Neklid z pocitu, že se děje něco velmi podivného

Pokud bych někdy kolem roku 2000 upadla do kómatu, a z tohoto kómatu se probrala, za plného vědomí a plné funkčnosti mysli a všech smyslů v roce 2022, nevěřila bych vlastním očím a uším, nevycházela bych z úžasu a zároveň bych si musela myslet, že jsem se zbláznila. Možná se nám některé věci šokové nezdají, ať už v dobrém nebo jiném smyslu, ale dát si „pouhých“ dvacet let pauzu, tak jsme v šoku od rána do večera. Svět kolem nás se neuvěřitelně a neskutečně rychle proměňuje. Sice neztrácím důvěru v Universum a doufám, že duch Universa neztrácí víru v člověka, ale v tuto chvíli, tady a teď si nedokážu dost dobře představit, jakým způsobem a jakým směrem bude proměna světa pokračovat. To ale neznamená, že se nemohu ponořit do koncentrace na neprojevené změny neviditelných rovin proměňující se Země a přemýšlet nad neklidem z pocitu, že se s tím naším světem, který se nenachází ani dole, ani nahoře, ale balancuje někde uprostřed, děje něco velmi podivného.

Neklid z pocitu, že se děje něco velmi podivného

Pohybujeme se prostorem, který bereme jako samozřejmost, procházíme známými místy kolem různých přírodních uskupení, jako jsou lesy, hory, jezera, řeky, louky, procházíme kolem budov, které stojí stále na stejném místě – a vše vnímáme jako reálnou krajinu. Svět kolem sebe vnímáme jako dokonale uspořádanou strukturu prostoru a času. Pokud bychom se dokázali dostat za energetickou hranici projevené hmoty, za pozemské rozpětí vnímání reality, pevné objekty by zmizely a prostor kolem nás by se proměnil ve zdánlivě chaotický proud různých vibrací. Vesmír existuje díky zákonu zachování energie. Energie se nikam neztrácí, neustále se proměňuje, stává se hmotou, vytváří stále nové prostorové vzory a nové hmotné formy. Náš pestrý svět, v podobě aktuálně vnímané reality, je jednou z mnoha možných verzí časoprostorového uspořádání energie a hmoty, včetně možné existence dalších paralelních dimenzí nekonečně tvárného, vícedimenzionálního kosmického prostoru.

Hmota je v prostoru a čase do pevných tvarů uspořádaný proud nehmotných vibrací, časoprostorová struktura, která nás obklopuje je uspořádána podle určitých vzorů kreativních kosmických vizí a emanací. Tak se děje v součinnosti vesmírného vědomí, planetárního vědomí, vědomí přírody a lidského vědomí. Prostor přebírá takou podobu, jaká je promítána souhrou univerzálních vědomí, aktuálně činných na úrovni projevené časoprostorové struktury. Každý jeden z nás se podílí na určitém vzoru životního prostředí, realita na materiální úrovni bytí přebírá takovou podobu, která je ve shodě s vibracemi projevenými na úrovni kolektivního vědomí. Struktura lidského vědomí tak nabývá různé druhy zkušeností, člověku umožňuje „mít vhledy“ do dávného i budoucího prostorového upořádání hmotného prostředí planety Země. Nicméně ve chvíli, kdy se propast mezi přírodou a člověkem zvětšuje a zároveň přichází (nevyhnutelný) úpadek duševní a duchovní světové kultury, dochází zároveň k přerodu struktury nám známého světa, před kterým není úniku. Nebo jinak řečeno dochází k úpadku struktury projevené reality v rámci lineárních procesů, které se nám odvíjí přímo před očima. Případně můžeme mít zcela jinou vizi, to záleží na tom, jak budeme situaci všeobecného „chaosu a destrukce“ vnímat.

Duch planety Země ovládá, organizuje a lidskému vědomí zpřístupňuje vize, které souvisí se smysluplným vývojem přírody, s vývojem rozmanitosti různých forem života. Kreativní duch přírody je přítomen na úrovni tvořivých aktivit různých přírodních elementů, které jsou součástí mnohovrstevné inteligence planety. Aniž bychom si toho byli vědomi, informace o různých procesech proměny vědomí planety a přírody k nám proudí neustále. Přijímání, respektování a výměna informací na úrovni vědomí přírody a vědomí člověka ale nefunguje tak, jak by bylo pro rozvoj planety žádoucí. Energie planety se mění, to už mnozí z nás pociťujeme. Zrychlené vibrace Země souvisí s procesy proměny přírodního a životního prostředí, které se odehrávají na dvou rovinách. Jednak probíhají za hranicí mimo běžně vnímaného časoprostoru (v rámci nelineárních procesů), a současně probíhají na úrovni projevené a proměňující se hmotné, všední reality, která se někdy tváří jako kolaps všeho, na co si vzpomeneme. Neprůhledný rámec nelineárních procesů na éterické úrovni nám dává naději, že vše nakonec dopadne zcela jinak, než by logika rozumu dokázala předpokládat.

Mentální a emocionální energetické pole člověka, kvalita jeho vnitřního obrazu, jakým vnímá sebe a svět, se v podobě vibrací přesahujících fyzické tělo otiskuje do energetického pole planety. S tímto procesem souvisí energie srdce, myšlenek a dechu člověka, energetický vír myšlenek, citů, emocí a dechu souvisí s esencemi energetického působení vody a vodního prostředí uvnitř člověka, v přírodě a v zemské atmosféře. Nikoliv náhodou prostor připodobňujeme k moři či oceánu informací, energetické proudy myšlenek nazýváme vlnami, v podobě semínek v sobě pěstujeme představy, které zaléváme živou vodou tvořivých myšlenek. Myšlenka má tím více přitažlivé síly, čím více energie emocí nese prostorem, tím více se energie myšlenky zhušťuje. Energie myšlenek se mohou vzájemně zesilovat, rezonovat spolu jako naladěné struny, pokud se naše myšlenka setká s podobně vibrujícími myšlenkami dalších osob, věci se dávají do pohybu.

Pocit beznaděje se prostorem rozšiřuje a rozmnožuje například skrze sdělovací prostředky, všeobecně tolerovaná atmosféra zmatku a různé krize si velmi snadno a rychle získávají naši pozornost. Tento pocit beznaděje nemusí být náš, přesto úspěšně proniká přímo do našich mentálních obrazů vztahujících se k budoucnosti, pocit je prvotní reakce a život se může začít komplikovat. Pocit beznaděje neproniká pouze do mentálních obrazů, tato energie strachu proniká také do buněk fyzického těla. Emocionální atmosféra vzniklá naháněním strachu do mysli mnoha lidí proudí kolem planety, projevuje se jako mentální nálada lidstva, což začínáme vidět ve svém okolí. Strach je svazující. Strach, pesimismus a světu dominující rozum brzdí vývoj. S nelibostí vnímáme, jak vtaženi do víru změn bezúčelně pobíháme sem a tam. Vnímáme jak a o čem lidé mluví, aniž by měli tušení o vibrační energii slov, aniž by vnímali, jakým způsobem ztrácí svou vlastní životní energii a volní sílu. Emocionální atmosféra proudící kolem planety se zapisuje také do „buněk hmotného planetárního těla“.

Určité myšlenky východních učení o tom, že je možné duchovně růst pouze díky boji a zápasu, bolesti a utrpení, díky pokornému snášení smutku, bolesti a utrpení, kdy je někdy dokonce kladen důraz na vděčnost za tuto zkušenost, je obtížné plně přijmout. Tuto víru je dokonce možné považovat za poněkud nešťastnou. Díky této víře mnoho lidí není ochotno ani připraveno existovat bez bolesti a utrpení. Vlivem této víry si „prostor možností“ dává záležet na tom, aby nám umožnil žít v prostředí, kde je život v nedostatku, neustálé soupeření nebo boj o život jakousi nutnou normou. Zákon rezonance nám říká, že stejné je přitahováno stejným, k sobě je přitahováno to, co vibruje na stejné nebo podobné frekvenci, také myšlenky vibrují na určitých frekvencích.

Ze závislosti na utrpení se stal vnucený program, od jehož obsahu bude nutné se plně distancovat, kdo získává energii z lidského utrpení, ten se zároveň podílí na vytváření této neblahé, včas nezpozorované závislosti. Čím jsou programy (destrukce) starší, tím dokonaleji a přesvědčivěji fungují a stále dokola autorizují dramatické situace. Některé negativní vzorce překonávají civilizace, celé generace, rodinné struktury. Neustále probíhá výměna informací mezi vědomím člověka a kolektivním vědomím, koncentrovaná na velmi citlivé, a jak je vidět v přímém přenosu i snadno napadnutelné oblasti vývoje, evoluce a transformace lidského vědomí.

Podobné frekvence se magneticky přitahují. Změna vnitřních vibrací mění náš magnetismus. Jak asi zní tajemná hudba sfér, jež rozeznívá prostor? Zní jako melodie lásky v srdci člověka? A možná se neustále podílí na znovuzrození a obnově životního prostoru Země? Pokud člověk onemocní smutkem a z jeho nitra nezní zvonkohra hrdého a odvážného srdce, může následně onemocnět také planeta Země? Až budeme ochotni přijmout myšlenku, že je možné růst také z pocitu radosti a skrze radost, až dokážeme pozvednout vnímanou krásu života do srdce a do duše a proměnit ji v Lásku, až plně přijmeme, že je možné jít cestou srdce, svět se radikálně změní. Subtilní pole vibrace radosti si můžeme představit jako vnitřní tóny, kterými rozezníme prostor kolem nás. Vnitřní tón radosti se diametrálně odlišuje od vnitřního tónu nenávisti.

Při veškerém (zneklidňujícím) dění nám nyní může být útěchou, že něco podivného se děje také s časem nebo s kvalitou času. Jako by už nic kolem nás nebylo konzistentní, včetně času. Čas jako by byl zároveň lineární i nelineární. Jako by se zároveň rozpínal i zkracoval. Jako by následoval a zároveň předcházel posloupnost lidských činů, ale ve výsledku hraje součinně s transformací lidského vědomí – čas není náš nepřítel, čas s námi a zároveň pro nás hraje tajemnou hru, je součástí kreativního procesu vyšších kosmických sil na úrovni kvantového vědomí vesmíru.

Neklid z pocitu, že se děje něco velmi podivného

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?


error: Obsah je chráněn autorským zákonem.