Vědomé tvoření reality (shrnutí některých priorit) a orientace v informacích

Aktivně ovlivňovat tvoření reality prostřednictvím mysli a vědomí, objevovat nové možnosti a schopnosti, objevy vědy propojit se starověkými moudrostmi a novým způsobem pracovat s informacemi, je proces transformace, kterého jsme součástí. Mysl a vědomí je součástí existence universálního pole vesmíru, toto pole spojuje mysl a vědomí všech bytostí, všech věcí a jevů, a to synchronním způsobem. Realitu vytváříme vědomým i nevědomým působením na toto universální pole. Životní události sice vnímáme jako lineární – po sobě jdoucí, můžeme je vnímat jako přímé, kauzální nebo příčinné, ale podstata tvoření (vztahy a vazby všeho se vším) skrze toto universální pole je synchronní. Realita v podobě předobrazu uvnitř mysli, na úrovni vědomí, (na úrovni, kterou si nemusíme uvědomovat, a proto nejsme ochotni tuto tezi vždy akceptovat), je základem pro vše, co se nám na plátně Prostoru vytvaruje do skutečného prožívání v podobě vnějších životních událostí. Životní události jsou odrazem vnitřního stavu vědomí jednotlivce a v součtu vytváří svět tak, jak jej známe, jak se nám v Prostoru zjevuje. Prostor je tvárný a reaguje na vědomí jednotlivce i lidstva, dokonce reaguje na otázky, které nejčastěji pokládáme a nejrůznějšími způsoby nám dává odpovědi.

Vědomé tvoření reality (shrnutí některých priorit) a orientace v informacích

Jak toto universální pole Prostoru, které je určené k všestrannému použití, funguje, jakým mechanismem je řízeno, jak tyto mechanismy ovládnout? Jaké vztahy a vazby my sami s tímto polem vytváříme? Jak změna určité části pole ovlivní universální pole jako celek? Je možné provádět změny bez (předpokládané nutnosti) příčiny a následku, s nulovým zpožděním a s okamžitým projevem v realitě? Jak vytvářet novou realitu skrze vědomí a všestrannost universálního pole Prostoru?

Vědomí každého jedince je velmi mocné samo o sobě, nepotřebuje prostředníky, samo má moc ovlivňovat a tvarovat Prostor – realitu.

  • Universální pole Prostoru a prapůvodní jazyk vesmíru a přírody již existuje, tím je splněn první předpoklad pro vědomou tvorbu reality. (Universální pole Prostoru nazýváme různými jmény: Akáša, morfické pole, morfogenetické pole, kolektivní vědomí, kvantové pole, kvantové vědomí, jednotné pole, matrice, matrix, platonický svět (duševní, vnitřní), pole potencionálních možností a podobně.)
  • Druhým předpokladem pro vědomou tvorbu reality je schopnost svou sílu směrovat a ukotvit ve fyzické a mentální přítomnosti. Bytí v přítomném okamžiku předpokládá uvědomit si, že jsme s universálním polem Prostoru v nepřetržité interakci. Na základě tohoto uvědomění se můžeme zmocnit role vědomého tvůrce reality, pokud připustíme, že:
  • PROSTOR je primární (prvotní, základní, hlavní) veličina pro Život, a že jedna kompaktní vesmírná DUŠE se nachází v několika možných stavech existence současně, vzhledem k tomu, že čas ve vyšších sférách či „oktávách“ vesmíru neexistuje – zde existuje jen věčné nyní. Časoprostor vždy vymezuje tady a teď pouze jednu z potenciálních realit – z pohledu toho kterého POZOROVATELE.
  • Třetím předpokladem pro vědomou tvorbu reality je komunikace. Nejen vzájemná komunikace všech bytostí, komunikace se sebou samým, s duší a vyšším já, ale komunikace se vším jsoucím. Se Sluncem, s Měsícem, s hvězdami, se stromem, kamenem, řekou, květinou. (Řekněte například Slunci o tom, že víte, že jste jedním z jeho paprsků, že jste jeho součástí. A zvažujte další aspekty vědomí toho, že jste součástí Slunce, že jste skrze světelný paprsek propojeni s vědomím Slunce, a tudíž i s vědomím všech planet a všech hvězd, a tedy i všech elementárních prvků v celém Universu.)
  • Čtvrtým předpokladem pro vědomou tvorbu reality je uvědomění, že VESMÍR se nám pouze jeví jako vesmír v té podobě, s jakou právě operuje kolektivní vědomí, v té podobě, na jakou jsme frekvenčně vyladěni. V prostoru, všude kolem nás, existuje na jiných frekvencích nespočet dalších vesmírů – sobě si podobných a proměnlivých realit.

PROSTOR je všudypřítomný, nachází se nejen vně hmoty, ale i uvnitř hmoty, a tedy i našich těl. Snažme se všudypřítomnost prostoru poznat jako zpřítomňující tvořivou sílu, která pracuje s informacemi ve všech směrech, napříč nekonečnem. Jako tvořivou sílu, která proniká do všech míst i (paralelních) vrstev, jako sílu, která zapisuje zkušenosti vesmírného Vědomí do informačních bodů prostoru. Jako sílu, která vytváří architektonickou strukturu vesmíru, jako sílu, která se podílí na ZKUŠENOSTECH člověka – vesmírné bytosti – inkarnované do pozemského světa. Prostor můžeme považovat za tvořivé energetické pole Jsoucna, v kterém se veškeré bytí, pozemské i nepozemské, uskutečňuje. Prostor od sebe nic neodděluje, veškerou projevenou hmotu spojuje, je spojnicí mezi vším, co bylo, je a bude, je spojnicí mezi všemi jednotlivostmi nekonečné ryzí existence mnohotvárného vesmíru. Vesmíru ve své externí podobě velmi pestrého.

Realita je konstrukce vědomí a hra na vesmír a flexibilní reality je hra mysli, simulace tvůrčí síly. Možnost, že prastarý obraz vesmíru dostává novou podobu, je zcela reálná. To souvisí s hyper-myšlením, s jasným vnímáním, s posunem člověka na galaktickou bytost. A také s tím, že vesmír umožňuje vždy minimálně dvěma (jakkoliv od sebe vzdálených) prvkům vzájemnou komunikaci.

Chaos je beztvarý způsob bytí, dojde-li k přeměně chaosu v kosmos, chaos získává tvar, nezjevené získává podobu zjeveného, bezduché získává podobu živého.

Neznámý původ existence Vědomí a přírodních zákonů, inteligence a moudrosti, která nás nepřestává oslňovat svou jedinečností, se snažíme pochopit od nepaměti. Od nepaměti také tušíme, že základem vesmíru je svým způsobem abstraktní, ale přesto universální inteligence Vědomí, prapůvodní jazyk přírody, tajemná, a přitom specifická inteligence přírody. Život v nekonečně mnoha podobách je manifestací základní „nulové“ energie universálního pole Prostoru. Přičemž podstata této energie je dynamická a „výbušná“, nepřetržitě (a jaksi sama o sobě) pulsuje, resonuje, vibruje napříč universálním polem Prostoru. A svými vibracemi – pohybem – vytváří elastickou neboli pružnou strukturu jednotného pole. Vytváří nespočet jednoduchých i složitých variací mikro a makro projevů vesmíru, přičemž každá úroveň vesmíru je ovlivňována jednotnými vesmírnými zákony.

Vědomé tvoření reality (shrnutí některých priorit) a orientace v informacích

Detaily hlubší úrovně reality vesmíru, makroskopický svět našemu zraku neviditelný, je naprosto odlišný svět než ten, který se nám rozprostírá přímo před očima. Přesto je podstata pole vesmírného Vědomí otisknuta hluboko v každém z nás a zároveň veškeré pohnutky našeho vědomí jsou v nepřetržitém sledu otiskovány do různých dílčích úrovní tohoto jednotného pole Prostoru.

Můžeme učinit průřezový rozbor určité části universálního pole a nahlédnout do vnitřního života tohoto pole, můžeme vidět vzájemné vztahy informací, vzájemné vztahy elementárních částic, energetických vln, různých frekvencí, vztahy mnoha různých dimenzí s rozdílnou energií, včetně časových – vertikálně i horizontálně působících. Ať už jde o gravitační pole a gravitony, světlo a fotony, informace a mentiony a další jednotlivosti a vzájemné vztahy mezi nimi. Nebo o poznání, že každý hmotný objekt, nalézající se v časoprostoru, vydává jiný zvuk, vydává jiné tóny, počínaje částicí a konče dimenzí, (pokud budeme dimenze v tomto smyslu považovat za objekty, ať už hmotné nebo jemnohmotné). Můžeme stovky různých vhledů popsat vědecky, stejně tak metaforicky, můžeme vesmír zkoumat ze všech možných úhlů pohledu, kterých je člověk schopen, a nakonec dojdeme k závěru a shodneme se na tom, že tyto vztahy nejsou nahodilé. Veškerá uspořádanost jednotlivých prvků, které vesmír vytváří, do sebe inteligentně a prozíravě zapadá. Názor, že uspořádanost vesmíru je nahodilá, může vytvářet zábrany, omezení, ohraničení neboli externí mantinely, kterými sami sebe brzdíme v poznání a tvořivosti.

Jaké dorozumívací prostředky s universálním polem Prostoru máme k dispozici?

  • Tak jak komunikujeme mezi sebou, nebo sami se sebou, někdy účelně, jindy neúčelně, tak komunikujeme s universálním polem Prostoru, není v tom velký rozdíl.
  • Základem tvořivé rezonance jsou pocity. Energie pocitů a emocí, které vychází ze srdce a jsou v souladu s myšlenkami, tvoří základ informací mezi námi a universálním polem Prostoru.
  • Pocity jsou základem zákona přitažlivosti i v případě, že nejsou v souladu s myšlenkami. Můžeme mít skvělou myšlenku, ale pokud máme rozporuplné pocity, spojené například se strachem, záští nebo osobní nejistotou, myšlenka ztrácí na síle.
  • Universální pole Prostoru nerozhoduje o kvalitě simulací námi prožívaných v dílčích částí Prostoru, do kterých můžeme zahrnout jednotlivé životy (jediné kompaktní, celistvé vesmírné Duše). Energie universálního pole je nestranná, pouze synchronně pracuje s informacemi, které my sami vysíláme.

Každý člověk má vlastní doménu – osobní dílčí pole Prostoru, přesto jsou nám všechny jednotlivé domény společné, navzájem se ovlivňují. Naše osobní doména pole Prostoru zpětně reaguje na vše, co a jakým způsobem prožíváme, jak na prožívané reagujeme. Během dne se nám může změnit nálada, můžeme zažívat rozporuplné pocity, na úrovni dílčích polí Prostoru vytváří tyto námi vyslané energie potenciál několika možných (budoucích) realit. Každý například občas uděláme nějakou chybu, podbarvenou emocemi, ale včas si to uvědomíme. Zde je podstatné, zda si to včas anebo vůbec uvědomíme.  Někdy se nám může stát, že chceme něco sdělit a na místo konstruktivního příspěvku spíše „vystřelíme“ emocionálně zabarvenou poznámku, v které se ztrácí souvislosti a podstata sdělení zůstane nevyslovena. V běžném hovoru se nejednoznačnosti a nepřesnosti lze jen obtížně vyhnout vzhledem k tomu, že předávané informace dále prochází filtry vnímání každého, kdo informaci přijímá.

V mnoha aspektech života, ne-li ve všech, jsme ovlivněni prožitky líčenými z osobních zkušeností a z vlastního (subjektivního) pohledu, osobním přáním nebo postojem. Ve stínu nejasného a nepřesného vyjádření může docházet ke zkreslení dané informace nebo názoru. Podstata sdělení se tak stane vágní – mlhavou a rozmazanou. Mlhavost rozdílných názorů se vztahuje k hlubšímu lidskému poznání stejně jako k běžným záležitostem lidského života. Ve vágnosti sdělení dochází ke zkreslení toho, jak vnímáme realitu nebo určitý výsek reality, ať už realitu vnímáme běžným nebo nadsmyslovým způsobem. Na vágnosti sdělení ale není nic neobvyklého, jde o celkem běžnou záležitost dorozumívání v běžné populaci, (pokud nejsme vědec, který sděluje výsledky svého bádání s „nulovou vágností“).

Nakonec i některé naše touhy mohou být vágní, touhy, kterým nerozumíme, jen víme, že se něco musí změnit. Stejně tak vesmír přijímá naše požadavky, nejjasnější odpovědi přichází na jasné a konkrétní otázky.

Nic se nezmění, dokud uvnitř sebe nevytvoříme něco nového – chceme-li změnit nebo upravit různé životní okolnosti, musíme dát podnět, aby se nic rozhodlo být něčím.

Vědomé tvoření reality (shrnutí některých priorit) a orientace v informacích

Na kolektivní úrovni jsme ovlivněni mísením různých tradic a různých učení, což vůbec není na škodu, pokud jedna tradice obohatí druhou. Prospěch z informací, které nás mají vést k tvořivosti, se ale dostaví teprve tehdy, pokud se je rozhodneme aplikovat do života a získávat osobní zkušenost, což vyžaduje kromě intuice a trpělivosti také pevnou vůli. Být tvůrčí znamená být svobodný, samostatný, svébytný, a přitom vnímat jednotu mnohostí. Tím se od poněkud složitějších úvah, kterých pro tuto chvíli bylo dost, dostáváme k problematice zpracování informací. Vybrala jsem a trochu upravila (zkrátila) text na toto téma: Laterální myšlení. (Originál textu najdete na Wikipedii.)

Laterální myšlení je způsob myšlení zaměřený především na kreativní řešení problémů

„Podstatou laterálního myšlení je nepřímý postup, který klade důraz na vykročení z existujících modelů a rámců myšlení za cílem vyvinout nové nápady, které by nebyly dosažitelné sekvenčním logickým myšlením. Koncept laterálního myšlení zavedl maltský psycholog a kognitivní vědec Edward de Bono.

De Bono definuje vertikální myšlení jako opak myšlení laterálního.

Jeho koncepce vertikálního myšlení vychází z tradičního kritického myšlení založeném na metodách Sokrata, Platóna a Aristotela. De Bono považuje tento způsob myšlení za založený na dichotomiích typu pravda/nepravda či buď/nebo, které podle něj vytváří vzájemně kontradiktorní (protikladný, rozporný, vzájemně si odporující) argumentaci, ve které se vždy jedna strana snaží co nejvíce posílit vlastní pozici a oslabit pozici druhého. Tento postup podle de Bona nutně vyúsťuje v situaci, kdy se diskutující stávají protivníky, a která vyúsťuje v jediné „pravdivé řešení“.

Oproti tomu laterální myšlení vychází z paralelního modelu myšlení, ve kterém je kladen důraz na spolupráci jedinců a jejich nápadů a je odmítán konfrontační styl vertikálního myšlení. Jednotlivá tvrzení jsou prezentována jako paralelní možnosti, nikoliv jako oponující si pozice. Podle de Bona je v paralelním modelu závěr či řešení konstruováno, zatímco v kritickém modelu jsou jednotlivá tvrzení posuzována a je vybíráno „jedno správné“.

Ačkoliv de Bono přiznává důležitost vertikálního myšlení a považuje jej za komplementární (doplňující se) k laterálnímu, zastává také názor, že v myšlení založeném na paralelním modelu lépe odpovídá požadavkům moderního světa charakteristického vysokou mírou komplexity (složitosti; mnohotvárnosti; úplnosti; celistvosti).

Charakteristiky vertikálního a laterálního myšlení
• vertikální myšlení usiluje o nalezení jediné správné odpovědi, zatímco pro laterální myšlení je rozmanitost a generativita (přesunutí těžiště zájmu jedince mimo svou osobu) důležitější než správnost.
• Vertikální myšlení je analytické. Laterální myšlení se snaží provokovat a váží si především účinnosti informace.
• Laterální myšlení uznává důležitost vnějších vlivů pro vytváření nových myšlenkových vzorců. Vítá tedy na první pohled irelevantní informace, neboť předpokládá, že čím je myšlenka irelevantnější, tím pravděpodobněji napomůže změně zavedeného vzorce.
• Vertikální myšlení je založeno na postupu krok po kroku, ve kterém je každý krok ověřován a staví na předchozím. Laterální myšlení umožňuje dělat psychické skoky – odklon od logické posloupnosti a nahlížení problému z různých perspektiv.
• Ve výsledku má vertikální myšlení vysokou pravděpodobnost na produkci správného řešení. Laterální myšlení častěji selhává, je však schopno produkce inovativních a výjimečných řešení, ke kterým by vertikálním myšlením nebylo možno dospět.

Metody rozvoje laterálního myšlení
De Bono považuje laterální způsob myšlení za schopnost, kterou je možné se naučit a tím zároveň rozvíjet svou kreativitu. Sám de Bono také vytvořil několik tréninkových programů zaměřených na rozvoj laterálního myšlení.

Například technika „Šest myslících klobouků“ se zaměřuje na rozvoj a aplikaci paralelního modelu myšlení. Zdůrazňuje především, že je důležité při řešení používat různé způsoby myšlení, které by spolu neměly soupeřit, ale vzájemně spolupracovat. Technika je postavena na metafoře šesti klobouků, které symbolizují různé způsoby myšlení a jedinec je v průběhu řešení problému může nasazovat a sundávat.

Dva základní pilíře této techniky jsou:
• Snižování komplexity problému a zmatku způsobeného snahou myslet při jeho řešení všemi způsoby najednou. Tomu napomáhá větší soustředění na jednotlivé mody myšlení a jejich střídání.
• Poskytnutí příležitosti dívat se na problém z mnoha různých perspektiv. Tím se zamezuje předčasné uzavření problému před jeho posouzením ze všech stran.

Bílý klobouk – Soustředí se na data a faktickou stránku problému
Červený klobouk – Vyjádření emocí a pocitů, zohlednění intuice
Černý klobouk – Opatrnost a pečlivé přezkoumání, zdali myšlenky a argumenty odpovídají faktům
Žlutý klobouk – Pozitivní myšlení – jaké jsou výhody návrhu, proč by mohl fungovat
Zelený klobouk – Zaměření na kreativitu, navrhování alternativ, provokativní nápady a změny
Modrý klobouk – Metakognitivní perspektiva – kontrolování toho, jak celý proces probíhá“

♠  ♠  ♠

Běžně říkáme, že každý z nás má svůj osobní životní prostor, jsme si vědomi bezprostředního prostoru kolem našeho fyzického těla, na úrovni pocitů dobře vnímáme, pokud nám někdo nebo něco tento osobní tělesný prostor naruší, vnímáme rušivé energie. Říkáme například „chtěl bych se realizovat, ale nemám k tomu prostor“. Nebo naopak: „mám velký prostor k tomu, abych dokázal využít všech možností k sebe-realizaci“. Člověk má tendenci nehledat příčiny chybování nebo neúspěchu u sebe, má tendence očekávat, že jeho problémy budou vyřešeny zvnějšku.

ELEKTRONICKÉ KNIHY ke čtení ve vašem počítači, tabletu či mobilu

Energie myšlenek má mnoho podob, od skutečně tvořivých po latentní. Pokud uvolníme mysl směrem do sebe a dáme myšlence ten správný impuls, zvedne se vlna vibrací, které za příhodných podmínek vytvoří nové vhledy, možnosti a podmínky a to, co dřímalo jako skryté či potencionální, začne růst. Mysl je obyčejně zaměřena převážně na vnější svět. Pokud více pozornosti obrátíme do sebe, do našeho vnitřního PROSTORU a do vnitřního ticha, objevíme nepoznané úrovně mysli a hlubší procesy myšlení v okamžiku, kdy se toto vnitřní ticho samo od sebe stane aktivní a tvořivé.

Související články: Jak podpořit výkonnost mozku, Úskalí přítomného okamžiku a úskalí „nemyšlení“

Vědomé tvoření reality (shrnutí některých priorit) a orientace v informacích

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?