Pokud si nechcete kazit siestu u kávy po nedělním obědě, tak tento článek nečtěte

Život v tomto chaotickém světě, v převažující patriarchální společnosti, (která je výhradně v moci principiálně mužské energie), nám může připadat příliš stresujícím, složitým, pro mnohé z nás také příliš zraňujícím. Tato energie, ve své převaze, neusiluje o blaho a prosperitu všech zúčastněných. Chuchvalce negativních energií se povalují všude kolem, vyhnout se jim můžeme například z pozice vnitřního klidu. Mnohé z nás vyvádí z vnitřního klidu vzpomínání na „idylickou minulost“. Touha vrátit se zpět v čase může být velmi tíživá, velmi nezdravá a ubíjející. To může souviset s ignorováním nebo nepřijímáním nových možností, které přichází v přítomnosti, které nová doba sice nabízí, ale ne pro každého jsou dostupné, nebo ve vnějším chaosu dostatečně zřetelné. Jak jsme mohli zapomenout na Animu, na ryze ženskou duši, energii a inspiraci plodivé síly, na principiálně ženskou část duše, která také byla stvořena pro úplnou, celistvou a společnou realizaci člověka ve Světě. Je nejvyšší čas začít se dívat na hada vinoucího se kolem kvetoucí hole zcela jiným způsobem, spojit se s divokou, intuitivní moudrostí.

Dostáváme se do stavů, kdy nás materiální věci tohoto světa nechávají chladnými, neodpovídají hlasu naší duše, ani našim nově objevovaným potřebám. Například být více svobodní, žít mimo konvence, více žít ve spojení s přírodou. Netolerovat systémy spravedlnosti, které nehájí pravdu. Sundat masky, které nasazujeme abychom nevybočovali z davu, abychom přežili v určité společnosti a úspěšně fungovali. Dochází nám síla přizpůsobovat se kolektivu, potlačovat svou osobnost, odvádět pozornost od sebe, navazovat nutné kontakty, zúčastňovat se nechtěného. Odhalujeme uzavřené bubliny falešných představ, často vytvářených nevědomě. Na první dobrou už rozpoznáme falešná pozlátka, která nám nabízí umělý svět.

Svět, kterému už nestačí ani naše odhalená nahá zranitelnost. Svět, který se nespokojí s málem a chce stále víc a víc. Ale co víc ještě ze sebe můžeme dát? Cožpak je možné ve chvíli, kdy už není z čeho brát, stavět hory z tekoucích písků? Budeme se potápět tak dlouho, až nám z té břečky budou koukat jen holé bezbranné ruce? Tekuté písky jsou nasycené vodou, vodou emocí, nerozpadají se a nikdy nevysychají. Můžeme se v nich opravdu utopit? To už tady ale (ne)jednou bylo. Je tady snad někdo, kdo s námi rozmlouvá proto, aby zjistil, jak se doopravdy cítíme? Přece ne všichni chceme ztratit svou duši. Přece ne všichni chceme světem letět jako šílení, ve stresu a útrpném úsilí dojíždět, v časovém tlaku přibržďovat, hekticky předjíždět, v zaslepení vjíždět do protisměrů. A cestou necestou odrážet divoké bouře v honu za dosažením světských cílů a hmotných a stále hmatatelnějších výsledků v tabulkách a grafech. Dává nám urychlené tempo života smysl, nebo nás ubíjí? Užíváme si tu jízdu? Užíváme si život?

K jakému cíli vlastně směřujeme? V současné době s nejvíce používaným vynálezem 21 století? Drony. Drony, kam se podíváš. Není nutné vztáhnout ruku, aby smrt mohla přicházet bez výčitek svědomí. Ačkoli létání s bezpilotními drony má svá pravidla, oči dronů jsou všude.  S drony se můžete snadno dostat do křížku, ať už jsou používány pro komerční účely nebo jakékoli jiné. Pilotní průkaz může mít kde kdo. Monitorují, kontrolují, fotí a hodně toho vědí, možná nejsou schopny zachytit osobní údaje, ale hodně toho za dobrých viditelných podmínek vidí, ačkoli obecně nesmí létat „nad nezapojenými osobami“, míra bezpečnosti používání dronů nemusí být (v budoucnosti) bezpečná.

Součástí kolektivního nevědomí a jeho nejhlubší sféry jsou kolektivní stíny, stinné stránky lidské psýchy. Co nám ukazují všude přítomná zrcadla kolektivních stínů? Zkreslené vnímání skutečnosti, naučené postoje a návyky, popírání ospravedlňováním, nepoctivost, prospěchářství, závist, sebeklam, hněv, strach, pesimismus, ulpívání ve hmotě. Odpor k novým příležitostem. Zakrývání nových perspektiv starými vzorci a návyky. Bolest maskovanou nebo převlečenou za aroganci. Slovním napadáním druhých je zakrýván vlastní strach. Všude samá opozice, nesoulad, tenze. Úbytek kyslíku v krvi i ve vzduchu. Srdeční selhání. Rozčarování v oddělenosti, vztahová citová nedostupnost, nepřístupnost. Vláda bank, peněz a obchodu. Loutková divadla. Nominace na Oskara. Nevkusné kostýmy. Energetická vířivka sociálních sítí. Permanentně šílený svět. Hlas koránu, (autentické zjevení Proroka) v ulicích měst s odlišnou kulturou. Zmatené lidstvo. Fascinace smrtí. Niterné vnitřní rozštěpení, sebepoškozování (dětí a mladistvých) a psychické rozpuštění v nevědomosti. Pocity marnosti a hněv obrácený dovnitř. Popírání kolektivních stínů.

Musíme být dostatečně šílení, abychom bez mrknutí oka popíráním stínů a viny (rozuměj odpovědnosti i zodpovědnosti) podporovali rozmach vnější disharmonie. Zodpovědnost je vlastnost člověka, na kterého se dá spolehnout, jinými slovy se jedná o svědomitost, mít svědomí, být si svého svědomí vědom. Odpovědnost znamená „ručení za něco“. Definice kruhu zní: „Odpovědnost je zodpovědnost, zodpovědnost je odpovědnost“. Jak banální záležitost. Ty stíny. Ta vina. To svědomí.

Zároveň si přejeme destruktivní sílu stínů proměnit na kreativní. Toužíme vyjít ven ze začarovaných kruhů kolektivních stínů, toužíme po jednotě. Toužíme vyjít ven beze zbraní a ochranných štítů. Jednota je vyzdvihovaným pojmem, ale její podstata spočívá v tom, že je jednotou protikladů. Čím to je, že v tomto světě, po mnoho tisíciletí, je příliš mnoho zpovědnic, příliš mnoho zdí nářků, příliš mnoho šibenic. Čím to je, že mnozí z nás tvrdí, že neexistuje nic podobné kolektivním stínům, nebo kolektivní vině, že nám lidem, nám smrtelníkům není nic do spravedlnosti, že se jí nemáme zabývat a otázky spravedlnosti máme ponechat v rukou vyšších, nadpozemských instancí. Ale budiž, každý můžeme mít jiný úhel pohledu. Do jaké míry máme pravdu, ve svých tvrzeních, s vážností a neoblomností předávaných ostatním, to si musíme ujasnit ve svém svědomí.

Začít můžeme tím, že budeme pozorovat, jak se naše vlastní stíny projevují v našich životech, jak ovlivňují prostor kolem nás. Pokud svou temnotu popíráme a své kroky řídíme v zajetí sebeklamu, potom vlastní temnotu promítáme na ostatní. Tím jí dáváme sílu. Rozvratnou energii našich stínů můžeme překonat upřímností. Stíny nemohou být zničeny, ale je možné je transmutovat. Důležité je sebeuvědomění, na jeho základě můžeme posilovat imunitu vůči negativním energiím. Vztahování se ke světu je pro každého z nás různé, někdo spoléhá na city, někdo jiný na racionální mysl. A někdo další, ať dělá, co dělá, stejně se utápí v pocitu marnosti. Kdo v sobě pěstuje a nechá zakořenit nespokojenost se životem, ten snadno propadne nechuti udělat něco, co by danou situaci zlepšilo nebo změnilo. Útěcha je hledána v nakupování, v přejídání, v různých závislostech. Přejídání umocňuje pocit hladu, pocit nedosycení. Někteří jedinci opomíjí vnější svět a ve víře v útěchu hledí do vnitřního světa. Jsou fascinováni hlubinami duše. Pokud se zahledí a ponoří do vnitřního světa moc hluboko a na delší čas, více než je zdrávo, pokud si hluboce uvědomí svůj zraněný idealismus, ztratí kontakt s realitou. Ani si nevšimnou, že zůstávají mimo realitu, je pro ně obtížné být plně ve svém těle. Dokonce, (a to si vůbec nemusíme uvědomovat), zraněný idealismus (v souvislosti s hledáním smyslu) může být příčinou „ztráty duše“.

Věděli jsme, že přijde chaos, že procházíme transformací vědomí. Věděli jsme, že odcházející věk Ryb se bude nějaký čas prolínat s přicházejícím věkem Vodnáře. Ale mnozí z nás si představovali proces transformace lidského vědomí jako relativně snadnější cestu. Můžeme se domnívat, že jsme byli podvedeni, sami sebou, vlastními myšlenkami a představami. Nadějeplnými obrazy vítezství nad hmotou spočívající ve víře, že pokud se na cestě transformace setkáme v hlubokém duchovním spojení a v Lásce, naše proměna bude radostná, kreativní a plná vědomého Světla. Neúnavné snažení mnohých z nás spočívalo ve vytvoření stesky pro ostatní, co přijdou po nás. Přesto, že jsme vlivem vnějšího chaosu již unavení, stále zůstáváme otevřeni myšlence, že na úrovni kolektivního vědomí dojde k průlomu a ve správný čas vše zapadne na své místo, a že můžeme dosáhnout našich snů. Pocit tíhy a marnosti však naznačuje, že čas ještě nedozrál. Ano, vypovídejme se, pokud to potřebujeme, vyvztekejme se, vyplačme se, pokud to v určitý okamžik potřebujeme. Ale pamatujme, že stejné přitahuje stejné. Proto zůstávejme po většinu našeho času naplněni optimismem, nesabotujeme sami sebe a neztrácejme chuť a sílu překonat překážky, navzdory všemu nepříznivému.

Děkuji, pokud jste dočetli až do tohoto bodu. A co má být vysloveno na závěr? Na webových stránkách Psychologie chaosu je spousta článků, rozdělených do několika kategorií. Témata článků se různě překrývají a doplňují. Tyto články jsou psané v čisté víře v lepší zítřky. Ne se vším, co je v nich obsaženo je nutné nebo možné souhlasit. Ale něco vás možná zaujme, nenechá v klidu a inspiruje. Něco byste možná napsali jinak, poupravili, přepsali, vyškrtli, doplnili. Pokud chcete, udělejte to. Čerpejte z textů na Psychologii chaosu, jak je libo, kopírujte, přepisujte, doplňujte, sdílejte. Je vám to, s vírou ve vaše čisté úmysly, z celého srdce dovoleno. Pokud tuto aktivitu může provádět umělá inteligence, bez dovolení a bez svolení, kdekoli na internetu, potom bychom se měli snažit a vzájemně se podporovat, abychom se časem nevzdali vlastní inteligence a tvořivosti, která nepostrádá lidskost a je druhým dávána s čistými úmysly a od srdce.

A pokud se rozhodnete třeba jen kopírovat a jakýmkoli způsobem sdílet neupravené části zde publikovaných textů nebo celé články, budu ráda za uvedení odkazu na webové stránky. Možná tyto texty nejsou dokonalé, ale domnívám se, že je škoda nechat je ležet ladem. Málokdo si dnes najde čas na čtení dlouhých textů, čas na přemýšlení, čas na propojení s duševní a duchovní podstatou sebe sama. V kursu jsou barevná živá videa a mluvené slovo. Možná tvoříte tímto způsobem a zabýváte se mluveným slovem, pokud chcete, jakýkoli text na Psychologii chaosu je vám k dispozici. Můžete vybrané texty doplnit vlastními myšlenkami, vizemi, jakkoli je kreativně rozvíjet.

Jsme jen „obyčejní lidé“, ale měli bychom mít více odhodlání a odvahy neztratit se v divočině a sdílet se Světem své vnitřní vize a hluboké touhy a svůj pravý hlas a esenciální čistotu. Dát Světu vědět, jak přemýšlíme, o čem uvažujeme, po čem toužíme a jak si náš budoucí SVĚT představujeme. Měli bychom mít více odhodlání a odvahy rozdávat druhým lidem kvetoucí lilie, být vděční za každý niterný prožitek, který k nám přijde během „hledání posvátného grálu“. Neměli bychom ztrácet víru v jeho existenci, abychom se nestali ještě více nešťastnými, cynickými nebo v zajetí pocitu marnosti sebedestruktivními.

Měli bychom dát Světu vědět o našich snech, které jsme měli, my všichni, když jsme byli ještě dětmi a nevěděli jsme, jak snadné to je, aby se ten náš svět stal téměř bezduchým. Měli bychom dát Světu vědět o hlubokých touhách, snech a vizích, které člověk měl, když byl SVĚT ještě hodně mladý. Nedovolme Světu v nás zestárnout, nedovolme krvi v našich žilách přestat proudit, aniž bychom se o své sny a vize a bílé lilie nepodělili s ostatními.

Související články: Svět tvoříme my sami, jen nevíme, jak to děláme, Bylo nebylo aneb zrcadlo v zrcadle a neskutečná skutečnost

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Zdroj fotografií: Pixabay.com

Diskuze