Stíny odsuzujících úsudků zakrývají světlo poznání

Prostor je naplněn okolnostmi a podmínkami našeho života a my svou vůlí uplatňujeme výběr z nekonečného proudu možností. Každým z nás proudí stejná energie se stejnými vlastnostmi, s bezbřehými možnostmi využití. Základní vlastností této energie je tvořit fyzickou realitu – skrze nás – z ničeho. Prvotní síla je surová energie, která ožívá v podobě existujícího (všeho viditelného i neviditelného) v okamžiku, kdy je proměněna v myšlenku. Vlastníme život, se kterým nakládáme podle svého, každý den a po celý život rozvíjíme umění svobodné tvorby.

Stíny odsuzujících úsudků zakrývají světlo poznání

Život je proces, cesta, která je důležitou součástí cíle nebo výsledku dílčích životních etap. Ideální je cesta bez strachu a pocitů viny. Ideální je cesta učení se umění – zpřítomnit v sobě své dojmy, zpřítomnit v sobě energie různých pocitů, celé škály emocí a citů. Pokud v sobě zpřítomníme například pocit příkoří, nebo jen obyčejný pocit netrpělivosti, potom tento zpřítomněný pocit zmizí a vnitřní uvědomění otevře cestu pochopení okamžiku tady a teď, cestu vědomé pozornosti. Otevře cestu k našemu nitru i nitru druhých. Otevře se nám možnost nebo schopnost nechávat k sobě (do mysli, do srdce, do nejhlubšího nitra) přicházet energie vnějšího světa pouze tak, jak sami dovolíme, jak sami určíme. Jsou situace, kdy nás upřímnost a mnohdy dokonce i čestnost činí zranitelnými, ale i přesto platí, že aniž bychom snižovali nebo podceňovali hodnotu přicházejících energií sami určíme jak zasáhnou, respektive nezasáhnou, naši psychiku, naše duševní rozpoložení.

Máme k dispozici svobodné rozhodnutí hromadit nebo rozdávat, sjednocovat nebo rozdělovat, milovat nebo nenávidět. Jsme mnohem víc, než se domníváme, jsme mocní v každé myšlence, představě, ve vyjadřování svých vžitých – realitu potvrzujících názorů. Zároveň platí, že pokud bychom odhalili „svět idejí“ v celé jeho plnosti a dokonalosti, pokud bychom viděli všechny možnosti z nekonečného proudu možností nemohli bychom svobodně tvořit. Realitu nevnímáme v jejím plném rozsahu právě z toho důvodu, aby nám život a náš tvořivý podíl na životní cestě dával smysl.

Pokud nedokážeme realizovat své úmysly, potom se zamysleme, zda je naše činnost motivována láskou nebo strachem. Láska sdílí, otvírá, odhaluje, uklidňuje. Strach vyvolává obranu proti možné, předpokládané ztrátě. Strach omezuje, skrývá, uzavírá, zneklidňuje. Láska a strach jsou silné protiklady. Celkový obraz prolínání lásky a strachu nedokážeme vnímat či vidět zcela jasně. V realitě založené na přemíře strachu je obtížné prožívat lásku, ale na straně druhé platí, že bez existence strachu bychom lásku nerozpoznali a nemohli ji prožívat naplno a odhodlaně. Uvědomění spočívá ve schopnosti sám za sebe se rozhodnout, jak na sebe necháme působit dojmy z vnějšího světa, jak na sebe necháme působit zraňující slova, jakým způsobem se budeme cítit dotčeni. Sami za sebe se také rozhodujeme, vědomě i nevědomky, slovy působit na druhé takovým způsobem, který je zraní nebo rozzlobí. Bránu k vyššímu poznání otevírá umění objevit ve slovech a odejmout slovům jejich zraňující energii dříve, něž tato energie zasáhne naše nitro, nebo nitro druhých.

Žijeme v systému zvaném relativita. Žijeme v jsoucnosti i nicotě. Prožíváme fyzický i metafyzický vesmír. Kmitáme mezi nebem a zemí, mezi kvanty energie a informací. Chvění energie a informací se projevuje na různých vibračních úrovních souvisejících s vnímanou i nevnímanou realitou. Nejpomalejší vibrační úrovní je hmotná realita, která je svázána s časem a prostorem, a kterou poznáváme svými smysly a rozumovým poznáním. Pro jemnohmotnou duši je vlastní duševní svět, pro nehmotného ducha je vlastní duchovní svět, vědomí člověka neustále kmitá mezi hmotným, jemnohmotným a nehmotným světem. Duchovní cesta souvisí s tím, že člověk rozvíjí svou trpělivost a vnitřní sílu a sám sebe zušlechťuje a naplňuje úctou, pokorou, oddaností a vroucností k vyššímu poznání. Vroucnost je životní nutnost, bez zápalu a vášně zůstává srdce člověka studené, mysl přehnaně kritická a odsuzující (chybovost a slabosti své i druhých).

Pokud uděláme chybu, můžeme na své cestě pokračovat s uvědoměním stejnou chybu již neopakovat a nevláčet za sebou stíny svých pochybení. Káráním a odsuzováním druhých za sebou vláčíme stíny vlastní i stíny druhých. Tyto stíny – odsuzujících úsudků – zakrývají světlo poznání, bránu k vyššímu poznání otevírá schopnost vidět a vážit si předností druhých, mít (pokornou) úctu k životu, k člověku, k vyššímu poznání, ke všemu, co uznáme za úctyhodné. Pokud sami sebe a druhé nepodceňujeme, a pokud k někomu nebo něčemu cítíme skutečnou úctu, pak tento pocit – pocit úcty nebo uznání – nevychází z mysli, ale přímo a bytostně se dotýká srdce, je to pocit duše. Jsou to paprsky světla, které duši prozařují a člověka činí zdravého a mocného, odstraňují nemoc a nemohoucnost. Je to zrcadlení, neboť vše přívětivé, po čem toužíme a chceme kolem sebe vidět, máme nejdříve prožít na úrovni vlastní duše. Pokora v tomto případě znamená stav mysli v přítomném okamžiku, klidné vnitřní zření vnější situace, uvědomění si vlastní nedokonalosti a vlastních slabostí dříve, než se pustíme do kárání a (slepého) odsuzování druhých.

Máme možnost vnímat pozadí dějů a soustředit se na to, co můžeme ovlivnit. Vším ostatním, co ovlivnit nemůžeme, se nenechat vyvést z vnitřního klidu a tím umět rozeznávat podstatné od nepodstatného. Smíme si uvědomit, že pokud utíkáme od jednoho vnějšího zážitku ke druhému ztrácíme spojení s niternými vnitřními prožitky. Pokud napodobujeme své idoly netvoříme ze sebe, ze svých vnitřních prožitků. Máme možnost vnímat, jak se cítíme, na co myslíme, zůstávat v klidu a z tohoto klidu nechat vyzařovat vstřícnost. Neboť vstřícnost k událostem, názorům a k lidem projevujeme svým klidem, s vědomím, že vnímat bytí na vyšší úrovni neznamená být povýšený. S vědomím, že tajemství zrcadlení spočívá nejen v pohybu energií a informací, ale také v pohybu stínů, které jsou součástí života. Láska k životu, úcta k životu a samozřejmě také sebeúcta je vnitřní duševní a vnější duchovní světlo, které nesmíme nechat vyhasnout.

Poslední dobou to, co vyzařujeme do kolektivního vědomí není zrovna veselé, přívětivé. Ano, vnější okolnosti také nejsou zrovna veselé a přívětivé – jak je nám předkládáno. Ale my NUTNĚ potřebujeme vysílat, vyzařovat do úrovně kolektivního vědomí pozitivní, co nejvíce pozitivní energie… ♥♥♥

Stíny odsuzujících úsudků zakrývají světlo poznání

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?


error: Obsah je chráněn autorským zákonem.