Zastav se a dotkni se země

Křídla mají andělé, víly, draci a malé děti

Na příchod něčeho zvláštního a nevšedního, na průběh něčeho posvátného, co přesahuje obyčejnost všedních dnů, nás vylaďuje energie slov slavnost, oslava, sváteční. Posvátný tok času nabývá neobvyklou dynamiku, v jeho zvláštním tempu, spojitém s veškerým prostorem, můžeme nacházet nevšední poselství. Ve sváteční okamžik, kdy bude vznesena chvála zimnímu slunovratu se můžeme nejen dlaněmi dotknout země. Můžeme pokleknout ve své mysli – nad nikoho se nepovyšovat, nikoho vlastním jednáním nenutit na kolenou prosit o chvilku pozornosti.

Nezřídka se nám stává, že jsme vnitřním impulsem vedeni pokleknout a koleny se dotknout země. Posvátnost pokleknutí přijímáme jako symbol nebo projev sebedůvěry a pokory, ale nikoli jako projev ponížení nebo odevzdání se utrpení. Niterný impuls k pokleknutí není a nesmí být řízen pomyslnou božskou manipulací.

Přikážeme-li dítěti za trest klečet, srazíme-li jej svým hněvem k zemi, nutíme jej poznat pokoření ve smyslu ponížení. Zlomená křídla nejsou vidět, ozvěny křiku, které buší malému dítěti do spánků, nejsou slyšet. Poklekám, vidím-li bytost s křídly. Křídla mají andělé, víly, draci a malé děti. Poklekám k dítěti, abych k němu nehovořila z patra, aby vidělo do mých očí a cítilo důvěru. Kdykoli po celý rok, nejen o Vánocích.

Rituál pokleknutí je primárně osobní záležitostí – před nikým se neponižuji. Nepadám na kolena před nikým, kdo vyžaduje uznání autority. Nepoklekám před vnějšími svatostánky. Poklekám, abych si uvědomila svou velikost vždy, kdy dokážu v těžkých chvílích zase vstát a jít. Koleny se dotýkám země, abych si uvědomila spojení s veškerým prostorem. Život je zkušenost trojrozměrného světa a vtělená duše získává poznatky, které nemohou být vydobyté bez ponoření se do hloubky vlastního nitra.

♥        ♥        ♥

Diskuze