Brána slunovratu se otevírá aneb tajemné setkání s neskutečnem a věčností

V mlze nad řekou se vznášela podivná, stříbrná postava. Jako nehybný, přesto živý obraz. Než se rozplynula, jako by svým zrakem přelétla krajinu až k jižnímu obzoru. Tím směrem se nacházel zvláštní krystalický monolit, průzračný – prozářený Sluncem v souladu s letním slunovratem. Ten zvláštní pohled rezonoval se vzpomínkami duše. Záblesk radosti a tajemná vznešená stavba zmizela poté, co se krajina zahalila do podivného smutku. Ten pohled zanechal nesmazatelný dojem. Odcházela a věděla, že toto místo se energeticky změní, přestane jej vnímat, ono samo ale nepřestane existovat. V jejím nitru zůstalo cosi posvátného a nepojmenovaného, cosi navždy vepsaného do jejích očí a tváře…

Selena stála na břehu řeky, jejíž vody se vinuly jako stříbrná nit zapomenutého času. Mlha, hustá a něžná zároveň, se zvedala nad hladinou, jako by dýchala v rytmu starodávného spánku. Právě zde, v tom zamlženém šeru, spatřila ji – postavu ze stříbrné mlhy, beztvarou a přesto dokonalou. Její kontury se třpytily jako hvězdy padající do řeky, a přestože nehybně visela ve vzduchu, Selena cítila, jak kolem ní pulzuje život. Nebyl to život blízký na dosah, ale něco hlubšího: energie starší než kameny v širokém řečišti.

Postava se naklonila k jihu. Selena následovala její pohled. Tam, kde se nebe dotýkalo země, se tyčil monolit. Nebyl to obyčejný kámen. Zářil průzračnými barvami jako led v úsvitu, barvami z jiného světa, které slunce rozptýlilo v jeho krystalických hlubinách. Věděla okamžitě, že tento monolit není dílem lidských rukou. Jeho stěny se klenuly v dokonalé symbióze s paprsky letního slunovratu, jako by ho postavili bytosti rozumějící jazyku světla.

Slunce v okamžiku slunovratu vepsalo do kamene slova, jež odrážejí jeho věčný tanec s časem a tajemstvím světla, s časem a tajemstvím života. Sluneční paprsky tak spojily sílu živlů s cyklem proměn, připomínající rovnováhu mezi pomíjivostí a věčností. Kamenný monolit se stal zrcadlem vesmírného řádu — tichým sám v sobě, ale hlasitým v řeči světla.

Hořím věky bez únavy, zvěčňuji krásu vaší krajiny

 Dýchám v závanu větru, topím se v mořích a oceánech, plodím zlato v lůně země. Nesu plamen, jenž nepálí, světlo, jež nehasne ve tmách. Vodu života měním v páru, vzduch v píseň o věčnosti. V den, kdy váš zrak se sklání k mé podstatě a mé světlo vrcholí ve svém zlatém jasu, pravím: Předávejte si mé světlo mezi sebou. Každý můj paprsek v tento den protne temnotu. Noste v sobě tanec ohně, ale tak klidný jako dech květin.

Co zrozeno z ohně, nechť rozpouští stíny. Stíny strachu, co zkreslují vnímání, stíny pochybností, co spoutávají vaše kroky, stíny oddělenosti, co vás drží v izolaci. Co zrozeno ze tmy zapomnění, nechť touží po jitru. Vy jste mostem mezi hvězdami a úrodnou zemí, mezi plamenem ohně a posvátnou rosou. Vědět znamená milovat bez hranic — jako já miluji i to nejmenší zrnko písku. Nechť vaše kořeny pijí z mé síly, nechť vaše mysl nese naději. V den, kdy se čas dne a noci spojí, pravím: Život je věčný, a světlo ví, kam má dopadnout. Z každého soumraku se zrodí nový den. Neboť kruh se nezastaví, ani v tichu před úsvity — jen vy v něm bloudíte dokud z něj po spirále nevystoupáte ke Světlu.

♣      ♥      ♠

V tu chvíli se něco v jejím nitru rozeznělo. Vzpomínka? Sen? Zážitek z předchozího života? Nevěděla. Cítila však, jak jí srdce zaplavuje radost, tak čistá, že ji málem srazila na kolena. Kámen před ní ožil: uvnitř jeho stěn tančily stíny vzdálených bytostí, vítr se opřel do kamene a zpíval melodie, které znala z dětských snů. Monolit nebyl jen obyčejný kámen – byl bránou. Bránou do světa, kde čas nemá žádnou moc a duše se volně vznášejí.

Mlha zhoustla, propletla se s šedivým oparem, který sálal smutkem. Selena zavřela oči, a když je otevřela, barevný kamenný monolit pomalu mizel v tmách, přestože Slunce stále svítilo. Stříbrná postava nad řekou se rozpadla na tisíc třpytivých částic, jež splynuly s vodou a oblohou. Selena natáhla ruku, ale dotkla se jen podivně mrazivého prázdna. „Neodcházej,“ zašeptala. Místo, které viděla, nebylo určeno k tomu, aby zůstalo. Ten obraz byl jako sen – přístupný jen v okamžiku mezi bděním a spánkem. Cítila, jak se energie krajiny mění: země pod nohama ztěžkla, vzduch ztratil jiskru. Brána se zavřela.

Ale něco zůstalo. V prostoru zářilo světlo, které neviděla, ale cítila: posvátný otisk něčeho, co nemělo jméno. Něčeho, co jí navždy změnilo vnímání času a prostoru. Když se otočila k řece naposledy, zdálo se jí, že ve vlnách zahlédla odraz křídel a zaslechla píseň, kterou znala už dávno předtím, než se narodila. Odešla s vědomím, že se sem už nikdy nevrátí. Alespoň ne do té samé krajiny. Brána se přesune. Monolit změní tvar. Řeka poteče jinudy. Ale to, co viděla, zůstane. Vepsané do ní jako píseň věčné duše. Jako plamen světla, který nikdy neztratí svůj jas a nikdy neuhasne.

Související články: Tanec lásky, tanec energií, tanec božství – Letní slunovrat, Letní slunovrat a posvátný slunovratový oheň, Čarovné byliny letního slunovratu a noci Svatojánské

Tvořivé esence vědomého bytí – inspirativní čtení pro volný, odpočinkový čas
Líbí se vám články Psychologie chaosu a rádi se k jejich obsahu vracíte, přináší vám informace, které jsou pro vás něčím hodnotné? Možná se rádi alespoň na chvilku odpoutáte od vnějších záležitostí a ponoříte se do zajímavého čtení. Pokud tomu tak je, můžete mou tvorbu podpořit zakoupením elektronických knih v e-shopu Psychologie chaosu. Nebo objednáním tištěných knih přímo v nakladatelství ANAG, nebo v nakladatelství Nová Forma. Případně můžete podpořit provoz webových stránek formou finančního daru. Za případnou podporu předem ♥DĚKUJI♥

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Diskuze