Jak se poprat s myšlenkou, že vesmír je v nás?

Toužíme po ráji, vědomě i podvědomě, ale asi nám uniká, že jedině člověk má za úkol starat se (niterně) o zahradu Eden. Základy „pomyslného“ ráje jsou vytvořené od okamžiku, kdy se člověk oddělil od božství, o to se postaral nejvyšší demiurg v momentě, kdy SLOVEM zvážil své rozhodnutí „vystoupit ze sebe“. Lidé jsou zahradníci, zda se o „božskou zahradu Eden“ starají jako amatéři či jako profesionálové, to už si musí odvodit každý sám. Ale pozor, lidé jsou zahradníci se schopností samostatně tvořit SLOVEM a PŘEDSTAVOU, (kdy slovo či představa je semínko se zakódovanou informací o možné budoucí realitě), nikoliv služebníci nám neznámé vyšší instance, kterou pouze pro představivost nazýváme nejvyšším demiurgem, vesmírným Vědomím, morfickými poli informací, případně Bohem! Stíny a tma jsou součástí projeveného světa, jsou součástí pozemské zahrady, člověk má za úkol nikoliv čemukoliv sloužit, ale chránit se před vlivy stínů a temnoty, potažmo destruktivní vlivy (slovem, představou a činy) nevytvářet.

Jak se poprat s myšlenkou, že vesmír je v nás?

Pozemský člověk Adam (souhrn všech jednotlivců oddělených od univerzální formy) zapomněl, že má svého dvojníka, jímž je Adam nebeský (univerzální forma člověka)

Pozemský člověk je nedokonalou kopií nebeského Adama (holografický prototyp prvního člověka). Tato nedokonalost je ale v pořádku, jinak bychom byli „naklonovaní“ jeden jako druhý, a takto princip vesmírné tvořivosti nefunguje, (ani v nekonečném počtu sněhových vloček nenajdeme dvě stejné). Nad těmito pojmy stojí ničím nepřekonaná úvaha, že Adam je symbolem vyšší, na vysoké frekvenci vibrující, božské podstaty (člověka) – a na to právě nesmíme zapomínat. Eva je symbolem prvotní plodivé síly (tvůrčí energie matky), bez které by ani Adam nemohl být stvořen. Usilujeme o sjednocení, a vlastně ani nevíme jak a s kým. Pozemský člověk představuje jen jednu stranu mince (holografického vesmírného pentaklu), jeho druhá polovina se nachází v duchovním (psychickém a mentálním) světě. Teprve až se každý jednotlivec ve svém nejhlubším nitru setká se svou druhou polovinou, teprve poté může dojít k Jednotě společenské (k posunu do vyšších energetických vibrací). Pouze splněním tvořivých podmínek, (opětovné spojení základních životních pólů, probuzení božského principu sebe-naplňování ze spánku, expanze lidského vědomí zbavená nadměrného chaosu), je možný další transformační vývoj.

První člověk (ztělesněný duch), který nastoupil cestu odděleného, samostatného vývoje (od světa čisté emanace), čerpal svou sílu v čistém božství (láska ke stvořenému a touha po poznání), nikoliv v egoismu (podmíněná láska a touha po poznání za účelem posilování vlastní moci). Až to jednou pochopíme (nadpoloviční většina), potom nám mocný Duch Přírody uspořádá velkou oslavu, velký uvítací rituál v rekonstruované (transformací lidského vědomí obnovené) a nově otevřené zahradě Eden.

Absolutní substance (tvořivé síly, pra-energie) nekonečna je zakleta v opakování stále stejných chyb, proto se všechny (lidmi vytvořené) pozemské stíny stále točí v jednom a témže bludném kruhu. Energetické působení absolutní substance (pra-energie) je oslabeno z toho důvodu, že člověk tuto sílu k sobě nepustí, neumí ji přijímat a náležitě tvarovat (vědomě vyzařovat). Vyzařování původní kosmické pra-energie k nám navíc přichází oslabené od okamžiku, kdy si musí „proklestit cestu“ astrální sférou „kolem planety Země“, sférou myšlenkových útvarů – vytvořených člověkem. Nikoliv pouze hmotné vesmírné smetí soustředěné kolem planety Země, ale také mentální nehmotné smetí ohrožuje lidské bytí (jeho původní dokonalost).

Přes všechno prozatím řečené je ale nutné si uvědomit, že emanace (vyzařování) souvisí s nitrem člověka, s jeho vnitřním vývojem, s jeho veškerou myšlenkovou (koncepční) činností, která předchází činnosti praktické. Prostřednictvím emanace, která je na jemnohmotné úrovni vysoce vibračním základním prvkem tvoření, se veškeré latentní možnosti stávají v projevené realitě viditelnou skutečností – od okamžiku, kdy „vysoce vibrační energie Ducha tvořivého vesmíru“ vstoupila do lidského těla, které ale vibruje na nízkých frekvencích (souhlasně s veškerou projevenou hmotou). Abychom to snadněji přijali, můžeme zapojit svou představivost do následující úvahy.

Jak se poprat s myšlenkou, že vesmír je v nás?

Vše stvořené existuje od okamžiku, kdy se nejvyšší demiurg odhodlal k jedinečnému rozhodnutí: „vystoupit ze sebe“, kdy se podělil o svou sílu TVOŘIVOSTI a o holografické koncepce svých snů s dílčími jemnohmotnými součástmi sebe sama

Vystoupením ze sebe je myšlen POHYB, tímto rozhodnutím nejvyššího demiurga – vystoupit ze své izolovanosti do širšího PROSTORU – vzniká ČAS. Současně se stvořeným světem vzniká „závoj, clona či stínítko“, oddělující stvořené (nižší frekvence) od absolutního (vyšší frekvence). V této době, kdy vysoká frekvence světla (prvotního zvuku) počala vytvářet jemno-hmotný svět, ještě není pra-energie a počátek stvořeného světa provázán s žádnou individualitou. Pra-energie – světlo nejvyššího demiurga – je zde již o něco slabší, než byla jeho akumulace v počátečním bodě, ale přesto stále ještě září téměř absolutní čistotou, absolutní dokonalostí tvořivého světla (informací). V této stále ještě oslepující záři ale není možné „zkoumat projevený svět z vnějšku a vytvářet další (samostatné) formy existence, které by získali vlastní schopnost podílet se na vývoji vesmíru (života)“. Proto nejvyšší demiurg dále ubírá svému světlu na intenzitě, jedině tak může být jemnohmotné zcela projeveno. Čím více je jemnohmotný svět projeven, tím více je Absolutno skryté ve své zářící podstatě. V určitém okamžiku vývoje vesmíru, (jehož parametry jsou předem dány), je schopnost emanace dána jemnohmotným duchům vesmíru, „bytostem s vlastním vědomím“, které se společně podílejí na výstavbě jemnohmotného světa vibrujícího stále ještě na vyšších frekvencích.

Teprve poté přichází na řadu transformační proces vzniklý (předem daným) rozhodnutím, dát jemnohmotným duchům vesmíru individuální podobu. V této nové, ale stále ještě jemnohmotné podobě zeslábne světlo jednotného Ducha vesmíru ještě více, a pozůstatky absolutního světla jsou koncentrovány v již méně zářícím světle jemnohmotné, individualizované duše. Zde nastává okamžik, kdy „dokončit“ proces emanace (expanze) stvořeného světa je již zcela v režii individualizovaných duší oddělených od Universa. Prvopočáteční záře těchto duší, které jsou prozatím koncentrované na CELEK, postupně sestupuje od nejvyšší existence k nejnižší, vytváří tímto pohybem více a více hmotný svět, který bude později možný zkoumat a vnímat vyvíjejícími se smysly, jakmile se v (předem dané) realitě hmotného světa projeví trojrozměrná formace fyzického lidského těla. Avšak současně s vývojem smyslů a s vývojem trojrozměrné reality je každá z individualizovaných duší více a více koncentrovaná na sebe sama. Tento proces přechodu z metafyzického světa do světa fyzického se stupňuje tím více, čím více je hmota projevená (oscilující na nejnižších kmitočtech). Expanze absolutního světla, oscilujícího vysokou rychlostí, je nakonec natolik koncentrovaná v projevené hmotě, že zůstává skrytá v nitru právě stvořeného člověka – zářící duše je zakrytá clonou, které říkáme hmota, hmotné tělo.

Energie duše, uzavřená v těle, aby mohla opět zářit, potřebuje vyvinout zpětný chod koncentrace na sebe sama, a to za pomoci (za vědomé účasti) individualizovaného ega, dokáže to, pokud si uvědomí, že v hmotném světě je sváděn boj o lidskou pozornost. Temné síly, (vzniklé postupným snižováním frekvenční vibrace světla absolutní vesmírné tvořivé síly), zde dělají vše pro to, aby byla odvedena pozornost člověka od sebe sama. Zářivé světlo duše potřebuje být znovu objeveno a pochopeno v NITRU každého člověka, v každém jeho životě, intenzita tohoto pochopení prosvětluje a usnadňuje každé nově vtělené duši její koloběh putování mezi jemnohmotným a hmotným světem.

Fyzické tělo (tvořené nejen hrubou hmotou, ale především vibracemi), duše (tvořená jemnou hmotou a vibracemi) a Duch (tvořený vibracemi) jsou součásti téhož, pouze míra projeveného či neprojeveného Světla a intenzita vibrace Světla určuje, zda člověk existuje v souladu se zákony přírody, vesmíru a veškerého stvoření. Duch (oživující princip) je slábnoucím odrazem absolutního světla, duše je slábnoucím odrazem světla Ducha, fyzické tělo je slábnoucím odrazem světla duše. Přesto tyto tři složky člověka stále obsahují částečky světla nejvyššího – Absolutního.

Jak se poprat s myšlenkou, že vesmír je v nás?

Duše sestupují z absolutního světla do šera, do zdánlivě neproniknutelného příšeří fyzického světa. Duše se na úrovni fyzického světa nepřímo účastní smyslového života člověka, pokud smyslový život postrádá čistou radost z bytí, duše strádá nedostatkem světla ve svém novém domě (těle). Duše, povznesena nad smyslový život, snaží se tělu poskytnout více světla, (více životní energie, více informací), není-li toto světlo vědomě přijímáno (např. mimosmyslově), ze života se vytrácí radost a vědomá vůle vytvářet okolnosti života slovem, představou, emocí a činem. Neuvědomujeme si, že opakovaně žijeme vždy na určité úrovni projeveného fyzického světa, který je součástí (vnitřního) vesmíru, jehož „vysoko vibrační minulost je bez začátku a budoucnost bez konce“. Základem tohoto porozumění je, že „žijeme myšlenkami“, ať už jsou pravdivé či falešné (klamné), žijeme v realitě, která je posuzována podle zdání, v realitě, kde Mysl je základem všeho, veškerého života. Možná by se na tomto místě hodilo připodobnění, že projevený svět je holografickým snem nejvyššího demiurga, a že každý jeden život je snem ve snu nejvyššího demiurga.

Hmotný svět bývá v mystických kruzích popisován jako svět zjevený. Zjevenému světu předchází duchovní, vysoko-vibrační nebeské sféry. Hmotný svět je také světem „nejchudším“, a to ve smyslu jak duchovně „nejchudším“, tak i v možnostech přímého tvoření myšlenkou a představou (bez časového omezení). Přesto je lidský svět světem emanací, pouze je omezený nízko-vibrační hmotnou sférou. Zde si můžeme představit, že hmotný svět je „jakýmsi okrajovým obalem světa duchovního“. Obrazně řečeno: pomyslné Absolutno se nenachází mimo stvořený svět, nachází se v pomyslném středu všech světů, přičemž svět hmotný, svět projevený, se nachází až na vnějším okruhu veškerého stvoření – VESMÍR JE V NÁS.

Proč je v dnešním příspěvku předložena k posouzení (osobnímu, čistě niternému) tato, pro někoho jednoDUCHÁ, pro jiného velmi složitá, úvaha o jemnohmotné a hmotné holografické koncepci VĚDOMÉHO VESMÍRU?

Jedná se současně o zamyšlení nad takzvaným „Na nebe vstoupením“. „Na nebe vstoupení“, pokud je někým organizované, a pokud se jednotlivec k této koncepci staví pasivně, se rovná – velmi zjednodušeně řečeno – smrti, (v širokém měřítku organizovanému) odchodu na věčnost. Podobnou cestou již byla nejedna civilizace vícekrát „vyhlazena“ a vše muselo začít „od začátku“. (Po některých velmi dávných civilizacích dokonce nenalézáme žádné archeologické artefakty právě z toho důvodu, že současně s „vypnutím programu pro tu kterou civilizaci“ bylo z povrchu zemského „vymazáno“ vše, co nebylo vytvořeno z čistě přírodního materiálu.) Dokáži se smířit pouze s představou „na nebe vstoupení“, kdy jednotlivec tímto vědomě míní „transformační cestu do svého nejhlubšího nitra, čistě osobní, aktivní cestu ke své duši. Vědomou cestu, díky níž přijme osobní odpovědnost za stav svého současného života, (a tím podpoří rozvíjející se odpovědnost za současný a tím i budoucí stav života celospolečenského). Vysoce rozvinutá intelektuální struktura současného světa, včetně intelektuální struktury lidského nitra, nemůže postrádat duchovní uvědomění, (tímto není myšlen odkaz na žádné organizované náboženství). To, co je zdokonalující pro člověka, je prospěšné také pro jeho duši a potažmo i pro celý vesmír. Vnitřní moudrost a intelekt se neobejde bez teoretického a praktického rozumu, ale neobejde se ani bez jemnohmotného vnímání NÁMI VYTVOŘENÉHO SVĚTA. Světa, kde Láska znamená Soucit, kde Spravedlnost a Svoboda znamená vnitřní Sílu, kde Krása znamená Milosrdenství.

VNITŘNÍ MOUDROST – PRIMA ŽIVOT

Inteligenci vesmírného Vědomí, (morfická pole informací), lze samozřejmě definovat různě, a to z toho důvodu, že musíme vycházet ze všeobecně známých pojmů, které prozatím máme. Někdy ale stačí jednoduše pojmout princip tvořivosti vesmírného Vědomí jako PROZŘETELNOST nejvyššího demiurga, která udržuje PRAMEN ŽIVOTA. Pramen života proudí všude a působí ve všem. Pramen života souvisí s metafyzickými zákony vesmíru, které jsou současně „tvůrčími nástroji“. Tvůrčí nástroje – metafyzické zákony – fungují nejen na úrovni fyzického vesmíru, ale i v oblasti, která se pro člověka nachází až ZA či NAD jeho smysly. Nikdy nevysychající pramen života, pokud je vědomě přijímán, nepředstavuje nic menšího, než je MYŠLENKA jako nedílná součást tvůrčí EXISTENCE, jako součást holograficky strukturované reality. Přesněji řečeno: myšlenka a existence jsou dvě téměř identická slova, v tomto smyslu je „myšlenka“ synonymum pro „existenci“, „existence“ je synonymum pro „myšlenku“.

Jak se poprat s myšlenkou, že vesmír je v nás?

Jemnohmotné kódy vesmírné Mysli vytvořené pro pramen života, pro základní myšlenku a základní existenci (pra-ideje), jsou: prozřetelnost, spravedlnost, mravnost, vznešenost, krása (čistých citů). Současně se jedná o kódy pro skutečné cítění a prociťování, kterého je schopno každé individuální vědomí. Prozřetelnost stavíme na první místo nikoliv náhodou, je to základní charakteristika pramene života, který je neustále schopen vývoje, a který je současně ženským principem plodivé síly (ta prozřetelnost). V tomto smyslu Prozřetelnost stojí za vším existujícím, je součástí prvotní příčiny zrozeného světa, obsahuje v sobě nepoznatelnou substanci prvotní příčiny, pro kterou prozatím nemáme všeobecně přijímané pojmenování.

Rovnovážnosti v projeveném světě dosáhneme, pokud propojíme duchovní smýšlení s myšlením čistě vědeckým, kdy jsou v úvahu brána pouze fakta založená na matematických rovnicích

Tvůrčí prozřetelnost vesmírného Vědomí, které popisujeme jako nejsoucí, nepochopitelné a přitom jsoucí a konstruktivní nekonečno, které v sobě zahrnuje všechny formy, nelze přesně popsat žádnou definicí, a tím pádem ani omezovat. Použít můžeme pouze různá připodobnění. Například: tvůrčí Síla vesmírného Vědomí je projevem velkého demiurga, který nikdy neodpočívá. Neustále pracuje na zdokonalování prvotního plánu Universa, který je od počátku založen na triádách. TRIÁDA znamená, že vždy dva prvky s protichůdnými principy spolu vzájemně koexistují, přičemž třetí prvek je principem jednotícím (rovnováha), který vytváří a udržuje rovnovážný stav vesmíru a všech paralelních realit. Základní dva póly vesmíru jsou neustále spojeny (nikdy nejsou rozděleny, spojovací prvky (klidu a harmonie) jsou tím, co v božské triádě stojí vždy uprostřed. Klid, který stojí uprostřed, je neustále zpracován pohybem, kdy z bodu klidu nepřetržitě vycházejí dvě spirály: Pravotočivá, mužský princip – aktivně působící, rozvážný, pozitivní (prvek). Levotočivá ženský princip – pasivně působící, přijímající, záporný (prvek).

Jedině POHYB (počínaje myšlenkou, slovo, Logos) může proměnit „božský“ klid v něco projeveného. Teoretický rozum potřebuje inspiraci, aby mohl (přemýšlením) vytvořit základní ideje projeveného života. Praktický rozum potřebuje nezměrnou vůli, aby mohl tyto ideje dokonale zpracovat. Duchovní principy působí jako vyvažující těžiště mezi teoretickým a praktickým rozumem (člověka).

Dejme tomu, že vesmír vznikl nejdříve jako (teoretická) představa nejvyššího demiurga, přičemž stále bereme v úvahu tvůrčí sílu vesmírného Vědomí. Intenzita představivosti tvůrčího demiurga, která musí být naprosto pevná, předpokládá velikost představivosti – schopnost obsáhnout veškerý exteriér vesmíru, a nastavit pro mentální, psychický vesmír fraktální a holografická pravidla. Síla představivosti nejvyššího demiurga předpokládá schopnost proměnit představu (holografický projekt vesmíru vibrující na vysokých frekvencích) ve viditelnou a smysly vnímatelnou hmotu (vibrující na nízkých frekvencích). Ať už si tvůrčí vesmírné síly pojmenuje jakkoliv, nelze již opomíjet, že skutečný CIT se vztahuje k všeobecnému principu jemnohmotné DUŠE, a že míra inteligence (racionalita v rovnovážném pojetí s iracionalitou) je záležitostí každého individuálního Já. Takto je nastaven ryze vnitřní „interiér“ každého individuálního vědomí, (v souvislosti se svobodou v rozhodování). Původní pra-ideje jsou (božskou) emanací vytvořené metafyzické a elementární síly, které jako takové působí jako prostředníci mezi Absolutnem (absolutním božstvím) a vším, co z tohoto božství vyzařuje (nižší světy). Stíny jsou s hmotou nerozlučně spjaty, jen tam, kde se nenachází žádná hmota, nestojí prvotnímu světlu v jeho cestě, v jeho záření a proudění, žádná překážka a nemůže být stvořen žádný stín. Pozitivní pro nás je skutečnost, kterou si uvědomuje čím dál víc lidí, že pomocí ZNOVU OBJEVENÝCH vnitřních sil můžeme (pozitivně) působit na životní okolnosti.

Eshop – INSPIRACE PRO VĚDOMOU MYSL

Na závěr je nutno dodat ještě dvě krátké poznámky. Za prvé: Všeobecně přijímaný čistě vědecký popis evoluce nás uvádí v omyl v jedné zásadní věci: všechny duše existují již od okamžiku stvoření světa. Za druhé: Pasivní čekání na spasitele nás uvádí v omyl, „spasitel“ se ukáže až v okamžiku, jakmile my sami, MY LIDÉ, dojdeme k duševní svobodě a k duchovní prozřetelnosti, dříve k žádnému zjevení mesiáše, či k zjevení „nebe na zemi“, jen tak samo od sebe nedojde. Nemůže dojít, protože VESMÍR JE V NÁS, světlo je v nás, nebe je v nás, stíny jsou v nás, peklo je v nás. Takzvaný spasitel není nikde mimo nás – je v nás, v našem nitru.

Související: Člověk stoupá do nebe, aniž by opustil zemi, Doba datová a inteligentní vesmírná síť

Gregg Braden: „Přibývá výzkumů, jež ukazují, že jsme víc než jen kosmickými opozdilci, kteří prostě procházejí vesmí­rem, jenž byl kdysi dávno stvořen. Záznamy těchto pokusů vedou k závěru, že ve skutečnosti tím, jak žije­me, vytváříme vesmír a dotváříme, co již existuje. Jiný­mi slovy, jsme energií, která utváří vesmír, stejně jako bytostmi, které zažívají, co vytváříme. Je to proto, že jsme vědomí, a vědomí je nejspíš onou „látkou“, z níž je stvořen vesmír.

Lidská emoce má přímý vliv na DNA a ta zase přímo ovlivňuje látku, z níž je vytvořen svět. Jedná se o počátek technologie – vnitřní techno­logie – která ukazuje víc než jen to, že můžeme ovlivňo­vat tělo a svět. Ukazuje, že takový vliv vskutku existuje, a naznačuje, jak funguje. DNA našeho těla nám umožňuje přístup k energii spojující svět; EMOCE je pak klíčem k napojení na toto pole. Max Planck nazval toto vše spojující pole Vědomou a inteli­gentní Myslí.“

Jak se poprat s myšlenkou, že vesmír je v nás?

Diskuze

error: Obsah je chráněn autorským zákonem.