Příběh o setkání s odloučenou částí sebe sama

Toto prázdninové povídání, zvláštní příběh a neobyčejný sen, vypráví o tom, jak obtížné je slovy popsat některé vnitřní prožitky nebo živý sen, který je vlastně snem ve snu. A také o tom, jak osvobozující je, pokud to přeci jen dokážeme. Možná si díky tomuto snovému příběhu uvědomíte, jestli jste někdy a někde neponechali část sebe sama opuštěnou, přesto stále živoucí, ale v jejím osamění bezmocnou.

Sotva zavřela oči, opět naplno prožívala svou dosud nenaplněnou touhu dojít k horizontu, do míst, kde Slunce zaplavuje celou krajinu svou léčivou září, která dojímá. Toužila stát se součástí přenádherné, půvabné krajiny na samém konci světa. Tam všechny bytosti, které vás srdečně přijímají, znají vaše jméno. Všechno tam vypadá jako sen, ale žádný sen to není.

Jedné noci beze spánku slyšela jen hodiny, jak odtikávají neklidný noční čas. Čím více ruch této bezejmenné síly vnímala, tím více ji ovládala myšlenka, že hodiny jsou svým způsobem živou bytostí. Napadlo ji, že ručičky tikajících hodin se nepřestanou pohybovat, dokud ona nepřestane dýchat. Této bezejmenné síle vzdorovat je náročné, je nebezpečné pustit se s ní do křížku. Možná je to náročnější než se osvobodit od prokletí vlastní existence. Než se rozednělo, koutkem oka zachytila mihnutí podivného stínu. Byl to stín jejího vlastního strachu, proti jeho vůli byla v nočních hodinách bezbranná. Měla strach z toho, co se čas od času dělo v její hlavě. Obávala se půlnoční tmy, obávala se všech svítání i všech večerů, které ještě nastanou.

Toho rána se rozhodla vydat se až k horizontu. Nepočítala minuty ani hodiny, ve své chůzi pokračovala, přestože jí docházela síla, dál kráčela v nevědomém transu. Bezesná noc udělala své, občas před sebou viděla opuštěné, osudné prázdno, které se po chvilce proměnilo v bílé vířivé spirálky a pomalu se zase vzdalovalo pryč od ní. Touha po věčném světle ji vedla k poznání zdroje, z kterého toto světlo vyzařuje. Věděla, že putování za světlem bez uvědomění si zdroje může být nekonečné. Takové světlo, ani nepatrný bod zářivého světla, které by pulsovalo beze zdroje, neexistuje. Dívala se před sebe bez vůle, unavená mysl zůstala podivně tichá.

Se skloněnou hlavou kráčela dál prašnou cestou uprostřed rozkvetlých luk, vnímala neobyčejné vůně květin zářivých barev a dívala se na své nohy, jak jedna předbíhá druhou, ale měla pocit, že se její chodidla země vůbec nedotýkají. Zneklidněla v okamžiku, kdy procítila ten důvěrně známý neklid éterické bytosti, průzračný neklid, který se bez viditelného těla vznášel nad cestou, po které se ubíraly její pomalé kroky. Slyšela naléhavé volání, několik dlouhých vteřin se rozhlížela kolem sebe, než si uvědomila, že ten hlas zní v jejím srdci.

Posadila se pod širokou korunu krásného, starého dubu. Očima bloudila po okolí, zrak upínala daleko od sebe, nechtěla být zmocněna sama sebou, najednou nechtěla být se sebou sama. Dívala se před sebe, vzdálenost všech věcí byla najednou ještě vzdálenější, všechny věci zmizely z dohledu, vlastně někam zmizela i viditelně vibrující vzdálenost mezi nimi. A nakonec vše, naprosto vše zmizí v prázdnotě, pomyslela si. Její mysl se snažila popřít všechno, co kdy viděla a prožila, jako by tím měla zažehnat přítomné nebezpečí.

V okamžiku, kdy se její oči upřeně a dlouze zahleděly daleko k horizontu, měla najednou dojem, že se od místa v dálce, na které se soustředil její zrak, někdo dívá na ni, dívá se pod korunu starého dubu. Zářící bod na horizontu se k ní přibližoval, ani na vteřinu se na ni nepřestával dívat. V záchvěvu jemné paniky si uvědomila, že je to ona sama, kdo se dívá a v té chvíli se její vědomí rozprostřelo v okolním prostoru. Rozplynulo se do všech stran. Vše, co bylo blízko se vzdalovalo, a krajina v dálce se přibližovala na dotek. Éterický prostor předváděl zvláštní věci, v jednu chvíli dokonce sám do sebe pohltil veškerý čas. Prožívala ohromující pocit svobody. V tu chvíli se pocit svobody proměnil v ohromnou tvůrčí sílu.

Vznášela se všeobjímajícím prostorem bez jakéhokoliv úsilí. Náhle se jí dotkla mrazivá otázka. Je vůbec možné pohybovat se nebo plout prostorem, v kterém neexistuje čas? Pohybovat se nesena svým jemnohmotným tělem rychlostí myšlenky a zároveň bez času? Rychlostí myšlenky, která vibruje silnou energií a je velmi živá. Je to možné proto, že já sama jsem v tu chvíli tou myšlenkou? V tu chvíli to už věděla, neboť její otázka byla zároveň odpovědí. Byla v posvátné jednotě se vším, co se díky energii odpoutaného vědomí v jediném okamžiku zobrazilo v éterické esenci nekonečného prostoru. V bezbarvém prostoru se objevila myšlenka nebo představa a zároveň i její barevné uskutečnění. Ve chvíli, kdy se objevila naléhavá vzpomínka, se před jejíma očima odehrál příběh, na který se snažila zapomenout už mnoho let.

Tenkrát byla zamilovaná. Ale to trvalo jen nějaký čas, než láska vyprchala. Najednou přišel konec a rozloučení. A pocit, že vše, co bylo mezi zamilováním a rozloučením se někam vytratilo. Nic nebylo mezi tím? Možná tam byla představa, že někdo, kdo nás miluje, pro nás udělá vše, protože my jsme pro něj vším. Tak, jako on je vším pro nás. Nebo že nás ochrání před celým světem. Takové myšlenky jsou jen pouhou abstrakcí lásky, nic takového není skutečné. Je to jen od sebe odtažitá nálada skrytá ve stínu toho, jak málo máme rádi sami sebe. Vždy může přijít nečekané překvapení a smíření s tím, že někdo, kdo nás miluje, může milovat nebo mít rád také něco jiného, sport, kterému se věnuje, práci, která ho naplňuje, nebo společnost, zábavu a dobrodružství. Jen nesmíme propadnout pocitu, že by mohl cokoli jiného, nebo někoho jiného, milovat více než nás.

Znovu slyšela slova, která tenkrát říkala rozechvělým hlasem. Slyšela slova řečená jí s chladnou, potlačenou naléhavostí a nevyhnutelností. Slyšela slova pravdy, která ji na dlouhý čas dokázala omráčit. Láska je mimo vše ostatní také o odcházení, o způsobu, jakým láska od nás odejde. Je o tom, jakým způsobem se nás odcházení dotkne. Bolest nemusí přijít hned, pokud procházíme etapou popření. Než odloučení začne trýznivě bolet, odmítáme uznat, že se to stalo právě nám. Odmítáme uznat, že nemyslitelné se stalo skutečností, možná nevyhnutelnou skutečností. Dokud mysl jistou nevyhnutelnost nepřijme, zmítá se v bolesti. Než se neuvěřitelné stane uvěřitelným, chvíli to trvá.

Vstupovala stále hlouběji do svého snu a vnímala, jak určitá část jejího života tehdy zmizela, jako by ji něco mohutného a silného odválo pryč, vlastně jako by nebyla vůbec prožita. Pocit nepřijetí způsobil, že se odloučila od ženy, kterou ještě nedávno sama bývala. Viděla tuto bytost, odloučenou od svého nynějšího vědomí, stále tam na tom místě, které musela opustit. Nemohla ji vzít s sebou. Nemohla udělat nic jiného než to, pro co se rozhodla. Nechala ji tam schoulenou v jejích půlročních slzách. Než odešla, sama si osušila slzy na své tváři. Osušila své oči až na dno vyplakané. Oči, které po dlouhý následující čas nedokázaly plakat.

Bytost, od které se odloučila, ponechala napospas jejím nenaplněným, krásným snům. Ale ponechala ji také na pospas její bolesti. Jen občas ji za bez měsíčních nocí zahlédla koutkem oka schoulenou vedle sebe, věděla, že čeká na okamžik konce odloučení. Když ji cítila vedle sebe nemohla zavřít oči, dokud se ta bytost nevrátila tam, kde je její místo. Nechtěla vedle ní usnout. Jakmile by usnula, vplula by do jejího snu, do její bolesti, do jejích pocitů a emocí. Někdy ji chtěla obejmout, ale nemohla to udělat, ta bytost neměla hmotné tělo, byla jen obláčkem živoucí energie. Sotva však zavřela oči únavou, vplula do jejího snu, v kterém už nebyla obláčkem vířící energie, viděla její živou podobu hluboce ponořenou ve vodě emocí a pocitů. Ona v těchto snech nikdy nepromluvila, jen tiše seděla u klavíru a hrála smutnou píseň. Píseň o živé lásce, píseň o hledání a smíření.

Někdy, za bílého dne, i když byly od sebe ve velké vzdálenosti, občas se na dálku dívala do jejích očí. Až nyní si ve svém snovém prožitku uvědomila, že té od sebe odloučené ženě ponechala také polovinu svého srdce, s sebou si vzala – tu zjizvenou, zkamenělou část. Ale nevědomky si s sebou vzala sen, který přicházel ve stínech polospánku jiného snu, přicházel v temnotách probdělých nocí. Stejný sen někdy přicházel i ve dne, při otevřených očích, ale v prostoru ovládnutém slunečním světlem nepřinášel tolik bolesti.

Až nyní pochopila, že do této chvíle neznala sama sebe. Pochopila, proč byla její snaha poznat sama sebe sále marná. Od toho dne se jí přestaly zdát sny, v kterých se na místo odloučení stále vracela. Ne kvůli nenaplněné lásce, která dávno přebolela, ne kvůli domovu, který milovala, ale kvůli odloučení od části sebe sama, kterou tam zanechala. Konečně tu opuštěnou bytost ve svém srdci s láskou objala a snažila se udržet v sobě pocit štěstí, nedělat nic jiného, na nic nemyslet, jen pocit štěstí v sobě podržet co nejdéle. Nechala ten pocit prostoupit celým tělem, vtisknout jeho sladké záchvěvy do paměti. Nechala odloučenou část sebe sama vstoupit do vyhaslých očí, do všech vrásek pod očima, do všech vyplakaných slz, do hřejivého pocitu srdce, do srdce samého, do všech láskyplných slov, do samoty, která už nikdy nebude bolestným osaměním. A věděla také, že nyní ji společně s vlastní odloučenou částí, na kterou se tak dlouho snažila zapomenout, a ona na ni nikdy nezapomněla, čeká čas opětovného sblížení.

Pocítila, jak síla jejího rozhodnutí dojít až k horizontu náhle zmizela, stalo se to opět mimo její vůli, jako by se to rozhodnutí rozplynulo v jiné, paralelní dimenzi. Zůstala tiše stát a jen se dívala před sebe. Viděla, jak z nebe na zem padají poslední barevná písmenka příběhu skrytém v čase zapomínání. Písmenka, která se s lehkostí snášela do hebké trávy, do zelených korun stromů i na hladinu nedalekého jezera. Viděla, jak dějství některých prožitků jako by k ní přicházelo s podivnou záměrností.

Viděla, jak myšlenky, které v mentální sféře vybuchují – zjasňují se – jako meteority prolétající zemskou atmosférou, dopadají na úrodnou nebo neúrodnou půdu vyzrálého nebo nevyzrálého vědomí. Některé myšlenky mentální sféru opustí bez rozjasnění a stejně jako meteority se vrátí do kosmického prostoru. Viděla, že skrytou vlastností Slunce je, že jeho energie proniká do lidských příběhů. Ty nádherné chvíle, kdy se na východním obzoru objeví rozjasněný horizont věčného svítání, to jsou okamžiky, kdy do krajiny pod obzorem vstupuje život. Stává se, že poznání, které je mimo dosah bdělého vidění, na své cestě míjíme. Občas s námi něco zatřese, abychom to, co jen tušíme, nebo netušíme vůbec, uviděli přímo a jasně. Ale toho rána poznala, že v každém příběhu je možné najít smysl, který směřuje ke konkrétnímu cíli.

Vše probíhalo velice rychle, přesto celý ten příběh viděla zpomaleně. Vteřina je proti mnoha tisícům let nicotná. Vteřina nebo tisíc let pro hluboký vesmír nic neznamená. Nakonec se rozhodla tou bránou neprojít, věděla, že se tam rozlévá nesnesitelně oslnivé světlo. Vnímala posvátnou bázeň z toho, co se odehrávalo v jejím nitru. Toužila v něm najít to, co dosud nenalezla v celém širém světě. Oslnivé světlo je jen znamením, je jen tušením, co je za ním, upozorňuje nás, že není bezpečné zcela odhalit závoj konečného tajemství. Z nějakého dobrého důvodu je tajemství ryzího bytí zahaleno neproniknutelným závojem, a tak to má být.

Zobrazit elektronické a tištěné KNIHY Psychologie chaosu

Hluboké prožitky snových příběhů je nemožné poznat a sdělit v jejich plnosti. Ale pokud stejný sen a sen ve snu přichází opakovaně, nakonec klidná bdělá mysl osvětlí věci, které už dříve věděla. Že v hluboké meditaci přichází uvědomění, že světlo nalezené hluboko v nitru, je zároveň světlem zářivého bytí, kolem něhož se rozprostírá vše jsoucí. Avšak poznat skutečnost, jedinou jsoucí skutečnost je nebezpečná touha. Snadno se stane, že poznání Skutečnosti, pokud se rozhodneme vydat se až za horizont, nedokážeme snést. Již pouhé proniknutí k vnitřnímu světlu a zaměření vnitřního zraku do samého středu tohoto světelného bodu uvnitř nás, významně mění bdělé vidění a vnímání světa vnějšího. A s tím bychom se měli odevzdaně, s pokorou a vděčností spokojit.

Věděla, jak obtížné někdy je zvládnout nutnost žít určitým způsobem života. Vzdorovat síle, která stále něco nařizuje, přesto se unavené tělo pohybuje podle příkazu vyřčených i nevyřčených slov. Tím směrem se pohybuje pouze tělo, ne však mysl, mysl a tělo jsou v rozporu. Tělo jen plní požadavky a příkazy, mysl se bezmocně brání, není jí dopřáno žádného slyšení, nemůže jinak než se od těla odloučit. Čas od času kráčíme po nejisté půdě, někdy nás naše kroky vedou po cestě, která vede do dosud neprobádaného nekonkrétního nikam. Sami sebe se ptáme, kam máme namířeno. Jdeme po cestě ztrácející se v tíživém šeru nejistoty a váhavosti. A pokud se před sebe nedokážeme dívat svým vnitřním zrakem, zvýrazněné kontury cesty osvětlené vyšším vědomím před námi mizí v nekonečnu. A hluboko v nás zůstane světélkující síla uvědomění, že život bez konce se rozprostírá před námi, nemůžeme se zastavit, musíme na své cestě pokračovat dál a kráčet životu – tedy sami sobě naproti.

Související články: Dlaněmi se dotkni svého srdce, Dnešní noc nebyla bezesná…, Pocítit sebe v závanu větru, v prostořekém křiku černých havranů

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Zdroj fotografií: pixabay.com

Diskuze