Proč tolik toužíme po věcech a prožitcích, které nás uspokojí pouze krátkodobě?

Nestává se často abychom všichni kolektivně prožívali stejné nebo podobné životní okolnosti. Řeč je o uzavřenosti doma, o nevycházení do společnosti, o cestě z práce rovnou domů. Řeč je o podobných pocitech a emocích, o úvahách o životě, o zvyklostech, životních potřebách, a dokonce i o různých životních závislostech. Mnozí z nás si nemohli dojít na pivko nebo na sklenku vína, setkat se s přáteli, s dětmi, nebo třeba i s milenkou. Někteří přečetli všechny knihy a neměli možnost zajít do knihkupectví a koupit si novou knihu, někteří zapomněli během „velkého nákupu“ na životně důležitou čokoládu. Některé z nás hořekovaly nad nemožností pořídit si nový pár jarních bot. Ale ne všichni jme byli z nucené uzavřenosti zoufalí či frustrovaní. Někdo byl nakonec možná rád, že má čas přemýšlet o svých zvyklostech a každodenních rituálech, o osobitých potřebách a možná i závislostech, o emocích, citech a osobitých touhách. Proč nás ovládají emoce, pokud si nemůžeme dopřát to, na co jme si zvykli natolik, že bez toho nemůžeme být? Mohou mít naše závislosti podobu jakéhosi aktu úmluvy nebo zástupného označení něčeho, co je skryto v našem podvědomí či nevědomí? Podobu něčeho, co nemá být nebo nemůže být vysloveno? Může být v některých závislostech zašifrovaná ztráta sebe sama, ztráta té správné a vysněné existence či spíše jakási forma „neexistence“, podstata skrytých významů životní nespokojenosti, které sami před sebou zatajujeme? Proč tolik toužíme po věcech nebo prožitcích, které nás uspokojí pouze krátkodobě? Kde se berou naše závislosti, proč je máme, proč si je v některých případech dokonce tolik hýčkáme?

Proč tolik toužíme po věcech a prožitcích, které nás uspokojí pouze krátkodobě?

Závislost, například na nadměrné konzumaci potravin, souvisí s pocity a emocemi, které se projevují touhou po něčem, co nás krátkodobě uspokojí. Ve chvíli splnění neboli ukojení dané potřeby následuje například blažený úsměv a pocit spokojenosti. Podobně jako se kojenec po kojení usmívá a tím dává najevo, že je spokojený. V určité oblasti vědomí, (oblast specifických struktur v mozku), se od dětství utvářejí různé systémy odměn, zatoužíme po něčem dobrém, vábivá a někdy i trýznivá touha probudí vnitřní opiáty, splnění touhy je odměnou, pocity doprovázející odměnu, například pocit blaha, vytváří závislosti. Může se jednat o prožitky z velmi raného dětství, které jsme tehdy ještě nedokázali popsat a reagovat na ně slovy, a které jsou nyní součástí zapomenutých vzpomínek. Později, kdy už jsme dokázali užít slova, a vyjádřit, že s něčím nesouhlasíme a pokud nás naše okolí nebralo dostatečně vážně, jsme se naučili afektivnímu chování, které nám v dětství sloužilo k sebeprosazování. A dost možná jsme neměli dostatek příležitostí k tomu, abychom si skrze příklady v rodině uvědomovali, že emoce vedou prostřednictvím pocitu k sebeuvědomování. A o dospívání, které většinou doprovází vnější i vnitřní turbulentní dění ani nemluvě. Intenzivní prožívání emocí, především těch primárních, jako je radost, smutek, strach, hněv, odpor, pokud jsme nebyli vedeni k tomu je projevit a náležitě zpracovat, vzhledem k tomu, že primární emoce jsou vrozené – fylogeneticky naprogramované, nás nakonec vedlo k utvoření si vnitřních podpůrných programů pro „přežití“. Pro některé jedince jsou k „přežití v nepříznivých podmínkách“ dostačující vědomé či nevědomé programy odměny a trestu, v tom horším případě se jedná o programy, které vedou k nejrůznějším závislostem.

Závislost například v podobě již zmíněné nepřiměřené chuti k jídlu odpojuje vědomí od skutečného pocitu hladu, tělesnost je upřednostňována před sebeuvědomováním, racionalita je potlačována. Závislosti se mohou projevit i tam, kde bychom to nečekali, například závislost na četbě knih, obzvlášť v případě, kdy nám kniha nahrazuje nedostatek lásky a nenaplněný citový život (červená knihovna), nemožnost cestovat (cestopisy), potřeba adrenalinu (detektivky), touha po duševní potravě (duchovní knihy). Motivace k uspokojení nadměrnou četbou také spadá do systému odměn, jedná se o mechanismy, které nám nahrazují nenaplněné touhy, neuskutečněné prožitky, plány a životní sny. Sníme o své cestě kolem světa, o malém domku se zahradou, o báječné večeři v luxusní restauraci, o novém autě, o letu balónem, o lásce až za hrob, případně o dosažení nirvány či osvícení. Čtení knih nám umožňuje obohatit naše sny o nové vize, barvitě si představujeme, že příběh o naplněné lásce je náš příběh. Odměna je sice sladká, ale jen chvilková, snadno vznikne závislost, každodenní tabulka čokolády, nebo potřeba každý den dva přečíst jednu knihu, není pro mnohé jedince nic neobvyklého.

Odměna zanechává v limbickém systému mozku paměťové stopy, které regulují vztah mezi touhou a pocitem uspokojení, pouhé pomyšlení na odměnu aktivuje elektrické vzruchy limbického systému a vytváří podmíněné reflexy. Odměna je náhradou za nedostatek lásky, ocenění nebo porozumění v dětství. Odměna může znamenat náhradu za určitou lidskou hodnotu, o které jsme přesvědčeni, že nám nebyla shůry dána, nebo se mylně domníváme, že je pro nás nedosažitelná. Například schopnost milovat a být milován, romány pro ženy bývají často odměnou za životní strádání na úrovni partnerských vztahů. Sny o princi na bílém koni se však jen málokdy naplní, tak náš vnitřní systém odměn vyprodukuje další a další touhy. Motivací k životu se stávají touhy po sladkostech, sklence vína, šálku kávy a cigaretě, erotickém nebo sexuálním prožitku, nových šatech a novém páru bot. Úvahy o životě a emoce jsou propojené ve vnitřní intimitě velmi silně, systém odměn je tak u některých jedinců aktivován natolik dramaticky, že vzniklá závislost získává podobu „jediného možného zdroje energie“ pro život. Mít v botníku dvacet párů bot na jednu jarní sezónu, to se určitě nestane jen tak samo sebou, zde se běžná potřeba mění na citové zaujetí k hmotnému předmětu a na závislost související s vnitřním systémem odměňování.

Předisponované nebo přeexponované emoce, (odchýlené od normálu, náchylné k vytvoření psychické nerovnováhy, zaměřené na stinná místa či vnitřní stíny), související s nadměrnou potřebou uspokojování a s nedostatkem vnitřního světla, dávají vzniknout extentričnosti neboli neúměrnosti, výstřednosti, nezdravé touze po výjimečnosti. Pozornost je přitom nesprávně soustředěna mimo sebe, ano, paradoxně mimo sebe. Nejde o to, že by vybočení z průměru nebo průměrnosti nemělo být v pořádku, jenže v tomto případě jsou city a emoce projektovány mimo sebe do vnějšího světa, do hmotných věcí, které nám nahrazují skutečný vnitřní pocit uspokojení, skutečný pocit štěstí a životního naplnění. Zdánlivě nevinné čtení jedné knihy za druhou, pokud tato potřeba nahrazuje veškerou tvořivou činnost a pokud nesouvisí s literárním vzděláváním se, umožňuje některým jedincům prožívat životní příběhy z druhé ruky, zatímco oni sami sedí doma s knihou v ruce a zapomínají, nebo odmítají, žít vlastní život.

Proč tolik toužíme po věcech a prožitcích, které nás uspokojí pouze krátkodobě?              Proč tolik toužíme po věcech a prožitcích, které nás uspokojí pouze krátkodobě?

Motivace k životu je energie, je-li v našem vnitřním světě clona v podobě nesplněných tužeb, vnitřní světlo je rychle vyčerpáno a životní energie je doplňována v podobě různých náhražek, zástupný prvků souvisejících s vnitřní spokojeností v návaznosti na konkrétní závislost. Citlivost našeho „vnitřního filmu“ v podobě nesplněných snů a tužeb v návaznosti na vnitřní systém odměňování vytváří začarované kruhy, snižuje vnímavost k sobě, k fyzickému tělu, ke skutečným potřebám. Motivace k životu nepřichází a tím je vlastně permanentně oslabována životní energie. Senzory vnímavosti, jakési vnitřní snímače nebo čidla ztrácejí na citlivosti, posouzení a hodnocení životní situace, v souvislosti se strádáním v oblasti smyslových podnětů, (láska a vztahy), je provázeno neřízenými emocemi, které způsobují, že jedinec nad sebou ztrácí veškerou kontrolu a závislosti se prohlubují. Tak snadno nastává situace, kdy se touha po štíhlé postavě a nových šatech pere s afektivní touhou či spíše se závislostí na jídle. V těchto a podobných situacích se často používá konstatování, že je to prostě v hlavě – naprogramovaný systém tužeb a odměn. Tyto modelové programy související se smyslovým vnímáním, pocity a emocemi jsou v pořádku pouze do chvíle, kdy ještě nezačínají mít podobu komické nebo tragické formy, kdy se nemění v posedlost nebo nepřekonatelnou závislost. Kdy se vědomé jednání mění v akty nevědomosti, kdy psychično skryté v nevědomí, které je originální pro každého člověka, podporuje afektivní chování. Zde je ve hře spousta duševních pochodů, které si neuvědomujeme, které souvisí s podvědomím a nevědomím, projevují se spontánně, nezávisle na racionálním uvažování. Projevují se jako samovolné reakce, kdy jedinec reaguje stále stejným způsobem na stejné podněty.

Nejrůznější závislosti a programy osobitých odměn souvisí také s potřebou neustále se ospravedlňovat, vysvětlovat, omlouvat se, bránit se. Proč se ospravedlňujeme, proti komu a proč se vlastně bráníme? Jaké přízraky tím podporujeme? Ospravedlňujeme se za vše, co sami u sebe vnímáme jako oslabené, nedostatečné, křehké nebo nenapravitelné. Toužíme po ochraně, a pokud se nám ochrany nebo uznání nedostává, tak si vytváříme různé programy odměn a závislostí, které mají přehlušit emoce vztahující se k malému a ubohému já. Žijeme v iluzích a upozaďujeme naše skutečné Já, které se ve skutečnosti nemusí nikomu omlouvat a bránit se vzhledem ke svým slabostem. V každém z nás je něco křehkého, za projevenou či neprojevenou slabost, která může být pouze dočasná, se nemusíme horentně ospravedlňovat.

Inspirace: všechny tištěné i elektronické knihy Psychologie chaosu

Nepotřebujeme obranu takto projektovanou do vnějšího světa, obranu, která nás ještě více oslabuje a ponižuje a způsobuje nám ztrátu energie. Nejlepší obranou je láska k sobě, zbavení se iluzí a přeludů, které nám někdo nešetrně, netaktně nebo s potřebou ovládat a manipulovat s celou naší bytostí vnutil, rafinovaně nás naprogramoval. Tyto programy udržujeme funkční například právě osobitým systémem odměn a závislostí. Můžeme si to uvědomit, můžeme se zbavit něčeho, co není skutečné? Můžeme ve svém životě konečně provést zásadní a osvobozující změny, a začít zásadní změnou konstrukcí našich myšlenek, přestat se ztotožňovat s představou o nás samých, kterou nám někdo, možná kdysi dávno, programově vnutil? Můžeme konečně zrušit naše obranné mechanismy, rozbít konečně to zrcadlo, které nám někdo nastavil tak, jak to vyhovovalo jeho skrytým potřebám, jeho závislostem a jeho osobitým programům odměn? Můžeme nechat zmizet všechen strach a uvědomit si, že nejme nikomu vydáni na pospas, nechat zmizet všechny obavy a vrátit se ke své přirozenosti?

To vše udělat můžeme, každý z nás je originál, každý máme svou vlastní cestu, osobité životní prožitky a zkušenosti, a pokud pokládáme podobné otázky, odpovědět na ně můžeme vždy jen my sami. Láskyplně, šetrně a přece pravdivě. Nahlédnutím do svého nitra. Nadechnutím se čerstvého vzduchu. Uvědoměním si, že máme právo na sebeurčení, že můžeme být se vší důstojností sami sebou, a že se nemusíme za své rozhodnutí, mít se rádi i se svými slabostmi a nedokonalostmi, nikomu do nekonečna ospravedlňovat. Uvědomováním si všech souvislostí je možné zbavit se krok za krokem všech svých smutků, osobních obav a nejrůznějších závislostí a vytvořit si programy nové, založené na zdravé sebelásce a lásce k životu.

Související články: Laskavá a vědomá péče o duši je nejlepší ochranou osobního energetického pole, Bojujete s nálepkou introverta, samotáře a podivína?, Jak poznáte, že vás partner psychicky ovládá?

Proč tolik toužíme po věcech a prožitcích, které nás uspokojí pouze krátkodobě?

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?