6.9.2017

Musíme si štěstí zasloužit?

První pojednání, mystické metodiky BALANCE pro spokojený život, začnu od konce, a to otázkou odchodu na věčnost. Potom bude řeč o pocitu, že si něco nezasloužíme nebo naopak zasloužíme, a podíváme se na zoubek přítomnému okamžiku.

Nemít strach ze smrti podporuje sílu života. Mystický strom poznání je dvourozměrný obraz života, symbolizuje fyzický život ve hmotě, při hlubším pohledu zjistíme, že se jedná o systém strom ve stromě, strom ve stromě a tak dále, poskládaný jeden v druhém podobně jako Matrjoška – panenka v panence. Poukazuje včlenění jedné panenky do druhé například na molekuly skryté v buňkách, na atomy skryté v molekulách, na (prázdný) prostor a elementární částice skryté uvnitř atomů? Je tento lidový suvenýr symbolem nekonečného, mnohaúrovňového vesmíru, různých časoprostorů, do sebe včleněných a na sobě navzájem závislých vesmírných celků?

Podstata skutečného života, oproti symbolice stromu života, je trojrozměrná s přidanou hodnotou lineárního času

Spojovacím elementem všech prvků vyjadřujících život je život po životě, zde se odpoutané vědomí projevuje jako vícerozměrné, podniká dobrodružné cesty vesmírným PROSTOREM.

Stav bytí beze strachu ze smrti je pramenem života, toto je odpověď z mystického pohledu. Se strachem ze smrti balancujeme v dualitě bytí a nebytí. A o to více vnímáme a prožíváme všechny ostatní duality pozemského světa. Zní to podivně, možná trochu drsně, pro někoho komicky, ale je to tak. Jednoho dne se naše vědomí změní, svět zůstane, jaký je, a my jej opustíme, s tím nic nenaděláme. Je zvláštní si to uvědomovat.

Pokud se smíříme s tím, že naše vědomí jednoho dne s lehkostí mávnutí motýlích křídel prostoupí všechny nadpozemské dimenze, nemusíme se touto otázkou složitě zaobírat. Nemusíme tím mysl zatěžovat, respektive je dobré pochopit, že je to mysl, kdo nás tím zatěžuje, kdo nás nutí BALANCOVAT na hraně spokojenosti a nespokojenosti se životem. Záležitost odchodu na věčnost můžeme považovat buď za kouzlo anebo za zlo, za hru na nekonečný život, anebo hru na život a smrt, je to osobní volba, záleží na úhlu pohledu, a od něj se bude odvíjet, jak nás vědomí nezbytného odchodu na věčnost ovlivní na cestě životem.

Podstatné není to, že jednou ten den přijde, podstatné je vědět, kdo vlastně odejde, kdo přestane na jedné z vesmírných úrovní existovat, a co se stane, až se změní identita pozemského vědomí. Záměrně píši odchod, protože z určitého mystického pohledu smrt neexistuje. A z téhož mystického pohledu není důležité toužit po nesmrtelnosti, ta na rozdíl od smrti existuje od počátku všech časů. Přání nezemřít nám ubírá životní sílu, paradoxně nám ubírá životní energii, stejně tak pokud se ze stejného důvodu snažíme žít jako o život, stále se snažíme něco si zasloužit. Samotné žití si v tom každodenním kalupu ani nestačíme vychutnat, někdy dokonce ani uvědomit. V otázce smrti nemůžeme dělat nic jiného, než mít bezeslovné pochopení, anebo už za života vědět, že se jednoho dne stanu „vesmírným cestovatelem“, průzkumníkem jiných dimenzí, paralelních realit a galaktických časoprostorů.

Mít strach ze smrti je vysvětlováno strachem z toho, že nás jednoho dne opustí životadárná božská energie. Jak by nám to mohla udělat? Vždyť sami jsme božskou energií, a sami sebe nikdy neopustíme. Nesmíme o životě a smrti uvažovat z hlediska začátku a konce, (přestože bolest ze ztráty, kdy někdo jiný odejde a my zůstaneme, je nějaký čas opravdová, ale to je o něčem jiném). Co se osobních strachů ze života samotného, nebo o strachu ze smrti prožívané během žití týká, tak jde o trochu té odvahy vidět dál než jen za horizont obyčejnosti, a o stárnutí a smrti neuvažovat pouze z pozice svazujícího strachu, ale také z pozice odvahy, a vědět, že život je neobyčejný. Neboť samotné vědomí smrti má zlepšit naše pozemské bytí, nikoliv zhoršit, a k tomu je dávka oduševnělé odvahy zapotřebí. Nejméně stravitelný je strach ze smrti hlavně pro člověka, který celý život na něco čeká, například na to, až bude konečně šťastný, až si zaslouží lásku, něčí pozornost, podporu, hojnost, až si zaslouží porozumění, a kdo ví, co ještě.

Nekonečné čekání na to, až budu šťastný, může mít podvědomou souvztažnost se strachem ze smrti. Neustálé čekání na něco se dotýká našeho psychického a zpětně pak i tělesného prostoru. Případně se dotýká polospánku v nevědomosti. Probuzení je stav, kdy už nepátráte, zda je vaše (duševní) vědomí na nižší nebo vyšší úrovni, protože víte, že jde o dvě odlišnosti jediné věci, a v podstatě jde o totéž. Uprostřed noci si například uvědomíte, jak se lidé snaží pitvat hmotu do poslední částice, a oddělují, co se oddělit dá, protože chtějí objevit to jediné – božskou částici, singularitu, nehybný bod počátku všeho. Zároveň si uvědomíte, že božské vědomí koná zcela opačně, existuje v singularitě a zároveň obsahuje sebe v celku, je obsaženo ve všech věcech, prožívá všechno a nic současně. Odděluje sice, ale tím vytváří celek, pohyblivost jednotlivostí v celku. Bez této pohyblivosti by nebylo ničeho, žádné otázky vědomí ani svědomí, slzy radosti ani smutku. Víte, v jakém okamžiku nejvíce dáváte ze sebe druhým lidem okolo vás, těm milovaným, i těm, které zrovna nemusíte potkávat? Pokaždé, když si uvědomíte, že nejen vy, ale i oni, on, ona, ono, jsou součástí božského vědomí. Tehdy vnímáte všechny bytosti, věci, jevy a situace takové, jaké jsou. Jsou podobné božskému vědomí, jsou podobní nám, jelikož my sami jsme BOŽSKÉ VĚDOMÍ. Každý bod v prostoru obsahuje v sobě celý vesmír. Nemůže tomu být jinak, pokud je podstata nekonečného vesmíru holografická. Dokonce každá sekvence myšlenek, pocitů a emocí v sobě obsahuje celý vesmír. Každé tajemství, každé rozuzlení, každá slza i úsměv, každé zaváhání i každé přání v sobě obsahuje celý vesmír, včetně tajemství života a smrti. Vesmírné vědomí je neomezené.

Vesmírná energie a její léčivá síla je neomezená. A tady se dostáváme k hlavnímu slovnímu spojení, které nás často brzdí v rozletu, aniž si to vždy uvědomujeme. Jedná se o slova, která souvisí s podvědomím, především s vnitřním dítětem té které osobnosti: Zasloužím si to! Pokud máte nějaké toužebné přání, přejte si s klidem a s jistotou, bez naléhavosti. Neříkejte si ustaraně: proč se mi přání neplní, vždyť si to zasloužím! Skutečně si to zasloužíte? Za/sloužíte? Čemu nebo komu sloužíte? Vzpomínáte si na dětství, kdy vám jeden z rodičů říkal: nedostaneš čokoládu, protože si ji neza/sloužíš! Dnes nepůjdeš ven, neza/sloužíš si to! Už jste doma? Sloužíte svému přání, skutečně pouze svému přání, nebo svým dávným zraněním, v nichž se odráží strach z trestu? Dřete do úmoru, aby se vám přání splnilo, potřebujete získat pocit, že si splnění přání zasloužíte? Děláte vše proto, aby vás ostatní lidé měli rádi, snažíte se lásku si naléhavě zasloužit? Komu prokazujete službu? Lidem kolem sebe, svému egu, svým idolům, nebo svým strachům, obavám a myšlenkovým vzorcům? Co k vám, do vašeho osobního PROSTORU, odráží vaše zrcadlo života? Snažíte se zasloužit si život? To zavání přesvědčením, že dobro k nám přichází pouze za zásluhy. Přestaňte se tolik snažit, a chtít si cokoliv zasloužit. Slunce také každé ráno přináší světlo do nového dne, a nemusíme o jeho energii a sílu žádat. Žádný den nelze vrátit, žádný východ Slunce nelze zopakovat, žádný pohled k horizontu nebude už nikdy stejný, jako byl dnes.

Vytváříme realitu k obrazu svému tím, jak o sobě uvažujeme, a také tím, jak uvažujeme o tom, kým jsme ve vztahu k vnějšímu dění a ve vztahu k ostatním lidem, ve vztahu k věcem, k majetku a podobně. Potlačujeme v sobě to, jací jsme ve skutečnosti, a upřednostňujeme to, co si o sobě myslíme ve vztahu k okolí. Potom se realita stává takovou, jakou ji svým myšlením a uvažováním o sobě samém vytvoříme. Pokud máte nepříjemné duševní stavy, nebo nepříjemné představy spojené s psychickými potížemi, mohou tyto představy začít žít vlastním životem, a na dlouhou dobu vás mohou vláčet s sebou. Některé negativní představy, pokud jsou dlouhodobé a propojené se silnými emocemi, nakonec získají vlastní vědomí, zaberou v životě člověka část jeho tvořivého prostoru. Například psychickou bolest vytváříme na základě svého uvažování, a v řetězových reakcích naše duševní traumata řídí vnější události. Vytváříme tak své příběhy, které vyprávíme ostatním, a tím se v žité realitě utvrzujeme.

Vnitřní nepohodlí, myšlenkové a emoční, má původ v minulosti, i kdyby se jednalo o návrat do dětství, o deset let nazpět, nebo jen o jeden právě uplynulý den. Pokud se na své příběhy, které nosíme v hlavě, podíváme pod drobnohledem, zjistíme, že s realitou přítomného okamžiku nemají mnoho společného. Naše životní příběhy sice nejsou smyšlené, (ačkoliv i o tom lze zapochybovat, protože sem tam něco do našeho příběhu přidáme, něco ubereme, a ne vždy zahrnujeme subjektivní vnímání ostatních zúčastněných), přesto v přítomném okamžiku nového dne nejsou nic víc než vzpomínkou.

Pokud dokážeme uvolnit mysl, zpracovat emoce a do nového dne vkročit bez vyvolávání nepříjemných vzpomínek, je před nás postavené čisté zrcadlo, od kterého se k nám bude odrážet to, co jsme se rozhodli vnímat a zpracovat v přítomném okamžiku.

Do takového zrcadla se můžeme podívat s důvěrou, a nemusíme se obávat, že se k nám bude vracet projekce našich bolestí z nenávratně odejité minulosti. Nemusíme se obávat, že si to či ono nezasloužíme. A jak už bylo řečeno, i kdyby se jednalo jen o jeden den návratu k nepříjemné události, trapasu, ponížení, šlápnutí vedle a podobně.

Vždy je možné začít nový den s čistým štítem, v tomto magickém smyslu s čistým zrcadlem

Čistým zrcadlem bude tvořivé světlo obousměrně procházet bez překážek, čisté světlo nebude vytvářet nikde okolo žádné stíny. Tímto ale není řečeno, že vzpomínky násilně odstraníme, pouze zvolíme jiný přístup, jiný pohled na věc, a neomezujeme sami sebe ve vnímání širší perspektivy reality v různých dimenzích hmotnosti. Čisté vnímání lze docílit bytím v přítomném okamžiku. Stíny nikdy nezmizí zcela, ale v novém uvědomění bude naše energetické vyzařování různé stíny včas odhalovat. To znamená, že pokud na naší cestě narazíme na překážku, tak ji včas odstraníme, protože budeme intuitivně nebo věcně vědět jak ji odstranit. Uvědomíme si, že stín není zapříčiněný světlem ale obrysem překážky, která stojí světlu v cestě. Každý z nás se v realitě pohybuje nesen na energetické vlně osobního přístupu k životu. Dalším faktorem životního nepohodlí je, že zrakem vnímáme z vnějšího prostředí pouze určitou část spektra. V každém okamžiku si máme být vědomi, že vnímáme jen nepatrnou část celku, jen určité vlnové efekty holografické reality Universa proměněné v hmotnou realitu.

Napadlo vás někdy, že Sněhurka zastupuje vědomí a každý ze sedmi trpaslíků jednu ze sedmi čaker energetického systému lidské bytosti? A ještě něco, vidíte tu něhu? S/něhu/rka.

Probuzený člověk si uvědomuje, že zrcadlo života nebude neustále čisté a zářivé, občas se sem tam nějaká ta čmouha zákonitě objeví, pokud nežijeme ve sterilním prostředí na pustém ostrově odloučeni od rušného světa lidí

Čistá mysl, uvědomování si pocitů, emocí a prožitků na hlubší úrovni,  neboli bytí v přítomném okamžiku funguje v rušném prostředí, v procesu zrcadlení, jako samoleštící prostředek, protože nejsme k ničemu fixovaní ani připoutaní, k žádnému místu ani příběhu. Samozřejmě že nejde o fyzické nepřipoutání, ani o myšlenkové, to ani nejde ničeho se nedotýkat a nemyslet. Jedná se především o to, že nejsme připoutáni ke konceptům, jak by co mělo být, jak by co mělo vypadat, jak by co mělo dopadnout, jak by kdo měl reagovat a tak podobně. Koncepty sice vytváříme, ale nepřipoutáváme se k jejich obsahu. Zkrátka nejsme zaujatí ani cestou ani cílem, dokonce nejsme zaujatí ani sami sebou, nebereme život smrtelně vážně, víme, že jsme součástí mnohorozměrného procesu tvárného bytí na několika úrovních současně a uvědomujeme si to.

Tímto je řečeno, že vnitřní očista není cílem životní cesty, vnitřní očista je procesem, který magickou cestu sebepoznání doprovází od začátku až do konce. Nikdo se nemusí úpěnlivě snažit být křišťálově čistý, není naším úkolem za každých okolností zářit jako diamant. Úkolem je uvědomovat si božské vnitřní světlo v sobě, nikoliv tímto světlem za každou cenu oslňovat vnější svět. Na pustém ostrově se naše energetická vlna nesetkává a neprotíná s energetickými vlnami jiných bytostí, a naše zrcadlo nemá co odrážet. Jedině zde se můžeme stát, (pokud budeme na tomto ostrově fyzicky pobývat dobrovolně a naše mysl zde bude dokonale šťastná), duchovně zcela čistou bytostí. Nebude žádného smítka, které by bylo nutné z našeho zrcadla oprášit, nebude žádného protivníka, žádné akce a reakce na úrovni mezilidských vztahů, žádného pocitu, že musíme někomu sloužit, anebo že si nic nezasloužíme.

Ještě musíme zmínit úskalí přítomného okamžiku. Na nic, ani na sebe-proměnu nelze spěchat, vše je nutné dávkovat v drobných krocích. Trpělivé balancování na rozhraní vědomí/nevědomí je ze začátku uvědomování si vnitřních procesů, které nás utváří, žádoucí. Respektive uvědomování si, že balancujeme, kdy a proč, nás ochrání před nástrahou neuváženého skoku do neznáma. Proud přítomnosti v bytí tady a teď není vždy jednoduché zvládnout, především překvapivou dynamičnost proudu přítomnosti. Proud přítomnosti může být silný, může přinést nečekaná překvapení nebo odhalení. Podstatou přítomného okamžiku je uvolněná mysl, meditační mysl, napojení na intuici, předvídavost. Ale není to vždy bezpečné místo pro lidskou psychiku, pokud jsme na samém začátku sebepoznávací cesty.

Skok do nové reality je možný, pokud vsadíme na dostatek trpělivosti. Skok do nové reality by se neměl stát skokem do neznáma, skokem do propasti. Měl by probíhat v jednotlivých „životních“ sekvencích, v drobných skocích ovlivněných lineárním chodem pozemského světa. Skok do propasti si mohou dovolit pouze „blázni“, kteří si své bláznovství, po vzoru tarotové karty Blázen, uvědomují. V opačném případě je dobré něco vědět o významu tarotové karty Poustevník a Věž.

Intuice a vnímání okolních proudů energií v přítomném okamžiku může být velmi silné. Například snadno odhalíte lež, intuice vám řekne kdo je kdo na vaší scéně života, a někdy se nevyhnete překvapení. Intuice a váš zrak více vidí, například se podíváte do očí svého partnera a v tu chvíli, v jediném okamžiku víte, že byl před pár hodinami s někým jiným, uvědomíte si, že už vám nepatří, že odejde z vašeho života. Vidíte kolem sebe to, co je vám obyčejně skryto, vidíte myšlenky druhých lidí, vnímáte jejich pocity. Musíte si poradit s empatií, to znamená vnímat bolesti druhých, cítit s druhými, ale nevtahovat nic do sebe, do svého energetického pole, neprojektujete sebe do žádné okolní situace.

Proud přítomného okamžiku proudí stále, i ve chvílích kdy do něj zrovna nevstoupíme, je stále přítomný, a v něm i veškerá existence

Stále se ale bavíme jen o nepříjemnostech. Samozřejmě, že život je také o spokojenosti, o lásce a radosti, a tak by to mělo být, to je smyslem života a sebepoznání. V přítomném okamžiku, kdy skutečně celým srdcem vnímáme krásu čarovné přírody, nebo vnímáme silný cit lásky, uvědomujeme si ohnivou sílu slova a sílu skrytou v procesu myšlení a tak podobně, v tom momentě je viděná krása nebo procítěná láska současně mimo nás i v nás. Krása okamžiku nás pohltí, přesto zůstaneme nedotčení připoutaností k okamžiku, jsme nadále sami sebou, jsme naplněni city a štěstím a přitom neprojektujeme sebe ani do žádné navýsost příjemné situace. V tomto případě nehrozí, že se náš emoční stav náhle přepóluje z pocitu nadšení do pocitu smutku, jak to obyčejně bývá, protože se nacházíme uprostřed, jsme ukotveni ve svém středu, v nadhledu, kdy vidíme skrze událost odehrávající se v pomíjivém čase nádheru věčnosti. Jsme sami sebou a nic se nás nedotýká, přesto jsme naplněni kouzlem okamžiku tak, jako nikdy dřív. Mezi zkušeností a prožitkem a námi neexistuje žádný prostor, žádný pocit smutku z pomíjivosti.

Citát na závěr: „Je pošetilé věřit tomu, že oheň slov nás nespálí.“

Autorská metodika BALANCE spokojeného života.

Související článek: Čas je stále nový a sám v sobě přítomný

Diskuze







error: Obsah je chráněn autorským zákonem.