Snění projevené v pravdách a iluzích o realitě

Ve světě jevů prodléváme ve snech bdělé mysli, které udržují nadvládu nad pozorností a vnímáním, jak v plusovém, tak v minusovém spektru tvoření reality. Pomíjivá realita souvisí s rozpoznáním vlivu závoje nevědomosti, iluzí, přeludů, triků, kouzel, magické moci mysli a představivosti na realitu. Různé programy obsažené v „řídícím snu o této pozemské sféře“ určují náš vývoj od dětství. Vědomí dítěte jako by se v „podvědomé sebeobraně rozdvojilo“ v okamžiku, kdy určitá část vědomí je pomalu a jistě uvedena do snu neboli bdělého zdání o realitě, kterému je vystaveno vlivem svého okolí. V průběhu života si osvojujeme snové procesy bdělé mysli neboli zdání o vnějším světě, které spoluutváří realitu v různých směrech vnímání často i vzájemně rozporuplnou. Jde o uvědomění, že lidská mysl ulpívá ve snění také nevědomě, včetně stavů, které nazýváme bdělostí. To, že jednou budeme skutečnost vidět takovou, jaká opravdu je, jako bychom nebyli naprogramováni, a skutečnost dokážeme interpretovat čistě a nepřekrouceně, je představa velmi silná. Je to představa o silném a mocném stavu vědomí, kterého můžeme dosáhnout, pokud se vzdáme „starých snů o realitě“ a odvážíme se vzdát se starých návyků.

Snění projevené v pravdách a iluzích o realitě

Staré nebo původní sny, založené na „dohodách“ a různých názorových systémech, se během věků proměňují, jsou řízeny vším, co nám jako lidstvu bylo vštěpeno jako pravda, jsou řízeny různými programy a paradigmaty a ochotou lidské pozornosti nechat se řídit. Zde je míněno, že tyto programy, kterým se mnoha různými způsoby přizpůsobujeme, můžeme považovat za procesy podlehnutí nebo přizpůsobení se kolektivním bdělým snům o realitě. Jinými slovy jde o neutuchající snahu hledat pravdu o realitě a zároveň vědomě i nevědomě prodlévat v iluzích, domněnkách, nejrůznějších teoriích i fikcích.

Světu rozumíme natolik, nakolik si jej potřebujeme vyložit pro své potřeby. Vlastní totožnost si vytváříme svým věděním, na druhé straně ale nemusíme lpět na všem, co „známe“. Jsme součástí situací, které jsme si nevybrali, nejistí si svou úlohou v běžném životě naučili jsme se přijímat spoustu věcí, které vnímáme jako nepříjemné nebo nesprávné. Máme určitý způsob, jak se obhajujeme, jak prožíváme svá zranění. Není jisté, zda dostatečně přemýšlíme nad tím, zda nám některé věci stojí za to, abychom trpěli – ve světě, kde stěžejní formou komunikace je posudek, odsudek a vina. Podvědomě máme nastavená určitá pravidla o tom, jací bychom měli být a co bychom měli dělat, aby nás okolí přijímalo. Pokud se na tato pravidla zaměříme, možná se nám podaří zjistit, co nám vysává životní sílu. Životní energie je něco, k čemu bychom měli mít kladný vztah a úctu. Zamysleme se nad svými „rozumovými sny“, které se týkají všeho, co vnímáme jako dobré, správné, čisté, špatné, nesprávné, nečisté. Nad tím, jak vnímáme různé nátlakové společenské vlivy, čemu jsme nuceni přizpůsobovat se proti své vůli, proti intuici a vnitřnímu cítění. Zároveň si přitom všímejme svých pocitů a emocí. Velmi často se náš emocionální stav proměňuje jen díky tomu, jakým způsobem vnímáme své okolí, a na kolik se trápíme tím, jak okolí vnímá nás.

Pro mysl může být šokující zjištění, že její „rozumové snění“ o vnějším světě se může rovnat prodlévání v polopravdách a omylech. Mysl nedokáže jen tak sama od sebe proměnit zdání o světě, pokud je ovládána strachem z přijetí pravdy, z nových vhledů, které vyvstávají přímo z nitra. Dokáže to, pokud je do tohoto procesu zapojena vědomá vůle. Mysl je ochotná spolupracovat, pokud si uvědomí nebo pokud dohlédne, že vědomí je ve všech ohledech dokonalé, potom může sebe sama přijmout jako tvořivou podstatu bytí. Zkoumat mysl zároveň znamená zkoumat vědomí a povýšit vnímání smysly, zkoumat sféry bytí, které je možné vnímat nadsmyslově. Zkoumat „kolektivní mysl“ znamená, mimo jiné, odmítnout „rušivé vzpomínky o překroucené minulosti“, které ulpívají v kolektivním vědomí. Léčivým balzámem pro neklidnou mysl je přijetí poznání, že samotné bytí přesahuje jak individuální mysl, tak i kolektivní mysl.

Různé kompozice „nových snů“ mohou být založené na tom, že si budeme vědomě vybírat to, co nás podporuje, co označíme za zdraví, lásku, štěstí a hojnost. Toto jsou slova, která se velmi zdráháme používat. Myslíme-li na lásku, štěstí a hojnost jako bychom v pozadí své mysli vnímali vinu, odsouzení a trest. Jako bychom měli strach povznášet své bytí v pravdě, lásce a kráse. Náš vesmír je programovatelný, staré programy ne vždy umožňují vidět sebe ve zdraví, lásce, štěstí a hojnosti. Vlastnosti související s nepodmíněnou láskou v sobě mohou nalézt všichni lidé. Ty části charakteru, které jsou nám vlastní, ale zůstávají neprojevené, nemohou ulpívat v netečnosti, projevují se na úrovni odlišných dimenzí, než je běžné denní vnímání.

Vnitřní svět je jedinečné království, není ale snadné odhalit falešného krále (sebestředné ego), narušitele vnitřního klidu, který jedná z pocitu nadřazenosti nebo ublíženosti. Zde je myšleno ego, které na úrovni lidské mysli zastává roli posuzovatele a soudce. Je zapotřebí pozornosti, abychom odhalili strategie jeho nadvlády, které se mohou projevovat jako programy ochrany proti věcem, které nás v naše ranném vývoji ponižovaly, urážely, naši čistotu zanášely a zakalovaly, pokud jsme ulpívali napojeni na ovládací kanály vnímání. Ego v roli loutky falešného krále, pokud vládne vnitřnímu světu, jeho nadvláda tvaruje „iluzorní sen“ o vnějším světě. Vládcem některých snů/programů bývá ego, vnitřní soudce a rozum je zde určující pojem. Transformace těchto snů jde daleko za rozum, nevzdává se rozumu, ale překračuje jeho „slepé hranice“. Ego je důležitou složkou lidské osobnosti, ne však ego, které na sebe bere roli všeznalé autority uvězněné v programu „rozštěpování vnějšího světa na jednotlivé části“, které posuzuje a odsuzuje takovým způsobem, který jej vnitřně uspokojuje, ale zároveň jej vnitřně také rozpolcuje. Případně jsou těmito programy uspokojovány pouze hmotné, materiální požadavky a spirituální podstata člověka je zanedbávána.

Příkladem nám může být člověk, který „žije ve svém rozumovém snu“, ve svých názorech a přesvědčeních, které jej nutí někoho druhého například urážet, osočovat, obviňovat, různými způsoby ovládat. Na druhé – ovládané osobě je, zda přijme, že nejrůznější urážky jsou součástí a vyjádřením „určitého spektra snu“ daného člověka o sobě samém, o druhých lidech a o světě. Na nás je, zda si uvědomujeme vlastní hodnotu, zda jsme přítomni ve svém srdci a v lásce k sobě, a zda míníme urážky druhého tolerovat a ulpívat ve vině, která nám nenáleží. Člověk, který druhé uráží, osvobozuje sám sebe z vlastních pocitů viny, pocitů nepřijetí, osvobozuje sebe z pout vlastních her a snů, které jsou součástí jeho života v podobě omylů a iluzorních programů. Programů, které jsou součástí neupřímné komunikace, v uzavřenosti ve strachu, v podvědomé pohotovosti bránit se dříve, než přijde domnělý očekávaný útok. Prvotních programů, které jsou součástí vnitřního dítěte. Nejsilnějším programem tohoto světa, naprogramovaného do lidské mysli, je vštěpený strach ze svobody.

Vnitřní dítě, kterému bylo zabráněno přijmout, že je dokonalé takové, jaké ze své podstaty je, a jeho tichý hlas si zasluhuje ochranu, porozumění, povzbuzení a péči. To, čím je postiženo vnitřní dítě bývá příčinou kritiky, kterou používá naše mysl v první řadě proti nám samým. Na druhou stranu je vnitřní dítě ta část našeho bytí, která chápe lásku bez podmínek. Dítě, jehož energie prodlévá v našem podvědomí, bylo stvořeno jako dokonalé a nevinné. Taková byla i dětská mysl v tom nejrannějším věku, radostná mysl plná očekávání, která ale musela ustoupit autoritám a čelit mnohým zraněním v podobě výchovných a poučných programů, ne vždy založených na lásce a přijímání. V dospělosti si neseme vzpomínky na tuto dobu v podobě takzvaného vnitřního dítěte, ono je součástí našeho srdce i naší mysli, obranných a ochranných postojů. Vnitřní dítě je zraněno vnějším světem, vůči kterému se v dospělém těle vyhraňuje například ve své roli oběti, ale zároveň je ve své skrytosti v souladu s naší vnitřní, ryzí a prvotní dokonalostí.

Role oběti může být skrytá a ve vnějších „hrách na život“ se projevuje jako role vládce „ve své vnitřní nemoci“ toužícího po moci, nebo jako role bojovníka za pravdu. Výčet různých snových/iluzorních/naprogramovaných rolí, které máme možnost pojmout za vlastní, a často to děláme, by mohla být velmi obsáhlá. Vnitřní dítě nás svým tichým hlasem žádá, abychom nebyli soudcem především sami sobě, abychom zjemnili svou strnulost a uvolnili uměle vytvořené postoje a vše, co do naší mysli naprogramoval někdo jiný. Soudce v nás může ulpívat ve lžích a programech, které dítě přijalo ve svém dětství, v čase, kdy bylo odevzdáno nelehkým procesům přizpůsobování se vnějšímu světu. V čase, kdy jeho přirozenost (schopnost vhledů do pravdy o dokonalosti stvoření) byla nucena konkurovat (v rodině nebo ve společnosti) zažitým „umělým, rozumovým snům o realitě“.

Strach z nepřijetí nebo odmítnutí je jednou z nejsilnějších složek snového neboli nepravdivého, z vnějšího světa převzatého vědomí vnitřního dítěte (přicházejícího na tento svět s Láskou), které velmi často bylo nuceno „jít proti sobě“, proti své přirozenosti. Řešením je osvobodit svou mysl z vězení starých snů (sebe odmítání), oživit v sobě radost a naučit se vnímat své pocity. Zůstat skutečně bdělým ve světě snů a fikcí vytvořených tak, abychom byli udržováni „ve stavu spánku“, abychom byli udržováni na cestě strachu (strachu ze svobody) a neodvážili se jít cestou samostatnosti, radosti, vstřícnosti a lásky. Svět by se velmi změnil, pokud by vnitřní dítě, prodlévající v lidském nitru, žilo z radosti, nikoliv ze smutku.

Snění projevené v pravdách a iluzích o realitě

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?


error: Obsah je chráněn autorským zákonem.