Pocítit sebe v závanu větru, v prostořekém křiku černých havranů

Najděte si v přírodě úžasné místo, které budete milovat. Nechte se vést svou duší, to ona vám ukáže krásná místa, která zná a miluje. Nechte ji použít váš zrak, vaše smysly, aby se mohla napojit na kamínek u cesty, přivonět ke květinám, obejmout strom, zahledět se do dálky, uslyšet vítr v korunách stromů…

Pocítit sebe v závanu větru, v prostořekém křiku černých havranů

Zdroj fotografie: Pixabay.com

V krásné krajině, na oblíbených místech se silnou energií, se dostávám do stavu, kdy cítím radost bez zjevného důvodu. Zažívám okamžiky, které nejsou pouze požitkářské, jsou něčím, co přesahuje mysl a slova. Zavřu oči a vidím most vystavěný ze světla. Řeku života překlenu světelným mostem, tak spojím její břehy – myšlenkami o nekonečném příběhu. Procházím tou branou a mám zvláštní pocit, mým dechem zahalený čas jako by se zastavil v proudu povznášející energie. Oči otvírám až ve chvíli, kdy prostor zdánlivě netečné hmoty se stane součástí mého vnitřního prostoru. Ovzduším poletující barevné podzimní listí a vítr spolu extaticky tančí. Slavnostní extáze hmoty a přírodních živlů je pro můj zrak neviditelná, přesto tato vibrující energie není pouze tam venku, nachází se také přímo uvnitř mé existence. Energetická rezonance mezi mnou a přírodou se dotýká mého těla, emocí a mysli. Vibrace okolních energií vnímám jako hedvábí, lehce se dotýkají tváře a otevřených dlaní.

Vnímám sebe v obrysech světelného dvojčete, ve světle své duše a v jejích slovech „vím, že to pro mě uděláš“ a naplno prožívám její touhu…

…pocítit sebe ve stavu vědomí okolní krajiny, v přítomném okamžiku. Rozprostřít svou identitu z jediného bodu do nekonečného prostoru. Zcela splynout se střípky světla v okolních stínech, vcítit se do liney vzdáleného obzoru. Pocítit sebe ve vibracích ranního rozbřesku. Ponořit se do krajiny jako sluneční paprsek, splynout s leskem kouzelných doteků světla, jenž se vlévá do srdce překypujícího láskou. Pocítit sebe v rovině vodní hladiny, pocítit vůni zeleného břehu. Uslyšet píseň krásy, melodii tajemné hudby ducha smuteční vrby. Rozprostřít se nad krajinou v bílých oblacích, pocítit sebe v závanu větru, v prostořekém křiku černých havranů. Pocítit sebe v perleti křídel vážky poletující nad hladinou rybníka, v kouzlu barevné palety spadaného listí. Pocítit sebe uvnitř skály, v obrysech košatého dubu, v korálcích z rosy na šňůrce z pavoučích vláken. Pocítit sebe ve smutné náladě podzimu, v květech i trnech uvadajících bezejmenných růží.

Vnímám sebe v obrysech světelného dvojčete, ve světle své duše, v mé žádosti „přines mi nový den“ a v jejích slovech „jak přeješ si, tak stane se, kouzlo spojení je zpečetěné“.

Pocítit sebe ve vášnivé touze vrátit se domů. Pocítit sebe ve vůni jablečného koláče na svátečně prostřeném stole, v teplém světle svíček. Pocítit sebe ve vděčnosti, radosti i smutku. Pocítit sebe v křídlech unavených andělů odpočívajících u mých nohou. Pocítit sebe v bezbrannosti dřímajícího batolete viděného v pozadí myšlenek, ve vnitřních obrazech nekonečného příběhu odehrávajícího se mezi nebem a zemí.

Pocítit sebe v magickém šeru beze strachu, v prostoru setmělého nebe a v tvůrčí síle hvězd nebeského rovníku, v mlhovině vzdáleného souhvězdí Orionu.

Pocítit sebe v závanu větru, v prostořekém křiku černých havranů

Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?


error: Obsah je chráněn autorským zákonem.