28.8.2017

Divoká božská dichotomie a božské částice

Co, nebo kdo je VšeVědomí? Kdo je záhadným zdrojem všeho, co existuje, existovalo, všeho, co neexistuje, a všeho, co existovat bude? Kdo je architektem vesmíru, nehmatatelným a nehmotným? Vědomí, rozum, intuice, fantazie, představivost, vůle – pokud toto vše, co splňuje ono nehmatatelné a nehmotné, sečteme, dostaneme se ke zdroji – k vesmírné, božské inteligenci, k POZORNOSTI, která si uvědomuje svou existenci. A touto EXISTENCÍ jsme MY SAMI. My vládneme neomezenou myslí, a ve zpětném chodu neomezená MYSL, stále přítomná, nehmatatelná a nehmotná, vládne nám. Pokud v tomto obousměrném pohybu dokážeme nastolit harmonii, ovládneme tvořivou sílu – inteligenci VšeVědomí a staneme se tvůrci svých životů. MY jako jednotlivci, MY jako naše kolektivní vědomí, a samozřejmě MY jako vesmírné vědomí všech civilizací, které tu byli před námi, a přijdou po nás.

Hledáme pověstnou božskou částici, pokusme se přijmout, že ona částice je součástí nás samých, je součástí neomezené MYSLI, a touto částicí nemůže být nic jiného, než SLOVO

Z prvotního bodu prostoru, z nedefinovatelné nicoty vznikl hmotný vesmír. Bod nemá žádný rozměr, představuje začátek i konec. Bod je středem všeho, symbolizuje nepoznatelný zdroj počátku všech věcí, prvotní prázdnotu. Střed je posvátná zóna, zóna absolutní reality.

Nic neexistuje bez středu, kolem kterého se vše otáčí. Magické soustředění jednotlivce, nebo hluboké meditace – sou/střed/ění, vychází ze středu samého BYTÍ.

Nulu, mimo označení pro nicotu, používáme pro označení nulového obsahu něčeho, jinými slovy ji používáme k označení neexistence, k označení počátku všech věcí. Nula sama není neexistencí, i kdyby skutečně neexistovalo NIC, nula bude vždy sama v sobě přítomná.

A to je skutečná božská dichotomie: NIC je VŠECHNO, VŠECHNO je NIC

Kosmické vejce je součástí mýtů o zrození Universa, symbolem kosmického vejce je písmeno „S“, které připomíná vlnícího se hada. Jde o symboliku základní vesmírné energie – hadí Síly – praSíly čchi. Hadí Síla je symbolem základní struktury vesmíru, kosmických vln energie/informace. Energie, která má schopnost přeměnit se ve hmotu a naopak. Rozbití kosmického vejce představuje emanaci praSíly čchi do vesmírného PROSTORU. Nekonečně hustou singularitu – JEDNOTU – symbolizuje neporušené kosmické vejce. Proč je symbolem kosmického vejce písmeno S? Namalujte si na papír nulu „0“. Opište do oválu nuly písmeno S, začněte na horním oblouku, vlnovku veďte vnitřkem nuly, a písmeno S zakončete v dolním oblouku. Výsledkem bude variace na symbol monády s oválným tvarem a s vlnovkou – hadím symbolem životní energie uprostřed.

Strom je symbolem života a symbolem poznání, a nikoliv náhodou je kmen stromu poznání spirálovitě obtočen kosmickým hadem. Adam a Eva skrývají citlivá místa na nahém těle listem fíkovníku, nemělo by nám ale uniknout, že list označuje první kořenovou čakru, místo, kde životní energie – hadí SÍLA SPÍ STOČENÁ do SPIRÁLY. Kmen stromu symbolizuje také páteř člověka. Životní energie, hadí síla, stoupá od kořenů (kořenová čakra) skrze ostatní energetické čakry až do koruny stromu, korunní čakry člověka.

Symbolem pro střed posvátné mandaly není jen bod, případně také nula, například Mayové vnímají nulu jako symbol posvátného oka PROZŘETELNOSTI. Pro/zřetelnost je určujícím faktorem pro schopnost naučit se svět nejen vidět, ale i zřít posvátným okem Prozřetelnosti samé. Oči zaznamenávají informace, a skrze mozek jsou všechny informace a vjemy ukládány do prostoru informačních polí. Informace procházejí aurou, jejich obousměrný pohyb vytváří barevný energetický obal člověka ve tvaru elipsy. Symbolem aury je právě elipsa, tedy nula. Aura chrání živé bytosti, včetně rostlin, před vnějšími vlivy. Je komunikační zónou, která neustále balancuje na vnímání či nevnímání rozhraní hrubohmotného a jemnohmotného světa. Dokonce i neživé věci mají auru, včetně Země a Slunce.

Proč je tak obtížné na některé filozofické otázky najít přijatelnou odpověď? Jak vznikají myšlenkové konstrukce, které nazýváme božskou dichotomií?

Pokud nějaký pomyslný „filozofický“ celek rozdělíme na dvě části tak, aby se vzájemně nepřekrývaly, nerušily, nevylučovaly, vždy mezi okrajovými body těchto dvou menších pomyslných celků zůstanou vzájemné vztahy, více méně si blízké. V případě pomyslného NIC a pomyslného VŠECHNO rozlišujeme dva kvalitativně odlišné stavy většího celku, celku, který zahrnuje NIC i VŠECHNO. Podobně jako v případě zkoumání celku zvaného ŽIVOT, rozděleného na dvě okrajové části ZROZENÍ a SMRT rozlišujeme dva kvalitativně odlišné jevy, které jsou součástí většího celku.

Pokud existuje něco filozofického, co je takto vzájemně provázané, hledáme odpovědi na otázku, co rozdělené části jednoho celku spojuje, nebo rozděluje – ve vztahu k příjemci, k tomu, kdo otázku pokládá. Dostaneme jednu, nebo soubor odpovědí, které budou obsahovat souvztažnosti, analogie, případně různé paradoxy, nebo abstrakce, a které nikdy nebudou uzavřené, jelikož každá odpověď vyvolá novou otázku. Pokud budeme odpovědi formulovat jako metafory, dostaneme další a další otázky. Důvodem je skutečnost, že cokoliv je k sobě ve vztahu dichotomickém, se bude vzájemně dotýkat nejen okrajovými body, ale i různými mezistupni skrytých, na první pohled neviditelných souvztažností, a kombinací různých, spíše jen tušených, než pevně daných pozic, možností, o které se tázající může opřít jako o pevně daný bod, opřít o jistotu, že nalezená odpověď je správná.

Navíc zde hraje důležitou roli to, že božská dichotomie zahrnuje především intuitivní odpovědi na dané otázky, většinou bez přímého kontaktu se zkoumanou skutečností nebo jevem pouze tušeným.

Příkladem je mozek. Mozek jako celek rozdělený na dvě části, levou a pravou hemisféru – mysl racionální a mysl intuitivní. Je obtížné zkoumat vlastní mysl vlastní myslí, pokud ji rozdělíme na tyto dvě části, tak aby si nepřekážely a vzájemně se nevylučovaly. Obzvlášť pokud si uvědomíme, že mozek řídí procesy v těle křížem. Levá polovina mozku ovládá pravou polovinu těla. A naopak – pravá polovina mozku ovládá levou polovinu těla. Přesto ale můžeme racionální myslí zkoumat mysl intuitivní, a naopak: intuitivní myslí můžeme zkoumat mysl racionální – to je dokonalá božská dichotomie.

OČI, ZRAK, VIDĚNÍ, ZŘENÍ, PROZŘETELNOST! OČI – vidíte ležatou osmičku, symbol nekonečna?

Prvotní energie, její nejvyšší forma v podobě prvotního vědomí, je všudypřítomná a zároveň je imaginární, je nelokalizovatelné povahy

Prvotní energie existuje jako pomyslný, neskutečný, zdánlivý, obrazný, přeludný, fantastický, hypotetický, virtuální, simulační, fraktálově uspořádaný vesmírný proud všech možností. Bez zaměření pozornosti nelze prvotní energii definovat ani prostorově vymezovat. Nejvyšší forma vesmírné energie, projevená jako existence prvotního vědomí je podmíněná představivostí pozorovatele.

Prvotní vesmírné vědomí je ničím a zároveň je vším, co si pod pojmem vesmír dokážeme představit. Prvotní vědomí je nekonečný prostor, pulsující nekonečnou rychlostí, z tohoto důvodu není prvotní vědomí definovatelné žádnou hmotou a tedy ani časem. Přesto hmotu a čas svým pohybem vytváří. A máme tu další božskou dichotomii. Prvotní vědomí je STAV, který nelze definovat ani světlem ani tmou. Tento stav je prázdnota, nula, nic. Není to jako když zavřete oči a nic nevidíte, není to ani jako když oči otevřete a něco vidíte. Je to stav přesně mezi tím, nepostřehnutelné sekvence prázdnoty mezi jednotlivými pohyby očních víček.

Prvotní vědomí, v podobě MY, samo o sobě neexistuje, nemá o své existenci tušení, dokud na tuto existenci pozorovatel TY/JÁ nezaměří pozornost

Celek MY nemůže existovat bez rozdělení na dva menší celky TY/JÁ. Bez zaměření pozornosti menšího celku TY/JÁ nelze prvotní vědomí, v podobě MY, lokalizovat v prostoru ani definovat časem. Světlo (mužský princip) a tma (ženský princip), dvě menší části jednoho celku zvaného VESMÍR, představují vazivo, které udržuje stálou přítomnost prvotního vědomí v prostoru. Obrazně si můžeme představit bílou a černou. Bílá barvy vyzařuje, černá barvy pohlcuje. Co je mezi tím? Co je mezi černou a bílou? Mezi těmito krajními body jednoho celku, rozděleného na dvě sobě si nepřekážející poloviny, jsou všechny odstíny barevného spektra.

Pokud se prvotní vědomí MY rozdělilo na nekonečný počet JÁ/TY, vytvořilo (snovou) holografickou realitu, kterou si můžeme představit jako: sen ve snu, sen ve snu, sen ve snu…

MYSL – pokud sama na sebe zaměří POZORNOST – o sobě ví, že existuje, je nekonečná a je sama sebe vnímající, a vše mimo sebe a včetně sebe zkoumající. MYSL zkoumá vše, co existuje, právě proto, že je Vším, je EXISTENCÍ samotnou, a tímto způsobem poznává sama sebe. Zdroj existence je MYSL, prvotní neomezené vědomí – MY. Touto úvahou se snadno dostaneme k pyramidální struktuře všeobsažné mysli, která je vším, co jest, na jejímž vrcholu je prvotní božská částice, posvátné SLOVO.

MYSL – MY – SL/OVO

Nová psychologie by se měla více zaměřit na božskou vnitřní sílu člověka, tak, aby konečně byla odstraněna představa lidské bezmocnosti, malosti a omezenosti. Měla by zbavit člověka omezenosti ve vnímání světa a sebe sama. Měla by učit člověka, že určující pro vytváření reality je to, v co věříme, ať už věříme v sebe, nebo v to, co je nám vnucováno. Učinit člověka šťastným znamená, učinit ho psychologicky vědomým. Psychologie by měla přijmout magické vnímání světa. Vše, co vykonáme, především rituálně, to znamená opakovaně, ovlivňuje náš svět. Můžeme magicky uvažovat, aniž bychom se považovali za mágy, pokud proměníme náš běžný pohled na svět v pohled magický. Vesmír, z pohledu posvátné magie, není nic určitého, MY jej určitým vytváříme. Stavíme vidění našeho světa na jistotách, chceme jistoty vidět všude, nevnímáme POLE NEURČITOSTI – prostor pro nekonečnou hru a fantastickou fantazii. Stále tvrdím, že magie je život sám. Stačí zamyslet se nad schopností člověka využít svého charisma, své řeči, neverbálního projevu. Dokonalost magie života však spočívá v důkladnosti. V uvědomování si, že nic ve hře našeho života není náhoda, a že scénář píšeme MY sami.

A tady můžeme být problém, protože pokud neučiníme KVANTOVÝ SKOK ve svém vývoji, může nám trvat do nekonečna, než tuto vesmírnou hru přijmeme za svou. Kvantový skok – je proces proměny z jednoho energetického stavu v jiný energetický STAV vnímání. Možná někoho překvapí, že kvantový skok není míněn ze sebe ven, ale naopak z vnějšku dovnitř. Jde o skok do vnitřního vesmíru, kde objevujeme nepoznaný svět kouzel a zázraků ve svém nitru, nikoliv tam někde venku. Zde získáme zvláštní zkušenost v přímé blízkosti vnitřních pocitů, za žádné jiné situace nedokážeme být tak blízko své radosti nebo svému smutku. Ze sebe ven působíme na svět hmoty. Z venku dovnitř působíme na vnitřní vesmír. Kosmologie vnitřního vesmíru člověka je stejně důležitá jako kosmologie vnějšího vesmíru.

Lineární vesmír, konkrétní a lokalizovatelný hmotný vesmír, který je součástí našeho života v hmotném těle, je vesmír akce a reakce, a je pro nás nejvíce srozumitelný. Důležitost ale nespočívá pouze ve vesmíru, ale v nás, v tom, jak se MY v tomto vesmíru projevujeme. Jak zde projevujeme svou hrubou sílu. Není ke zkoumání důležitý jen vesmír jako takový, důležité ke zkoumání je, jaký MY máme k tomuto vesmíru vztah, naše jednání a chování, naše zvyky a jejich opakování. Naše návyky můžeme pojmenovat jako magické, pro vývoj hmotného prostředí určující.

EGO je někdo, je někým, a existuje v konkrétním někdy a někde, osamoceno anebo s někým. Ego věří, že je individualita – indivi/DUALITA. Oproti tomu DUŠE existuje ve více světech, ale především ve světě vnitřním, a nikdy není osamocena. Ego existuje spíše venku, než uvnitř. Duše je prostředníkem mezi osobností TY/JÁ a jemnohmotným světem. Ego je prostředníkem mezi osobností TY/JÁ a hmotným světem. Pokud není mezi egem a duší harmonie, je potlačováno VĚDOMÍ, a vědomé ZŘENÍ, a tím samozřejmě i magické schopnosti OSOBNOSTI. Ego se projektuje směrem ven, a současně prochází něčím hluboce vnitřním, ale ne vždy si to uvědomuje. Ego vnímá subjekty a objekty odděleně, vnímání světa z pohledu duše je opačné. Ego hodnotí druhé především podle fyzických znaků, duše podle duševních znaků. Tímto ale není řečeno, že to nemůže být jinak, že ego je ta naše horší polovička. Lze totiž propojit EGO s DUŠÍ, vědomí JÁ/jsem se potom stane CELISTVÉ.

A až se vědomí člověka stane celistvé, začneme vytvářet integrované vesmíry

Integrované VESMÍRY, sjednocené, propojené, v určitých stavech jednotné, vytvoří magický (magneticky propojený) celek, jehož společné vědomí zahrne jak jednotu, tak oddělenost, kde každá individualita vnímá celek bez iluzí, a rozezná na první pohled každý neharmonicky vykonstruovaný stav celku nebo jednotlivce. Teď si představte, že je řeč o lidech, o jejich vnitřních VESMÍRECH. Každý člověk nosí uvnitř sebe vlastní ves/MÍR. Sjednocení a vzájemná propojenost vytvoří „integrované lidské vesmíry“, a v tomto nastavení vznikne společné vědomí, společný ves/MÍR, takový, který je (upřímným) snem nás všech. Společné vědomí se všemi protiklady, kde projevy duality každý jedinec, každá indivi/dulalita vnímá jako skutečné dvě strany jedné mince. Kde božská přítomnost je BEZPROSTĚDNÍ, projevuje se přímo, lidem je přirozená, je jim bližší, než cokoliv jiného, v přítomném okamžiku dosažitelná, je nestrojená. Kde jeden druhého navzájem o/BOHA/cuje, už jenom tím, že JE.

Člověk budoucnosti si je všech těchto aspektů vědom, protože je to právě člověk, kdo nese božskou přítomnost UVNITŘ SEBE.

Abych řekla úplně všechno, tak mě inspiroval tento článek odjinud, respektive uvolnil myšlenky z mého „informačního prostoru“, které „tam někde“ vnímám už dlouho:

Martin Vacek – Nepředstavitelná inteligence

Pro odlehčení se můžete naladit na: Povídání pro dobrou náladu po ránu, o snění, naslouchání, myšlenkách a přítomném okamžiku.


POZNÁMKA

♥ ♥ ♥  Myslím (tedy JSEM). A také myslím, že může kdokoliv tento text zamítnout, anebo se na něj naladit, a po svém způsobu jej vy/LADIT. Dovolím si jen okrajově připomenout, že pomyslnou LADIČKU máme všichni ve svém SRDCI ♥ ♥ ♥

Diskuze







error: Obsah je chráněn autorským zákonem.