Životní příběhy mají předem daný počátek i konec

Je to naše mysl, která rozhoduje o tom, co se v realitě odehraje? Díky kvalitě našeho myšlení a síle představivosti? A s ohledem na to, že minulost, přítomnost a budoucnost existují současně?

Pravděpodobná holografická struktura kosmu tomu nasvědčuje. Je tomu tak zřejmě proto, že ve vnitřním světě je ten či onen příběh utvářen myšlenkami a představami, sněním a vizualizacemi. A jelikož ta která myšlenka či představa je v mysli ne vždy udržitelná (pevná a stálá) vytváříme jeden konkrétní příběh na více úrovních, kdykoliv děj příběhu myšlenkou, představou či rozhodnutím změníme. A tak vytváříme paralelní reality, které jsou součástí holografické struktury vesmíru. Z těchto námi vytvořených paralelních realit si nakonec vybereme, jak ten který příběh dopadne. Jemnohmotná mysl je na prvním místě. Ale zároveň je přítomné hmotné tělo. Toto tělo se pohybuje prostorem, mysl vytváří množinu možností, v nichž se může, ale nemusí, toto tělo v různých časových okamžicích nacházet. Do chvíle, než je časový okamžik skutečně vnímán fyzickými smysly, je příběh pouze imaginární (obrazný, zdánlivý, existující v představě). Ale současně existuje jako potenciální možnost.

Životní příběhy mají předem daný počátek i konec

V jakém okamžiku si to, co existovalo pouze jako imaginární možnost, uvědomíme ve skutečnosti?

Děj myšleného příběhu, který má několik variant, závisí na přímém pozorování události, pro kterou se rozhodneme, která se nakonec odehraje v přítomném okamžiku. Nic jiného než přítomný okamžik neexistuje. Skutečný prožitek se zároveň ukládá do naší paměti v té podobě, v jaké jej smysly skutečně vnímáme. Tak vzniká minulost uložená ve vzpomínce. V okamžiku skutečného prožitku vnímáme tento prožitek v té podobě (kdy, kde a jak), která v představách získala nejvíc energie k uskutečnění.

Vedle časové osy, kterou přímo pozorujeme, se náš příběh současně odehrává v paralelních realitách v té či oné podobě, kterou mysl vytvořila pouze obrazně v okamžicích, kdy se rozhodovala nebo měnila svá rozhodnutí?

A v tom je právě ten vtip. Minulost, přítomnost i budoucnost existují současně, my jen pozorujeme příběh, který si představujeme (myšlenkou neustále vytváříme). Pouze si neuvědomujeme, že naše vědomí je na úrovni holografického vesmíru všudypřítomné. Abychom jakýkoliv náš příběh mohli pozorovat (prožívat) musí existovat vědomí, pro které neexistuje lineární čas. Pozorovat či prožívat znamená mít vědomé prožitky, vědomé prožitky se však téměř současně stávají vzpomínkou. Každý prožitek je smysly vnímán s nepostřehnutelným zpožděním, nelze tedy prožít nic, co by již nebylo vytvořeno na imaginární úrovni. Aby se mohlo cokoliv odehrát a zanechat skutečný záznam v paměti, musí to nejdříve vstoupit do vědomí, než se děj příběhu ve vnějším světě uskuteční, musí se určitý děj nejdříve stát obsahem mysli. Příběh, který prožíváme ve vnitřním světě ve více tvarech či podobách, vnímáme ve světě vnějším v té podobě, pro kterou se rozhodneme.

Průběh příběhu, který byl pouze myšlený a nezískal dostatek energie k uskutečnění (myšlená představa, ke které nedojde) se odehrává na jiné časové linii v jiné paralelní realitě?

Jedná se o kvantové superpozice různých možností, které nepřetržitě vytváří naše mysl. Na časové ose života se ten který příběh „začne skutečně utvářet“ až v okamžiku, kdy je na úrovni vědomí vytvořeno dostatek energie pro jeho uskutečnění. Hranice mezi časem a prostorem je velmi tenká, na úrovni vědomí je téměř nepostřehnutelná. Prostor je obvykle považován za vnější (objektivní) svět, čas je obvykle vnímán ve vnitřním (subjektivním) světě. Přitom se oba tyto světy, zvané časoprostor, vzájemně překrývají.

Životní příběhy mají předem daný počátek i konec

Pokud například vzpomínáme, a je-li naše vzpomínka propojená s vizualizací obrazového děje, v tu chvíli si prostor představujeme uvnitř sebe?

Nejde pouze o vzpomínky. Pokud například zabloudíme v lese – tady a teď přemýšlíme, kudy vede správná cesta – a v tu chvíli si prostor představujeme také uvnitř sebe. Neexistuje nic, co bychom si představovali mimo vnitřní svět. Jednotlivé kroky, které učiníme, nám připadají logické, po sobě jdoucí a na sebe navazující, ale netušíme, že na úrovni vyššího vědomí je o jednotlivých tady a teď – ve spleti všech myšlenek a představ, a některé z nich si ani neuvědomujeme – již s předstihem rozhodnuto. Pokud se řídíme intuicí a vnímáním synchronizací, můžeme tato (nevědomá) rozhodnutí předjímat. Následnost a postupnost jednotlivých tvořivých sekvencí (myšlenek) a jejich opakování (v nezměněné podobě) vytváří harmonický (myšleno fraktálově seskládaný) předobraz skutečnosti, která se projeví v realitě.

Realita (racionální svět příčin a následků) sestává z prožitků, a tyto se stávají součástí fyzických procesů prostřednictvím smyslů.

A to, co je vnímáno či prožíváno jako nadsmyslové, pokud v naší paměti nemáme uloženy podobné záznamy, nám mnohdy připadá neskutečné, nehodící se do racionálního světa. Pokud nemáme různé nadsmyslové prožitky kam zařadit, můžeme si myslet, že pouze blouzníme. Tímto způsobem ale odmítáme přijmout, že smysly nevnímatelný kvantový svět je „domovem“ našeho vědomí, a že smysly vnímatelný svět je pouze nepatrná část „oceánu Vědomí“, jenž je současně místem, kde vznikají „kvantové superpozice“ všech našich životních i celospolečenských příběhů.

Takže realitu vnímáme zpětně a neuvědomujeme si, že reagujeme na dějové linie příběhu, který již je na vyšší úrovni vědomí realizován – v různých latentních podobách?

Logika nám zabraňuje vnímat, že každým rozhodnutím vstupujeme do určité dějové linie toho kterého příběhu, do jedné z mnoha, která již v imaginárním světě existuje. Pokud chceme vytvořit náš příběh vědomě, musíme sledovat, jak jednotlivé události svou myslí, představami, reakcemi, domněnkami, nejistotou, strachem, ale například i projekcemi do druhých osob vytváříme. Ve své mysli si vytváříme jednotlivé události často i ve více podobách, ale jen některé z nich skutečně prožijeme (prožijeme to, čemu věnujeme nejvíce pozornosti). Neustále vyplňujeme „prázdná“ místa Prostoru látkou naší mysli, která je velmi tvárná a na úrovni morfických polí vytváří možné předobrazy světa, které jednoho dne naším zrakem „zachytíme v prostoru“. A právě tato komplementární schopnost naší mysli, která produkuje vždy nejméně jednu dvojici rozdílných postojů, pojmů či pohledů na věc, vytváří vzájemně se doplňující, podmiňující či vylučující paralelní reality, protože prožívat v jediném prostoru vše, co naše mysl tvořivě vyprodukuje, je zhola nemožné. V realitě se nám zjeví ta varianta příběhu (vize reálného světa), pro kterou se svou vynaloženou emoční, psychickou a mentální energií rozhodneme.

Životní příběhy mají předem daný počátek i konec

Ačkoliv nejsme schopni všechny imaginární světy a všechny jsoucí reality vnímat, přesto je současně vytváříme a k překvapení mnohých, dokonce i současně, avšak nevědomě prožíváme?

A to bez pomoci jakéhokoliv lidskou myslí vytvořeného Boha nebo jinak řečeno stvořitele světa. Obraz Boha totiž také existuje pouze v imaginárním světě, vlastně v mnoha imaginárních světech, pokud si uvědomíme, že to které světové náboženství či ta která duchovní víra má vlastní představu o božství. Navíc se tyto imaginární „božské světy“ v naší realitě vzájemně překrývají, vzájemně si nerozumějí a soupeří spolu. Nejeden lidský či společenský příběh je dopředu prvoplánově vytvořený tak, aby informační body vzniklé v prostoru zpětně transformovaly lidskou mysl jako poddajnou, ustrašenou a dogmatům věřící. Některé lidstvo omezující systémy můžeme ze světa odstranit, nikoliv přímým zásahem, to není nutné (oplácet například zlo zlem). Ale zásahem, který přichází z našeho vnitřního prostředí: tvořivými myšlenkami, představami, pochopením situace a následnými činy. Muselo trvat tisíciletí, abychom si toto vše uvědomili, abychom přijali a postupně skutečně vyzkoušeli, zda se latentní možnosti „kvantového světa“ skrze naši mysl mohou v žité realitě projevit novým způsobem. Nakolik jsme schopni transformovat svou mysl, nakolik jsme schopni děje a události ve vnějším prostředí považovat za „vlastní výtvor“ nám již každodenní realita ukazuje. A to v souvislosti s transformací vědomí.

Časoprostor si uvědomuje sám sebe, a přitom vytváří příběhy, které píšeme my všichni?

Prostor je vlastně naše vědomí a čas je přidaná hodnota naší mysli. Pokud si obrazně řečeno stoupneme mimo časoprostor, mimo časové smyčky, v kterých je naše mysl či vědomí a potažmo i fyzické tělo spoutáno, zjistíme, že jsme pozorovatelé a tvůrci současně.

Eashop – INSPIRACE PRO VĚDOMOU MYSL

To vše je obtížně pochopitelné. Můžeme přidat konkrétní příklad, pro snadnější porozumění?

Představte si například, že se vrátíte z motivačního kursu, a na základě získaných informací si vytvoříte motivační deník, do kterého si píšete své sny a představy, vkládáte motivační obrázky. Přejete si například potkat životního partnera. Do deníku si vložíte obrázek partnera, který bude splňovat vaše požadavky na hmotné zabezpečení. Poté si ale uvědomíte, že toužíte po partnerovi, který vás bude milovat, a vložíte další motivační obrázek. Třetí obrázek potenciálního partnera bude brzy následovat, protože si zároveň přejete do života někoho, kdo bude splňovat vaše představy o volnočasových aktivitách a cestování. Podvědomě máte totiž uloženo, že jediný partner, vysněný princ na bílém koni existuje jen v pohádkách, a tak dále rozšiřujete svou sbírku motivačních korespondencí, které dohromady charakterizují váš životní sen. Nějaký čas se nic neděje, najednou vám ale do života vstoupí tři osoby a každá z nich splňuje jen některé vaše požadavky. Vesmír vám seslal vaše přání ve zhmotněné podobě, jenže příběh tím nekončí, máte dojem, že si z vás vesmír utahuje, nedokážete se rozhodnout, kterého z partnerů zvolit. Hodnotíte jednoho po druhém ze všech stran, to, co vám může nabídnout jeden partner, ale ten druhý nemá. Co s tím? Tak dlouho se v tom motáte (ve svých úvahách, myšlenkách, domněnkách a představách), tak dlouho váháte, až nakonec zůstanete zase o samotě, jen se svým motivačním deníkem. A možná si uvědomíte, a možná také ne, že vesmír od vás potřebuje jedinou a přesnou instrukci: vědět, co vlastně chcete, vědět kým jste, ve vztahu sami k sobě i k okolí, vědět, že pro každý sen je třeba vytvořit pevné, jasné a neměnné základy. A za takovým snem, jehož cíl je nejen představitelný, ale současně i vytvořený (na jemnohmotné úrovni), se vydat a zbytečně neuhýbat (váháním, strachem, obavami, nejistotou) z vědomě zvolené životní cesty.

Související články: Konec maškarády, falešné okázalosti a lživých příběhů, Transformace, síla kolektivního vědomí a posun zemské osy

Paul Brunton: „Žijeme v Bohem sněném vesmíru.“

Heinz Von Foerster: „Realita je interaktivní koncepcí, protože pozorující a pozorované tvoří navzájem závislý pár. Objektivita je iluzí subjektu, že pozorování může být učiněno bez něho.“

Životní příběhy mají předem daný počátek i konec

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?


error: Obsah je chráněn autorským zákonem.