Okolí nás vnímá tak, jak vnímáme sami sebe

Čeká vás pohovor, pracovní schůzka nebo první rande? V tom případě je dobré vědět, že prvních pět minut je rozhodujících, za pět minut stihnete udělat první dojem. Pět minut postačí na to, aby si vás váš protějšek „zaškatulkoval“. Během každého setkání s druhými lidmi je důležité vnímat své pocity a důvěřovat svým pocitům. První dojem během setkání, kdy se na příchozího člověka nejpozorněji soustředíme, si vytvoříme během pár minut, stejně tak si první dojem o nás vytvoří člověk, se kterým navážeme kontakt. Přestože může být první dojem zkreslený, například díky nervozitě, přesto se zapisuje do paměti, a je docela obtížné, pokud během setkání něco pokazíme, tento první dojem napravit. V dnešním článku se můžete dozvědět, na jaké neverbální projevy je důležité se zaměřit v různých situacích, ať už jde o pohovor, pracovní schůzku, první rande nebo seznamování v novém pracovním kolektivu.

Vstoupit do prostoru jako živel, ovlivněn vnitřním nutkáním být okamžitě viděn, anebo nesměle a zdrženlivě, ovlivněn vnitřním nutkáním zůstat nepozorován (bez povšimnutí okolí), je umění, které je založeno nejen na osobním verbálním projevu, ale také na porozumění řeči vlastního těla. Někdo se urputně snaží, aby byl viděn, aby byl oblíbený v kolektivu, a někdo jiný si přízeň okolí získává snadno a přirozeně. (Vzpomeňte si na dětství a na školní třídu, dětské prostředí je ideálním příkladem. Vzpomeňte na spolužáky, kteří na sebe neustále strhávali pozornost, a na spolužáky, kteří téměř neviděni, osamoceni a bez kamarádů sedávali někde v koutě.) Neviděn zůstává člověk s jemným, pomalým, téměř až omluvným postojem, případně nervózním projevem, zdrženlivou řečí těla a tichým, nevýrazným hlasem. Člověk dokonce může už pouhým držením těla (svěšená a zakulacená ramena), nevýraznou mluvou a mimikou obličeje jakoby vyprávět osobní „smutný životní příběh“, případně dává najevo nedůvěru a možná i averzi k vlastní osobě. Zde se skrývá pravidlo, které nám říká, že lidé nás vnímají tak, jak sami o sobě smýšlíme, mají z nás takové pocity, jaké máme sami ze sebe. Také bývá pravidlem, že není jednoduché respektovat a mít rád člověka, který nerespektuje a nemá rád sám sebe. Sám sobě ubližuje člověk, který o sobě dokonce nepříznivě mluví, stále zdůrazňuje své chyby či neúspěchy, při každé příležitosti sám sebe kritizuje a tím sám sebe v očích druhých snižuje. Přirozená sebeúcta, nikoliv úzkostné představy o sobě samém, vyvolává v druhých lidech pozitivní dojem a respekt. Jedná se o energetickou zpětnou vazbu, o vzájemnou výměnu energií, které vysíláme a přijímáme skrze svá energetická pole.

Většinu vnitřních schémat naučených gest, mimiky a tělesných projevů si v sobě neseme od dětství, některá gesta jsou instinktivní, jejich používání odpovídá zažitým vzorům, zvyklostem a společenskému prostředí, ve kterém žijeme

Většina lidského jednání vychází z potřeby něco či někoho ovlivnit, přitom mluvené slovo i gesta se dají cíleně zneužít za účelem manipulace. Nadmíru dynamický člověk může svým projevem odpuzovat, především pokud všude kam vstoupí působí jako tornádo, jeho verbální i fyzický neverbální projev, (nepříznivý autoritářský dojem), je pro okolí nesnesitelný, zdrcující, někdy až odstrašující. V několika minutách dokáže lidem kolem sebe zkazit náladu, obzvlášť pokud svou hranou důležitostí nepustí nikoho jiného ke slovu. Případně pokud vstupuje ostatním do konverzace způsobem, kdy svérázně převezme hlavní slovo či neomaleně změní právě probíhající téma rozhovoru, do kterého stejně neomaleně vstoupil. Přespříliš energetický člověk nemusí být zrovna dobrým společníkem, jednatelem, nadřízeným či učitelem. Energetické vlny, které vytváří všude, kam vstoupí, a které výrazně přehlušují danou atmosféru místa, mohou být pro okolí nepříjemné, pro některé jedince nepřijatelné, pro slabší povahy dokonce vyčerpávající.

Chceme-li se vyznat ve spletité pavučině lidské mimiky a gestikulace, je důležité všímat si nejen „velkých gest“, ale i jemných, nenápadných projevů v řeči těla, které lze v kratičkém oka-mžiku zachytit vnímavou pozorností. Nevědomé postoje, to jak se nevědomky projevujeme, vychází z našeho podvědomí, řečí svého těla sdělujeme své pocity, skryté myšlenky, nevědomky sdělujeme, jakým způsobem přímo či skrytě reagujeme na své okolí. Dokonce i (umělá) přívětivost může mít na svědomí, že velmi dynamický člověk, (přestože se ve své podstatě může jednat o přátelskou osobu), nedokáže vytvořit či udržet se svým okolím bližší, kamarádské, případně pracovní vztahy. Jeho energie působí spíše odpudivě než přitažlivě. Řeč jeho těla, například výrazná gestikulace rukou a výrazný tón jeho hlasu nedělá na okolí příznivý dojem. Nejvíce nepřijatelná situace nastává, pokud vám tento člověk neomaleně vstupuje do vašeho energetického pole – stojí příliš blízko vašeho těla. Nepřípustné je, pokud se obličej vtíravého člověka během jeho řeči téměř dotýká vašeho obličeje. Pokud zareagujete přirozeně tak, že ustoupíte o krok dál, tento člověk vás následuje a stále si udržuje kontakt s vaší energetickou zónou. V tom nejhorším případě se vás dokonce neustále dotýká, případně vás nečekaně obejme kolem ramen, tak se dostáváte do situace, která vám je krajně nepříjemná, a která vám může odebírat životní energii.

Nepříznivé „tiché extrémy“ neverbálního projevu spočívají v křečovitém držení těla, v křečovitých pohybech, v nevýrazné či nervózní gestikulaci. Nepříznivě působí shrbená záda, skleslá ramena, ruce složené na prsou v sebe-ochranném postoji, ruce nevýrazně svěšené podél těla. Také nevýrazný pohled a vyhýbání se očnímu kontaktu, skloněná hlava, obličej bez výrazu, potlačená mimika, strnulý výraz obličeje bez úsměvu. Semknuté rty, málo otevírající se ústa během verbálního projevu a tichý, nevýrazný, bezbarvý hlas o nás také mnohé vypovídá. Stejně odmítavě pro naše okolí působí pomalá chůze a sklopený zrak, neschopnost držet hlavu zpříma, výraz obličeje bez živosti, výraz „neustálého smutku“ či ublíženeckého (životního) postoje. Dokonce se nechtěně stává, že člověk, nejistý si sám sebou, se může nechtěně, ovlivněn strachem, že situaci nezvládne, případně ovlivněn pocity ohrožení, projevovat jako nepřátelský, vystresovaný či úzkostný. Opačné nepříznivé „hlasité extrémy“ projevu spočívají v prudkých a nekontrolovaných pohybech, v přehnané a dramatické gestikulaci rukou. Nepříznivě působí rušivý, vtíravý, neusměrněný či nepatřičně dlouho trvající oční kontakt. Výrazná a přehnaná mimika obličeje a jakákoliv přehnaná gestikulace. Skákání do řeči druhých, nepuštění druhého ke slovu, výrazné (očividné až pohrdavé) přehlížení druhých. Toto vše snižuje charizma a rozhodně to nepřispívá k osobnímu kouzlu.

Přiměřeně působivé sebevědomí můžeme nastartovat vědomou pozorností, což znamená dívat se a naslouchat – především sám sobě. Pozornost vyžaduje být si vědom vlastního, přiměřeně subtilního projevu během komunikace s druhými. Být si vědom mimoverbálního projevu sám u sebe i u druhých. Vnímáním mimovolných podnětů, projevujících se například v napětí těla, je možné ze svého okolí „odečítat“ nevyřčené informace. Takto je možné i během krátké chvilky zhodnotit první dojem, jakým na nás působí člověk, o kterém nic nevíme. Zároveň věnujeme pozornost tomu, jaké informace vysíláme sami o sobě. Pozornost vyžaduje odpoutat se od očekávání, a také od informací, které máme o přítomné osobě takříkajíc z druhé ruky. Informací, které můžeme pouhým pozorováním získat, je velmi mnoho. Každý člověk má jiné pozorovací schopnosti, každý se může zaměřovat na něco jiného, a každý získané informace filtruje podle svého zaměření, ostatní informace vědomě či nevědomě přehlíží. Představte si, kolik (vizuálně přijímaných) informací můžete ze svého okolí odečíst, pokud budete situaci či konkrétní osobu, ale také sami sebe, sledovat současně jakoby z několika pozic najednou: pozorujte situaci současně očima terapeuta, psychologa, lékaře, očima nadřízeného, očima policejního vyšetřovatele, filmového režiséra, malíře, bulvárního novináře či pavlačové drbny, očima zájemce o druhé pohlaví, náhodného pozorovatele a podobně.

Udržet takovouto pozornost je velmi náročné, takto vytříbené sledovací schopnosti mají například neslyšící osoby, orientující se ve společnosti nejen odezíráním vyřčených slov z úst, ale také odezíráním informací z řeči těla, z neverbálních projevů, z jemných signálů, které každý z nás kolem sebe vysíláme. Takto přirozeně odečítají informace ze svého okolí malé děti, které ještě nemají vyvinutou dostatečnou zásobu slov pro běžnou verbální komunikaci. Informace „získané očima“ se dokonce uchovávají v paměti, jedná se o informace, které nemusíme v daném okamžiku postřehnout, ale samovolně se nám vybaví později. Také těmto informacím, které se nám v mysli nevybavují jen tak náhodou, je dobré věnovat náležitou pozornost. Pozorování sebe sama se ale nesmí změnit na přehnanou sebekontrolu. Občas se například může stát, že si nedokážeme zpětně vybavit, co měl člověk během setkání na sobě, nepamatujeme si podrobnosti a někdy ani vše, co se nám dotyčný snažil sdělit. Důvodem může být, že jsme mohli veškerou pozornost věnovat pouze tomu, jak sami působíme, soustředili jsme se nikoli na společníka, ale na vlastní sebeprezentaci. Často se tak stává, pokud se člověk soustředí na svůj projev za účelem předvést sám sebe z té lepší stránky. Případně pokud člověk sám sebe stále kontroluje a nechová se přirozeně.

Řeč těla zrcadlí myšlenky a pocity, nevědomky můžeme o sobě vysílat různé signály, především během komunikace s druhými

Sebevědomě působící člověk používá různá gesta, kterými potvrzuje své postoje a názory. Člověk, jistý si sám sebou, aktivně sleduje dění kolem sebe a zároveň vyhledává alespoň letmý oční kontakt přítomných. Pro postoj sebevědomého člověka jsou typická rovná záda, nekrčí se a ve stavech bdělosti nikdy nemá překřížené nohy (ochranný postoj). Úsměv sice nepřehání (neusmívá se na efekt), ale dokáže zaujmout a usmát se přirozeně a v pravou chvíli. Zamyslete se, zda se spíše usmíváte či mračíte, nebo jak na vás samotné působí člověk, který se stále mračí. Vyzkoušejte si, jak se vám ve chvíli, kdy se mračíte, napíná kůže na spáncích, na čele a na hlavě. Často se mračíme třeba jen proto, že nám není dobře nebo nás bolí hlava, a snad si ani neuvědomujeme, že bolest hlavy sami podporujeme, pokud se místo úsměvu mračíme.

Mračení způsobuje přílišné napětí obličejových svalů. Napnutá kůže na spáncích a na hlavě, stisknuté zuby, zadržování dechu a stažené koutky úst nejenže vysílají nepříznivé signály do okolí, ale také do vlastního těla. Toto napětí navíc omezuje proudění krve do mozku a tím se bolest hlavy a špatná nálada prohlubuje. Pozorujte sebe i ostatní a všimněte si „zrcadlového přenášení“ pocitů a nálady. Často se nevědomky přizpůsobujeme lidem, s nimiž jsme v častém kontaktu, například napodobujeme jejich zasmušilý výraz. Stejně tak úsměv a celkový radostný výraz druhého člověka pozvedá i naší náladu. Zachovejte si úsměv i v případě, pokud se bavíte s člověkem, který se mračí, nenechte na sebe zrcadlově přenést jeho náladu, jeho pocity a zamračený výraz. Upřímný úsměv poznáme podle rozšířených očních zorniček. Důvěru a příjemný pocit (první dojem) máme z člověka, jehož oční zorničky jsou mírně zvětšené. Jedná se o podprahový, podvědomý dojem, protože my sami, pokud je nám někdo sympatický, reagujeme mírným zvětšením očních zorniček.

Tímto nenápadným způsobem k nám člověk vysílá signál sympatie či nepředstírané vřelosti. Zúžení očních zorniček může naopak symbolizovat nelibost, nesympatie, roztrpčení, zášť, hněv, neklid, pocit ohrožení či pocit osobní dotčenosti. Úsměv je důležitý také v okamžiku, kdy chceme s někým navázat rozhovor, obzvlášť pokud je naším typickým výrazovým rysem pozvedání obočí. Pozvednuté obočí a úsměv působí přívětivě a přátelsky. A naopak, pozvednuté obočí v kombinaci se zamračeným pohledem může u druhého vyvolat nepříznivý dojem, nejistotu a obavy. Člověk podprahově vnímá pozvednuté obočí a mírné zaklonění hlavy také jako náznak či výzvu ke konverzaci, například v momentě kdy se lidé k sobě za chůze přibližují. Pokud ale na tyto signály druhý člověk zareaguje otočením hlavy, dává tak najevo rozpaky, případně nás upozorňuje, že o konverzaci nestojí. V tu chvíli vnímáme nepříjemný pocit odmítnutí, který by měl být jasným signálem pro respektování nálady či postoje druhého člověka. Výrazným rysem odmítnutí je navíc ještě i jen lehce pozvednutý koutek úst. Opětovaný zájem o setkání či rozhovor je signalizován rovněž pozvednutým obočím a úsměvem, kterým vydáváme signál „rád tě vidím“.

Řeč těla je ale spletitá, především výraz obličeje s povytaženým obočím může signalizovat také překvapení. Během již započatého rozhovoru může signalizovat: čekám odpověď na položenou otázku. Věnujte pozornost dětem, ale i dospělým, pokud se usmívají v okamžiku, kdy je káráte, takzvaně jim „promlouváte do duše“. V tomto případě vás může úsměv ještě více vytočit a rozhněvat, aniž si uvědomíte, že nemusí nutně jít o lhostejnost, drzost či protest, ale že může jít také o jedinou možnou sebeobranu, o potřebné uvolnění nervozity či úzkosti dítěte, na které se zlobíte.

Mimika je velmi důležitá, pouze očima dokážeme vysílat spoustu signálů, tuto jemnou mimiku se můžeme naučit rozeznávat a předcházet nechtěným situacím. Například člověk, který během rozhovoru často sklopí zrak, neudrží oční kontakt a často se dívá dolů, se může cítit nepříjemně, nerespektován a někdy až podřízen. Pokud je ale občasné podívání se očima dolů oboustranné a vzájemné, znamená uvolněnost, nesoupeřivost a porozumění. Častým uhýbáním pohledem do strany a znuděným výrazem nám společník dává najevo nezájem. Nejvíce odmítavý signál, který nás dokonale vyvede z rovnováhy je „otočení očí v sloup“ či zvedání hlavy našeho společníka a jeho dívání se „kamsi“ nahoru místo na nás. Výhružně přivřené oči a dlouhý nepřerušený pohled do našich očí značí nesympatii, rozčilení či hněv, takovýto pohled může signalizovat připravenost k verbálnímu útoku či emocionálnímu výbuchu.

Dlouhý pohled do očí s jiskrou v oku a rozšířenými zorničkami naopak značí přívětivost, srdečnost. V případě opačného pohlaví prozrazuje intimní pocity naznačující zájem o druhou osobu. Ale přehnaný upřený pohled do očí může u druhé osoby vyvolat úzkost, někdy i nelibost. Během formálního pracovního setkání, jak praví etika společenského vystupování, se během rozhovoru svým pohledem soustředíme pouze na horní polovinu obličeje, na oblast: oči, nos. Nápadným pohledům na oblast: rty brada, (která patří do oblasti bližší citové důvěrnosti), se pokud možno, z důvodu negativního dojmu, raději vyhneme. Tak udržujeme přiměřený zrakový kontakt, který druhému člověku, především během pracovních setkáních, mnohé napoví o naší serióznosti a sebedůvěře. Pokud se jedná o první rande, pohled na nižší polovinu obličeje je již dovolen, ale raději s ním také šetříme. Během přátelských setkání, během nichž se nemusíme soustředit na nenucené vystupování, zahrnujeme pohledem celý obličej, jde o vyjádření zájmu, srdečnosti, důvěrnosti a pochopení. Mnohé o našem sebevědomí vypovídá také celkové držení těla, rovná záda a vzpřímený postoj.

Jak se nehrbit, vypadat sebevědomě a o pár let mladší?

  • Důležitá je vzpřímená chůze, neděláme přehnaně dlouhé kroky ani necupitáme.
  • Šoupání nohama už vůbec nepřichází v úvahu.
  • Během chůze klademe špičky nohou rovně před sebe – kupředu, nevytáčíme je ani dovnitř ani ven, našlapujeme nejdříve na paty a postupně přenášíme váhu na špičky.
  • Chybou je našlapovat rovnou na celé chodidlo.
  • Zbytečně nevytáčíme boky a nekolébáme se, uvolněná chůze je pružná v kolenou.
  • Základem uvolněného a přitom sebevědomého postoje jsou rovná záda.

Uvolnění pro správné držení těla:

  • Hlavu držíme vzpřímeně.
  • Mírně povytáhneme krk.
  • Svěšená ramena vytáhneme nahoru.
  • Z této pozice mírně dozadu a z této pozice uvolněně dolů…
  • …v tomto okamžiku máme správně rovná záda, jak za chůze, tak i vsedě.

Co s rukama při důležitém rozhovoru či pohovoru?

Ruce (dlaně) položíme klidně na stůl vedle sebe tak, aby nám to bylo příjemné. Pokud s rukama zbytečně (nervózně) nehýbeme, působíme soustředěně, duševně svěže a sebevědomě. Během pohovoru sedíme uvolněně, na samém začátku setkání se zásadně vyhneme pozici se založenými pažemi na hrudi, tento postoj může vyvolat u druhé osoby odmítavost a nedůvěru. Není-li schůzka příliš formální, můžeme velmi lehce napodobovat či kopírovat postoj a uvolněnost druhé osoby, tak vyjádříme soulad a sympatie. Během skutečného přátelského rozhovoru bývá běžné, že jaksi spontánně napodobujeme pohyby a gesta člověka, se kterým je nám příjemně. Pokud se jedná o krátký rozhovor ve stoje, zásadně se vyhneme postoji s rukama v bok, tato pozice není pro druhého příjemná a vyvolává nepříznivý dojem a pocit nesympatie. Nebojte se ale napodobit postoj člověka, který se snaží nad vámi získat moc. Například pokud s vámi někdo jedná povýšeně a panovačně, pokud má přitom sebevědomě ruce založené na prsou, můžete zaujmout stejný postoj, tak dáte jasný signál a neverbálně odmítnete podřízenou pozici.

Naučit se mít rádi sami sebe podpoříme tím, že se vědomě vyhneme energeticky stísněnému prostředí a kritickým, sebestředným či depresivním jedincům, se kterými se necítíme dobře. Depresivním v tom smyslu, že své negativní vidění světa, své špatné nálady, pomlouvání, obviňování, neustálé stěžování si na vše možné a vlastní duševní napětí přenášejí do svého okolí.

Zobrazit elektronické a tištěné knihy Psychologie chaosu

Jak už bylo řečeno na začátku, pozorní a vnímaví lidé snadno prokouknou skutečné sebevědomí druhého člověka. Myšlenky, pocity a emoce vyzařujeme na jemné energetické úrovni, tak, jak smýšlíme sami o sobě, tak nás časem začnou vnímat lidé kolem nás. Vnímavý člověk rozpozná, zda je naše sebevědomí skutečné, zda neskrýváme strach, nejistotu a nedůvěru v sebe, ve své postoje a názory. Je snadné pokazit první dojem, stejně snadné je pokazit příznivé pocity, které si druhý člověk během schůzky o nás vytvořil. Důležitý je první dojem, ale stejně důležitý je okamžik ukončení rozhovoru a následné, důstojné a zároveň příjemné rozloučení. Jedná se o chvíle, které nám jasně a nezkresleně zůstávají v paměti. Již ukončenou schůzku zásadně neprodlužujeme, opakovaně se nevracíme, nevracíme se k probíranému tématu, ani pokud jsme na něco zapomněli, neopakujeme podání rukou ani již vyřčený pozdrav na rozloučenou. Obsah rozhovoru v detailech snadno zapomeneme, ale první a poslední dojem přetrvává v energii či podprahových informacích, které se nám (samovolně) vybavují a vracejí do mysli ještě několik dní po důležité schůzce.

Související články: Ahoj, rád tě vidím. Jak se máš?, Důvody ztuhlé šíje: tvrdošíjnost, Pohled z očí do očí – výměna energie, Pozitivní rezonance smíchu a úsměvu

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?