11. listopad – podzimní povídání nejen o sv. Martinovi na bílém koni

V říjnu se příroda proměňuje v paletu teplých podzimních barev, pro toto období platí méně známá průpovídka, že sv. Martin jezdí v říjnu na strakatém koni, zde je skrytá symbolika prvního barevného podzimního listí. Známější listopadová pranostika vztahující se k prvnímu podzimnímu sněžení praví, že „Svatý Martin přijede na bílém koni.“ Sněhová nadílka v listopadu je spíše vzácností, v posledních letech nám sv. Martin přinesl sníh 11. listopadu i v nížinách v roce 2016, jednalo se o první sněžení toho roku a napadlo 1 až 2 cm sněhu. Častěji sv. Martin přijíždí na šedém koni a přináší podzimní mlhy, zvěstující tajuplné hranice mezi pozemským a astrálním světem. Martin a Kateřina na blátě, zvěstují Vánoce na ledě, jižní vítr na Martina, bude mírná zima. Přijede-li na žlutém koni, bude sucho a přijde tuhá a suchá zima. Na sv. Martina se medvědi ukládají k zimnímu spánku.

Svátek sv. Martina ohlašuje počátek zimy a blížící se advent

Svátek sv. Martina zůstal v našich krajích jednou z nejoblíbenějších tradic, v časech, kdy zima ještě byla zimou, se v každé chalupě připravovalo tradiční pohoštění a děti čekaly na první sníh. Tento listopadový den oznamoval chystání zásob na zimu, konec sklizně a obhospodařování úrodných polí. Na svatého Martina se konaly průvody, které doprovázelo cinkání rolniček, zapalovaly se ohně a pořádaly hostiny. Na svatomartinském posvícení nesmí ve svátečním menu chybět dozlatova vypečená husí pečínka tradičně pečená s jablky, hruškami a švestkami, podávaná s červeným zelím a s bramborovými knedlíky. Jako dezert se podávají posvícenské koblihy, svatomartinské švestkové koláče a sladké rohlíčky ve tvaru podkovy. V dřívějších dobách děvčata obdarovávala své mládence tímto pečivem zvaným roháče, vandrovnice nebo podkovy svatého Martina, plněné mákem, hruškovými či švestkovými povidly, ořechy, perníkem i mrkví.

Na zimu ze služby odcházející čeledín dostával od hospodáře martinské pečivo plněné povidly a mákem. Slavnosti souvisely také s podzimním odevzdáváním desátků či úroků, takzvaných „robotních dávek vrchnosti“. Na Moravě býval selský dvůr vrchnosti povinován odvodem kopy grošů a „bílou husou s červenýma očima“ (tzn. dobře vykrmenou). Odvádění hus se někdy odehrávalo za mimořádných ceremonií, např. jihomoravská obec Dyjákovice odevzdávala každoročně husu na zámek do Moravského Krumlova na vyzdobeném voze, taženém čtyřmi bělouši. V době kolem svátku sv. Martina ukončili svůj úkol i pastýři, kteří dostávali odměnou obilí, jež sedláci odměřovali v určitý den, obyčejně v den svatomartinský, všem obecním služebníkům (ponocnému, hajnému, učiteli). Za obilí, které po výplatě služebníkům zbylo, sedláci hodovali a pili a v některých oblastech přispívali k hodům i pastýř a ostatní služebníci a někdy i chalupníci s domkáři. V Čechách (zejména v jižních Čechách) nazývali tuto slavnost „býkova svatba“, na Moravě „sépka“ a v německém pohraničí západních Čech „pastýřská sýpka“.

Svatomartinská tradice s posvícenskými zábavami je ve velkém zachována do dnešních dnů

Martinské posvícení se odehrává většinou o první neděli po sv. Martinovi. Během hodování se slavnostně ochutnává mladé Svatomartinské víno z nové úrody. Tradičně si hosté u pestře prostřeného stolu, jenž dotváří útulné kouzlo domova, mohou 11. 11. přiťuknout jiskrným, svěžím a jen několik týdnů zrajícím mladým vínem přesně v 11 hodin dopoledne. Jedna z dalších pranostik praví „Když na sv. Martina mráz uhodí, na rok dobré víno se urodí.“ Vínem se zapíjí delikatesa v podobě husí pečínky, posledního masitého pokrmu před šestinedělním adventním půstem. V německém pohraničí Šumavy obyvatelstvo věřilo, že kdo se svatomartinského vína napije, bude silný a krásný, proto se také chlapci a děvčata o sv. Martinu scházela v hostincích ke společnému pití vína. V Čechách se tradovalo: „Radosti Martina jsou hus a džbán vína”, ve starobylých kalendářích byl u jména sv. Martina vyobrazován roh k pití.

Tradice svatomartinských slavností a venkovských veselic, jejichž součástí jsou dechové kapely, lovy, zabijačkové hody, masopustní karnevaly, trhy a jarmarky doprovázené kulinářskými lahůdkami, jsou si v evropských zemích hodně podobné. Základem slavností je křest mladého vína, a přesvědčení, že v den tohoto svátku se žádným jídlem nepohrdá. V některých oblastech je udržovaným folklórním zvykem martinská koleda, kdy děti obchází s koledou dům od domu s vlastnoručně vyrobenými lampióny, za koledu dostávají sladkosti, martinské pečivo, sušené ovoce, ořechy, sušené fíky a pečené jedlé kaštany. Průvody doprovází pochodně a svítidla vyrobená z vydlabané cukrové řepy, zavěšená na holi s uvnitř zapálenou svící. Součástí slavností bývá i zvolení královny husopasek. Někde je podávána polévka z husích jater, sváteční husa plněná nádivkou z mletého vepřového masa, cibule, česneku a bylinek. Jinde se podává pečená s nádivkou z máčené housky, jedlých kaštanů, restovaných ořechů, jablek, švestek a červeného vína. Součástí menu bývá také husí paštika, která je v některých lokalitách považována za „jídlo králů“. Někde hospodáři zažehnávali dobytek březovou, vrbovou, dubovou nebo jalovcovou větvičkou opentlenou barevnými stuhami, v domácnostech se světil chléb.

Zdroj informací: Historie svatomartinských tradic

V pranostice vztahující se k 11. listopadu dominuje symbolika bílého koně, od nepaměti je prostředníkem mezi pozemským a oním světem

Bílá sněhová pokrývka uklidňuje a utěšuje. Pozdní východy slunce, přes den zatažená obloha, brzké stmívání, dlouhé noci a zima bez sněhové pokrývky působí neutěšeně na psychiku. V tajuplném čase mléčného oparu podzimní mlhy, v době, kdy koruny stromů s posledními listy hledí ve své obnažené kráse k obloze, kdy příroda pozvolna utichá a v korunách stromů nezní ranní švitoření ptáků, a v následujícím zimním období znamená sníh pro přírodu věčně živou sílu, dodává jí vláhu a chrání před třeskutými mrazy. První sněhová nadílka v čase, kdy světla ubývá a do lidských duší se vkrádá smutek, melancholie a lítost, symbolizuje světlo, duchovnost, spiritualitu, čistotu, panenskou nevinnost, vše nepoznané a tajemné. Návěje sněhu dávají tušit tajemné geometrické obrazce skryté ve stříbřitých krajkách sněhových vloček tiše snášejících se jakoby z nadoblačných sfér. Bílá je barvou čisté duše a obnažené přirozené krásy, obsahuje hojivou sílu, je inspirací k životu. Je symbolem sjednocení, průhlednosti, neúplatnosti, upřímnosti, nových začátků. Ochraňuje před negativními energiemi, usnadňuje napojení na energie přírodních sil. Bílá barva bývala u starých Slovanů barvou „smuteční“, dávala duším odcházejícím na věčnost naději na znovuzrození, přinášela osvobození od všeho temného, od nelásky, od pozemských pout. Cokoliv v přírodě je bílé je jedinečné, originální a zároveň magické, čisté a posvátné. Jako mléko, bílé květiny, lilie, leknín, bílá labuť, bílý kůň, křišťál, perla, slonovina, čistá bílá oblaka. Někdy se za bílého dne díváme na bílý Měsíc, tajemný, magický a vševědoucí, neoslněn odraženým světlem Slunce je odhalen ve své přirozenosti. Bílé vlasy starce jsou symbolem zrání, laskavosti a moudrosti. Tajemstvím je zahalena také nejedna Bílá paní, zjevující se na hradech a zámcích v bílém rouše.

Milovat sám sebe „za každého počasí“ znamená být milován

Na domě vyobrazený bílý kůň ochraňuje od temných sil podsvětí

Podobně podkova pověšená nad vchodovými dveřmi přináší štěstí a klid do domu. Statné hnědáky a krásné bílé koně pohané uctívali jako symbol prvotní síly, slunečního světla a hřejivého tepla, vytrvalosti, trpělivosti, moudrosti a dynamičnosti. Mléčná dráha je podle starověkých mýtů mlékem nebeské kobyly. V bílých oblacích, šedivých mračnech, v bouřkových blescích ale i v zádumčivém větru spatřovali Slované tajemné síly: proměněné v bílé či šedivé koně. Na rozhraní světla a tmy, kdy na obloze vidíme Jitřenku a ranní červánky, plují oblohou koně v podobě šedobílých oblak. Denní události v přírodě mají podle pohanských legend na starosti hnědáci. Noc je zas pod vládou tajemných černých koní. Kůň je silové, totemové zvíře, Slované je v pohanských časech se vší vážností uctívali, a to v návaznosti na přírodní síly. Příroda a přírodní síly jsou obtížně ovladatelné, stejně tak je nezkrotná síla divokých koní. Kdo dokáže zkrotit koně, zná tajemství magických přírodních sil. Zkrocení divokého koně souviselo s iniciačními obřady. Amulety v podobě rolniček, koňských ohlávek, podkov, či dokonce koňských lebek představují mocnou symboliku magické ochrany.

Magická energie ranní rosy

Keltové, kteří si dokázali koně osedlat jako velmi dobří jezdci, uctívali ranní rosu, kterou v podobě slunečních paprsků vypijí nebeští koně. Keltové považovali rosu za nejuctívanější projev vody. Rosa je substancí vzniklou z nebeského ohně, je považována za prvotní hmotu – prima materii, je představitelkou všech čtyř živlů – ohně, vody, vzduchu a země, představuje cirkulaci všech živlů v přírodě. Rosa je nesmrtelná, s prvními slunečními paprsky opět stoupá vzhůru k nebesům. Ve vlhku vzniká, sluneční paprsky ji sežehnou (vypijí ji nebeští koně), v podobě páry mizí, a opět se objevuje v chladu noci. V kapičce rosy se skrývá tajemství všeho mystického, třpytící se kapky rosy jsou jako vzácné myšlenky, přicházejí jako intuitivní záblesky světla z vyšších sfér. Rosa je magickou esencí, je elixírem nebe a země, dechem přírody, je vzkříšením, země ji vydechuje, nebe ji přijímá a vrací zpět přírodě. Ranní rosa zvěstuje pěkné počasí. Probouzí-li se příroda neosvěžena kapičkami rosy může přijít bouřka.

Nad bodem mrazu vzniká rosa, pod bodem mrazu vzniká jinovatka. Krystalické struktury v podobě vějířků a jehliček vznikají, když se vodní pára ve vzduchu a na chladném povrchu začne proměňovat v tuhé skupenství. Jakmile venkovní teplota klesne pod nula stupňů, za určité vlhkosti vzduchu (při mlze), jinovatka promění trsy trávy, odkvétající květiny, listy a jehličí stromů v bílá, lesknoucí se ledová peříčka rozmanitých a nadpozemských tvarů.

Pověst o vzniku martinského posvícení

Pověst o posvícení martinském (podle Jos. Svátka): Kdysi vyjel si český kníže Oldřich lovit do lesů křivoklátských, kde se však odloučil od své družiny a zmátl si cestu v hustém lese. Troubení jeho přivolalo uhlíře z nedaleké osady, kde právě slavili posvícení. Uhlíř vyvedl knížete, jehož neznal, z lesa, a pozval ho do své chatrče na husu. Kníže, který se vydával za knížecího komorníka Janka, přijal pozvání uhlířovo a poživ husy posvícenské a pobaviv se v chatrči jeho, pozval ho, aby ho v Praze na hradě navštívil. Uhlíř to slíbil za tou výminkou, že mu tam pan Janek dá též upéci husu. Potom vyvedl knížete z lesů. Kníže sešel se brzy se svou družinou a vesele jí vyprávěl, co se mu přihodilo. V den sv. Martina dostavil se uhlíř skutečně na hrad Pražský a poptával se po panu Jankovi. Dvořané, jsouce již na jeho příchod připraveni, uvedli ho ke knížeti, s nímž užaslý uhlíř potom stoloval a na huse si pochutnal. Na památku tohoto vysvobození svého z lesa a srdečné pohostinství českých uhlířů ustanovil kníže Oldřich, aby každého roku slavil se den sv. Martina pečenou husou a z toho ustanovení mělo počátek posvícení martinské.

Čeští obrozenečtí historici a národopisci tvrdili, že svátek sv. Martina ustanovila církev právě do doby původních slavností boha vína Baccha, zobrazovaného s dvěma růžky na hlavě. S tímto božstvem souvisí pohanské obřadní zvyklosti a rituální pečivo podobné růžkům, obětované pečivo mělo připomínat starověký roh k pití či rohy býka, pečivo ve tvaru božstva nebo jejich atributů byly později převzaty křesťanskými slavnostmi. Z těsta upečený býk byl později obětován taktéž sv. Martinu, křesťanskému patronu pastýřů a stád.

legenda o svatém Martinovi skrývá zapovězené „tajemství“

Možná tušíte, o jaké zapomenuté a nezmiňované skutečnosti se jedná. Martin dostal jméno po bohu války Martovi, jeho otec byl římským vojákem, přál si, aby jeho syn kráčel v jeho stopách. V životopisu tohoto světce se praví, že žil skromným poustevnickým životem poté, co splnil své povinnosti v armádě. Avšak legenda o sv. Martinovi z Tours je tak trochu dvojznačná, tento římský voják a poustevník je popisován jako milosrdný ochránce, málo už se ale ví, že v pozdější roli misionáře se projevoval jako náboženský fanatik. Za použití násilných prostředků horlivě brojil proti pohanství a bezbranný „bezbožný“ lid obracel na křesťanskou víru, potíral vše, co se vztahovalo k pohanským posvátným místům. Z pozice síly v roli biskupa bojoval proti projevům mimo křesťanských náboženství označovaných souhrnně jako pohanství. Nařizoval zapalovat pohanské chrámy, nechal vykácet kilometry lesů pro pohany posvátných megalitický řad v Bretani. Fanaticky ničil vše pohanské a násilně se vypořádal s pohanskými kněžími, kteří se snažili dál slavit tradiční pohanské svátky. Mnoho kostelů bylo zasvěceno sv. Martinovi, kostely mu zasvěcovali například saští panovníci na kolonizovaném slovanském území.

Na druhé straně této legendární mince dvojího světa je sv. Martin znám díky křesťanské legendě, ve které se soucitně rozdělil s potulným žebrákem o svůj plášť – rozdělil se s ním o teplo – projevil se jako pokorný, skromný a milosrdný ochránce. Na svých cestách prý prováděl zázraky, které jej údajně chránily před odporem venkovanů, na který při svém ničení jejich posvátných pohanských míst narážel. S lidem, který přestoupil na křesťanskou víru, měl zacházet pokojně a vlídně. Sv. Martin, uctívaný jako průkopník „pravé víry“, patří mezi první mučedníky, které církev označila za svaté. Běžně se dozvídáme, že sv. Martin ztělesňoval přechod od pohanství a antického dědictví ke křesťanství, ale už se opomíjí, jakým způsobem tento přechod probíhal.

Svatý Martin a legenda o plášti

Za jednoho velmi mrazivého zimního večera se Martin na koni vracel do vojenského tábora. U brány ho oslovil polooděný žebrák a prosil o almužnu. Protože u sebe Martin neměl ani peníze, ani jídlo, zprvu nevěděl, jak by člověku pomohl. Tu ho však napadla myšlenka: vzal svůj velký důstojnický plášť a rozdělil ho svým mečem napůl. Polovinu pak hodil žebrákovi třesoucímu se zimou, aby se aspoň trochu zahřál. Legenda dále vypráví, že Martin spatřil příští noc Ježíše, který byl oděn půlkou pláště. A uslyšel, jak Ježíš říká andělům „Tímto pláštěm mě oděl Martin, který je teprve na cestě ke křtu.“ Tato Kristova slova znamenají to, co je psáno v evangeliu: „Cokoli učiníš jednomu z mých nejmenších bratří, pro mě jsi učinil.“ Scéna dělení pláště patřila po celá staletí k nejznámějším a nejoblíbenějším světeckým motivům umělců. Po probuzení byl Martinův plášť opět celý. Tato událost vedla Martina k tomu, aby opustil armádu a nechal se pokřtít.

(Celý příběh sv. Martina najdete na Wikipedii.)

Energie křestního jména Martin nese vibraci čísla 3

Trojka je sólistou, interpretem, umělcem, literátem, lingvistou, zdravým realistou, psychologem, obchodníkem nebo poslem, který dorazí vždy včas. Má ráda příběhy, umění, symboly, vzpomínky a momentky zachycené na fotografiích. Trojka má dar schopnosti učit sebe i ostatní radovat se z každodenního života, přemýšlet o podstatných věcech, nebát se hovořit o svých pocitech a emocích. Dokáže tak říkajíc „kráčet nad zemí“. Zřídka kdy ji něco vyvede z rovnováhy, život a životní okolnosti chápe jako sebe-zrcadlové reflexe. Přátelská a tolerantní trojka přináší tomuto jménu štěstí, citlivost, srdečnost, systematičnost, dokonalou představivost, cit pro kulturu, umění naslouchat, překonávat překážky. Pokud má pocit, že se vše kolem ní vymklo kontrole, dokáže rychle a uvážlivě jednat. Trojka je také dobyvatel, vyznává nezávislost a touží po dobrodružství, je schopna překonat příkré schody vytesané ve skále, a stejně tak miluje čas pro odpolední kávu. Ale také v sobě skrývá schopnosti chameleona, dokáže vystihnout příležitost a dobře se přizpůsobuje svému okolí v rámci svých cílů, užívá daru diplomatického jednání, díky čemuž snadno dosahuje společenských úspěchů.

Recept na křehké martinské rohlíky podle Magdaleny Dobromily Rettigové

Utři hodně ¼ kila čerstvého másla, přidej k němu tři žloutky, dvě celá vejce, 4 dkg rozdělaných lisovaných kvasnic, kus tlučeného cukru, s půl citronu kůru, koflík vlažné smetany, a přimíchej k tomu ¼ kila pěkné mouky, osol to trochu a těsto náležitě vypracuj: kdyby bylo řídké, tedy přidej ještě dle uznání mouky a nech je zkynout; potom je dej na vál posypaný moukou, rozválej je tence, nakrájej z něho kružátkem na tři prsty široké a asi šest prstů dlouhé lístky, pomaž každý připravenou již nádivkou: tvarohem, povidly nebo mákem, zaviň je, utvoř úhledné rohlíčky, klaď je hezky od sebe na plech máslem pomazaný, pomaž je rozkloktaným vejcem a nech je pěkně upéci; pak je posyp tlučeným cukrem a urovnej je úhledně na talíř.
Rettigová, Magdalena Dobromila, Domácí Kuchařka, 1888

Tištěné a ELEKTRONICKÉ KNIHY ke čtení ve vašem počítači, tabletu či mobilu

Posvícenský koláč se „nesuší” v troubě na plechu, ale o posvícení v každé chalupě se protápí pec jednou, dvakráte neb vícekráte dle hostí, domácích a dle potřeby. Kvůli koláčům kdesi odložili posvícení, až bude pšenice zralá, vymlácená a semletá. Ani kázání v kostele nepomohlo. Teď se vezme prostě pytel „nulky“ a odvede se pšenice později. Koláče se dělaly s mákem (to se rozumí samosebou), s povidly, (z hrušek, jablek i švestek), jíchové, skořicové, s homolkou, tvarohové, české i německé, skládané i „rozpláclé“, jednoduché i s trojím mazáním, na plechu, papíře i javorových listech. Těmi se zve, ty projdou celou obec, jsou předkládány na zkušebný zub, prohlíženy se všech stran, a pak se teprve pronáší o nich soud: „Ty placky jsou jako houžev” nebo „Ten Boží dar jest jako dort.” Jenom když jsou kvasnice čerstvé a pec v pořádku. Dělnic jest dost. Celá ženská přízeň se dostaví a táhne od stavení ke stavení.
Martinské koláče, rohlíky a martinská husa, Plzeňský obzor 1910

Související články: Návrat k přírodě – klišé, utopie či nutnost?, Vědomí člověka a živá mysl přírody, Tiché podzimní rozjímání, Druidské uctívání stromů

Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze