Rozhodni se a nedovol barvám života popelavě zešednout

Za tiché letní noci podmanivé plápolání hořící svíce utichá. Díváš se mlčky když plamen smutku dohořívá a náhle podivný, skromný plamínek radosti proniká závojem tmy k tvým očím. Mezi zážitky tvého času se míhají nesourodé myšlenky. Nepřemýšlíš. To jen světélka myšlenek přicházejí, míhají se s obrazy barevných vizí a zase odcházejí. Přicházejí jako vzpomínky na duše, které odešli spát do hvězdného ticha. Na duše našich (dávných) předků. Čím pro nás byli? Co pro nás znamenali? Jen někteří z nás rozpoznávají vzpomínky na časy, kdy jsme my sami byli plamínkem hvězdy hvězdného nebe. Nepřemýšlíš. Užíváš si bdělého a vášnivého mixu lehkosti, radosti, souznění a pochopení.

Rozhodni se a nedovol barvám života popelavě zešednout

Pozornost a bdělost pozvolna mizí v okamžicích fyzické nebo duševní únavy. V okamžicích, kdy přichází hluboký spánek beze snů, zahalený v mlžné cloně paradoxů a záhad života. Přesto si podvědomě všímáme světélek, která ve tmě odhalují úsměvy rýsující se v jiných unavených tvářích. Světélek plápolajících v neklidném prostoru mezi námi. Jakmile nás kdesi uvnitř zahřeje pocit sounáležitosti, ve stavech vědomí, které zažíváme o samotě a přece pospolu. Plamínky těchto pocitů jsou vnímány široko daleko. Neboť tam, kde mezi lidmi plápolají světélka porozumění a soucitu, tam se v proudu oddělených, a přece spojitých událostí objevují myšlenky, které vlévají krev do žil. Myšlenky, které mění způsoby, kterými nazíráme na tento svět. Vnitřní hlasy, které nás nutí přemýšlet o věcech, které se teprve stanou. Nedočkavé očekávání nás nabádá nedívat se nazpátek v čase po určitých liniích, které v nás vyvolávají myšlenkovou, pocitovou a emoční nepohodu. V jasné mysli není žádných pochyb o tom, že i zítra nás čeká nový den – příležitost zhluboka se nadechnout – a to především kvůli nám samotným.

Je jen na nás, zda se zítra – po probdělé noci – uvolníme z vnitřních bloků a zlepšíme tak svou vnitřní, mentální kondici. Zda se naše denní bdělost neztratí v myšlenkách, které vyžadují všechno nebo nic. Ve vnitřním vytváření duality tam, kde žádná neexistuje. V myšlenkách o tom „jak vzít život do hrsti“. Nebo snad „jak vzít rozum do hrsti“? V neklidném přání po změně identity, v podivné touze být někým jiným, být někde jinde, v jiném čase. V myšlenkách na události, které mohou mít závažné důsledky pro lidstvo. Ve vnímání světa, které se může rýsovat jako radikálně odlišné od toho, jak sami sebe a svět vnímáme.

Ve zjištění, že v samém jádru sebepoznání a sebepřekonání se nachází – ODVAHA. Ve výzvách zvážit svou váhavost a dát všechnu tíži světa stranou, dokonale se uvolnit a dopřát si něco radostného jen pro sebe, klidnou pozornost obrátit k sobě samým. Odvaha se může stát vědomou vlastností, rozhodovat se odvážně a intuitivně zvažovat pro i proti. Není sice možné zvážit každý moment života, přesto je možné jít k sobě – spočinout alespoň v úvahách, jak sami se sebou zacházet lepším způsobem, a přitom se neztrácet v nárocích, jaké na nás nakládá ruch a požadavky vnějšího světa. Každá z vědomých úvah podnítí – na kolektivní úrovni – přemýšlení o divoké životní jízdě. Kam vlastně uháníme? Proč neustále spěcháme? Proč máme touhu letět šíleně zkonstruovaným tobogánem, bláznivou horskou dráhou, která se může díky jednomu jedinému povolenému šroubku, jehož povolení zapříčiní dominový efekt, kdykoliv zřítit do propasti?

Žijeme ve světě, kde se silné, kolektivní energií podpořené myšlenkové konstrukce stávají realitou. Žijeme v časech, kdy se hlad po nových věcech, po komfortu, po cestování, po elektronických vymoženostech bez potřeby osobních kontaktů, po módních záležitostech, po všem, čím jsme oblbováni reklamou, hlad po penězích a po moci, může proměnit ve skutečný hlad. Hlad související s věcmi nezbytnými pro život, hlad související s potravou nezbytnou pro život. Ačkoliv slovo potrava bychom měli zaměnit za slovo pokrm nebo ještě lépe za slovo obživa. Dokonce i hlad po duševní potravě se může proměnit v duševní otravu, pokud hlad po duševní obživě a získané vědomosti neproměníme v moudrost, v osobní zkušenost, jejíž hodnota je k nezaplacení.

Nic z toho, co jsme měli a máme „tu čest prožít“, by nebylo možné bez (energetického vyzařování) kolektivního vědomí. Počínaje užším okruhem vědomí rodiny, širším okruhem vědomí rodu, kolektivním vědomím národa – kde lidé mluví společným jazykem, mají odvahu spojovat, dávat naději a léčit zraněná srdce a každý kousek spálené země. A letem světem šířeji a dále, přes všechny kontinenty, moře a oceány až k Vědomí Země. Se svým časem, s časem prolínajícím se vědomím celku a s časem Země naložíme co nejlépe už pouhým uvědoměním, že jsou různé, nedobré činy, které člověka do roka a do dne dostihnou. A jsou hrůzné činy, za které žádného člověka neomluví ani vlastní smrt – zběsilé činy a zbabělost jej dostihnou v příštím životě.

Přišel čas zvládnout nelehký úkol – přestat spěchat. Zastavit se. Přijít na to, kam a za jakou cenu překotný vývoj a potřeba všechno mít, všechno získat a všeho se účastnit nakonec vede. Co pro nás znamená slovo VŠECHNO? Co všechno jsme dali do potřeby něco mít, něco získat, něco ze života urvat. Co všechno nám v souvislosti s nesplnitelnými touhami vrtalo hlavou, jakým strachům jsme museli čelit? Skrz jaká témata a úskalí jsme se museli někdy v lehkosti a častěji v proudu různých překážek protlouct. Co všechno jsme dali – náš čas, náš život, strávený v proudu neklidných vnitřních monologů, v urputné honbě za ziskem – pro těch pár chvil prožitku „prchavého vnějšího štěstí“, které se nakonec rozplyne jako pára našeho posledního dechu nekonečným prostorem? V urputné honbě za něčím, co bychom mohli vlastnit, nebo „na co bychom mohli být opravdu hrdí“. Co všechno jsme dali všanc pro nalezení nekonečného štěstí, a přitom na sebe – paradoxně – zcela zapomněli.

Znáte ty chvíle, kdy vnímáte celou svou bytostí, jak se posouváte dopředu, do neznáma – v ústraní, bez úsilí, bez přemlouvání, bez obav a beze strachu? Pouze s vědomím, že už přišel ten správný čas. Znáte ty chvíle, kdy máte odvahu k něčemu se odhodlat, přestože některá rozhodnutí nějakou chvíli bolí? Znáte ty chvíle, kdy mnohem větší bolest přinášejí chvíle kdy duchem bloudíme v obavách, srdce se svírá úzkostí, že to nedokážeme, a tak raději volíme jednoduší cestu – nerozhodnout se, nic nedělat. Nic nedělat a čekat, až za nás rozhodnou jiní, může být cestou či volbou neobhajitelnou. Sám před sebou se pak hájit znamená s výrazem smutného klauna tonout v iluzi, že jsme bezmocní, nechat se ukolébat pocitem marnosti a dojmem, že nic nemá smysl.

Sebepřekonání znamená vzdát se pocitu malosti a povstat, nenechat barvy života popelavě zešednout. Ne někdy příště, ne zítra nebo za rok, nikoliv se postupně otužovat, ale učinit tak právě teď. Mlčet, nechat čas plynout a slova přitom proměnit v činy. Pasivní přihlížení proměnit v odhodlání. Odvahu v tichou statečnost. V doušek dobrého pocitu. Mít odvahu znamená vykročit ze své komfortní zóny a rozhodnout se být svá, být svůj. Což pro někoho může dokonce znamenat „změnit se k nepoznání“. Podívat se do zrcadla, přijmout svou zranitelnost, projevit své pocity a odejít odevšad, kde už není na co čekat, nebo kde už – prostě a jednoduše – nechceme být. Přitom vstřícně komunikovat, neboť vstřícná komunikace je to, co dělá člověka člověkem. Možnosti máme nekonečné, priority můžeme mít rozdílné, můžeme se posunout dopředu, stejně tak můžeme marnotratně plýtvat časem, životní energií i mezilidskými vztahy.

Opravdu jsme k nezastavení? Než se zalkneme snahou vyhrát nad přírodními a vesmírnými zákony, uvědomme si, že „vše je živé“. Přivlastnit si nás mohou jakékoliv hmotné věci nebo jemnohmotné entity. Počasí je živoucí bytostí. Stejně tak náš dům, zahrada, krajina, měsíční svit, závan větru, vůně heřmánku, plamen svíce. Živé jsou myšlenky, představy, povahové vlastnosti, talenty, kreativita, ale i různé závislosti, duševní vyčerpání, strach, deprese. Obrazy, sochy, filmy, knihy, symboly, každá informace, kterou si pustíme k tělu – vše je živé.

Zobrazit elektronické a tištěné knihy Psychologie chaosu

Každodenní život můžeme brát jako nekonečnou motivaci k „ochutnávání času“, ochutnávání proměnlivé jinakosti nového rána, nového dne – pod širým nebem. Komu se něco takového poštěstí? Snad každému, kdo si uvědomuje, že do širokého celostního záběru vnímání světa a životního prostoru spadá hloubka vhledů a výška nadhledu. Snad každému, kdo se vědomě vzdá pobláznění vymoženostmi materiálního světa. Těch vymožeností, které nám díky naší zaneprázdněnosti způsobené touhou je získat brání „užívat si ten svůj časoprostor“ v harmonii sám se sebou. Nehonit se za přeludy a užívat si relaxačního módu pod taktovkou zdravé duševní energie, přepnout do fáze, kdy vnímáme čas našeho života jako nekonečný přítomný okamžik. Užívat si relaxačního módu pod taktovkou skromnosti a vděčnosti, potom nám bude přítomný okamžik motivací už napořád.

Rozhodni se a nedovol barvám života popelavě zešednout

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?


error: Obsah je chráněn autorským zákonem.