17.9.2017

Ego nemáme potlačovat, je to naopak

Pod pojmem prázdná mysl si lze představit mysl bez předsudků a domněnek, přednost je dána smyslovým vjemům, které promlouvají přímo a v danou chvíli, tak vzniká magické vědomí, které se nezamotává do mnoharozměrné pavučiny života. Pokud se do přítomného okamžiku noříte jako do čerstvého vzduchu, snadno zjistíte, že putování mezi světem duchovním nadpozemským a hmotným zemským musí být vyvážené, lidské tělo je k tomu uzpůsobené, není uzpůsobené k trvalému pobytu na úrovni vyšších světů. Nebe, horní světy, mysl a hlava jedno jest. Země, dolní světy, tělo a nohy jedno jest. Mezi zemí a nebem je lidské srdce zónou komunikace. Nemá smysl násilně potlačovat ego, zbavení se ega je cestou do blázince, anebo na pustý, opuštěný ostrov bez života.

Dialog země a nebe je trvalý, jedno ani druhé nikdy nevede monolog. Mystickým vyjádřením dialogu nebe se zemí je padající rosa. Strukturu prostoru mezi nebem a zemí propojuje element vzduchu, vody a ohně. Nebe není od země oddělené, z prostoru nelze odstranit vzduch a komunikační médium v podobě vody (vodní pára, vlhkost, oblaka). Spojujícím principem nebe se zemí je člověk. Chtít spojit nebe se zemí je jako nosit dříví do lesa, stačí naladit se na vyšší vibrace a vždy existující spojení vnímat a respektovat. Chtít odstranit stíny a tmu je projevem nevědomosti, odstraňte ze světa tmu, a až se z přemíry světla všichni zblázní, odstraněn bude i život. Nově vnímat prostorové vědomí a prostorové uvědomění, a pulsující energie v prostoru je jako znovu se narodit. Vědomí nemůže být odváděno ani od nebe ani od země, proto se vysoká denní jasná obloha střídá s nízkou noční oblohou plnou hvězd.

Zamysleme se nad prostory s gotickými oblouky, magickými geometrickými tvary a vysokými stropy v sakrálních stavbách: pobyt zde usnadňuje napojení na vyšší světy, potlačuje mysl a ego, otevírá duchovní vědomí, životní energie je „vytahována nahoru“.

Ale trvale pobývat v takovém prostředí, například gotické katedrály, je nemožné, mohlo by to vést ke ztrátě orientace v pozemském čase a prostoru, k úplné ztrátě ega a nakonec k zešílení. Magické prostory v nevědomém člověku nejdříve vzbuzují posvátný úžas, uvolnění a nadšení, ale při delším pobytu vyvolávají vnitřní znepokojení. Aby mohl být i krátký pobyt v monumentální sakrální stavbě snesitelný, musí být vysoký architektonický prostor vyvážený dostatkem světla a prvky mystické výzdoby umístěné v úrovni očí. Jedná se o prvky, které uklidňují zrak jemnějšími tvary a vhodnou barevností. Například horizontální linie většího počtu svícnů a svící v řadě za sebou uklidňuje mysl a vyvažuje studený dojem z rozlehlého prostoru, který se zvedá do výšky a klade tak důraz na vertikální linie a na vertikální proud času. Je to podobné jako když si člověk uvědomí, že nebe a zemi propojuje magická hora, na jejímž vrcholu se setkávají dva světy vnitřní a vnější.

Ať už na vysoké hoře anebo v podzemí si člověk intenzivně v okamžiku tady a teď uvědomí, že paralelní a astrální světy nejsou od sebe na míle vzdálené, jsou tak blízko, že se neviděny dotýkají přímo kůže lidského těla. Duch přírody se nás dotýká neustále, je nositelem vesmírné síly – životní energie, spojení se základní vesmírnou silou ztělesňují mýtická božstva, jemné astrální energie a přírodní božstva. Skrze tyto prvky se v realitě projevuje moudrost a hojnost, harmonie těla a ducha. Moudrost, která přesahuje hranice jednoho života, a z tohoto důvodu, aby se osobnost mohla rozvíjet, ani nemůže být kladen důraz na potlačení ega, jak bývá občas nesprávně míněno. Na vysoké hoře je energie člověka vytahována nahoru, jsme blíže k nadvědomí, oproti tomu během pobytu v jeskyni je energie stahována dolů, zde jsme blíže k podvědomí, stejnou symboliku najdeme u mystického ponoření se do tajemných hlubokých vod nevědomí. Ponaučení spočívá v tom, že mezi spirituálním a racionálním vnímáním světa je nutné udržovat vyváženost, nelze upřednostňovat jedno ani druhé.

Jak převést tyto nadsmyslové poznatky do běžného života?

Dokáže si osobnost člověka uvědomit, kdy učiní takzvaný kvantový skok ve svém vývoji? Pochopení nastane být zřejmé v okamžiku, kdy osobnost, poté, co prozkoumala nejrůznější zdroje mystických učení o duchovním světě, se těchto učení náhle vzdá, a začne myslet, jednat a poznávat svět sama za sebe, z perspektivy vědomé bytosti a zdravého ega. Být sám sebou sice znamená, s ulehčením odložit některé svazující a nepravé masky, neboli druhotné ozdoby přirozeného ega, které navázalo neduální vztah s duší, s vnitřní pamětí, se samotnou ZKUŠENOSTÍ, ale přesto zůstalo samo sebou v přítomném okamžiku a v napojení na energii srdce.

Naučit se integrovat sami sebe do většího obrazu okolního světa, k tomu je potřebné znát několik myšlenkových triků, využívat nečekaných momentů překvapení přítomného okamžiku, a i ve zmatku a chaosu dokázat vidět řád. Okamžik tady a teď můžeme sledovat například během rozhovoru s druhou osobou, a to z pozice ega i z pozice duše současně.

Podmíněné postoje a reakce projevují lidé, kteří žádají o pomoc, ale přitom neposlouchají, co jim říkáme a vedou si svou. V tom případě je dobré nikterak neútočit, ani nezvyšovat hlas, jen chvilku poslouchat, vyprázdnit mysl a naladit se na styl řeči daného jedince, vybrat klíčová slova, a promlouvat k němu jeho jazykem. Vybrat některá slova nebo věty, které sám používá, a zařadit je nenápadně do odpovědí na položené otázky. Tak vycházíte z přítomného okamžiku vlastní čisté mysli a současně z osobnosti jedince, a on vás začne lépe vnímat, protože vaše řeč zapadá do jeho obrazu sebe sama. Dotyčnému potom v klidu snadno vnuknete, pouze nabídnete, ale nevnutíte, správné řešení. Tito lidé se ostatních ptají na radu, ale v podstatě jen očekávají, že jim potvrdíme to, co si oni sami myslí, že je správné. Nesnášejí nejistotu, potřebují mít pocit, že se rozhodují správně, v opačném případě, pokud jim vnucujeme rady, mají pocit, že nežijí svůj život, na to reagují vztahovačností a věčným nesouhlasem s čímkoliv. Mají problém objevit význam situací, které prožívají, nesoustředí se na smyslové vjemy a na pocity. Ve svém životě stále balancují mezi různými extrémy, nevnímají konfliktní prvky v sobě obsažené, díky nimž se dostávají do potíží, nedokáží rozpoznat, že duševní utrpení je vázané k pocitům a myšlenkám, které předbíhají čas anebo se vracejí do minulosti. Náš ohleduplný přístup jim umožní tyto vnitřní prvky identifikovat. Nevnuceně se o sobě dozví něco, co jim dosud nebylo zřejmé. Proto je občas smysluplné jednat tak, aby měl dotyčný vnitřní pocit, že proces sebepoznání řídí jedině on sám, a naše ego přitom nemusí trpět pocitem, že nad někým ztrácí vliv, (například nad dospívajícím dítětem).

Dokážete-li se napojit na energie druhých osob bez odvádění pozornosti jinam, během rozhovoru si pamatujte slova a fráze, které vás zaujmou, vnímejte změny tónu hlasu, sledujte tempo řeči, sledujte okamžiky, kdy se řeč zrychlí nebo zpomalí, vnímejte přestávky, kdy nastane ticho, v tu chvíli sledujte mimiku obličeje a gestikulaci rukou vašeho společníka, zapojte představivost a nechte v pozadí mysli promlouvat intuici. Hlas (vibrace hlasu) a dech člověka je spojnicí s okolním světem, s ostatními lidmi, a nakonec i s inteligentním vesmírem. Hlas je něco jako zvukový podpis člověka. Zvuk slov a tón hlasu zrcadlí energii srdce, a odhaluje, co skrývá mysl. Nikoliv náhodou se hrdlo, odkud vychází hlas, nachází mezi srdcem a hlavou. Hlas je obrazem životní síly.

Tón hlasu o nás sdělí spoustu informací (zklamání, doufání, radost, vzrušení, nostalgie, překvapení). Pokud vybíráme slova náhodně a neuváženě, nejsme vědomě ve spojení s centrem vyššího já, s osobním energetickým informačním polem, a s přítomným okamžikem. Pozornost a pozorné naslouchání, kdy slyšené v duchu nekomentujeme, je způsob jak proniknout do mysli druhé osoby, jak poznat spoluhráče, kteří vstupují, ať už zváni či nezváni, na jeviště našeho života. Přítomný okamžik je prožíván, aniž je hodnocen z pozice ega. Intuice se projeví, pokud nebudeme odmítat vnímat skryté kouzlo nečekaných a překvapivých situací. V dechu a hlasovém projevu je také skrytý pozitivní sebeobraz, který můžeme v každém okamžiku vědomě podporovat, jak u sebe, tak u druhých. Uvědomováním si dechu osobní příběh ožije, stane se prostorovějším, a my si uvědomíme, že náš příběh není pouze o nás, staneme se pružnějšími a čitelnějšími pro naše okolí, a přitom si dokážeme zachovat osobnost a zdravé ego.

Problém může nastat, pokud jste silně empatičtí a neumíte zachovat nestrannost a nenasát do sebe okolnosti, které se vás osobně přímo nedotýkají. Pokud silně vnímáte cizí emoce, snadno podlehnete únavě a vyčerpání a nejste po setkání s obtížnou situací nebo vystresovaným člověkem ve své kůži. Udržíte-li své vědomí v přítomném okamžiku (například soustředěním se právě na dech a tělesné pocity), nepřeberete na sebe odpovědnost za problémy druhých, pouze respektujte emoce a projev druhého člověka, ale nevtahujte nic do sebe. Pokud ve vás zůstane energetická stopa, je dobré po nesnadno ovlivnitelné empatické reakci očistit se uzemněním (viz níže).

Pokud chceme skočit do nové reality potřebujeme osobní mapu na cestu do neznáma, přitom nenásilně mapujeme oblast lidského nitra zvanou EGO osobnosti. Ego se promění bez nesprávného zasahování, pokud začneme protiklady vnímat jako spolu existující. Ego a duše se navzájem přijímají, jedno přijímá a vnímá druhé. Ego je myšlenka ve své podstatě, ego je myšlení, to ale neznamená, že ego je iluzorní. Ego je pánem procesu myšlení. Ego je reálné a iluzorní současně, proto je také tvárné a dá se s ním dobře pracovat. Tak, jak se člověk staví k existenci svého ega, tak se sám staví k životu, k životnímu procesu, protože život je proces. Hlavním procesorem osobnosti je mozek, hlavním parametrem myšlenkových procesů je množství instrukcí, které dokáže mozek, vzhledem k přítomnému okamžiku zvládnout, a ego osobnosti zmapovat a beze zbytku využít v realitě. Čím více se osobnost nachází v přítomném okamžiku, tím více rostou schopnosti procesoru (lidského mozku) se v různých proměnných, které se začnou v realitě objevovat, orientovat na základě intuice. To znamená, že do procesu vnímání různých synchronizací je zapojena jemnohmotná oblast osobnosti, zvaná duše. Duše je věčná, je pamětí procesoru, je životní zkušeností nezávislou na lineárním čase. Ego je dočasné, stejně jako život, je dočasné stejně jako cukrová vata. Cukrovou vatu můžeme pomalu rozpouštět ve svých ústech, můžeme sledovat, jak se ztrácí, až nakonec úplně zmizí, ale nemůžeme pojídat vlastní ego, a čekat, že někam zmizí, že nebude osobnosti dychtivé po duševní potravě náhlou překážkou v procesech sebereflexe.

Pokud není osobnost schopna se svým životem, v rámci svých snů, záměrů a představ, a v rámci současných možností nic udělat, pokud se v problémech utápí, nic nedělá a je ve stavu stagnace, v horším případě ignorace, ztrácí životní energii. Kam mizí životní energie, pokud se osobnost trápí? Trápením se je energie odevzdávána jinému člověku, místu, situaci, a nakonec i vytvořeným myšlenkovým formacím, které nás zpětně ovlivňují. Nečinnost je zaplacena ztrátou energie a větším úsilím něž za situace, kdy je promyšlená a cílená činnost vykonána v jednotlivých krocích a bez netrpělivosti. Zrovna tak přehnané úsilí stojí člověka zbytečnou energii, následkem čehož je ztráta odhodlání. Od každého přiměřeně – to je správná volba, úsilí propojené s neúsilím vytváří volný proud energie. Proud energie, který necháme plynout a zároveň vše pozorně, z pozice pozorovatele sledujeme. Lidově řečeno: pokud netlačíme na pilu, tah a protitah se vzájemně nevylučují, naopak vzájemně se vyrovnávají. Sebereflexe je o hloubavém pozorování sebe sama, o vnímání všech zvláštností existence, o vnímání života v jeho celistvosti. Definice sebe sama ve vztahu s okolním světem jde do hloubky na základě sebereflexe, kdy zahrnujeme odpozorované do každodenního žití. Ego nepozoruje sebe v procesu sebereflexe přímo, ale stojí mírně v pozadí, toho je možné docílit nejen v meditaci, ale i v běžných denních záležitostech, které vnímáme jako životní zkušenosti.

Ego není nutné brát smrtelně vážně, ale ne zas lehkovážně, není nutné být horlivě aktivní, ale ani odevzdaně pasivní

Začátek cesty sebepoznání spočívá v tom, že přijmeme ego takové, jaké je. Není a nemůže být oddělené od bytosti, od osobnosti, jakmile ego samo přestane uznávat rozdílnost, nastartuje ozdravný proces sebe-léčení. V okamžiku kdy osobnost mění své nitro, současně a nenásilně mění své ego, a zároveň mění svět, vše jde samospádem, jedno doplňuje a podporuje druhé, i když to není v realitě okamžitě vidět. Ego je stavební jednotka osobnosti stejně jako duše, nesmíme jej potlačovat, není překážkou osobní transformace. Ego máme z toho důvodu, že ono je MOTOREM pro TOUHU ŽÍT. Touha žít není úkol duše, duše je vnitřní pozorovatel. Určitá dávka sobeckosti je potřebná, důležité je znát tu správnou míru. Nedávat stranou vlastní potřeby, neznamená být sobeckým. Cožpak je správné zbavit se vlastních potřeb, tužeb a plánů tak, že potlačíme ego až k pocitům sebe nenaplnění, k pocitům ponížení, nebo k pocitům: „jsem oběť“. Ani pokud kopírujeme cestu nějakého „vyššího cíle“, nepotlačujeme ego. Potlačování osobnosti zvané ego může vytvořit vnitřní stav beznaděje.

Uposlechnout radu, že není třeba vynakládat žádné úsilí z pozice ega, a přesto budeme zářit, oslňovat okolí a přitahovat k sobě to, co chceme, je zavádějící. Často se setkáme s tvrzením, že nemusíme nic dělat, a vše přijde samo, to je překroucené vnímání duality světa. Nikdo nechce být ponechán osudu, praktičtější je osud vědomě vytvářet. Opakovat si afirmace typu: „nemám žádný problém“, nic nedělat a přesto problémy potlačovat a pouze se tvářit, že neexistují, je extrémní pojetí představy, že stačí nemyslet a vše se vyřeší samo. V takovém odevzdání se do rukou neřízeného osudu, bez sebeřízení, vzniká rozpolcenost, a s ní falešné hrané já, které navzdory vší snaze osobnosti stát se dobrým člověkem, časem začne samo sebe nenávidět, nebo začne samo sebou pohrdat, případně začne nenávidět své okolí. Zraněné ego časem ztratí smysl života. Proto je třeba zpozornět v okamžiku, kdy se dostaví příznaky duševní krize. Odevzdání se osudu zkresluje způsob, jakým sami sebe vidíme ve vztahu k okolnímu světu. Ego patří k celistvé lidské bytosti. Když se někdo snaží být neosobní, přeceňuje tak své možnosti, protože není možné stát se trvale neosobním, snažit se o to, je hra na přetvářku. Je to jen hra, která daného jedince odděluje od ostatních. Pokud se sejde více jedinců, kteří před sebou navzájem hrají hru zbavenou ega, tedy lidské přirozenosti, hru, kdy každý je neosobní, nikdy nemůže dojít k pravému sblížení a upřímné spolupráci.

Osobnost si může kdykoliv vzít příklad z přírody, v přírodě je možné vnímat jak se životem pohybovat, a přitom vědomě kopírovat příležitosti nacházející se v přítomném okamžiku. Veškerá příroda má své bytí propojené se Sluncem, nic v přírodě není od slunečních paprsků odděleno. Lidé se od Slunce oddělují, dokonce mají ze slunečních paprsků strach, člověk se chová, jako by byl od Slunce oddělený, a to je možná ten největší klam a ta nejskrytější iluze světové reality.

Uzemnění nám umožňuje odevzdat zemi veškeré negativní emoce a pocity

Postavte se naboso směrem k východu, ruce nechte volně podél těla, dlaně jsou otočené tak, aby přijímaly energii slunečních paprsků. V klidu bosky postůjte, narovnejte páteř.  Pokud se potřebujete zbavit nepříjemné energie odevzdejte ji přírodě, vnímejte, jak nepotřebnou energii skrze vaše chodidla odvádíte do země. Rozlišujte, v jakém jste duševním rozpoložení, pojmenujte nechtěnou energii, kterou uzemněním odvádíte: psychické uvolnění, odpoutání od fyzické bolesti, od únavy, stresu, strachu, rozčilení. Do procesu uzemnění zapojte dech. Po duševním očištění spojte chodidla se zemí ještě pevněji a vdechujte energii země chodidly. Čerpejte sílu země: představte si, jak se vaše chodidla spojují se zemí a energie země stoupá vzhůru vaším tělem. Nadechujte se jakoby od země a dech veďte celým tělem, volně a dlouze vydechněte. Nádech energie země několikrát opakujte. Poté se nadechujte hlavou, a dech veďte celým tělem jakoby chodidly do země. Vnímejte, jak energie dechu prostupuje celým tělem. Několikrát to opakujte. Potom se postavte proti Slunci, a vdechujte energii světla Slunce přímo do srdce.

Pokud nejste dostatečně uzemnění, nedokážete se plně soustředit, vnímáte vnitřní napětí, pozornost je roztříštěná, fyzicky se to projevuje tak, že je vám často zima od nohou, máte studené nohy, a nepohodlí je doprovázeno častou únavou. Bosá chodidla, kde se nachází vedlejší čakry lidského těla, jsou vstupní bránou pro přijímání zemské energie, která se dále přenáší energetickým systémem čaker do celého těla. Uprostřed chodidel se nachází energetické centrum, jedná se o takzvanou nultou čakru. Této čakře je přisuzována hnědá nebo černá barva země. Častá chůze naboso nás skrze čakry na chodidlech a bříšcích prstů udržuje v trvalém napojení na zemskou energii. Během uzemnění načerpáte potřebnou životní sílu. Zápornou nepotřebnou energii, včetně pocitů nejistoty, odevzdáte zemi. Představte si sebe jako strom, který čerpá svým kořenovým systémem životadárné látky, energii a vitalitu.

Autorská metodika BALANCE spokojeného života.

Související články: Musíme si štěstí zasloužit? Čas je stále nový a sám v sobě přítomný, Země a tajemné modré nebe

Diskuze







error: Obsah je chráněn autorským zákonem.