Tajemné noci pod širákem v čase i bezčasí – magické hrátky se slovy

Siluety stromů viděné v zrcadle na hladině jezera po prudké bouři o letní půlnoci jsou jen zdánlivě blízko unavenému zraku. Černý samet bouřlivé noci odkrývá hluboko uložená vnitřní zákoutí, v nichž vidíme Čas rozložený na okamžiky, které si přejeme NAVŽDY pamatovat. Nebo navždy zapomenout. NĚKDY TENKRÁT byly řečeny věci, které nedokážeme vymazat z paměti. Zrcadlo naší paměti OBČAS pořádá veselou party. JINDY nás zahlcuje obrazy učesaných myšlenek stínu bytosti, která nám TEHDY nepomohla vstát. Ten stín, kterému nemůžeme přijít na jméno, nezmizel. Ani nebyl přítomen. Pohyboval se v mezním Čase mezi temnou nocí a prosluněným dnem. Avšak vidíme-li kolem sebe stíny, které k nám promlouvají řečí vzpomínek na staré Časy, tak je nejvyšší Čas otočit list. Spousta vzpomínek nám přeci nepozorovaně unikne v bezedném tichu, a tak ztrácíme podstatné souvislosti. A možná máme každý svou vlastní galaxii, nezávislou existenci, kterou si můžeme v představách položit přímo před sebe. A pokud se snad ocitneme na dvou místech najednou, můžeme si povšimnout drobných detailů, které nám ukazují, že se nacházíme současně TEHDY i NYNÍ, tam i tady.

(Nedávno jsem objevila tento krásný obrázek, popisek u něj zněl: „Duchové bouře“. Mohou duchové bouřky vypadat jako smutní andělé? Nevím, duchy bouře, blesků a krupobití si představuji jinak. Možná se díváme na obrázek duchů bouří odehrávajících se hluboko v lidském nitru…)

Tajemné noci pod širákem v čase i bezčasí – magické hrátky se slovy

Nebo snad skutečně víme, co máme doopravdy den za dnem před sebou, za sebou, nad sebou, pod sebou? Co když najednou svět nad i pod zmizí? Odměřený a vypočítaný svět. A my se budeme vznášet magickým vnitřním prostorem tak vysoko, a tak hluboko, že to slovy popsat nelze. Vzpomínky? Jaký je to trik? Ukládá se Čas do vzpomínek nebo vzpomínky v Čase? Nakolik jde o skutečnost skrytou v Čase a na kolik jde o představivost skrytou v BEZČASÍ? Jak vnímáme plynutí neboli tempo proudu Času? Kdy je na něco příliš POZDĚ, a kdy příliš BRZY? Není zde řeč o rychlosti, ale o pocitovém tempu proudu Času. Je nám Čas důvěrně známou veličinou, natolik známou, abychom jej dokázali ovládat? Kam nás Čas unáší? Kam nás stahuje, kdy nás svazuje? Kdy nás těší a kdy děsí? Kdy nás vyrušuje? Spěcháme NEUSTÁLE krok za krokem do otevřené budoucnosti v prozatímní beztvaré hmotě a BEZ USTÁNÍ hledáme onen záchytný bod, těžiště světa, které by NAVŽDY vyrovnalo protikladné póly existující v nás i MIMO nás? Čas plyne vzduchem, prostorem anebo jen lidskou myslí? Souvisí struktura a vícevrstevná podstata Času, který vnímáme subjektivně a intuitivně, který lze ohýbat a tvarovat, s podstatou lidské mysli? Nachází se tajemství Času uvnitř nás samotných?

Co vyvolává Čas, odkud se vynořuje? Tvůrce Času se nedopátráme, pokud budeme pátrat mimo sebe, mimo své vědomí. Zdá se, že jako vědomé bytosti existujeme v Čase, ale je docela možné, že Čas existuje v nás, ve struktuře lidského vědomí. Život v Čase nám přičítá dny, měsíce a roky života, připisuje nám zkušenosti, přiděluje vrásky, přisuzuje nám proměňující se povahové rysy. Vrásky způsobují také silná slova, slova, kterým nerozumíme, nevíme, proč byla v určitém Čase vyřčena. Čas je dost možná tajemná elementární částice neboli částečka sebe sama. OBČAS se nám totiž stane, že si na některé věci, které se možná ani nestaly, prostě nevzpomeneme. A žasneme nad tím, že vzpomínky, které by měly být naše, ale očividně nejsou, jsou uložené v cizí hlavě. Jsme-li například přesvědčováni, že jsme NĚKDY někde řekli něco, co jsme NIKDY neřekli. A ještě k tomu na místě, na kterém jsme nikdy nebyli. Kolikrát za život podobně přesvědčíme sebe sama, nebo někoho druhého, že se určitá událost NESTALA? Kolik toho víme o lidech, kteří nás ČASTO přesvědčovali o tom, že se to či ono nestalo? Kdo s kým sem tam hraje hru o Čas, nebo také o život? A tak necháváme Čas odstoupit, abychom si POZDĚJI uvědomili, co jsme ONEHDY přehlédli. Kdoví z jakých důvodů nutně potřebujeme každým rokem nový diář, na jehož nepopsaných stránkách hodiny tikají jako o život.

Nebo si snad nevzpomínáte na ty šílené slovní přestřelky? Na ty chvíle, kdy přicházíte POZDĚ, nebo naopak nebezpečně nečekaně BRZY a sami sobě slibujete, že PŘÍŠTĚ přijdete ve vhodnějším Čase. Anebo se rozhodnete, že už NIKDY nepřijdete. Nevzpomínáte si na ty CHVÍLE, kdy se se svou drahou polovičkou přete o to, co kdo řekl nebo neřekl, kdo a kde s kým byl anebo nebyl. Nevzpomínáte si na těch pár úžasných vteřin významného ticha, kdy si myslíte, že máte poslední slovo? Bohužel jen do chvíle, kdy vám na hrudi přistane krajíc nakousnutého chleba s máslem a domácí marmeládou. V ten OKAMŽIK, kdy máte máslo na hlavě, kajícně sklopíte zrak a cítíte vděčnost, že se k večeři nepodával talíř horké polévky. Vidět nebo slyšet znamená věřit? Potíž je v tom, že NĚKDY skutečně můžeme vidět nebo slyšet něco, co se NIKDY nestalo. A co taková paměť rodu? Ta bývá hodně zapeklitá. A zamotaná v nekonečných Časových smyčkách, které mluví podivnou a neznámou cizí řečí a vytvářejí úsměvné parodie Času. Mytologie ve věčném pohybu.

Tajemné noci pod širákem v čase i bezčasí – magické hrátky se slovy

A jak jde Čas, tak dáváme některým stínům minulosti zapravdu. K naší smůle. A bez našeho vnitřního, tvůrčího souhlasu. Díváme se do zrcadla a najednou se nám zatočí hlava, ne z dojmu obrazu v zrcadle, ale z toho, že se zrcadlo stane na OKAMŽIK lesklou jakoby tekutou plochou. Některé vzpomínky viděné v zrcadle života jsou opravdu jako nemrtvé bytosti zombie vznášející se v oparu VĚČNOSTI. Jejich prázdný pohled nám sice drtí všechny kosti a nervová vlákna v těle, tváříme se šokovaně, ale přitom víme, že to celé nedává žádný smysl. Chvějeme se zlostí a strachem SOUČASNĚ. Ale jen do CHVÍLE než oslňující záře vycházejícího Slunce po noční bouři, odrážející se od temného pozadí probdělé noci pod širákem, vdechne život ranní rose, jenž s tichým zacinkáním pokryje každé jednotlivé stéblo trávy a stíny stromů na čerstvě pokosené louce.

Svítání KONEČNĚ zažehná noční můry v OKAMŽIKU, kdy ČASNĚ ráno utichne i poslední ozvěna temných stínů vnitřních hromů a blesků. Prostorem kolem nás už zní jen tikot vesmíru. A tak se vydáme polní cestou vstříc novým příběhům. Jdeme tím stejným místem jako už mnohokrát a NAJEDNOU si všimneme věcí, o kterých s jistotou víme, že tam NIKDY PŘEDTÍM nebyly. Nemáme tušení, že jdeme špatným směrem. Nezabloudíme jen z toho důvodu, že prostředí kolem nás se nenápadně změní. Cesta se přesune tak, aby nás naše kroky dovedly do správného cíle. Dokonce i hodiny, pokud meškáme, se přenastaví na požadovaný Čas. A my najednou víme, že pokud mineme onen markantní, zcela zjevný a nápadný PŘÍTOMNÝ OKAMŽIK, rázem se ocitneme v tajemné kvazi přítomnosti, v podivném JAKO a JAKOBY. V lenivě se převalujícím TÉMĚŘ a KDYBY. V sem tam poskakujícím SKORO. V nejistém TAK TROCHU nebo RÁDOBY. NAKONEC nevíme s jistotou, zda je Čas, v okamžiku pohledu na hodiny, jedinou záležitostí, kterou si můžeme být dokonale jistí.

NĚKDY si nemůžeme být jistí ani tím, kde je PŘEDTÍM. Pokud TADY je TEĎ. A pokud ono teď je VŠUDE. Víme s jistotou, kde se vynoříme z našeho vlastního snu? Jaký je rozdíl mezi skutečností a představivostí? Kdekoliv se ocitneme, naše UVNITŘ je stále s námi. A právě vzhledem k možnosti, že veškerý svět je uvnitř, je možné prožívat neobyčejné OKAMŽIKY. Podivné CHVÍLE, kdy různé věci kolem nás prostě náhle mizí. NĚKDY nenávratně a JINDY se objevují na místech, na kterých bychom je NIKDY nečekali. Nebo podivné okamžiky, kdy Slunce stojí nízko nad západním obzorem a hodiny přitom ukazují pár minut po poledni. Čas je možná uvězněn v naší mysli. A přitom osvobodit Čas jde tak snadno, jak snadno lze sfouknou svíčku. Ve svých hlavách ČASTO žijeme událostmi, které se udály poměrně NEDÁVNO, ale i událostmi, které se odehrály v DÁVNÝCH Časech. Tak vtěsnáváme minulé události do přítomnosti, a mnohdy tím nepozorovaně trávíme hodně našeho životního Času.

Tajemné noci pod širákem v čase i bezčasí – magické hrátky se slovy

Říkáme, že Čas běží, sledujeme chod Času, Čas tepe. Co nám ale zůstane z Času na konci života? Vzpomínky skryté v Čase? Myšlenky na promarněný Čas? Naděje, že nám ještě zbývá dostatek Času, než se ocitneme v tom cizím světě bez Času? Jaký je svět bez Času? Pokud o někom řekneme, že zesnul, znamená to, že se probudil ze snu? Skutečně pojem zesnout znamená vydechnout naposled, skonat či zemřít? Rozloučit se, odejít, opustit tento svět, vstoupit jinam, dovršit dílo, dokonat, zaniknout, pominout, zmizet, rozplynout se, ztratit se, zhasnout?

Být nesmrtelným znamená hodně si pamatovat. Ale ano, je to tak, a netvařte se, že tomu nerozumíte. Některé vzpomínky nás zabolí, jako by se to stalo VČERA. Třeba jako ve CHVÍLI, kdy si vzpomeneme, jak nás naše nejlepší kamarádka na pískovišti, v OKAMŽIKU, kdy jsme jí sebrali její kyblíček, praštila hrabičkami se třemi hroty přímo do hlavy. Tak to v životě prostě chodí, šarvátky šarmantních dam, které se již v RANNÉM dětství snažily být zajímavou osobou, se překlenou z minulosti do budoucnosti jako lousknutím prstu, a nic s tím nenaděláme. Časy se mění a my se měníme s nimi, anebo také v nich. V Časech.

VČERA. To je docela podivné slovo. Včera je jako bytost neznámého druhu. Včera je jako když kolem nás proletí a zabzučí včela. Bzzz a je pryč. Bylo-li nebo nebylo-li včera? Najednou si nejsme docela jisti, zda včera bylo skutečné. Ale ten dům a strom, kolem kterého kráčíme DNES, tu přece byl i včera. Vzpomínky na včera máme v paměti. Možná jen pár dní, jen dnes a ZÍTRA. Někdy si ani nepamatujeme, co bylo včera. Přitom je nad slunce jasné, že DNEŠNÍ příběh se odehrává dle VČEREJŠÍCH představ o ZÍTŘKU. Co vyplňuje prostor mezi včera a dnes? Co vyplňuje prostor mezi vteřinami? Na to je těžká odpověď. Jediné, co víme s jistotou je, že génius tvořivosti potřebuje volnost, dostatek volného Času a nekonečného prostoru, aby se mohl stát svobodným géniem s osvojeným uměním myslet Časově. A dokázal si představit úsvit prvního dne na modré planetě. Zaznamenat východ Slunce a uvědomit si délku prvního či snad nultého dne muselo znamenat uvědomit si existenci. Uvědomit si vzpomínku na včera.

Život píše příběhy, na které si vzpomeneme v OKAMŽIKU, kdy nám někdo po těžkém dni, v místnosti, kde spíme, někdo, kdo v té místnosti není a ani nemůže být přítomen, zašeptá zcela zřetelně do ucha naše jméno. Potom už NAVŽDY máme po těle husí kůži, KDYKOLIV si na ten vroucí hlas, na ozvěnu slov přicházejících z VĚČNOSTI vzpomeneme. Možná je to tím, že věčnost není jen tak obyčejná ani mechanická Časová jednotka. Život píše příběhy se zápletkami, NĚKDY dokonce absolutně nepravděpodobné. Pokud by tomu tak nebylo, nemuseli bychom mít strach z naprosto nesmyslných příčin, ale zároveň bychom se nic nenaučili. Někdy máme silný pocit, že víme, co se má stát, jenomže nevíme, co vlastně víme. Pokud bychom to věděli, mohli bychom reagovat DŘÍVE, než se věc stane. Někdy to víme jen zlomek VTEŘINY před událostí.

Magické vzpomínky, které se mají TEPRVE stát skutečností jdou proti proudu Času. OBČAS se stane, a my ani nevíme jak, že se ocitneme někde, kde jsme se nikdy ocitnout neměli a učiníme něco, co nemělo být NIKDY učiněno. V paměti nám zůstane jen pohled očí, který si nepřejeme VÍCKRÁT vidět. A tak se litujeme. Pokud nenecháme pravdu běžet v Čase na volnoběh, tak nám naše nejisté počínání přinese jisté komplikace, záporné vesmírné vlivy, o kterých nemusíme mít žádné tušení. Potíž je v tom, že naše sebelítost ubírá důstojnosti pravidelně tikajících vnitřních hodin a nedělá čest našemu jménu.

A litujeme se i v okamžicích nedochvilnosti ve složitých Časech, kdy nemáme Času nazbyt a NIC nestíháme. Je to jako by Čas byl zde, a přitom vůbec nebyl přítomen. Toužíme zpomalit nebo urychlit Čas, nechat Čas zamrznout, uvolnit pro sebe více Času, přesměrovat Čas, nechat se unášet Časem, podržet vzácný NADČASOVÝ okamžik. Snažíme se neplýtvat Časem, střádat na lepší Časy, ovládat Čas, udělat si Čas nebo poděkovat někomu, kdo nám věnoval svůj Čas. Nechceme ztratit žádný čas. Čas si ale nelze koupit. Ani zapůjčit. Čas na nikoho nečeká. Pokud NĚCO nestíháme, protože Čas letí jako o závod, odložíme to na ZÍTRA. A zítra to odložíme na POZÍTŘÍ. Pozítří to odložíme na POPOZÍTŘÍ. Snažíme se odklonit Čas. A přitom nemáme tušení, že okamžik, kdy se NYNÍ změní na POTOM, je stejný Časový interval, který vesmír potřebuje ke svému vznikání. Vesmír vzniká v každém OKAMŽIKU. Než se jednou nadechneme a vydechneme, vesmír sám sebe obnoví nesčetněkrát. Žijeme ve stále stejném Čase, jen rekvizity se mění, a proto si jen málokdo všimne zvláštního prostoru mezi vnímáním a skutečností. Málokdo si MÁLOKDY všimne, že vám hlavou běží několik nesouvislých úrovní myšlenek, které pravděpodobně ani nejsou vaše. A to je matoucí.

Tajemné noci pod širákem v čase i bezčasí – magické hrátky se slovy

ZÍTRA. Zítra je také zvláštní slovo. Obsahuje tajemství a nápovědy, které bijí do očí. Tajemství, jak neztratit z očí horizont Času mezi DNEŠKEM a ZÍTŘKEM, plus mínus několik vteřin, spočívá v uvědomění, že zítřek se odehraje podle našich vnitřních přesvědčení. A tajemství, jak se cítit spokojeně, spočívá v tom, zda si zapamatujeme a do své mysli zakomponujeme, co jsme vlastně na začátku našeho příběhu chtěli říct a zda zdárně, rozuměj srozumitelně a s neomylným citem pro detaily, dokončíme náš nekonečný Časem i BEZČASÍM proudící myšlenkový proces.

V mládí máme pocit, že nám patří všechen Čas na světě, a tak promarníme hodně Času zbytečnostmi. V Čase můžeme dělat důležité věci, ale nemusíme v Čase žít každou vteřinou. OBČAS můžeme jen tak lelkovat v nedbalkách, aniž bychom museli mít pocit, že si nevážíme Času. Někdy je nám každá minuta dobrá, obzvlášť když si s námi Čas zahrává, jindy je každá minuta neskutečně dlouhá. V nepříznivém Čase čekáme na vhodné povětrnostní podmínky. Někdy zůstane Čas viset ve vzduchu a vše se zastaví.

Čas považujeme za elementární strukturu reality. Vnímáme jej jako spojitý a plynoucí jedním směrem, přitom počítáme s různými INTERVALY. Zaobíráme se stejnými nebo nestejnými Časovými ÚSEKY, MEZERAMI, PŘESTÁVKAMI. Časovými MEZIDOBÍMI. Odhodlaně hledíme KUPŘEDU. Avšak neexistuje pouze jediná posloupnost následných okamžiků, jediná posloupnost vývoje událostí. Na úrovni kvantových událostí Čas neplyne spojitě. A tak je více než pravděpodobné, že neexistují žádné vesmírné hodiny, které by odměřovaly existenci kosmu. Plynutí Času existuje jako lokální jevy pro odlišné vesmírné objekty nebo spíše soustavy vesmírných objektů. Ne pro všechny vesmírné objekty platí stejný POČÁTEK a stejné tempo plynutí Času. Každý objekt v přírodě také existuje ve svém vlastním Čase a sleduje svůj vlastní rytmus, jiné je plynutí Času pro lidské vědomí a jiné je pro vědomí stromu či kamene.

INSPIRACE – eKnihy a tištěné knihy Psychologie chaosu

S jiným tempem a přízvukem jde Čas do BUDOUCNOSTI, a s jiným do MINULOSTI. Čas ale není totéž, co pohyb, přestože bez pohybu by nebylo Času. Pohyb a změna náleží předmětům existujícím v časoprostoru. V každém předmětu se skrývá pohyb atomů a možná i vědomí Času nebo podstata Času. Zde shledáváme souvislost – někdy se zdá, že Čas přestává existovat, ale fontána Času existuje stále, to jen plynutí, nekonečný a tajemný tok Času se může zastavit. Někdy můžeme prožít nulové tempo plynutí Času. Obzvlášť pokud Čas považujeme za společníka lidského vědomí – realitu spolu utvářející. Bez Času by neexistoval vesmír. Čas je jednou z vrozených vlastností vesmíru. A vesmír je v nás.

Tam, ve světě času, kde čas spřádá spirituální světlo jako pavučinu. Tam, kde leží svěží a zelené údolí zahalené tajemným svitem Měsíce. Tam, kde Slunce v plném létě barví večerní oblohu červánky. Tam, kde hvězdy stříbřitě světélkují. Tam toužíme poznat všechny omamné vůně přírody. Tam jsme rádi sami se sebou. Tam vracíme se z oblačných výšek. Tam, kde čas modeluje krajinu. Tam, v krajině čtyř živlů. Tam, kde vítr přináší vůni čajových růží, sněhové vločky nebo déšť. Tam, kde v podmračený podzimní den, stále na stejném místě září léčivé květy chryzantém. Tam je v nekonečné paměti, na věky věků, naše přenádherné doma.

Související články: Jemnohmotné sféry mimo dimenze času a rozumu, Přítomný okamžik – aktuální transformační téma, Životní příběhy mají předem daný počátek i konec, Fiktivní virtuální prostředí, paměť a „bubliny v realitě“

Tajemné noci pod širákem v čase i bezčasí – magické hrátky se slovy

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?