jednou v životě prožil neodbytný pocit „déjà vu“ (intenzivní pocit něčeho už dříve prožitého, viděného nebo slyšeného). Známe také spoustu zvláštních příběhů, které popisují takzvané „propady do jiné reality“ nebo „otevření okna do jiné reality“, které může trvat jen pár vteřin, po takovém prožitku v nás zůstane pouze pocit něčeho divného, zvláštního a nejasného. Tyto prožitky nejsou limitovány naprosto ničím, ani přítomným okamžikem, jenž pomyslně odděluje minulost od budoucnosti, ani prázdnotou, ani pomyslným „hrobovým tichem“ zdánlivé prázdnoty. Může jít o paralelní světy, které bývaly naší součástí, ale v určitém okamžiku se naše osobnost „rozdvojila“ a náš dvojník se vydal svou cestou a my zase tou svou. Vlivem nepostřehnutelných dějů a jevů na kvantové úrovni existujeme na více místech a na různých časových souřadnicích současně, a přitom o těchto existencích navzájem nevíme, snad jen některé sny nám dávají tušit podivné světy a příběhy našich dvojníků. Dost možná existují „průchody“ do jiných současně přítomných realit, které se pravidelně, vždy za určitý čas a jen na okamžik, nebo jen příležitostně otevírají, zpřístupňují našemu vědomí. Tak se může stát, že se náhle ocitneme v jiném světě a ani si toho nemusíme všimnout, obzvlášť pokud se tyto tajemné průchody otevřou pouze jedním směrem. Pokud se jedná o průchody obousměrné, také si toho nemusíme všimnout, pouze se nám čas od času vybavují naprosto živé vzpomínky, o kterých nám někdo druhý, někdo, koho do svého příběhu zahrneme, může udiveně tvrdit: „Tohle se přece nikdy nestalo“.

VÁNOČNÍ INSPIRACE – tištěné a elektronické knihy Psychologie chaosu

Mnozí z nás mohou mít neodbytný pocit, že jsme v letošním roce náhle a kolektivně, a zdánlivě také bez varování, vstoupili do zcela jiné reality, kde se svět zřejmě musel „zbláznit“. Což může být dáno naprosto bezprecedentním (nevídaným, neslýchaným a bezpříkladným) proudem až neskutečného množství informací, a proudem v rychlém spádu na sebe navazujících událostí. Mnozí současné a v mnoha ohledech až neuchopitelné dění nazývají „informační válkou“. Jen někteří si uvědomují, že jsme se ocitli na závažném a také závazném pomezí dvou astrologických věků. Starý systém (věk Ryb) se nám před očima hroutí a nový (věk Vodnáře) ještě není stabilní ve svých křehkých základech. Nic z toho všeho, čeho jsme nyní svědky, se neděje z ničeho nic, pocity zmaru, zmatku a chaosu, a každodenní otázky správné volby, vychází ze vzájemného, dočasného překrývání dvou realit, které jsou si v něčem podobné a v něčem zcela odlišné. Ale ne každý tento nevyhnutelný proces transformace vnímá negativně, možnost volby nám nabízí vnímat jednotlivá dějství buď přehnaně dramaticky anebo s pozitivním a inspirujícím naladěním pro budoucnost. V určitých energetických nárazech nebo po sobě jdoucích etapách můžeme vnímat dva obrazy různých prostorových skutečností současně, doznívající přítomnou realitu překrývají rýsující se schémata nového věku, což bude ještě nějaký čas trvat. Vnitřní vesmír lidských myslí rozhodne, která z rozmanitých schémat nové reality nakonec budou námi glorifikována, co z upraveného a vylepšeného světa forem, jenž nám koexistující vesmír v nových modifikacích nabízí, se společně rozhodneme velebit a nakonec oslavovat. Procházíme procesem pestré nabídky, která se v dílčích částech přizpůsobuje poptávce, všichni jsme součástí procesu velkých změn a konečnou modifikaci či obměnu starého za nové určí takzvané kritické množství rozhodných hlasů. Modifikace je také o přizpůsobení, ti nerozhodní se takto vzniklým transformačním či evolučním změnám (možná bez jakéhokoliv povšimnutí) přizpůsobí.

Související články: Kolektivní vědomí, představy, vjemy a tvořivé snové obrazy v novém světle, Jemnohmotné sféry mimo dimenze času a rozumu

♠    ♥    ♣

Je vesmír realita, iluze, konstrukt, idea? Nebo směsice všeho, co definuje činorodost člověka?

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?


error: Obsah je chráněn autorským zákonem.