1.11.2017

Prostorové anomálie a vzkazy z jiné reality

Překročili jsme most, který nás spojuje s novou érou „vodnářského věku“, s novou kosmologií, novým pohledem na evoluci. Mimosmyslové vnímání už nepovažujeme za tolik mystické a záhadné, zjišťujeme, že se jedná o přirozenou lidskou schopnost, která je v člověku po tisíce let potlačená, tudíž mystická cesta (prapůvodní pravda) je řešením, jak tyto schopnosti v sobě opět probudit. Může být prapůvodní pravda skrytá v božské dichotomii? Představte si, že na cokoliv se díváte, je zrcadlově převrácené v tom smyslu, že se nedíváte vy, ale pozorované se dívá na vás, nehloubáte o pozorovaném, ale pozorované přistupuje k vám a hloubá o vás. Tímto příměrem ale předbíhám čas, ještě bude chvíli trvat, než většina lidí přijme, že hmota je na určité úrovni vibrační model uskutečněné představy. Realita je STAV energie, co nás ruší od nadsmyslového vnímání této skutečnosti, jsou různé disonance, akustické jevy, optické klamy, smyslové předráždění, zastaralé vzorce vnímání. A také rituální automatické zvyklosti, o kterých ani nevíme, že jsou naší každodenní skutečností, která tak trochu otupuje naše smysly. Nadsmyslové vnímání znamená překročit hranice smyslové, důvěřovat smyslům a jít ještě dále – vnímat to, co se nachází „za zrakem“. Různé paranormální zážitky jsou staré jako lidstvo samo, nejde o kdovíjaké výjimečnosti. Novinkou je, že podobné příběhy, které níže popisuji, se dějí stále častěji, v různých podobách a stále více lidem.

Tak například tento příběh se odehrál zhruba před třinácti lety, v době, kdy jsem ještě netušila, že o několik měsíců později přijde do mého života zásadní změna. Vyřizovala jsem v krajském městě nějaké záležitosti, cestou z náměstí po široké pěší zóně, kde se pohybuje velké množství lidí, jsem pomalým krokem procházela kolem výkladních skříní, takže jsem se pohybovala mimo hlavní proud lidí. V jednu chvíli jsem znejistěla, něco mě přinutilo zastavit krok a ohlédnout se. Několik metrů za mnou jsem v davu okamžitě zahlédla podivnou postavu. Byla to hodně vysoká, štíhlá žena, o dvě hlavy vyšší než kdokoliv, kdo šel zrovna kolem. Postarší žena se staromódním účesem byla netradičně oblečená, oděv připomínal módu padesátých let minulého století. Zastavila jsem se a naše oči se setkaly. Stála jsem jako přikovaná. Žena se nezastavila, pokračovala v chůzi pomalým krokem, velmi zvláštním způsobem se mi dívala do očí, stále za mnou otáčela hlavu, dokud se mi neztratila v davu. Podivně „zmizela“, přestože byla velmi vysoká, najednou jsem ji před sebou neviděla. Přemýšlela jsem, co to mělo znamenat, chvíli jsem stála jako omráčená, přepadla mě úzkost tak silná, že jsem nemohla popadnout dech. Pomalu jsem udělala pár kroků – a situace se naprosto stejným způsobem opakovala! Opět mi něco řeklo, zastav se a otoč se. Žena šla naprosto stejným směrem jako poprvé a opět se na mě dívala, v obličeji vážný výraz, jakoby mi chtěla něco velmi důležitého říct. Co je na této příhodě zvláštní? Podle účesu a oblečení tato žena v tu chvíli nezapadala do mé časoprostorové reality, a měla jsem silný dojem, že ji ostatní lidé, přestože vypadala velmi nápadně, vůbec nevnímají. A co bylo nejpodivnější? Událost se odehrála dvakrát za sebou během pár minut, za tu dobu se nemohla ona podivná žena v žádném případě vrátit zpět do výchozího bodu tak, aby dokázala projít okolo mě opět stejným směrem tak, aby se situace mohla naprosto stejně opakovat. Uvědomila jsem si, že podoba této podivné osoby mi připomněla ženu z příbuzenstva, pratetu, která ale zemřela v době, kdy mi bylo zhruba dvanáct let. Až o pár měsíců později jsem pochopila, v souvislosti s životními událostmi, co mi chtěla žena „z jiné paralelní reality“ svým vážným, pronikavým pohledem říct.

Další dva příběhy, přestože je od sebe dělí jeden rok, jsou si velmi podobné, jedná se o záhadné přesuny v realitě. Vloni v létě, v měsíci červnu, jsem v jedné zapadlé uličce kousek od náměstí nakupovala výtvarné potřeby. Vyšla jsem z krámku, udělala pár kroků a z ničeho nic se mi lehce zatočila hlava, tak jsem se zastavila a na okamžik zavřela oči. To vše trvalo jen pár vteřin, ale k mému údivu, v okamžiku, kdy jsem oči zase otevřela a rozhlédla se kolem sebe, stála jsem na úplně jiném místě. Ze zapadlé uličky nacházející se mimo náměstí, jsem se najednou ocitla přímo na náměstí v podloubí, na místě, kam jsem vůbec neměla v plánu jít. V tu chvíli jsem si nedokázala vysvětlit proč a jak se „to“ stalo, jen jsem věděla, že rozum mi asi nepomůže. Ani později jsem k této příhodě nenašla vysvětlení ani žádnou souvislost, která by mi pasovala do tehdejších událostí. Až o rok později se mi tato příhoda připomněla, dokonce ve stejném měsíci (letošní červen), a na stejném místě. Bohužel si nepamatuji, zda čas události souhlasí i na den přesně s prožitkem před rokem. Vše se odehrálo podobně, až na to, že tentokrát jsem se „časem a prostorem“ přenesla během pracovní schůzky ještě s jednou osobou. Dotyčná osoba přijela z jiného kraje, a vzhledem k tomu, že Budějovice předtím navštívila pouze jednou, to, co se odehrálo cestou zpět na nádraží, (zřejmě) ani nepostřehla. Pracovní jednání proběhlo v kavárně, poté jsme společně procházeli podloubím na náměstí směrem k Černé věži. U Černé věže jsme se v řeči zastavili a chvilku se bavili na téma související se schůzkou. Poté jsme pokračovali směrem k řece Vltavě a povídali si. V okamžiku, kdy už jsme procházeli kolem divadla a blížili se k mostu přes řeku, opět se z ničeho nic přihodil nečekaný „časový skok“. Zcela nepostřehnutelně, bez jakýchkoliv doprovodných efektů jsme v jediném okamžiku opět stáli u Černé věže, a z tohoto místa plynule, jakoby se nic zvláštního nestalo, jsme opět pokračovali v chůzi stejnou cestou k řece. Mám za to, že dotyčná osoba vůbec nic nepostřehla. Snažila jsem se zachovat klid a žádným způsobem na událost neupozorňovat, pokud jsem tuto událost vnímala pouze já, nechtěla jsem „být za blázna“, na několik dlouhých minut jsem ale „ztratila řeč“. Tento den mě až do večera provázela celá řada zvláštností a nápadných synchronizací.

Na budějovickém náměstí sice máme Bludný kámen, ale ani v jednom z popisovaných zážitků, jsem na kámen nevstoupila. Ale co my víme, co skrývá Genius Loci toho kterého místa se zvláštní energií?

Od „bloudění“ se přesunu k mimosmyslovému vnímání. Kolegyně jednou odcházela dřív z práce, jak procházela kolem, jen jsme se na rozloučenou pozdravily, kolegyně za sebou ve spěchu zavřela dveře. Hlavou mi v tu chvíli proběhla myšlenka: „Měla jsem se jí zeptat, jestli nemá nějaké sazenice květin.“ Vzápětí jsem se sama sobě divila, co mě to vlastně napadlo, žádné sazenice přece nepotřebuji. V tom se znovu otevřely dveře, kolegyně se vracela a spěchajíc vysvětlovala: „Jsem to ale hlava, zapomněla jsem u stolu sazenice kytek, do zítra by tady nepřežily…“ Co se v tomto příběhu vlastně stalo? Každý člověk má vlastní informační pole, aura člověka mapuje aktuální události, vysílá a přijímá informace. Moje vědomí se propojilo s vědomím „okolních událostí“ a s vědomím mé kolegyně, následně došlo k přenosu zcela konkrétní informace – a kolegyně si díky energetickému propojení „uvědomila“, že na něco zapomněla…

Přidám ještě jeden podobný, související zážitek. Druhý den po této zvláštní události jsem v práci přemýšlela nad rčením: „Když je blbá hlava, trpí celé tělo.“ Většinou toto rčení chápeme v souvislosti se zapomnětlivostí – na něco zapomeneme (blbá hlava) a musíme se vrátit (trpí celé tělo). Uvažovala jsem nad těmito slovy z hlubšího pohledu v tom smyslu, že toto rčení nás hlavně upozorňuje na způsob myšlení. Pokud myslíme ve strachu, obáváme se něčeho, co se ještě nestalo, přivoláváme k sobě nejrůznější energetické vibrace, což má za následek stres, případně nemoc (trpí celé tělo). Jak jsem si tak o tom přemýšlela, podotýkám, že pouze v duchu, tři lidé zcela nezávisle na sobě prošli kolem mého pracoviště v momentě, kdy odcházeli ven z místnosti. Během chvíle se ale vraceli a nahlas lamentovali: „Něco jsem zapomněl, no jo, když je blbá hlava, trpí celé tělo…“ Tento scénář se skutečně v rozmezí zhruba dvou hodin třikrát opakoval. Toho dne jsem se velmi bavila, a opět si potvrdila, jak jsme všichni navzájem propojeni.

Bývalá kolegyně z příběhu s květinami je sama velmi citlivé „medium“, vyprávěla mi několik nevšedních zážitků, týkajících se propojení s nadpozemským světem. Ale o tom někdy příště. Podotknu jen, že žije v s manželem v domku po tetě. Občas je teta, která za života používala oblíbenou fialkovou vůni, přijde z druhého světa navštívit. V tom okamžiku říkává kolegyně manželovi: „Teta je tady, cítíš fialky…?“

Spousta příběhů, nejen mých, se váže k „živým snům“. Spoustu času za život prospíme, můžeme si myslet, že se ve spánku nic důležitého neděje, že během spánku nemáme žádné smyslové prožitky? Snící člověk je ve spánku částečně odpojen od fyzického těla. Totéž platí během polobdělého snění, kdy se koncentrujeme na představy. Ve snu se vědomí člověka dostává do vyšších sfér, kde může dojít k setkání s čímkoliv, včetně setkání s budoucností. Sny jsou obohacující a pro život velmi důležité pro osobní rozvoj. Moje sestra měla před časem pejska, který vážně onemocněl, musela se rozhodnout pro jediné možné řešení, jinak by pejsek velmi trpěl. Dlouho poté, co pejsek díky injekci odešel na věčnost, se tímto rozhodnutím jeho panička velmi trápila. Jedné noci se jí zdál osvobozující sen. Ve snu se procházela neobyčejně krásnou přírodou, v okamžiku, kdy procházela po polní cestě, zaslechla v obilí zvláštní zvuky. Zadívala se tím směrem a viděla, jak se obilí zvláštně vlní…, najednou vyběhla malá fenka a vyskočila jí do náruče. Po chvilce šťastného setkání jakoby slyšela jasná slova: „Nestrachuj se, jsem v pořádku.“ Od této snové příhody vzpomíná na milovanou fenku bez zničující lítosti a bez výčitek svědomí.

Také jeden z dalších snů, o kterém mi sestra vyprávěla, je velmi zajímavý. Ve snu se dívala z okna svého bytu a najednou uviděla někoho přicházet. Pod okno přišel náš otec, na sobě měl krásný tmavý oblek se sváteční bílou košilí. Jen tam tak stál, usmíval se a nic neříkal. Po probuzení přemýšlela nad tím, co jí mělo být ve snu od otce, který odešel na věčnost už před více lety, sděleno. Neustále se jí během dne vracel do paměti pohled na tátu, kterému to v parádním obleku velmi slušelo. Dva dny poté se setkala s tatínkovou druhou ženou, která jí pozvala na svatbu (našeho) nevlastního bratra, tatínkova syna z druhého manželství. V tu chvíli si moje sestra uvědomila, co jí otec přišel ve snu říct: „Já na svatbu mého syna jít nemohu, tento úkol čeká na tebe.“

Také já mám ve vzpomínkách sen, na který se nedá zapomenout. Jednoho léta, které jistě utkvělo v paměti více lidem, se mi ve snu zdálo, jak se vracím domů z práce po široké hlavní třídě vedoucí ven z centra města. Na tom by nebylo nic divného, pokud bych necestovala velkou lodí, plující městskou ulicí, která se ve snu proměnila v dravou řeku. O čtrnáct dní později se nejen Budějovicemi prohnala velká povodeň – stoletá voda.

Velká spousta příběhů se váže k setkání s jemnohmotnou energií již nežijících lidí. Neteř si nedávno koupila starý klavír, s přítelem přivezli klavír domů až z Prahy. Co ale netušili, bylo, že si společně s klavírem přivezli také mírně zlobivého ducha starého pána, který za života na tento klavír hrával. Duch prováděl v novém „bydlišti“ drobné neplechy, například přemísťoval věci z místa na místo. Poté, co se starý pán zjevil v zrcadle, neteř neváhala a zavolala bývalé majitelce klavíru. Co myslíte, že se dozvěděla na otázku, zda je možné, že by si s klavírem přivezli do domu také ducha starého pána? „Ano“, odpověděla bývalá majitelka klavíru. „To je můj děda, ale nebojte se, je neškodný, třeba vám za čas něco zahraje. Mně v noci občas hrával skladby od Beatles.“

Spousta lidí se často ptá, zda skutečně existuje „Brána do nebe“? Pokud máte za život několik autentických, silných osobních prožitků, navždy už se spokojíte s odpovědí: „Brána do nebe je na obou stranách.“

Životní synchronizace sleduji už delší čas, nepřestávají mě fascinovat, zajímavé ale je, že je jich čím dál více.

A věřte nebo ne, dnes je 1. 11. 2017, píšu tento článek, a říkám si, že tento článek asi skončí „v šuplíku“. Říkám si, stejně mi některé věci nikdo neuvěří. A co se právě teď nestane! Během odpočinku od psaní se zatoulám na webové stránky a dívám se, zda není potřeba odpovědět na nějaké komentáře. A jako první vidím tento čerstvý (během dneška psaný) komentář pod starším článkem „Astrální putování – mimotělní zkušenost“, dovolím si citovat:

„Děkuji za skvělý článek. Konečně jsem se dozvěděl něco o stavu, který jsem již několikrát zažil. Nejintenzivnější zkušenost mě potkala v autě, coby spolujezdce. Hluboce jsem nad něčím přemýšlel (nevzpomínám si nad čím) a z ničeho nic se mé vědomí odpoutalo od těla a asi pět minut jsem měl možnost vidět naše auto shora. V tomto stavu, kdy jsem plachtil vzduchem, jsem přemýšlel o tom, co se to se mnou vlastně děje. Když jsem procitl do fyzického vědomí, zjistil jsem, že jsem všechno, o čem jsem přemýšlel, říkal nahlas. Popisoval jsem prý všechno tak zřetelně a důkladně (popis okolí), že mi to s úžasem uvěřili. Uznali ale, že kdyby nebyli přímo u toho, tak by mi to neuvěřili. Mějte se krásně.“

Nakonec ještě přidávám mou odpověď ke zmíněnému komentáři, (ať tady máme vše pěkně pohromadě):

„Já děkuji Vám, za příběh. Zřejmě se jedná se o náhodné, neplánované „odpoutání“ vědomí od fyzického těla. Moje zkušenosti vycházejí z předem stanoveného záměru „odpoutat se“. Je ale fajn, pokud se lidé svěří s podobným zážitkem. Před týdnem jsem se náhodně setkala se ženou, která mi vyprávěla osobní zážitek „odpoutání“. V nemocnici zkolabovala a na dlouhé dvě hodiny o sobě nevěděla. Lékaři se snažili zachránit jí život, a ona to celé sledovala v odpoutaném stavu – klasický „čítankový příklad“. Na nějaký čas ale měla problém smířit se s tím, co se jí vlastně přihodilo, nedokázala to přijmout a pochopit. „Náhoda“ tomu chtěla, že jsme se potkaly, byla ráda, že jsem jí potvrdila, že není „blázen“. Slíbila mi, že o tom napíše příběh a sepíše podrobnosti, pokud se tak stane, určitě se podělím se čtenáři…“

Dnešní mé psaní bylo hodně spontánní, a přiznám se, že i tak trochu váhavé, ale podobných zážitků, příběhů a zkušeností mám v zásobě více, tak zas někdy příště.

Související: Astrální putování – mimotělní zkušenost

Diskuze







error: Obsah je chráněn autorským zákonem.